Par uvah o telesne hmotnosti

/0 Komentáře/v /přidal

Dnes jsem se vzbudila s potrebou toto napsat: Nepreji si, aby me lidi posuzovali podle toho, jakou mam postavu! Nejsem modelka, nezivim se svym telem. Kde bereme pravo, hodnotit ostatni? Proc mame potrebu, vytvaret si na ostatni nazory, o ktere nas nikdo nepozadal a pripadne jim je sdelovat? A pokud uz mame potrebu hodnotit, kritizujeme nebo se snazime pochopit? Napadne nas pri pohledu na kamaradku, sousedku, maminku, otce, bratra, nebo kohokoli jineho, kdo vyrazne pribral/zhubnul, ze ten clovek ma mozna daleko vic nez zmenu diety (puvodni vyznam tohoto slova je „zpusob, jak se clovek stravuje“ nikoli „zpusob jak zhubnout“), abychom ho/ji objali, vyslechli, dali lasku? Vsichni vime, ze ideal krasy prochazel po staleti vyvojem. Co by tomu rekli barokni maliri, kdyby se mohli podivat do dnesni doby? A proc se vlastne za kazdou cenu urputne snazit, vyrovnat se jakymkoli idealum? A pokud uz se rozhodnu, ze „mi to za to stoji“, pro koho to delam? Sama pro sebe nebo pro sve okoli? Rikam si pri pohledu do zrcadla: „Citim se dnes dobre?“ nebo „Jak budu vypadat pred svym sefem, pritelem, manzelem,…“? Osobne jsem si vyzkousela, jake to je mit peknou stihlou sportovni postavu i to, kdy se na vas ostatni divaji s nevyslovenou otazkou o vasem zdravi. V soucasnosti vazim pri vysce 185 cm 85 kg. Nemyslim si, ze jsem proto horsi, dokonce si myslim, ze je to naopak, ale to uz prave nesouvisi s kilogramy…. Z vlastni zkusenosti vim, ze poruchy prijmu potravy souvisi s daleko vetsim spektrem oblasti, nez jen s telesnou vahou, ale i ona je jednim z hnacich motoru, proc se prestavame pratelit se svym vlastnim telem a s jidlem. Proto techto par radku, par nametu k zamysleni. Mejte krasne dny a budte stastne jen proto, ze jste. Pro ten uzasny dar zivota, pro vsechny prilezitosti na sobe pracovat, ktere vam vase nemoc prinasi, protoze jich veru neni malo….a protoze: kdy se mame radovat, kdyz ne dnes? Katka

Tak se tak plácám..

/0 Komentáře/v /přidal

Zní to strašně paradoxně,že si neumíme dát říci,i když to jednou prožijeme..Že jsme pořád nepoučitelné..Jako já.. Už jsm jednou svůj příběh psala,zrovinka tohle léto,kdy jsem měla pocit,že mi anorexie (snažím se vše nazývat pravými jmény) přechází v bulimii.Moje nemoc,můj život je jako jeden veliký kolotoč,který se pořád otáčí a vrací mě na začátek mého nekonečného boje. Ale od začátku.. Bylo mi 16,byla jsem baculatá-velká prsa,boky,stehna… a byla jsem zamilovaná do kluka,se kterým už chodím 2,5 roku.On mě měl rád takovou jaká jsem,ale já se sebou spokojená rozhodně nebyla.Možná to bylo taky tím,že ani v naší rodině není všechno zrovinka ideální a už od malička jsem byla a jsem srovnávaná se svojí starší sestrou,která je krásná a hubená,chytrá a milá..Tak jsem si řekla,že zhubnu a všem tak ukážu,že jsem taky krásná a hubená.A tady začal ten můj kolotoč věčných diet,myslím,že to nemusím popisovat,protože to všechny známe..Dostala jsem se nahranici podvýživy a mentální anorexie.Za 3 měsíce jsem zhubla 12 kg a byla úplně na dně-psychicky,ale i fyzicky.Nikdy nezapomenu na to ráno,kdy mi při česání padaly chomáče vlasů.Ale já hloupá na sebe byla pyšná!!Oči mi otevřel až přítel,který se trápil společně se mnou a pomohl mi strašně moc odrazit se ode dna. Jenže já si myslela,že když zvládnu znovu jíst,že se mi nemůže anorexie vrátit..Tehdy jsem přestala docházet k psychiatrovi a ,,léčila“ se na vlastní pěst.Netušila jsem,kolik pravdy skví v jeho slovech,že z ppp se člověk dostane až po 4 letech bez recidivy. Přišla první,ale ta se dala zvládnout.Druhá byla o něco těžší,ale taky jsem jí překonala.Ale teď přišla 3,asi ta nejhorší.Zhubla jsem 8 kg během 3 měsíců.Mám před maturitou a bojím se,že to nezvládnu dál.A teď ty Vánoce..Děsí mě,že mám chuť jíst a bojím se,že to nezvládnu a začnu zvracet.. Pokaždé,když si čtu vaše jídelníčky,obdivuju vás,protože toho nedokážu spořádat ani třetinu.. Tak se sama sebe ptám,proč?Stojí a stálo mě to za to? Přeju vám všem hodně úspěchů a síly do nového roku.Věřím,že bude úspěšnější než ten letošní.. Chtěla bych vám poděkovat za vaše názory,protože mi moc pomáhají.Díky!

