Hladový deník

Je mi dvacet a anorexie mě s většími či menšími přestávkami provází už přes pět let. Skutečně se vyléčit jsem se ale rozhodla až nedávno, a v rámci terapie jsem se založila blog. Částečně kvůli sobě, abych se z toho vypsala, a částečně kvůli svým přátelům, kteří celou tuhle mizérii prožívají se mnou. Mým prvotním plánem bylo ukázat světu, jak to opravdu vypadá, když člověk trpí anorexií – jak přemýšlím a co se mi honí hlavou, a že je to trošku jiné, než co se dočtete v příručkách. Chtěla jsem je nechat nahlédnout do toho tajemného a nepochopitelného světa strachu z jídla, i když to znamenalo, že musím vyzradit svoje nejnitrnější obavy a tajemství.
Přála jsem si, aby mě lépe poznali a porozuměli, proč je to se mnou občas k nevydržení. A proč všechny ty dobře míněné rady jako „prostě se najez“ úplně nefungují – to v neposlední řadě.

Ze začátku jsem netušila, jakým směrem se blog bude ubírat, ani jestli mi počáteční nadšení vydrží déle než týden. Samotnou mě překvapilo, jak moc mě začalo psaní bavit. Najednou jsem měla nějaký normální zájem, plánovala jsem, o čem bude další článek (a pak ten následující), zkrátka: zaměstnávalo mě něco jiného než cvičení a myšlenky na jídlo. A pomalu jsem se začala – teď už to snad říct můžu – uzdravovat. K příspěvkům o anorexii pozvolna přibývala nová témata a teď píšu o tom, na co mám chuť a co mě zrovna zajímá. Někdy se to týká mojí nemoci, někdy ne, někdy tak napůl. Nad anorexií zdaleka ještě nemám vyhráno, ale pevně věřím, že jsem na správné cestě. A můj blog mi k tomu moc pomáhá.

http://hladovydenik.blogspot.cz/