Archive for category: Můj příběh

Ahojky, jsem na těchto stránkách poprvé, kuriozně jsem sháněla info o petici Doc. Papežové, pro svou seminární práci na gender studies, právě o Kultu štíhlosti. Začetla jsem se tu ale do různých příběhů, které k tomu mému mají hodně blízko. Až mi vyhrkly slzy, když jsem četla tak podobné věci a uvědomila jsem si že já v sobě tyto problémy dusím, tak jsem rozhodla přidat jeden odstrašující, zoufalý příklad. Začalo to v 9. ročníku na základce byla jsem, taková klasická boubelka, i když jsem sportovala, Občas jsem samozřejmě zaznamenala narážky spolužáků, kluků na mou postavu. A tyto občasné narážky mě dohnaly k tomu že jsem za 2 měsíce shodila 26 kg tedy přesně z 85 na 59 a to při výšce 180 cm. Celé dny jsem nic nejedla vůbec nic, pila jsem jen vodu, jednou jsem tak vydržela 5 dní a ten pátý den jsem se už nemohla zdvihnout ráno z postele. Pamatuju si, že jsem byla bezradná, pořád mi bylo na omdlení, byla jsme bledá, ale strašně zabejčená měla jsem v sobě ještě dost síly, nakonec jsem se zvedla. Doma nic nepoznali, byla jsem ještě oplácaná, pak už spíš oteklá o víkendech jsem však jíst musela aspoň oběd s rodinou, to jsem pak začala jídlo zvracet. Také jsem strašně cvičila, jezdila na kole, vyrážela jsem na celé dny, hlavně víkendy abych nemusela jíst. Neměla jsem žádnou energii, byla jsem nervní. Klasika. Když už to na mě začalo být vidět, máma začala mít podezření, začala mě sledovat. Rvala do mě jídlo a vyhrožovala mi psychiatrií, hlídala mě jestli to jídlo nevyzvracím. Hubnutí se na chvíli zastavilo. Pak přišla střední a nemohla mě tolik hlídat. O to víc jsem začala sportovat, byla neustále nalezlá v posilovně, jídelnu jsem za ty čtyři roky neviděla zevnitř, každý konec roku jsem musela doma vysvětlovat proč jsem nechodila na obědy. Vždycky jsem to okecala. V prváku mě kamarádky daly přezdívku mori=jako smrt, byla jsem bílá, kostlivec místo břicha kráter. Ale pořád jsem byla nešťastná, mám strašně velkou mohutnou kostru po tátovi, široké boky, připadla jsem si strašně tlustá. Kluka jsem žádnýho neměla, prý se mě všichni báli oslovit, že jsem vypadala jak nafoukaná modelka. Ale přesto jsem nějaké lásky měla, pak přišla větší, které jsem ten problém řekla, snažili jsme se to řešit. Docela to šlo přibrala jsem 65 kg, přestala jsem hladovět a začala jsem normálně jíst, ale pak jsem přibrala další tři kila. Můj ex přítel mi začal říkat že bych měla zhubnout. To mě teda dorazilo. Začala jsem všechno zvracet, něco jsem vyzvracela a dvakrát tolik jsem toho zase snědla. Snažila jsem se mu zalíbit, ale když jsem pak zase shodila už jsem mu nevěřila, že vypadám dobře. Tu nedůvěru mám dodnes, i ke svému nynějšímu příteli. Do čtvrťáku jsem měla váhu +- 65 – 70 víc ne. Ale 4 měsíce před maturitou jsem si zlomila páteř, byla jsem 3 měsíce upoutaná na lůžku. Přebalovali mě jak mimino, a samozřejmě krmili, chodit jsem nemohla, byla jsem bezmocná. Přibrala jsem 15 kilo, do té doby mě neznámou celulitidu, ochablo mi veškeré svalstvo. To bylo před třema rokama dnes chodím, sedím jen s kruhem, nemůžu už sportovat tak jako kdysi, mám každej den bolesti, přežírám se zvracím. Připadá mi to už jako rutina po těch sedmi letech, nejhorší je že to není jen nemoc která mi huntuje tělo, ale taky peněženku. Kdybych měla spočítat kolik jsem utratila za jídlo, bude to úctyhodná částka. Přes všechno se pořád snažím nejíst vůbec nic, hubnout, když to poruším cítím se jak zpráskanej pes . Je to začarovanej kruh ze kterýho je dost těžký vystoupit. proto fandím všem který z něho právě vystupují. A odrazuju všechny kdo by se chtěli postavit na jeho okrah nebo vstoupit do něj.

