Archive for category: Můj příběh

Zdál se mi sen. Moc krásný sen. Šla jsem písčitou cestou, všude kolem mě byla tráva posetá lučními kvítky. Sluníčko svítilo , bylo teplo a najednou jsem cítila, že mé tělo je krásně lehoučké, jako pírko, koukla jsem se dolů a vznášela jsem se nad zemí. Celou tu nádhernou přírodu jsem měla pod sebou. Nenadnášela jsem se, měla jsem křídla. Křídla motýlí. Moc se snažím mít ráda své tělo. Ale vždy se stane něco, co mě přesvědčí o opaku. Nejhorší je, když to jsou vaši blízcí. Lidé, které milujete a kteří se tváří, že milujou vás. Moc si přejete jim věřit, ale copak to jde? Když zhubnete, tak vám říkají, jak jste krásně hubení, jak moc vám to sluší, ale že už byste měli raději přestat, že vypadáte nezdravě. Tak začnete jíst a přiberete nějaké to kilo a najednou vám ti samí lidé zase říkají, že jste přibrali, že jste „oplácaní“, macatí nebo nedej Bože „tlustoprd“! Sama nevím, co je „normál“. Když jsem nejedla, tak jsem byla štíhlounká a mohla si na sebe vzít cokoliv. Měla jsem své tělo ráda. Když jsem ztloustla, tak jsem také byla ráda, ale jen proto, že jsem se mohla najíst. Sníst cokoliv, ale už jsem se zase nemohla krásně oblékat. Když jsem byla štíhlá, všem jsem se líbila, teď o mě nikdo nestojí. Anorexie nebo bulimie? Nebo snad zdraví? Co z toho je normál? Samozřejmě, že zdraví. Zdraví je nad zlato. Ale znamená to i štěstí? Když jsem zdravá, tak jsem samozřejmě ráda, že jsem zdravá (kdo by nebyl?), ale nejsem štíhlá. Nejsem spokojená se svým tělem. Jak se mám naučit milovat své tělo takové jaké je? Jak????????? Když vám vaši nejbližší ubližují (aniž by si to možná uvědomily) slovy jako jsi tlustá, neztlousla jsi? Nejhorší slovo je pro mě „tlustoprd“. Nikdy mi tak nikdo neřekl. Nikdy. Až teď (asi před 14dny) a zrovna mi to řekl člověk, od kterého bych to nikdy nečekala. Tak moc mě to bolí. Už to nejsem já. Byla jsem společenská. Teď sedím doma. Pořád jsem se smála, teď brečím nebo jsem jen smutná. Byla jsem štíhlá, teď jsem tlustá. Atd. Atd. Atd. Atd. Atd. Takhle bych mohla pokračovat stále dokola. Všichni to známe. Mám dokonce i dva šatníky. Vel.36-38 a 40-42. Proč? Proč jen jsem to nechala dojít tak daleko? Proč ………….? Slunce opět svítí a já přemýšlím. Přemýšlím nad tím, kdo jsem. Jsem motýl nebo medvěd? Motýl je krásně lehoučký, medvěd je zvíře silné. Kdo jsem? Sama nevím. 3 roky hledám odpověď. Odpověď nato, kde se stala chyba. Proč zrovna Já? Učím se milovat své tělo. ALe nejde to. Nevím, jak na to.

Nikdo tohle nevi,za cele 4 roky to nikdo nezjistil,nemam se komu sverit,komu vypovidat,tak se omlouvam,ze zas otravuju.Ani nevim jaky byl muj posledni pribeh,co jsem sem psala.Asi 2 mesice nezvracim,jo,je to super a jsem na sebe hrda,i kdyz sem tam prijde jeste ulet,tak jsem si jista,ze bulimie uz proste ne.Tak proc jsem tady,ze?Bulimie mi vzala hodne,spousta zdravotnich problemu co mam,sebevedomi na nic,temer vsechny pratele.Ale porad se nemuzu ponaucit. Pribrala jsem,nevazim se,ale vim to,nemuzu oblect rifle,mam strasne velke bricho.Mela bych se na to vykaslat a byt stastna,je to prece vyhra,skoncit s bulimii ne?Ale nejsem,dokonce trpim jeste vetsime depkama,nez sv kolotoci bulimie.Predtim jsem byla alespon hubena,ale co jsem ted?Spek! A jeste k tomu nestastny.Par dnu nemuzu udrzet jidlo v sobe,mam zniceny zaludek,telo nechce jist,proc by taky ale chtelo,kdyz jsem ho takovou vecnost trapila?Zacina mi to vyhovovat,chci zhubnout 10 kilo,je to spatne,ale chci proste prijet domu hubena.Sakra,kez bych do toho nikdy nespadla!Pisu kraviny,omlouvam se!

