Jsem na dně

Ahoj, jmenuju se Dana, je mi osmnáct a rok mám bulimii. Pro někoho to možná není tak dlouho ale mě to připadá jako věčnost. Vždycky sem si myslela že mě se něco takovýho nemůže stát. Zmýlila sem se. Spadla sem do toho a nevím jak ven. Ani nevím jestli vůbec chci. Rodiče o mým problému neví a doufám že to tak zůstane. Nevím jak by na to reagovali, hlavně matka. U nás doma je to hrozný. Mamka mi pořád něco vyčítá a nadává mi, otec je, nebo byl alkoholik a bratr mě nejspíš v dětství osahával. Nemůžu si na nic z té doby vzpomenout. Možná i kvůli tomu mám tyhle, a jiný problémy. Málem jsem měla anoexii a od třinácti se sebepoškozuju. Teď je to ale čím dál častější. Mám jizvy všude. Na předloktí, pažích, zápěstch, stehnech a nad kotníkama. Několikrát sem uvažovala že se zabiju ale nemám na to dostatek odvahy. A navíc jedno mě drží nad vodou- že se jednou odstěhuju z domova. Bulimie mi ničí život po všech stránkách. Mám strašný výkyvy v náladě a deprese. Nejřív sem zvracela tak jednou týdně, pak dvakrát. Teď mi nedělá žádnej problém několikrát se přejíst a zvracet až osmkrát za den. Teď sem začala chodit na psychoterapii, docházím i k psychiatričce (beru antidepresiva Cipralex) a v září mě čeká šestitýdenní pobyt na psychiatrii v Brně pro holky s poruchama příjmu potravy. Moc se těším, hlavně proto že nebudu doma. Jsem teprve na cestě k uzdravení a snad se mi podaří nad touto hroznou chorobou vyhrát. Pokud mi někdo bude chtít něco napsat budu ráda.