Chodím sem pravidelně a docela mě zaráží, že všechny naše problémy mají původ v tom, že se chceme někomu zavděčit. Ať už hubneme kvůli klukovi nebo ošklivým řečím někoho, pořád chceme být pro někoho dokonalé. Netuším, kde se vzal názor, že štíhlí jsou krásní a oblíbení, ale určitě vím, že to není pravda. Krása těla je jen nafouknutá bublina, to krása duše je ta pravá krása. Měli bychom se vykašlat na všechny, co nam říkají, že se jim na nás něco nelíbí, protože vždycky se najde někdo, komu bude něco vadit. A opravdu nejde zavděčit se všem, to bychom pak ze života nic neměli. Lidé by se měli naučit mít se rádi kvůli tomu jací jsou, ne kvůli tomu jak vypadají. Ano, být na pohled krásná je příjemné, ale tohle není všechno. Tahle krása jednou pomine a co zbyde pak? Je těžké koukat se na všechny ty vyhublé idoly krásy a být při tom normální, tohle fakt nejde, ale sakra, copak chcete celý život strávit tím, že se budete porovnávat s pokřivenými ideály? Nebylo by lepší se na to vykašlat a užít si život, tak ja se užívat má, naplno a s radostí? Jinak totiž nevím, proč tady ještě jsme, protože žít jen pro to, abych se pořád stresovala, jestli jsem vychrtlá, tak to diky ne. Tohle není život.

AHOJTE HOLKY!!uz jsem tu zase tady todle je misto kde muzu rict bezproblemu sve pocity!!!!ja s bulimii bojuju moc snazim se asik malo vzdycky vyhraje!!:(protoze sem moc slaba!!!stejne jako vas me trapi postava me telo a ted jeste vice me chovani!!!!bulimie je obycejna zlodejka spoustu veci mi vzala a stale bere ale ty zasrana kila mi nechava a pritom to je ta jedina vec proc to vlastne delam!!!!vzdycky sem milovala cokoladu dobre jidlo!!!!ted je cokolada nepritel nenavidim ji!!!nene!!!!to neni cokolada!!!je to bulimie!!!!vzala spoustu dobrych vlastnosti!!!!vzala mi kamarady!!!vzala mi radost a chut do zivota jste to vsichni znate!!!mrzi me ze takova spousta holek i mensi vetsina kluku se citi podomne jako ja!!!ne jednou sem mela dny kdy se mi vazne nechtelo zit!!!skola de posledni dobou nejak stranou a ja porad hledam nejaky konec a zacatek abych tu sprostou zlodejku mohla konecne vykopnout!!!!ale nedari se mi to!!!!zatim mi jen zbiva doufat a doufat !!!!a ja doufam!!!!!ale pomalu s pribivajicimi dny mesici roky prestavam doufat!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!holky neprestavejte doufat snaste se prejte si to a ono to pujde uvidite!!