Od minulosti po současnost

/0 Komentáře/v /přidal

Všechny zdravím. Nevím, odkud bych začala. Na tento web už chodím hodně dlouhou dobu a čtu si vaše příběhy, ale až dnes jsem se rozhodla napsat i ten svůj, protože už nevím, jak dál. Zhruba před 3 lety jsem trpěla anorexií. Při výšce 167 cm jsem vážila 60-61 kg. Nikdy mi nepřipadalo, že je to moc a žila jsem si normálním životem. To až do doby, než začalo mít okolí připomínky. Nejhorší bylo, že to byli lidé z rodiny. Začala babička, která mně řekla, ať se pořád tak necpu, že za chvilku budu tlustá jak ona, a to je mně tepve tolik málo let, atd. To sem si ještě tak nebrala, ale poslední kapkou byla narážka od taťky, který mně jeden večer řekl, že mám pomalu silnější ruky jako on. Vím, že to nemyslel zle, ale prostě mně to zamrzelo. Ten večer vše začalo, zavřela sem se do pokoje a začala cvičit. Na druhý den nakoupila zdravé jídla, na netu začala hledat nejrůznější diety a tak to šlo. Postupem času, zhruba za měsíc, se mně neuvěřitelným způsobem podařilo shodit 8 kg, a já byla naprosto spokojená. Jenomže hubnutí nejak nešlo zastavit. Všichni najednou začali říkat, jak sem to udělala, že vypadám uplně jinak, začali mně svým způsobem obdivovat a mně se to líbilo, a tak sem hubla dál. To mě najednou začala hlídat i moje mamka a říkala, ať už toho laskavě nechám. Jenomže já nemohla, cvičila sem ještě víc a jedla ještě míň, jídlo jsem uplně přestala potřebovat. Přestala jsem menstruovat… To trvalo asi 3-4 měsíce a to už mamka řekla dost, že se na mě nemůže dívat, jak si zahrávám, a zavedla mně na gynekologii. Pro mě to tehdá bylo neco hrozného. Psychicky jsem byla uplně na dně. Sestřička mě napichala injekcema, musela sem začít chodit na psychologii, na pravidelné kontroly, dokonce ve škole mně chodila o přestávkách kontrolovat učitelka, jestli svačím. V té době jsem vážila asi 48 kg. Najednou to vypadalo, že se z toho všeho dostávám a začnu opět normálně žít. Začala jsem totiž přibírat. Jídlo už jsem nebrala jako takového nepřítele a začala si dávat i „kalorické“ jídla. Ovšem pak se to zase vrátilo, v normálu sem vydržela tak 3 měsíce, pak sem začala pozorovat, že jsem přibrala (měla jsem 54 kg) a začala jsem mít výčitky. Jednou jsem se na oběd hrozně přecpala, a všechno se začalo opakovat, ale zase druhým způsobem. Začala jsem zvracet. To trvá až do teď. Nevím, jak z toho ven. Nikdo o tom neví, zatím se mně to daří tajit, ale nevím jak dlouho, bojím se toho, co bude. Nechci nikomu ubližovat, zvláště ne sobě, ale nejde mně přestat. Mockrát sem si řekla, že je to naposled, ale nikdy jsem to nedodržela. A tak se v tom plácám pořád dokola. Pokud by měl nekdo zájem, klidně napište. Budu moc ráda. Nemám si s kým o takových věcech povykládat, takže uvítám kohokoli, třeba mi to trochu pomůže. Moc děkuji a všem přeji, aby se vám nad anorexií či bulímii podařilo zvítězit.

