Archive for category: Můj příběh

Ahoj holky, nahodou jsem objevila tyto stranky a protoze uz pres 9 let trpim zachvatovitym prejidanim, rozhodla jsem se taky napsat. Zacalo to v prvnim rocniku na stredni skole, z nejakeho me dnes neznameho duvodu jsem se rozhodla drzet dietu. Dnes nechapu proc, byla jsem prece stihla. Problem byl v tom, ze jsem nebyla schopan zadnou dietu vydrzet, takze jsem treba jeden den vydrzela moc nejist, ale dalsi jsem se prejedla, nebo jsem nesnidala, neobedvala, ale jedla jen vecer a to vse, co jsem videla. Navic jsem nikdy nemela dobre vztahy s otcem, nekolikrat me zbil, i tak ze mi tekla krev z nosu…Matka, kdyz me videla jist cokoladu,rekla Kolik vubec vazis? Stoupni si na vahu. Vzdy jsem chtela pryc z domu. S mym vztahem k jidlu to bylo cim dal tim horsi, proste jsem prisla ze skoly, nakoupila si sladke a jedla a jedla az do vecera. Timto tempem jsem pak v 18 letech mela 71kg na 172 cm. A byla jsem nestastna, samozrejme jsem nemela zadneho pritele. Po maturite jsem se dostala na skolu do Ostravy, ubytovana jsem byla na koleji a tam po odpolednich a vecerech me prejidani pokracovalo. Ale nemela jsem tolik penez na jidlo, nasla jsem si dve kamosky a do ledna v prvnim rocniku jsem zhubla na 63 kg. V druhem r. jsem zacala delat aerobik a zhubla na 58 kg, nasla si pritele. Ale problem s predidanim nezmizel, obcas jsem snedla naraz pul bochniku chleba a par cokoladovych tycinek k tomu, ale to nebylo tak casto. Pak jsem s cvicenim prestala, mela nejake deprese, atd… a pribrala zpet na 63 kg. Dnes je mi 25 let, vazim priblizne 60 kg a zachvatovitym prejidanim trpim porad, nikdy to nezmizelo uplne. V poslednich trech tydnech je situace velice spatna. Prejidam se 2krat az trikrat tydne, snim obrovska mnozstvi jidla, vzdy je mi po tom spatne, citim se slaba, a pri pomysleni na jidlo se mi dela spatne, rikam si , se se musim mit rada, ze to prece nechci mit cely zivot, ze musim jist pravidelne…. Ale proste to nejde. Chci se toho zbavit, ale uz nevim jak. Mam v soucasnosti pritele, s kterym mam hezky vztah, on samozrejme nic nevi. Pokud mate podobny problem, ci mi muzete nejak poradit, napiste prosim….

Ahoj, vždycky jsem si myslela,že mě se nikdy nemůže stát to, že budu blnout s jídlem a nebudu nesnášet své tělo. Vše začalo na základní škole v sedmé třídě.V té době jsme měla nemocnou štítnou žlázu,a pribívala vlastně i po vodě,ve svých 14 letech jsem vážila 80kg,při výšce 163cm. Každý se mi posmíval, že jsem tlustá, ošklivá, až jsem jednou řekla dost, změním svou postavu, budu krásná a štíhlá jako moje spolužačky… Ve svém jídelničku jsem nejdříve omezila tučná jídla(brambůrky,pečivo, buchty apod), pak jsem omezila i sladký, přestala jsem jíst omáčky, knedlíky,a denně nekolikrát cvičila. I když jsem si to nechtěla připustit, dospěla jsem až k anorexii, skočila v nemocnici na kapačkách,ale tam mi stejně nedokázali pomoct,až doma mamka. I když si všichni mysleli,že už to mám zasebou a že jsem v pořádku, nebyla to pravda, jen jsem to na všechny hrála. Dál jsem se omezovla v jídle,jedla jen zeleninu, ovoce,těstoviny,a jogurty.několikrát denně cvičila. Každý den jsem byla snad každých pět minut před zrcadlem,a kontrolovala se samu sebe,jestli jsem náhodou nepřibrala nějaké to kilo po obědě. Ted jsem to dopracovala až k bulimii.Půl roku jsemchodila několikrát denně vzracet, začali mi padat vlasy, lámat se nehty, byla jsem více a více unavená,ale když jsem viděla a i dnes vidím,každé shozené kilo na váze, jsem strašně štastná. Občas mám dny,kdy když se na sebe podívám brečím, ubližuji si,protože se nesnáším, nenávidím,hnusím se sama sobě. Doma naštěstí nikdo neví , že trpím bulimii, stále si myslím že si dokážu pomoci sama,ale postupem času vidím, že pokud někoho nepožádám o pomoc, nikdy se z toho nedostanu a kolotoč vzracení a přejídaní a opet zvracení se bude opakovat stále dokola,ikdyž si namlouám, že si pomůžu sama. Strašně moc bych si přála se normálně najíst, říct si bez výčitek,to byla dobrota, to jsem se najedla. K nějaké odborné pomoci se bojím jít,nemám odvahu, ikdyž mi má kamarádka nabízela,že půjde semnou,ja na to neseberu síly. Doufám, že přijde den, kdy všechny tyhle problémy zmizí,a já budu zase normálně jíst.

