I z nejhlubší propasti je cesta ven…

Nechci Vám vyprávět, jak to všechno začalo.Bylo stejné jako u většiny jiných lidí s PPP.Přestala jsem jíst.Proč?Nenáviděla jsem se, jako každý s touhle nemocí. Prošla jsem si A i B, co bylo horší? Anorexie Vám dává pocit, že jste něco víc,že jste lepší, äle jen na chvíli. Bulimie pro mě však byla mnohem horší, taky trvla mnohem dýl.Pamatuju si ty nehorší dny svého života.Byly letní prázdniny a já pomalu umírala. Každý den jsem,díky alkoholu alespň trošku uvolněná, usínala s myšlenkou, že zítra už bude líp. Nebylo. Kolikrát jsem ty dny zvracela?Desetkrát, dvacetkrát?Už se to nedalo ani počítat. Tak moc jsem chtěl bojovat, ale… V hlavě jsem měla jídlo,kalorie, svoje kilogramy.Moc jsem chtěla dát to vše pryč a prostě jen žít. Žít jako dřív, bezstarostně, tak šťastně. Jenže ta klec kolem mě, jako by neměla východ.Každou minutu jsem doufala, že se někde objeví a s každou minutou byl plamínek mojí naděje menší. Tak moc jsem se bála, protože jsem před sebou viděla už jen jedinou cestu.Smrt. Nechtěla jsem to udělat, ale zdálo se mi,že už je to jediné vysvobození. Dřív jsem se 2krát pokusila o sebvraždu nebo spíš o takové to volání o pomc,ale teď jsem cítila, že jestli si znovu sáhnu na život, bude to naposledy. Ze starchu sama ze sebe, jsem se přihlásila k hospitalizaci.Moje poslední naděje, pak už jen… Nemocnice jako taková by mi asi nepomohla, kdyby se 2 týdny před nástupem hospitalizace, nestalo něco, co mi změnilo život. Potkala jsem člověka, který mi, ač to vůbec netuší, ukázal, jak moc může být svět krásný.Jak moc jsem krásná já. Měla jsem za sebou 2 dlouhodobé vztahy, aletohle bylo úplně jiné.Jako sen. Bože, jak já byla zamilovaná. Byl to týden, co jsem byla v nemocnici, kdy mě opustil.Ano, byli jsme spolu jen 3 týdny. Nebyla to ničí vina, jen nám nepřál osud. Tu chvíli si pamtuji přesně, zastavil se mi dech a podlomily kolena.Bezvládná jsem zírala do tmy.Nemohla jsem uvěřit. Další dny byly těžké, ale bojovala jsem a nevzdávala se. Bojovala jsem za to, co mě naučil. Bohužel přišly chvíle, kdy mi jedinou oporou byla láhev vína.A právě v těch chvílích jsem zoufalými hysterickými scénami zpečetila náš budoucí osud. Už o mě nechtěl ani slyšet. Až po čase jsem pochopila, že kdybych byla trpělivá, mohlo dopadnout vše jinak.Kdyby…. Je to třičtvrtě roku, jídlo už zvládám. Učím se mít se ráda se vším všudy,ale nebýt tolik sebestředná,jako dřív. Miluju svůj život a snažím se v něm lidem s podobnými problémy pomáhat. Vím,jsem dost silná a nemám strach z ničeho v životě. S klidem přecházím věci, ze kterých mají jiní starch a k problémům už se stavím čelem. A přesto, kdybych se s Ním právě teď setkala, vím, že by se mi znovu podlomily kolena a zastavil dech, přesto, že bych to chtěla úplně jinak…