Přišla mi na to…

Včera jsem opět měla svou zvracecí náladu… Včera jsem akorát zvracela, když někdo přišel domů. Jo momochodem- zvracim ve vaně, protože přes dveře našeho vécé je slyšet prakticky vše… A tak jsem usoudila, že to je můj osmiletý bratr, který je v tomto směru neškodný. A tak jsem vesele blila dál. Ale když jsem vyšla z koupelny, čekalo mě hrůzné překvapení- ta osoba, která je doma, není můj neškodný bratr, ale docela nebezpečná máma… Modlila jsem se, aby se neptala, proč jsem se dvacet minut sprchovala, ale bohužel, mé motlitby vyslyšeny nebyly. Kupodivu jí stačila odpověď, že jsem se včera večer nestačila vysprchovat. Dneska mě vezla k zubákovi, a celou cestu měla divný narážky. Ptala se mě, co bylo k obědu, já, že maso s rejží, a ona, že ne vždycky najíst se znamená opravdu se najíst. Což jsem vážně nepochopila. Napadlo mě, jestli nenaráží na tan včerejšek, ale to jsem připisovala tomu, že jsem patrně paranoidní, jak by tohle mohlo mámu napadnout… Zbytek cesty do mě pořád rejpala, a mě bylo dost jasný, kam tim míří… Doma jsem našla svůj deník, který deno denně obohacuji trapnými žvásty z mého života bulimičky, v jiný pozici než ráno… ale myslim, že i kdyby si ho nečetla, tak jí moje včerejší návštěva koupelny napověděla leccos… Zvracela jsem od listopadu 03 do dubna 04, pak pauza (s lehkou formou anorexie) a pak od Vánoc až do včerejška… Musim říct, že v posledních dnech sem blila jenom proto, že mi bylo blbý s tim teĎ přestávat, když už jsem v tom zaběhnutá a popravdě- rok přece nebleju pronic zanic… Teď po dnešku to ale nabralo úplně jinej směr, než to mělo doposud. Najedla jsem se, a zvracet jít nechci. Tím, že mi na to máma přišla to zvracení už nemá takový „kouzlo“. Zní to hůř jak blbě, ale jít zvracet teď, když o tom ona ví, je blbý. Mam pocit, že jsem vlastně dosáhla toho, čeho jsem chtěla. Po roce a půl ppp. Třeba se tim, že o tom ví, spousta věcí vyřeší. Dneska muj život má ale úplně jinou budoucnost, než měl včera. Jasnější, hezčí, vyrovnanější… takhle si představuju život bez bulimie…