Ahojky!!No kde začít…je to docela podobné příběhům,kterých je tu spousta…ale myslím,že by Vám všem mohl pomoci… Bývala jsem malá a chytrá.Ve 12 letech jsem měla 160 centimetrů a 64 kilogramů…Docela dost velká hrůza.Spolužáci si ze mě dělali legraci a já se útápěla v slzičkách..byla jsem smutná a nikdo mi nerozuměl.Rodina mi říkala,že bych měla shodit,pouze mému taťkovi jsem se líbila.A tak začal můj boj. Během 2 let jsem zhubla také díky fotbalu a aerobicu(který stále dělám) a nyní o prázdninách jsem měla 45kg/166cm….Byla jsem šťastná,kluci mě sice nechtěli,ale byla jsem spokojená..sama sobě jsem se líbila,jenže pak přišel nový školní rok a s tím mnoho problémů. Můj lékař mi dal ultimatum..buď přiberu na 50kg nebo půjdu do nějakého zařízení.A já začala přibírat!Dnes před Vánocemi mám 49 kg/166cm a nwm jestli je to dobře nebo špatně…Když jsem měla 45 kg byla jsem šťastnější..byla jsem křehká,bílá a podle sebe půvabná a krásná…Ale co znamená být krásná??? Pro někoho to je vyhublá dívka,pro někoho baculka a pro někoho klidně i ošklivka…..nejsme všichni stejní a za to jsem vděčná..a když teď rekapituluji,protože Vánoce prostě miluju docházím k závěru. Stálo tohle všechno za to???Kluci mě stále nechcou a utápěla jsem se v depresích a boji proti jídlu…Vánoce si zatím užívám,jím normáln ě cukroví a moje váha počítám půjde nahoru,ale třeba se mi bude dařit lépe…třeba budu krásná a třeba potkám svého prince…. Promiňte jestli Vám tento příběh příjde ubohý,ale tohle je můj život..A já jsem teprve na začátku!!Musím si toho ještě hodně uvědomit,ale nač si kazit život??Jsem mladá..i když né moc hezká dívka…Nechci skončit na kapačkách na umělé výživě+,nebo umřít.TO NECHCI!! prosím jestli mi chcete něco napsat budu velice ráda!!Děkuji Linda-14 let