Už to bude 10 let…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všichni, na tyto stránky chodím již pár let, ze začátku jako „deni“, nyní jako bublinka.d. Stejně staří „harcovníci“ si mne možná pamatují. Můj problém s ppp začal v ´mých 15ti.. Byla jsem vždy vycrtlé děcko a i v těch 15ti mi každý tu věc připomínal…A já se začala cítit hrozně, začala jsem se schválně přejídat,abych nabrala a nebyla tedy tak „ošklivá“… Moc to nešlo, pak alenajednou přišel zlom – začala jsem se samozřejmě v tomto věku vyvíjet a můj jídelníček dosáhl nejvyšších obratů – od rána do oběda nap.: 5ks bábovky, hrnek kakaa, 2 obložené chleby, buchta, čokoláda, další chleba, pak 3 suché knedlíky; oběd: 5 knedlíků,omáčka…po obědě asi do hodiny, další suché knedlíky a do večeře: asi 5 obložených chlebůnějaké ovoce, tak půlka bábovky s marmeládou a máslem…, nějaké ty cukrovinky, večer pak v podobném rytmu + ještě čipsy, litr až dva mléka a džusy… Nevěříte? Já když to teď píšu tak taky ne… A náhle do půl roku jsem měla o 8 kil nahoře…Pamatuji si další zlomový okamžik… Byla jsem tenkrát v prváku, s mojí tehdejší spolužačkou a nej kámoškou jsem šla na Václavák do C&A..stály jsme v kabince, zkoušely si kalhoty a zjistily, že „jsme nechutně oplácané a celulitidní..“ A že budeme hubnout…najela jsem na super zdravou výživu a skončila s bulimíí…kamarádka s anorexií, po dalším půl roce se nám role vyměnily a já se plácala v anorexii, kamarádka v bulimii. Zdálo se, po čase, že se vše uklidňuje a budeme v pořádku. Obě jsme si našly partnery..Ona se z toho vylízala, mě mělo čekat ještě dalších příšerných 9 let (doufám, že již ne víc..)Do půl roku (zajímavé…půl rok je pro mne asi nějaká magická doba) jsem i přes úžasného přítele začala opět upadat do anorexie, tentokrát jsem zhubla během 3 měsíců na 49,5 kila…měřím 168. To mi bylo 17.. Mé BMI bylo tenkrát na hranici anorektického. Cvičila jsem, zvracela jsem, nejedla jsem, lhala a podváděla, na škole jsem tenkrtá byla naprostá jednička (dodnes tam mám pověst nejlepší studentky z mnoha ročníků..že by známý perfekcionismus?)..Nakonec jsem se s pomocí mámy a tehdejšího partnera z toho dostala – alespoň jsem si to myslela…3 a půl roku jsem byla v pohodě…Tedy, všichni jsme si to mysleli…VČETNĚ MĚ, že ano… Sice jsem se hlídala, dietařila, přejídala, když jsem dosáhla 59kil zhrouceně jsem držela dietu, dokud jsem nedosáhla 56…Pak jsem si mohla dovolit přejíst se, cvičila jsem o 106 a stala se na 4 roky přísnou vegetariánkou a zastácem zdravé stravy, asi necelý rok jsem byla i vegankou. ALe samozřejmě,že jsem k jídlu dle sebe měla naprosto zdravý vztah… Asi v čerstvých 21letech na mně opět přišly těžké deprese…nebyla jsem schopna skoro ani vstát z postele a jít na wc… V té době jsem vážila něco přes 60…na ten věk a výšku ideální váha (to jsem si samozřejmě nemyslela).Dostala jsem anntidepresiva, po kterých jsem měla zpočátku silné nevolnosti…a skoro 3 dny jsem nepozřela ani lžičku jogurtu…Pamatuju si,jak ležím v posteli, pohladím se po propadlém břiše, zjistím, jak je to zas nádherný pocit, stoupnu na váhu,zjistím úbytek a vyrazím ven s pocitem,jak jsem hned krásnější a že když se mi to hubnutí takhle samo nabídlo…tak to dotáhnu,ne? To byl asi konec července, v září jsem šla do školy a spolužačky málem omdlely a ptaly se mne,zda jsem stonala…Měla jsem hbytě v zásobě 10 různých věrohodných výmluv,kterým samozřejmě věřily. Nadávaly jsme společně na doktory, jak mi dávají léky, po kterých je mi špatně a jak se trápím,že hubnu.. Za ten měsíc jsem zhubla 8 kilo…za další měsíc asi 3-4…Dosáhla jsem váhy kolem 50.. Bylo mi zle, bolely mne svaly, přestávala jsem dobře vidět, měla až děsivé výadky paměti, sociální fóbii, deprese, sebevražedné myšlenky, pocity zmatenosti – vybavuji si okamžik – trvalo to asi pár vteřin – jdu před naším barákem po křižovatce domů a najednou zpanikařím a projede mi hlavou: „Kde to jsem,co tu dělám?!