Životní období

Není nikoho z nás, kdo by neprožíval určitá životní období. Každý jsme jednou nahoře, jednou dole. I já jsem takovéto období prožívala. Avšak nebylo to nijak veselé období. Pamatuji si přesně, kdy to začalo. Školní rok se pomalu chýlil ke konci a všichni nedočkavě vyhlíželi prázdniny. Byla jsem mezi těmi, kdo už měl školy plné zuby a chtěl si odpočinout, polehávat na sluníčku, koupat se, seznámit se a spousty dalších věcí. Brzy se to ale mělo změnit. Nedošlo mi na začátku, co se děje, ale jak se u nás dona situace zhoršovala, začala jsem si uvědomovat, co vlastně prožívám. Po první hádce rodičů mi bylo velmi úzko. Tak, jako dnes se ještě nepohádali. Byl to velmi zraňující pocit. Žijete společně, pět osob v jedné domácnosti. Normální idyla, řeknete si. Jenže to by to muselo v rodině fungovat. Kdyby spolu všichni normálně vycházeli, bylo by to fajn. To je to, po čem tajně toužím. Za co se večer co večer v posteli modlím, za co prosím Boha. Prosím za šťastnou, při sobě držící rodinu. Prosím za zdraví celé mé rodiny, prosím o ochranu. Troufám si říct, že jsem se ze svého doposud nejhoršího životního období již dostala. Ne pouze sama, bylo potřeba léčitelů, aby mě z tohoto období vytáhli, hrozila mi totiž vážná nemoc. Jen tak tak jsem to ustála, jinak bych nedejbože možná teď ležela v nemocnici na kapačkách. Byli to rodiče, kteří mi pomohli se z toho dostat, ale to hlavní, ten hlavní kus cesty záležel jen a jen na mě. Nechci předbíhat, takže jak to všechno začalo: Hádají se, už zase se hádají! Přemítám si v hlavě, zatímco se ze spodního patra ozývají křičící hlasy rodičů. Sedím u sebe v pokoji a dívám se z okna. Po tvářích mi stékají slzy, slzy bolesti. Je trochu přehnané říct ,,dívám se z okna? ,neboť přes uslzené oči nic nevidím. V hlavě mám zmatek. Přemýšlím, kdo jsem, co jsem zač? v hlavě mám prázdno. Je to jako velká propast mezi mnou a zbylým světem. Jsem sama na osamělém břehu. Sama v hloubi svého trápení. Nechce se mi nikomu svěřovat, zbytečně bych přidělávala starosti ostatním lidem. Hluk dole utichl. Ani mě nenapadne myšlenka, že by se snad usmířili. To si jen šel každý svou vlastní cestou. Schází dolů po schodech, abych si umyla zarudlý obličej. Nevím, zda to pomůže, ale třeba na mě nic nepoznají. Nepoznali. Každý je zaneprázdněn svými starostmi, proč by je mělo něco takového jako trápení jiných rozhodit? Nikdo s nikým nemluví. Nezáleží na tom, co kdo právě teď dělá, jestli něco říká, nebo co jí. Nikdo si nikoho nevšímá. Ani my sourozenci mezi sebou nemluvíme. Každý se trápíme, ale nemáme chuť mluvit. Nepohádali jsme se, ale na tom nezáleží. Na každého z nás to nějakým způsobem dolehlo. Máme v sobě usazené to, co jsem před chvíli všichni vyslechli..Pokud se toho nezbavíme a nezačneme se radovat, bude se to kupit a my neustojíme. To jsem si říkala před rokem. Bráchové to přešli, ale na mě se to podepsalo a dost krutě. Takováto atmosféra u nás doma trvala celé tři týdny. Dlouhé tři týdny, nejhorší doba mého života. Rodiče spolu nemluvili, projevilo se to na našich známkách ve škole, na psychice a na zdraví. Především u mě. Neustála jsem se trápila, přestávala jsem komunikovat, kamarádi se odě mě začali odvracet, ale to nebylo zdaleka všechno. Omezila jsem příjem potravin. Nepřestala jsem jíst, pomalu jsem přecházela na zdravou stravu a to bylo zcela proti srsti rodičům. V tu chvíli jsem si to neuvědomila, ale za nějaký čas, když jsem si to přemílala v hlavě mi přišlo ubohé, jak se mnou jednali a s jakým přístupem. Nerada to přiznávám, ale bylo to kvůli nim. Nezačala jsem jíst zdravě kvůli štíhlé linii, ale kvůli stresu, nervům a trápení. Celé hodiny jsem dokázala přemýšlet nad svým trápením, kdybych nic nemusela, dokázala bych dny proseděl u