Tyhle stránky navštěvuji již hodně dlouho. Budou to asi tři roky co trpím mentální bulimii a v hlouby duše vím, že se ztoho budo dostávat hodně těžko, tedy, jestli se mi to vůbech podaří. Když to takhle píšu sama tomu nevěřím, proč jsem si uvědomila až teď, že je můj problém takhle važný. Jsem bulimička a i když to vím tak mi ta věta přijde hrozně cizí a vzdálená. Dneska jsem si uvědomila, že už si ani nepamatuji, kdy jse naposled dokázala celý den neblít. Chci toho moc nechat a pak se najednou přejím ani nevím proč ono mi už to jídlo ani nechutná, je to spíš ze zvyku a nudy. Ctěla bych být zase normální a štastná. Jsem zakřiknutá a nedokážu se bavit s lidmi, které neznám. Ještě, že mám pár dobrých přátel, kteří mě dokaží pomoct zapomenout na problémy. Nikdo to neví a já už to hrozně dlouho v sobě dusím. Začínám přemíšlet o tom, že to řeknu rodičům, přeruším školů a půjdu se léčit, ale jsem v prváků a nechci se kazit život. Navíc bydlím v malém městě a každý by se to hned dozvěděl taky se bojím, že příjdu o přátele. A co se mnou potom bude, bez vejšky, co horší bez matury a třeba mi to léčení stejně nepomůže. Co si myslíte vy? Já opravdu nevím jsem v koncích. Každý den se snažím začít znovu a nic.Asi to skusím ještě zítra a uvidím. Jedno je ale jisté už takhle nemohu žít. Můžete mi napsat na bulbull@seznam.cz

V žádném případě nemám schizofrenii. Ale v mém těle i tak žijí dvě Karolíny. Jedna se jmenuje Anorexie, druhá Bulimie. Já – Anorexie nesnáší tu druhou. Anorexie je jako matka. Bulimie je dcera, která matku v žádném případě neposlouchá. Žije si požitkářsky a velmi často má větší vliv na tělo, v kterém žijí obě. Karolína-Bulimie rozhoduje o tom, co se bude dělat. Tělo je nervózní: K-Bulimie se rozhodne situaci řešit. Rozkáže tělu sebrat všechny peníze a vyrazit na nákup jídla. Potom nějakým kouzlem donutí tělo cpát do sebe obsah těch tašek… K-Anorexie je strašně naštvaná. Vždyť ona chce přece žít v těle, které skoro není vidět! a K-Bulimie z těla dělá sud na žrádlo, které tam přece vůbec nemá být. Po přejídání je Bulimie uspokojená a tělo unavené. Nyní nastává vláda K-Anorexie. Dá příkaz a tělo zmobilizuje všechny síly, aby se naklonilo nad kýbl a dostalo ze sebe všechno, co Bulimie způsobila. Potom tělo ztrácí kontakt s oběma osobnostmi a padá na zem, usíná. Když se tělo probudí, už doma kraluje zase „maminka“ Anorexie. „tak, a teď se už jíst nebude. Stejně v těle něco zůstalo, a za to se teď musí zaplatit. Máš na něco chuť, ty odporná Karolíno-B? Nic nebude. jen kafe můžeš.“ Mám radši sebe, když jsem anorexií. Mám pocit, že zvládám život. Ale cesta to není, to vím. Tělo přestává fungovat. Asi jsou ty dvě (A a B) moc na jedno tělo…. nevím. Vím jen to, že pokud bude tento vnitřní konflikt pokračovat, tělo to vzdá. A čeho se bojím nejvíc? že to moje tělo vzdá dříve, než ty dvě potvory, které tvoří moji osobnost…. A co bude potom? Už nic. Už nic nebudu chtít.