“ a pak si vše uvědomím a vyděšená z toho zážitku zalezu domů a jdu s pláčem do postele.. Hrůza! Polykám prášky na hubnutí na kila, beru projímadla a zvracím i 8x denně… Chodím pravidelně na Karlák nechat si měřit tuk…mám větší a větší radost,když mě varují,že mám velkou podváhu a s tímhle procentem přestanu menstruovat… „Pchá, kdyby věděli, že už místo pravidelného cyklu pčišla jed jedna šmouha a nic…“ Myslela jsem si trochu vyděšeně,ale zároveň vítězně – znamenalo to totiž, že se mi hubnout daří. V té době si půjčuji z knihovny kvanta knih o anorexii a kochám se,že jsem dle knížek „příkladnou anorektičkou! – ž na tu blbou váhu,ale to se „spraví“, kilča jsou stále dolů,ne??? Jednou jsem ale zašla do Studia zdraví,kde mi nabídli brigádu a poradenství ohledně správné výživy, tak jsem se rozhodla dát se do kupy, začala jsem tam dělat a zároveň chodit s jedním kolegou. Začali jsme spolu do měsíce bydlet. To už jsem měla krásných asi 58kilo..nabila jsem to velkým přejídáním…tělo mělo po tom hladovění asi chuť to dohnat.. Ale přítel se vybarvil…začalo psychické domácí násilí..během měsíce jsem v tom opět lítala, plácala se v těžkých depresích,sebevražedných úmyslech a sebepoškozování..Zhubla jsem na necelých padesát, bylo mi zle, kolabovala jsem, padaly mi vlasy a díky nové známosti jsem od toho násilníka odešla. Přítelkyni po mě už byl.. Já to naštěstí stihla ukončit dřív..Od té doby…jsou to už 3 roky, jsem neměla období, kdybych byla alespoň jakžtakž v pořádku…má váha se pohybovala od 62 na necelých 46 kil během 3 měsíců, to jsem skončila již v nemocnici…Na Karláku jsem byla na lůžku 8 týdnů a pak na stacíku měsíc…To bylo tento rok..Bezmála ale má váha kolísá během 1-2 měsíců +- 5 kilo. Aktuálně mám 58,ale před 2 dny to bylo 60,5 a před tím 56…Opět zvracím, projímadluju…beru prášky na hubnutí, koupila jsem si Vibratone a nadávám si za to…protože už nechci,ale opět jsem již ve fázi, kdy si nemohu pomoct…Je to závislost…tělo si zvykne na jinou chemii, co vzniká při zvracení a hladovění a je to,jak když jste na drogách… A je mi najednou jedno, že jsem přišla o 2/3 vlasů, mám arytmii, že jsem bolestmi kostí nemohla některé dny chodit a musela odplazit i do kuchyně,abych si nějakým způsobem mohla něco podat, chytlai mne křeče, že jsem se nemohla ani plazit..telefon na druhé straně bytu a já se zoufalým pláčem, vychrtlá, třesoucí se, v křečích a s bolestmi vzlykám, jak jsem tehdy byla pitomá, kdby mne tak teď viděli ti, co mě mají za tu hvězdu, co vše zvládá a je ve všem pomalu nejlepší…jak tu trpí a je k smíchu,no..spíš k politování…bleje do hrnců v pokoji,aby ji neslyšeli na záchodě…Pořezané ruce od čepelek, narvaná projímadly, nenávidí vše a všechny z prostého zpufalství, bez zájmu o vše, jen o kosti a kosti a kosti…Mno…krása… Nic z toho,ale nikdo nevidí, když do toho padá, ani já tenkrát v 15ti… Už to bude 10 let….doufám, že to konečně brzy skončí,ale záleží jen na mě… Tohle tu píšu hlavně pro ty, co se do toho teď řítí a třebaje může alespoň malinko vyděsit to peklo,co mohou projít…Začne to jednou dietou a pak? Hrozí Vám sonda,metabolka, plazíte se, protože nemůžete chodit, tak tak dobíháte na wc…protože jste snědli půl balíku projímadla…a brečíte v křečích na záchodech, v posteli i tajně při sexu, protože Vás to už buď nebere, nebo se za sebe štíte tak, že si to ani nemůžete užít a doufáte,že třeba dnes večer umřete… A to prosím jen proto,že jste se rozhodli být perfektní a zhubnout těch blbejch 5 kilo… Přeji tu vše mnoho sil, úspěchů a zdraví… Vykašlete se na to, nestojí to za to ;o) Posílám všem pusu a držte se! Stojíte za to!!!! Deni