Ani nevim kde zacit,stalo setoho tolik.Letos o velikonocach sem se predevkovala praskama na spani.V tan den sem slavila i sve 18 narozeniny.Hrozila mi zastava srdce takze se mi to malem povedlo ale nasi me bohuzel zachranili. I pred tim sem se pokusila uz nekolikrat o sebevrazdu ale nevislo to,pred rokem sem si ji planovala na sve narozeniny,v tu dobu sem trpela anorexii a adepresemi(psychicky sem se zhroutila),taky sem se rezala po rukach a nohach. Rezani me dokazalo uklidnit byla sem pak v poho.Kdyz sem chtela spachatloni sebevrazdu tak me mamka na to prisla vlezla me do pokoja a precetla si muj denik a tak se to dozvedela,paksem se psychicky zhroutila a slasemse lecit do Brnana psychiatricku kliniku.Tam sem byla dva mesice.Ale vubec sem si nepripadala jako anorekticka vazila sem 50kgpri vysce 170-se mi to zda normalni. Jak sem sevratila takproblemi namesic zmizeli ale pak se vratili znova,a tahne se to doted.Uz se sice nerezu ale hladovi porad,depkymam taky a ty sebevrazdy nemuzu dostat z hlavy.Chci toudelat znova,nasi totiz nepochopi ze tady proste byt nechci,me tona tomhle svete nebavi.Hadky doma,ve skole spatny kolektiv vsude proste neco a tak to mam uz od mala.Jako malou me decka sikanovali a mlatili,prozivala sem peklo a ucitelka byla tak blba ze je v tom podporovala.Musela sem ste skoly odejit.V druhe skole to bylo lepsi ale z nastupem na stredni skolu to bylo zaseto same,no mozna ten rok nebo pul to bylo v poho a ted sem ve tretaku asme rozhadani kolektivna dve veci,na tohle mam stesti.Od zarinastupuju dodalsiho ucnakutak sem zvedava co bude tam.Od terti tridy chodim kpsychiatrovi toje uz 10let,ted chodim k psycholozce na sezeni vcera sem ta byla poprve ale nejak me to nebere.A me to ani nepomuze me to vyhovuje tak jak to je. Ale sebevrazdy rozhodne z hlavy nevypustim.Vym ze to ani nepujde,vcera sem se nechteneporezala o pletivo mam na ruce pekne hluboku jizvu,zalibylo se mi to a to rezani co prestalome chyta znova. ME UZ NENI POMOCI-Ywetta:)))

Chtěla bych se s vámi podělit o poslední rok mého „života“. Všechno začalo na konci 9.třídy, prostě a jasně jsem si připadala tlusčí než všichni ostatní, a hlavně než má, o rok mladší sestřenka. prostě jsem nejedla obědy, navíc jsem vegetariánka, nesnídala, nesvačila, jen vždy doma něco málo snědla a to navíc vyzvracela. Vždycky jsem mojí sestřence záviděla její postavu. Má totiž krásný štíhlý pas. všechny modelky by se mohly jít schovat, opravdu je moc hezká, sice malinká, ale taková drobná, a ne jako já..takový tanker..ůplně jsem na ni zbožňovala ty její kosti, které u mě nebyly(a stále nejsou) k nalezení. když se potom dozvěděla že zvracím, měla o mě strach. ale mě to přišlo od ní, takové jiné než-li pomocné, přišlo mi to závistivé…prostě se mi zdálo, že to, že se o mě bojí, je nafingované, že jen chce být hubenější a já zase ta baculka..ale co se dalo dělat..řekla jsem o tom našim, je to teda pěkně vzalo..ani jsem nevěděla že jsou tak citliví.Během dvou měsíců jsem zhubla 10kg. mamka mě poslala k psycholožce a ta okamžitě na psychiatrii…nikdo mi nepomohl…sice jsem zase přibrala, ale k ničemu to nevedlo…spíš mi pomohli jen tak naoko… zřejmě si za to můžu sama, ale nějak jsme se jím nedokázala pořádně otevřít… pomalu ale jistě jsem se z toho teďka dostávala…sice mě sem tam popadl nějaký záchvat vzteku, když jsme se na sebe podívala, ale snažila jsme se uklidnit…samozřejmě mě celým rokem provázely jizvy.. jak říkám, dostávala jsem se z toho, kašlala už jsem na to jak vypadám…ale přišel podraz a to dokonce z rodiny. Od osoby, které jsem se vždy zastávala, ale teď bych to už neudělala…představte si oslavu nerozenin.sedíte naproti své prabábi a ta se na vás tak dívá a pronese:,, konč už s těma dietama, nějak z toho tloustneš..´´ podobných keců ještě za sebou řekla víc..no já to nevydržela a od tama se slzami v očích utekla..brečela jsem a nadávala v pokoji…pak za mnou přišla mamča, a snažila se mi to vysvětlit…jenže já pořád na tu pipinu nadávala..i před mamkou….pak mamka odešla a já vzala žiletku. Mám dalších 24 nových jizev, zase jsem v tom namočená, bojím se jíst a pomalu i dýchat, protože co kdybych z toho přibrala??..bojím se všeho.nevím co si mám myslet, nevím co mám dělat, prostě nevím..