AHOJ LIDIČKY, NEDALO MI TO NENAPSAT SVOJI ZKUŠENOST. OD SVÝCH 16 DO 23 JSEM BYLA BULIMIČKA JAK VYŠITÁ. DO DVACETI JSEM BYDLELA DOMA. TAKOVÝCH NÁPADŮ JAK TUTO SITUACI KAMUFLOVAT- NO AŽ SE TOMU DIVÍM. NAKUPOVALA JSEM JÍDLO JAK ZBĚSILÁ- KILOGRAMY DŘÍVE SPORADICKÝCH DOBROT A TY KOMBINACE. VLAŠÁK A ČOKOLÁDA….. NO VŠAK TO ZNÁTE. A PAK ZVRACENÍ- JAK SKRÝT, ŽE PO KAŽDÝM JÍDLE MUSÍM NA ZÁCHOD- NIJAK ZVRACELA JSEM DO PYTLÍKŮ, VANY…. STAL SE ZE MĚ PŘÍMO AGENT KAMUFLÁŽE. A VÍTE, PROČ JSEM ZAČALA? PROTOŽE TO MÉMU SLEPIČÍMU MOZEČKU PŘIPADALA NEJSNAŽŠÍ CESTA K VYSNĚNÉ POSTAVĚ. NASTALA KLASIKA- STŘÍDAVÁ EUFORIE ZE ZAČÁTKU, V DUCHU JSEM SE UJIŠŤOVALA, ŽE AŽ DOSÁHNU SVÉ POSTAVY, TAK PŘESTANU. AŽ SE OBJEVILA ZÁVISLOST. OPOJENÍ Z JÍDLA, NE Z HROMADY JÍDLA A OBROVSKÁ ÚLEVA, KDYŽ TO ŠLO VEN. JÁ MĚLA DEN ROZDĚLENÝ NA ČAS OBŽERSTVÍ, ABSOLUTNÍHO SOUKROMÉHO ŠTĚSTÍ A SKRÝVÁNÍ. TRVALO, NEŽ SE TĚLO PŘIHLÁSILO, ALE TO UŽ BYLA PSÝCHÉ NA SVÉM DNĚ. LIDI, PROSÍM, BĚHEM PRVNÍCH DVOU LET SE ZAČÍNALY KAZIT ZUBY, AKNÉ, PAK HORMONY A MENSTRUACE- NEBYLA, NEBO SLABÁ A NAKONEC NEMOCNÝ JÍCEN, TOTÁLNĚ ROZHOZENÝ ŽALUDEK, JEHO KYSELINY. ALE POŘÁD JSEM SI PRO OSTATNÍ ZACHOVÁVALA TVÁŘ A LHALA, ÚPLNĚ SMĚŠNĚ JSEM LHALA. NAKONEC SE MI KILA VRÁTILA, ALE BULÍMIE ZŮSTALA A NENÁVIST. KDYŽ JSEM SI ŘEKLA SVÉ VÁŽNÉ DOST, ANI JSEM S NIKÝM NECHODILA, NIKAM SE NESTĚHOVALA, PROSTĚ BYLO MI 23 A ZVRACENÍ A ŽRAVOST MI DIKTOVALA DENNÍ PROGRAM, KTERÉMU SE PODŘIZOVALI NETUŠÍCÍ PŘÁTELÉ, RODINA I ŠKOLA. TO DOST NEBYLO PRVNÍ, ALE BYLO OPRAVDOVÉ- KVŮLI SVÉMU TĚLU, KVŮLI SOBĚ JSEM SI ŘEKLA KONEC. KDYŽ JSEM SI NATVRDO PŘIZNALA SVŮJ VZTAH K NÍ- NEBYLO MI VŮBEC DOBŘE, ALE POPRVÉ JSEM SE STYDĚLA NAHLAS. PAK JSEM TO ŘEKLA DOMA. BYLO TO TĚŽKÝ PŘIZNAT SVOJÍ NEDOKONALOST A TO, ŽE JSEM NA DNĚ. ALE NEOMLOUVALA JSEM SVŮJ DOSAVADNÍ ŽIVOT. STRAŠNĚ SE MI NAJEDNOU ULEVILO A POPRVÉ HO VZALA TAKOVÝ JAKÝ JE, I S NÍ. PAK ZAČALO NEJTĚŽŠÍ OBDOBÍ. ZAČALA JSEM JÍST PRAVIDELNĚ A NORMÁLNÍ PORCE. JÁ SI JE DOKONCE MUSELA NASTUDOVAT V KNÍŽCE A ODKOUKAT OD SPOLUBYDLÍCÍCH. ZA TY ROKY JSEM UŽ NEVĚDĚLA, CO JE NORMÁLNÍ JÍDLO-PORCE- ZNALA JSEM NAVENEK NEJÍST A V SOUKROMÍ SE PŘEŽÍRAT. ZAKÁZALA JSEM SI ZVRACET, NAKONEC JSEM REZIGNOVALA NA ZÁKAZY A SNAŽILA SE JÍDLO V SOBĚ UDRŽET. VYHÝBALA SE SITUACÍM, KTERÉ LÁKALY. NO JO BYLA JSEM HYSTERICKÁ, POŘÁD MĚ TO