Nahoru dolů…..

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, jsem anorektička a už mě to začíná OPRAVDU ŠTVÁT!!!!Každý den si znova a znova opakuju: „Tak dost dneska už s tím výmyslem vážně musím přestat, začít se chovat normálně a užívat si mládí jako to dělá každý jiný mladý člověk!“. Bohužel mi do toho, ale pokaždé něco vleze, nebo lépe řečeno, můj mozek mi do toho vleze sám a jen zřídkakdy jsem schopná mu odporovat. Když o tom tak přemýšlím tak na jednu stranu je sice hezké, že jsem štíhlá a mám postavu jak modelka. Ale v poslední době mi spíš všichni říkají, že jsem totálně vychrtlá, a že už to není hezký! Bohužel je to pravda. Mají proč se posmívat, protože opravdu vypadám jak kulturistka z Dachau. Je mi totiž 14, jsem 170 cm vysoká a vážím 43 kilo. Vlasů tak mám polovinu. Je zázrak, že ještě nejsem totálně plešatá, vylejzaj mi kosti, tvoří se mi modřiny, kazí se mi zuby a asi tak 11x denně chodím na záchod, protože denně vypiju tak 5 litrů vody. Což o to, s tímhle vším žít, mě zas až tak moc nevadí. Vím že na světě jsou lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř než já, a kteří DOOPRAVDY trpí. Jenže TO co mě opravdu vadí je, že můj čas plýtvám přemýšlením o nesmyslech, jako jsou kalorie a to jak vypadám. A pak už mi nezbývá vůbec žádný čas myslet racionálně a dělat něco užitečného. Na jedné straně mozku jsem to opravdu já, ale tu druhou stranu mi v poslední době okupuje nějaká nafoukaná nána, která do mě neustále dokola hučí, že když něco pořádnýho snim a nevyběhám tak, že se proměnim v špekatou obludu, které se všichni začnou vyhejbat a s kterou nikdo nebude chtít nic mít. A já se podle této fantasmagorie řídím!!! No nejsem, já to, ale pitomá? Když se nad tím vším tak zamyslim, tak musim uznat, že mám naprosto všechno, a že my vlastně vůbec nic nechybí. Mám bezvadnou rodinu, koníčky, jsem na dobré škole, mám spoustu kamarádů….co víc si ještě mohu přát, že? A já jsem tak sobecká a nevděčná, že si toho vůbec nevážim nebo sice vážim, ale moc málo a přitom ještě dělám rodičům takovíhle problémy!!!! To je hrůza, takhle už to přece dál nejde!!! Jsou lidé kteří z tohohle všeho nemají třeba vůbec nic a přitom si ještě s tím NIC pomáhajá mezi sebou. A já místo toho, abych se konečně zvedla z toho kanálu, kde mě ta potvora anorexie drží, a šla pro ty chudáky něco dělat, tak radši začnu kolem dokola poskakovat a cvičit, jak pošahaná a výsledek je, že bez večeře, celá vyčerpaná jdu spát. Mimo to, když jsem ve škole na obědě, tak všichni mezi sebou spokojeně tlachají, ale jen já mám plno práce s tím, abych z obalované ryby seškrábala všechnu strouhanku v které je pár kalorií a nějaké ty tuky! Místo toho abych šla s kamarády do kina nebo vyrazila někam ven, tak radši cvičim a dělám dřepy a kliky. Hrůza!!!!!Už mě to opravdu leze krkem. Jestli s tím urychleně nezačnu něco dělat, tak se opravdu bojím toho, co ze mě jednou vyroste! Já vím, že ted přede mnou teď stojí dvě cesty. Jedna vede zpět do světa, v kterém je jedinou důležitou věcí vzhled a na lidské hodnoty se podle mých předsudků proti lidem úplně kašle. Ale ta druhá vede ven, na opravdový svět, kde je světlo a radost, a kde se lidé snaží o to, aby nebyli pamatováni podle toho jak vypadají, ale aby si je ostatní zapamatovali podle toho jací byli a jsou uvnitř. Já nevim jak vy, ale já už jsem se rozhodla. Já takhle dál žít nechci… Já už nechci dál zaujímat místo v lidských očích, ale já chci vlastnit místo v jejich srdci. Ti lidé, pro které stojí vzhled na prvním jsou podle mě….a stydím se, že jsem tyto lidi vůbec kdy poslouchala. Já sem zase napíšu, až budu hezká, jak uvnitř tak navenek a až konečně začnu opět uvažovat alespoň trochu racionálně. Stejně, až jednou budu stará a v županu a bavlněných ponožkách, u krbu, budu v klidu popíjet punč, a přitom vzpomínat na své mládí, tak nechci, aby jedinou mou vzpomínkou byl boj proti sobě samé! Tak Vám všem ostatním, které prožíváte to samé jako já přeji, ať se přes tuhle překážku dostanete a ať na druhé straně naleznete nový a mnohem hezčí život! A abych nezapomněla, tak samozřejmě Všem přeji Veselé Vánoce a Šťastný Nový rok!!!!! Tak zdar a já si jdu hned pro buchtu! Blbost, dám si dvě jsou přece Vánoce!!!!:-)))

