Já a mé druhé já

Kde jen jsem tedy já? Tam mezi lidmi, plna optimismu se smichem na tváři, nebo teď tady uplakaná a plná tmy a bolesti…Jsem bulimička 3 roky. Nezačalo to touhou po „skvělé“postavě, já byla štíhlá, tancovala jsem. Ale moje rodina. táta je alkoholik, máma je mírně labilní a brácha vždy zlobil…sídlištní dítě. Do toho mi zemrel strejda – muj 2.tata. sebevrazda. máma má přítele, ale žijeme všichni v jednom bytě. už mám dobré období, zvracím jen od cca2 odpoledne do 12 do vecera…uz to není 8x denně…Já vážně nevím, nvím jak s tím skončit…Léčila jsem se, ne jednou. beru prášky. a porád nic…snazim se a porad me neco tahne dolu…nevim jak znovu videt svetlo… Tady jsou nektere z mych uvah, kdyz mi je treba spatne… V mém životě je totální tma. Jako bych už byla dlouhé tři roky mrtvá. Duševně mrtvá. Je to jako temná komora. Ale tys do ní vnesl světlo. Možná zničilo pár fotek, snímků minulosti, ale s dobrým úmyslem. Jenže tak, jako se moje oči naučily znovu se smát, tak se znovu naplnily slzami, slzami bolesti a ničeho. Slzami samoty. Já se zamilovala a myslela jsem že mi ten optimismus třeba vydrží, že se naučím mít se ráda, ale není pomíjivá jen krása, je pomíjivé i štěstí. Ale duševní krása neumře, nezmění se, i když já umřu. Já nedokážu respektovat podmínky života lidí. Nedokážu chápat jejich zášť a zlobu, marnivost a lži. tu povrchní bezduchou povýšenost. Neumím se na to povznést, já ne, a možná právě tak to má být. Chci aby mi to bylo všechno jedno, jenže není. Nemůže být. Ale moje sny jsou fuč, rozplynuly se jako pára nad jezerem a nelze to vrátit. A byla tma. Nebe se zatáhlo. Jenže místo hvězd kolem, milion pochybností. Jako by snad ani sama netušila kdy se rozední, jako by nevěděla, že zákonitě se musí rozednít. Jenže slunce stávkovalo a tak čekala. Čekala. Nejprve plná touhy a napětí, potom už nepochopení a hořkosti. Čekala. Čekala na zázrak. Možná. Očekávala nic, jenže to nic pro ni znamenalo nesmírně mnoho. Znamenalo naději. Naději i šanci. Šanci na život. Pršelo Chtěla jsem změnit svůj život, ale asi to nejde. Měla bych spíš změnit způsob svého postoje k životu. Já už nejsem ta co dřív. Nepoznávám naprosto nic. Mám dva celky. Mé já ? mou duši. A mé tělo. Jsem neschopná; nedokážu vlastní duší, myšlenkou ovládat své tělo. Domov pro bulimii. Místo k vyřádění hříchů. Je to stop pro prožívání veškerých emocí. A přitom na začátku to bylo přesně naopak. Měla jsem pocit, že tím, že dokážu naklonit hlavu nad mísu, že tím mám své tělo a vnímání, prožívání, život samotný, pevně pod kontrolou, mylně jsem se domnívala, že jsem vyhrála, že jsem silná, vyjímečná. Potřebuju zvracet. To prejedeni me bude zase stat par slz, par vlasu, buseni srdce a ohromnou tihu zklamani?Vzdyt je to jenom na me. Tak proc se nechavam unaset tim proudem sebenenávisti. Vždyt mám pro co žít, mám proč ráno vstávat??.. Zase je to tu. Přejídání a zvracení.Co jen mám dělat?Jak zastavit ten šíleně rychlej kolotoč?Jak. Zvládnu to. Musím to zvládnout. Jsem to přece já ? ta která měla vždycky spoustu kamarádů, která věděla jak být šťastná a jako by se všechno mávnutím proutku změnilo. Změnilo k horšímu. Jako by mě někdo chtěl potrestat za nějaké hříchy, třeba z minulého života, nebo já nevím, co jsem udělala tak špatného že musím tolik trpět. A nebo je to naopak? Byla jsem tak vzorná, že mi život připravil tu nejtěžší zkoušku? Kontrolní otázka, umíš pomoci sama sobě? Třeba když se dostanu přes tuhle fázi, nebo teda spíše fáze, apak mě čeká poklidný život. Teď trochu pochybuji o přísloví, jaký si to uděláš, takoví ato máš, protože copak já na tomhle celou dobu pracovala? Tak chtěla jsem to? Tohle jsou střípky. Střípky mě samé… SNAD BUDE LÍP… Holky prosím neblbněte, musíme se uzdravit.. Léňa