Dnes jsem se vzbudila s potrebou toto napsat: Nepreji si, aby me lidi posuzovali podle toho, jakou mam postavu! Nejsem modelka, nezivim se svym telem. Kde bereme pravo, hodnotit ostatni? Proc mame potrebu, vytvaret si na ostatni nazory, o ktere nas nikdo nepozadal a pripadne jim je sdelovat? A pokud uz mame potrebu hodnotit, kritizujeme nebo se snazime pochopit? Napadne nas pri pohledu na kamaradku, sousedku, maminku, otce, bratra, nebo kohokoli jineho, kdo vyrazne pribral/zhubnul, ze ten clovek ma mozna daleko vic nez zmenu diety (puvodni vyznam tohoto slova je „zpusob, jak se clovek stravuje“ nikoli „zpusob jak zhubnout“), abychom ho/ji objali, vyslechli, dali lasku? Vsichni vime, ze ideal krasy prochazel po staleti vyvojem. Co by tomu rekli barokni maliri, kdyby se mohli podivat do dnesni doby? A proc se vlastne za kazdou cenu urputne snazit, vyrovnat se jakymkoli idealum? A pokud uz se rozhodnu, ze „mi to za to stoji“, pro koho to delam? Sama pro sebe nebo pro sve okoli? Rikam si pri pohledu do zrcadla: „Citim se dnes dobre?“ nebo „Jak budu vypadat pred svym sefem, pritelem, manzelem,…“? Osobne jsem si vyzkousela, jake to je mit peknou stihlou sportovni postavu i to, kdy se na vas ostatni divaji s nevyslovenou otazkou o vasem zdravi. V soucasnosti vazim pri vysce 185 cm 85 kg. Nemyslim si, ze jsem proto horsi, dokonce si myslim, ze je to naopak, ale to uz prave nesouvisi s kilogramy…. Z vlastni zkusenosti vim, ze poruchy prijmu potravy souvisi s daleko vetsim spektrem oblasti, nez jen s telesnou vahou, ale i ona je jednim z hnacich motoru, proc se prestavame pratelit se svym vlastnim telem a s jidlem. Proto techto par radku, par nametu k zamysleni. Mejte krasne dny a budte stastne jen proto, ze jste. Pro ten uzasny dar zivota, pro vsechny prilezitosti na sobe pracovat, ktere vam vase nemoc prinasi, protoze jich veru neni malo….a protoze: kdy se mame radovat, kdyz ne dnes? Katka

Začalo to tak ve čtrnácti před čtyřmi lety.Jednoho dne jsem se zvážila a měla jsem 53 kg na 160 cm.Zhrozila jsem se, a tak jsem omezila sladkosti a brzy jsem zhubla na 50 kg.Chtěla jsem být ale ještě hubenější, proto jsem omezila jídlo ještě víc.A vida.Zabralo to.Jenže pak se stalo,že jsem toho prostě snědla víc.Měla jsem hrozné výčitky, ale přesto jsem si řekla,že už to nemá cenu, že od zítřka budu držet hladovku, a tak jsem se poprvé přežrala.Skutečně jsem pak téměř 14 dní nic nejedla a zhubla jsem na 42 kg.Jenže dlouho se to nedalo vydržet a tak jsem se střídavě přejídala a držela hladovky.Než jsem nastoupila na střední, měla jsem 48 kg.Tam to moje střídání žravosti s nejedením pokračovalo a také jsem si začala kupovat projímadla.Jenže jsem nehubla a pokud se mi to podařilo,tak jsem to zase rychle nabrala zpět.Začala jsem být depresivní, přestala jsem komunikovat s lidmi(tak je tomu do teď), nechodila jsem ven.Měla jsem strach chodit do školy, protože jsem měla a vlastně i stále mám pocit, jak na mě všichni hledí a říkají jak jsem tlustá.Sebevědomí na nule.Nakonec jsem se pokusila o sebevraždu.Dnes lituju toho,že nejsem mrtvá.Tím pokusem se věci trochu rozhýbaly, nicméně nikoho nenapadlo,že by za vším mohly být problémy s jídlem,jelikož moje váha dost skáče,ale nemám podváhu.Teď na tom nejsem o nic líp, spíš zase znovu upadám do deprese,pořád toužím po váze 40 kg a když mám sílu,tak se jí snažím dosáhnout a nejím.Celkově jsem na tom psychicky strašně špatně.Nemám téměř žádné kamarády,protože nikam nechodím.Stydím se za sebe a mám strach z lidí.Mám pocit naprostýho selhání, že jsem zklamala sama sebe,své nejbližší a nemám ani žádný výhled do budoucnosti,jelikož si nedokážu představit, že by člověk jako já (nevyrovnaný,depresivní,úzkostný a fobický)mohl někdy uspět a vést normální život).