Problemy jedne tluste holky.

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravim vsechny:) Cetla jsem pribehy co tu jsou a napadlo me, ze bych se mohla take podelit a poprosit o radu. Tlusta jsem byla od malicka, mozna proto ze mam obezni rodice nebo mozna proto ze me samy vedli k spatne strave. Vzdycky jsem se s tim trapila. Vzdycky. Co si pamatuju – vaha mne vadila. Ne ze by to bylo nejake hrozne a to jen diky me vysce 175 cm, ale nadvaha tam byla vzdycky. Kdyz jsem odesla na stredni, kde bydlim na intru zacala jsem hrozne pribirat. Moh¨la jsem si jidlo sama kupovat, jist co jsem chtela a tak jsem pribrala 15 kilo. Nebyla jsem nijak zvlast krasna a to se me drzelo az do tretaku – nezajem kluku a ty nejhorsi vycitky. Pak nastal zlomovy okamzik – byla jsem na praxi jen jeden tyden, ale kvuli nedostatku casu, jsem nemela cas se ani najist a stahl se mi zaludek. Zacala jsemjist uplne minimalne a kila sli rychle dolu a kazdy me chvalil jak mi to slusi. Jenze ja jsem se paradoxne citila jeste hur: bylo mi porad spatne, nemyslela jsem na nic jineho nez na jidlo. Tak to se mnou slo pul roku, ke vsemu jsem jeste zmenila uces a zajem kluku byl najednou tu. Nektere to mozna ale znate: po takove dobe odrikani jsem si chtela vsechno vynahradit, najednou zacali zachvaty prejidani, strasne chuti na jidlo. A co napadne holku, ktera nechce vsechno nabrat zpatky? Jen zvracet. A porad. Zacalo to jen treba kazdy tretim dnem, kdy se mi zdalo, ze to jidlo je moc tucne a nesmi mi zustat v zaludku. Pak kazdy druhy a ted nekolikrat denne. Sama chci prestat, ale uz je asi pozde. Zvracim, tak trikrat denne a to uz necely rok. Jsou i dny ovsem kdy nezvracim vubec – ne ze bych nechtela, ale nemuzu, protoze nejsem sama. Vycitam rodicum, ze jsou doma zrovna kdyz ja chci zvracet, vycitam kamaradce, ze se mnou bydli, protoze zrovna CHCI jit zvracet. Myslim ze ted jsem na tom nejhur: nezvracim proto, abych mohla jist. Ja jim proto, abych mohla zvracet. Proto bych chtela poprosit vsechny co si to ctou a jsou na zacatku toho ke ja jsem byla, at s tim nezacinaji. Bude vam jeste hur nez vam bylo predtim – protoze nejhorsi z toho je to nizke sebevedomi a vycitky.

