Nevím, jak dál

Ahoj,měřím 150 cm a vážím 47 kg. Všichni mi tvrdí, že je to v pohodě, ale já si připadám strašně tlustá. Největší peklo pro mě je svléknout se do spodního prádla a v létě do plavek. Jídlo je moje droga. Celý den třeba vydržím nic nejíst, ale večer přijedu ze školy domů a strašně se přecpu tak, že je mi zle a po „akci“ ještě hůř psychicky. Mám strašný výčitky svědomí a nenávidím se za to. Celý den ve škole jenom pozoruju ostatní holky jakej mají zadek, břicho nebo nohy a co všechno jí. Jsem už z toho zoufalá, nemyslím na nic jinýho. Mám skvělýho kluka, kterej mě miluje, pořád mi říká jak jsem krásná a skvělá, ví o tom, jaký mám mindráky. Já mu jinak strašně věřím, vím, že je ke mně upřímnej, ale tomuhle se těžko věří. Občas o nějaký holce řekne, že má pěknou postavu a mě to strašně zraňuje. Vím, ža se mu líbí štíhlý holky. I jeho bejvalka měla dokonalou postavu. Takhle s ním nemůžu být nikdy šťastná. Nedokážu se uvolnit, pořád si připadám strašně ošklivá a tlustá, blbá a absolutně k ničemu. Moje sebevědomí se rovná nule. Hlavně, když se mám před ním svléknout, je to horor a on je pořád smutnej, protože neví, čím to je. Možná si myslí, že mě nevzrušuje, že se mi mazlení s ním nelíbí. Já jsem tohle ještě nikdy nikomu neřekla, nechci s tím nikoho otravovat, protože vím, že sama nemám ráda ty věčný holčičí nářky o tom, jak jsou strašně tlustý a tak. Jsem ráda, že jsem našla tyhle stránky a mohla se z toho alespoň vypsat. Jsem nešťastná. Nenávidím jídlo, je to můj největší nepřítel. Každy den začínám s tím, že tentokrát to už opravdu zvládnu, tak mi držte palce, aby ten den někdy nastal. Tohle trápení opravdu nikomu nepřeju!!!! Ahoj L