LÁKALO UDĚLAT SI ALESPOŇ POSLEDNÍ MEJDAN ŽRAVOSTI, ALE VYDRŽELA JSEM. TĚCH PÁR TÝDNŮ JSEM CHODILA, KDYKOLIV TO NA MĚ PŘIŠLO, VEN A NEBO DO KINA. VIDĚLA JSEM TOLIK FILMŮ, CO DO TÉ DOBY NIKDY. JO CHUTĚ PŘICHÁZELY, ALE JÁ SI OPRAVDU ŘEKLA DOST. A TAK JSEM UTÍKALA MEZI LIDI- TAM MNĚ PŘIPADALO TRAPNÝ SE PŘEŽÍRAT. POPRVÉ JSEM NEŘEŠILA, CO SI O MNĚ KDO MYSLÍ, BYLO MI TO JEDNO, HLAVNĚ, ŽE JSEM NEMĚLA DŮVOD SE PŘEJÍST A ZVRACET. TO BYLA PRIORITA A PAK TEPRVE VŠE OSTATNÍ. UPOZADILY SE OSTATNÍ PROBLÉMY,…. . A NASTAL ZLOM. NAJEDNOU MI PRAVIDELNÝ PORCE NEVADILY, TĚLO SI ASI ZVYKALO, ALE JÁ JSEM SE HLAVNĚ ZAČALA MÍT RÁDA. BYLO MI LÍP. LÍBILI SE MI I ŠPEKY, PROTOŽE JE NIKDO NEŘEŠIL. NEDRŽELA JSEM DIETU, PROTOŽE TO BYCH ZASE SPADLA NA ZAČÁTEK. PO ROCE JSEM SI DOKÁZALA JÍT KOUPIT OBLEČENÍ BEZE STUDU, JAKO ZNOVUZROZENÁ OBJEVOVALA UTAJOVANÉ POTĚŠENÍ ZE SEXU, BEZE STRACHU, CO SI PROBOHA TEN DOTYČNÝ BUDE MYSLET O MÉM TĚLE, PROTOŽE JÁ TO TĚLO MĚLA RÁDA. DOKONCE SE I PŘEJÍST S HOLKAMA A NEZVRACET. DOMA BÝT U LEDNIČKY A NEVYPLENIT JI. JEN, KDYŽ SE OBJEVIL NĚJAKÝ PROBLÉM, NEBO JSEM BYLA SAMA A NUDILA JSEM SE- TAK V TÉ CHVÍLI JSEM BYLA OPATRNÁ. PO DVOU LETECH JSEM UJELA. STÁLA JSEM NAD ZÁCHODOVOU MÍSOU A SNAŽILA SE ZVRACET. A NAJEDNOU, JAKO BYCH BYLA NA ZAČÁTKU, TENKRÁT MI TO V 16 S PRSTEM V KRKU NEŠLO, DÁVILA JSEM SE TŘEBA ČTVRT HODINY, NEŽ SE DOSÁHLO NĚJAKÝCH VÝSLEDKŮ. JAK SE MI TA PŘEDSTAVA VYBAVILA, JAK TO NEŠLO A JÁ CELÁ RUDÁ SE DRŽELA PRKÝNKA. ZAČALA JSEM SE SMÁT. TĚLO SI VYBUDOVALO ZASE V ŽALUDKU A KRKU ZÁKLOPKU A JÁ ZA NI BYLA VDĚČNÁ. NEVYZVRACELA JSEM SE. URČITĚ BY TO ŠLO, JEN SE TROCHU SNAŽIT, ALE NECHTĚLA JSEM. TO BYL POSLEDNÍ ZLOM. TEĎ MÁM 26, NEZVRACÍM A MÁM SE RÁDA- TAKOVÁ NEDOKONALÁ, ALE HRDÁ. VÍM, ŽE KDYKOLIV BUDOU PROBLÉMY, TAK JE VE MNĚ UKRYTÁ TA POTVORA, JSEM OPATRNÁ, ALE NEPUSTÍM JI VEN. NĚKDY DRŽÍM DIETU, ALE NAJEDNOU ZE MNĚ ODPADL TEN EXTREMISMUS. ZHUBNU MAXIMÁLNĚ 3 KILA, POMALU,ALE SPOKOJENĚ A V PODSTATĚ VÍC ANI NEPOTŘEBUJU. VÍM TO, ALE TRVALO TO. MIMOCHODEM MÁM KOLEM SEBE PRIMA LIDI. JSOU TAKY RŮZNĚ NEDOKONALÍ. TAK NAKONEC, POKUD SE ROZHODNETE SKONČIT, TAK NEVÁHAJTE. VYHLEDEJTE POMOC, UDĚLEJTE COKOLIV, PROTOŽE ZA TO STOJÍTE A ŠKODA, ABY SI TO ČLOVĚK UVĚDOMIL PO TOLIKA LETECH JAKO JÁ A NECHAL SE TAK DLOUHO VYDÍRAT. PAPA A VŠEM DRŽÍM PALCE, POTAŽMO I SOBĚ.