ana a mia?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky všichni! Ráda bych se svěřila se svým příběhem… nikdy jsem nebyla nějak moc tlustá (akorát jako miminko-to jsem byla baculka:) a navíc v pubertě jsem se celkem vytáhla. I když zase ne moc- měřím pouhých 163cm:( ale měla jsem maximálně 50, 51 kg ani nevím, proč jsem začala hubnout.. ale jednoho dne jsem přestávala jíst sladkosti, začala si počítat kalorie a taky jsem hrozně moc jezdila na rotopedu. A zvláště o prázdninách.. no nakonec jsem měla na tu svoji výšku 46 kg.. po radách kamarádek a sestry, abych začala jíst jsem tedy začala, ale až moc.. a od tý doby mám takovéto záchvaty doslova přežírání:(( přes týden, když jsem na škole, která není v místě mého trvalého bydliště jím málo a zdravě a pak jakmile přijedu domů, tak jako by mi cvaklo. Nevidím,neslyším a cpu se a cpu se:((( je to strasný z mé původni váhy pod 50 kg mám teď víc jako 60!Jsem zoufalá a přesto každý pátek znovu a znovu se přejím:((((

Nechci aby mě ta bestie dostala:-(((

/0 Komentáře/v /přidal

Vždycky jsem byla štíhlá holka, která žádné jídlo neřešila a jedla jak chtěla. Při 158cm a váze50kg, jsem si myslela, že je vše v pořádku a já jsem hezká. Všem jsem se líbila a u kluků jsem byla zájmem. Když jsem začala chodit do 8. třídy, tak mi jen tak babička řekla, že jsem oplácaná. Vzala jsem si to hodně k srdci a řekla, že s tím musím něco udělat. Nechtěla jsem držet žádně diety, tak jsem jenom začala jíst zdravě, víc sportovat, vynechala jsem sladký a moc tučný jídla, jedla víc ovoce a zeleniny, nepila sladký nápoje a jedla do 18.hodiny. Zprvu idealní stravování a máma mě obdivovala, že to vydržím. Rok uběhl jak voda a já měla na začátku 9. třídy při 163cm, 40kg. Lezli mi kosti, všichni se o mě bali. Doktoři se vždycky zděsili, když uviděli moji váhu. Já na to nebrala ohled a dělala si co chci pořád dál. Mámě však došla trpělivost a řekla, že jestli do vánoc nepřiberu 5kg, tak mi zakáže lyžovat. Lyžování je moje největší vášěn, a tak jsem slíbila, že se o to pokusím. Jím pořád stejně, hodinu denně cvičím a nepřejídám se, jím 5krát denně a zdravě. Ted mám 42,5kg a jsem se sebou spokojená. Vím, že to není ideální a musím ještě přibrat. Snažím se a nenechám si úplně zkazit život. Jestli máte nějakou radu jak mi pomoct, budu jen ráda. VŠEM DRŽÍM PALEČKY, ABY SE JIM TAKY PODAŘILO VYHRÁT NAD ANOREXII.