okna a koukat do neznáma. Po chvíli vás to unaví, jen na něco koukat, ale stejně se pořád díváte na jedno a to samé místo. Díváte se na vzduch. Nevidíte nic konkrétního, jen vzduch. Připadá vám, že se hýbe, ale je to jen domněnka. To vy se hýbete, on zůstává stát. Ztrácíte se, hluboko v podzemí. Nevíte, kudy kam, nevíte, co bude dál, ale stále přemýšlíme. Ze své zkušenosti mohu říct, že to nemá cenu, jenže vy se nemůžete odtrhnout. Když se vracím zpět do té určité etapy života, připadá mi, jako bych tu dobu žila jiný život. Jako bych byla něčím pomocí vůle ovládaná, jako bych to ani nebyla já. Jenže to si neuvědomíte. Prostě žijete, chodíte do školy, učíte se, ale nejste to vy. Je to zvláštní, ale téměř nerozpoznatelný pocit. Až když se nad tím do hloubky zamýšlíte, přijdete na to, co jste. Jde to říct jen jedním slovem: TROSKA. Stává se z vás troska.Nikdo vás neuchrání, pokud nechcete- tedy, ono to ani nejde, jste zmanipulovaní. Teď poznávám, že jim to zcela nemůžu dávat za vinu, ale předtím to tak bylo. Jsem ráda, že jsem se zcela vyléčila a teď už jsem na tom dobře, ale vy vlastně nevíte z čeho? Říkáte si o čem to pořád píše, z čeho se vyléčila? Co jí bylo? Něco vážného? Ano, bylo to vážné, ale až po měsíci, dvou, kdy jsem zhubla o pět kilo. Není to drastické, já jsem dřív byla oplácaná, ale neustála jsem to. Neviním se za to. Stresem, zdravým životním stylem a cvičením jsem za dva měsíce zhubla o pět kilo. Rodiče to poměrně dost vyděsilo, začali mě vážit, kontrolovat a já jsem si připadala jako trestanec. Hrozila mi bulímie. Jídlo jsem nezvracela, jedla jsem několikrát denně v malých porcích, ale lhala jsem jim. V jídle. Bylo to ode mě opravdu hnusné, ale nemohla jsem jinak. Nikdy dřív jsem jim nelhala a už bych ani nechtěla, ale prostě mi v tu chvíli nic nezbývalo. Vlastně jsem je chtěla uchránit. Nevím od čeho, možná od nervů, od problémů, od zbytečných hádek, co já vím???? I když jsem zhubla, vážila jsem při svých 158 cm 46 kilo. A to se mi OPRAVDU nezdá jako porucha příjmu potravy, či jiná, možná podobná, možná odlišná diagnóza. Teď již chápu mladé holky, proč chtějí být štíhlé. Touha po kráse, líbit se klukům? NEBUDU VÁS, HOLKY VAROVAT. Vím, že bych neuspěla a nemělo by to cenu, stejně tak, jako rodiče neuspěli u mě. Mohli mi ukazovat fotky VYCHRTLÝCH MODELEK V NOVINÁCH, V TELEVIZI, NA INTERNETU? Nebylo to nic platné. Když si člověk něco umane, většinou za tím jde. Alespoň já jsem takový typ. Neustále jsem poslouchala narážky od rodičů, jak jsem hubená, že ze mě bude kost. Věřila jsem svým prarodičům, ale když i oni na mě začali naléhat s tím, jak jsem hubená, zhroutila jsem se. Bylo to před tím, než jsme jeli na víkend s RODINOU do Karlových Varů. Nejen z tohoto nepodařeného víkendu, ale z celého života jsem nic neměla. Žila jsem proto, že jsem musela. Musela jsem chodit do školy, musela jsem poslouchat, musela jsem? prostě vše pro mě byla nutnost. Nejradši by mi bylo doma, kdybych nikam nemusela, nikam jsem nechtěla, vše pro mě bylo obtížné. A strava? S tou se to táhlo dál. Téměř jsem ze svého jídelníčku vysadila tuky, cukry a jiné životu potřebné látky. Na den, kdy jsem ležela v posteli a téměř jsem se nemohla ani hnout nikdy nezapomenu. Zvonil telefon. Nevolal nikdo jiný, než moje máma. Mluvila s léčiteli a oba jí potvrdili, že mám sklon k anorexii. V u chvíli, kdy mi to říkala jsem nebyla schopná myslet, jen jsem si přála, aby to byl OPRAVDU ŠPATNÝ SEN. Bohužel nebyl. Nečekejte, že mě litovala, nebo snad že mě začala uklidňovat, že vše bude dobré. Kdybych vedle ní v tu chvíli stála, byla bych určitě zmlácená. A ne mírně, za vyučenou, ale pořádně, aby to ze mě vymlátila. Děkovala jsem bohu, že v tu chvíli nestojí vedle mě, ale že je pouze ,, na dráte?.