Noční blues

Sedím sama ve svém pokoji. Stůl, židle, suchá vazba, kaštany pro štěstí, nejméně měsíc nezalitá fialka, přání pro Elišku od Pecana na nočním stolku? Pecan? Jak jsme se změnili za ty tři roky, kamaráde? A mám pocit, že právě na nás dvou to jde nejvíc poznat. No, tys šel snad jinou cestou. Tou lepší, samozřejmě. Já se prodírám již šestým rokem bahnem a špína a hnus je můj denní chleba. Lhaní. Předstírání. Tajemství. Pokrytectví. To všechno patří šestý rok k mé osobě, podobně jako zubní kartáček. Nechci to, ale člověk si nevybírá? Na výběr má jen jednou, buď a nebo, bílá nebo černá, vybliješ se nevybliješ? Já zvolila před šesti roky tu první možnost. A od té doby se k ní uchyluju v podstatě pořád, i několikrát za den? Výčitky, zklamání, nenávist k sebe sama? Profláknutá slova, která zná každá podobně postižená. A která jsou bohužel zcela na místě. Cranberries hrajou dokola nejmíň už potřicáté tu samou píseň, poslouchám ten klidný, opravdový zpěv Dolores a podobně charakterizovatelnou hudbu a přemýšlím. Chtěla bych se taky cítit krásná a opravdová? Chtěla bych zpívat? Chtěla bych NĚCO dělat. Cokoliv. Stojím o to, aby mě něco bavilo. Je těžké žít téměř dva roky bez zájmů? A přece přišla po těch šesti letech změna? Vkrádá se do mého života a dere se mezi špínu, hnus, beznaděj, přetvářku, lež a další vypečené kamarádky? Cit? Silnější než všechen doposud poznaný? Najednou tu nejsem jen já a netrápím jen sebe sama? Teď hrozí, že utrápím i toho, komu na mně záleží, kdo mě má (pro mě zcela nepochopitelně) rád a chce se mnou možná strávit celý život? A já? Nedokážu si vážit ani toho? Bliju dál? Dnes ale přišel zase jednou zlom? No, už bylo na čase, ani si nepamatuju, kdy jsem měla naposled u mísy alespoň týdenní pauzu? Zítra NECHCI BLÍT. Chtít něco a něco udělat jsou ale tak významově vzdálená slova? Je to hrozně těžké? Hrozně moc. Já ale nechci skončit někde v léčebně, zavřená s dalšími zvířátky degradovanými touto potupnou poruchou k naprosto mrzkému, pustému a smysluprázdnému žití? Já ne? Musím to zvládnout. Kdybych jen nebyla tolik unavená? Nevyšlo to předtím, nevyjde to ani teď. Zbytečná námaha. Jenže teď mám JEHO. O ničem neví, jako ostatně nikdo, v přetvářce jsem nejspíš mistryně, neznám moc příběhů, kdy to holky dokázaly podobně jako já šest let bez problému skrývat tak, že nikdo z okolí nic nezaregistroval? Nechci mu ublížit? Normálně bych se s ním rozešla, ale už to nejde? Stalo se to, co jsem nepředpokládala? Záleží mi na něm. Mám ho ráda. Chci být s ním, protože je to daleko, daleko lepší, než být na ten můj zpackaný život sama? Ale není to zase jen jedna obrovská sobeckost? Nevím? Mé nejpoužívanější slovo. Už dlouhých šest let. Nevím ani to, proč sem opět píšu další svůj příběh. Vím jen, že jestli budu pokračovat v tom, co jsem kdysi úspěšně započala, tak už neublížím jen sobě, ale i tomu, kdo je mi momentálně nejbližžší. A to nechci. V žádném případě.