Bojím se, že to začne znovu….

/0 Komentáře/v /přidal

Bojím se, že to začne znovu, že se vrátím do toho stejného kolotoče, ale něco ve říká, že to nesmím, nemůžu jim přidělávat zas ty stejné starosti…. Ale vše od začátku. Vše to začalo když jsem skončila 8. třídu o prázdinách. Jela jsem s babičkou na prázdniny a tam jsem si dopřávala langoše, zmrzliny, kofolu atd. přitom jsem byla vždycky štíhlá, měla jsem 48kg na 160cm a postavu jsem neřešila, až do tý osudný chvíle:( Když jsme měli rodinnou sešlost, tak mi babička naznačila, že mám velkej zadek, já vím říkáte si, jen kvůli tomu? ale mě se to hrozně dotklo, možná až moc! Začlam jsem jíst pravidelně 5krát denně, zdravou stravu a víc jsem cvičila. Nejdřív jsem sklouzla na 46kg říkala jsem si, ,,seš dobrá, ale ještě…:(“ Pak moje váha sklouzla na 45…42…40kg no a pak se kolem toho začalo moc dít. Máma mi nejdřív domlouvala, ale já jsem si to BOHUŽEL nevzala k srdci. Pořád jsem hubla, až mě máma jednoho dne zvážila (koupila kvůli tomu i digitální váhu) a měla jsem tušit co se stane:(! Řekla mi, že pokud se mi váha nezvedne, tak mě vezme k psychiatrovi. Už to slovo psychiatr mne zděsilo, tak jsem se rozhodla, že stím musím udělat konec, ne kvůli mé pověsti, ale kvůli mé mámě. Když jsem viděla, jak se kvůli mé postavě trápí, nemohla jsem se na to už koukat! Máma mi našla právě z této stránky různé typy jídelníčků a začla jsem… Zvýšila jsem moje porce, po obědě dezert a dopřávala jsem si někdy nějakou tu sladkost (dřív jsem nic takového neměla!) Teď je má váha na 44,4 a vede se mi postupně váhu zvyšovat, ale bojím se, že to začne znovu…. Pokusím se to znova neodstartovat a budu si víc věřit. Doufám, že mi budete věřit a doufat, že tu vnitřní opotvoru jednou a provždy porazím.

nemalo sa to stat!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojte uz neviem co mam robit musim sa niekde vyrozpravat.Mam 17 rokov a chodim na gymko.Bola som vesele dievca, oblubena v kolektive a mala som priatela, s ktorym sme sa mali velmi radi.No bola tu moja postava, pre ktoru som sa neustale trapila a nevedela som schudnut.Nakoniec som si povedala DOST! a zacala som radikalne chudnut. V priebehu pol roka som schudla 17 kil.Priatel sa so mnou rozisiel, lebo vraj som sa velmi zmenila.Zacali mi to hovorit aj ludia okolo.Vraj sa uz vobec neusmievam a vytratil sa so mna zivot. Ano…odisiel aj s kilami.Nechapem co sa to so mnou deje, nemyslim uz na nic ine ako na jedlo a na postavu.Som doslova vazen vo vlastnom tele. S jedlom neustale prichadzaju aj otazky: „Nepriberiem z toho?Kolko to ma tuku?Kolko to ma kalorii?Kolko mozem z toho zjest?“ Ludia ma nechapu, citim sa zle, padaju mi vlasy, boli ma hlava a nic ma nebavi.Uz to proste nie som ja.Ked nahodou priberiem, bojim sa ist medzi ludi, ze si to niekto vsimne a nemyslim na nic ine.Uz sa asi nikdy nevratim k tomu mojmu staremu, veselemu JA!!! Chcem sa ospravedlnit vsetkym ludom okolo mna, co som im tymto sposobila, hlavne mamicke, ktora uz pre mna ani nespi.Chcem aj upozornit dievcata, ktore sa snazia schudnut, ako mozu dopadnut.