Moje kamarádka je nemocná ? co mám dělat?

<b>Myšlenky, starosti a zmatek na straně jedné</b> <br><br> 1. Moje kamarádka má anorexii, nemohu ji v tom nechat, musím ji z toho nějak dostat!<br><br> 2. Měla by přece jít k nějakému doktorovi, mám ji tam dovléct, i když tam nechce?<br><br> 3. Několikrát řekla, že se radši zabije, že je stejně k ničemu a že bude mít konečně klid.<br><br> 4. Musí jíst, vždyť umře, nedovolím, aby umřela!<br><br> 5. Bojím se jí na jídlo ptát, ale ona vůbec nejí, pořád se na něco vymlouvá!<br><br> 6. Našla jsem jídlo v koši, i když mi přísahala, že to snědla.<br><br> 7. Strašně jsem na ni křičela kvůli jídlu, teď je mi to líto, ale už to nejde vrátit.<br><br> 8. Je divný jíst, když ona nejí, připadám si divně, když jím, nikdy nevím, jestli bude jíst se mnou. Mám ji nechat jíst tak, jak chce?<br><br> 9. Napadlo mě přestat taky jíst, snad by jí to štvalo a začala by jíst kvůli mně.<br><br> 10. Někdy chce, abych ji kryla před jejím klukem, že jedla a přitom nejedla, co mám dělat? Když ji shodím, naštve se na mě, ale když budu lhát, tak tím vlastně pomáhám té nemoci, ne?<br><br> 11. Mám to říct jejím rodičům? Strašně se na mě naštve, ale já mám takový strach, třeba by to pomohlo!<br><br> 12. Její přítel se mě ptá, co má dělat, ale já to taky nevím, on už je tak zoufalý, co s tím?<br><br> 13. Volala mi její maminka, mám jí říct, co vím nebo raději ne?<br><br> 14. Nechce se mnou vůbec mluvit, je strašně smutná, nic ji nebaví, nikam nechodí, uzavírá se do sebe.<br><br> 15. Proč se neozývá, proč mi aspoň nenapíše, že je v pořádku, proč se tak změnila, to už jí za to nestojím?<br><br> 16. Za co všechno vlastně může ta její nemoc, přijde mi, že se na ni nesmím zlobit, když je nemocná a nemůže za to.<br><br> 17. Skoro se mnou nemluví, připadám si hloupě, stydím se jí říkat o svých problémech, když ona má větší než já.<br><br> 18. Jak dlouho to bude trvat, kdy už bude zase jako dřív?<br><br> 19. Někdy už nemám sílu s ní být, pořád jí psát, prosit o kontakt, ale přece ji nezradím!<br><br> 20. Hlavní je, aby jí bylo dobře, na ničem ostatním nezáleží! <br><br><br> <b>Nápady, podněty a řešení na straně druhé</b> <br><br> 1. Vím, že jediný, kdo si může pomoci, je sama kamarádka, já jí mohu nabídnout jen podporu a kamarádství.<br><br> 2. Mohu jí nabídnout možnost zajít k lékaři či psychologovi, společně ho zkontaktovat, doprovodit ji k němu, nemohu ji však nutit. Je to její rozhodnutí, násilí v tomto nemá smysl. Pro léčbu je nutná spolupráce, ne odpor.<br><br> 3. Pokud o tom začne, zeptám se přímo, zda mluví o sebevraždě a zkusím zjistit, jak reálné jsou její plány. Zkusím jí nabídnout kontakt na krizové centrum nebo linku důvěry, beru vážně to, co mi říká. Nejsem ale odborník, vytvořit tabu kolem jejích myšlenek na sebevraždu by mohlo být nebezpečné.<br><br> 4. Musí jíst, ale jen ona rozhodne o svém životě, o svém zdraví. Já jí mohu pomoci s jídlem ve chvíli, kdy o to bude stát, kdy se na tom domluvíme a bude chtít třeba slyšet, jaká je normální porce, nebo se mnou bude chtít jíst společně atd.<br><br> 5. Řeknu jí o své nejistotě kolem jídla, zkusím se s ní domluvit na pravidlech, na která přistoupí a budeme je umět obě respektovat.<br><br> 6. Znovu se s ní pokusím domluvit na upřímnosti, na způsobu, jak komunikovat bez lhaní. Zkusíme přijít společně na to, čím ji případně já nutím lhát a jak to můžeme dělat jinak.<br><br> 7. Mám právo se zlobit. Až se uklidním, zkusím za ní zajít a řeknu jí, jaké jsem měla pocity, proč jsem se tolik naštvala a zeptám se jí, jak to viděla a cítila ona.<br><br> 8. Já musím jíst naprosto normálně, tak, jak jsem zvyklá, protože i u mě díky tomu může vidět, že pravidelně jím, přiměřeně se hýbu a i tak udržuji stejnou fyziologicky zdravou váhu. Také uvidí normální porci a nahlédne na to, že normální je jíst, ne naopak. Když jdu na nákup nebo si chystám jídlo, zeptám se, co dnes koupíme, co si dnes dáme k jídlu. Nenadbíhám jí v tom, že bych rovnou předpokládala, že jíst nebude.<br><br> 9. To není dobrý nápad, já musím jíst normálně, musí chtít jíst kvůli sobě, ne kvůli někomu druhému.<br><br> 10. Nesmím vůbec přistoupit na to, aby mě k něčemu takovému zavázala. Vysvětlím jí, proč to nemůžu a nechci udělat. Za žádnou cenu se nestavím mezi ni a jejího partnera, ani maminku či další její blízké.<br><br> 11. Nejprve vše proberu přímo s kamarádkou, řeknu jí o svém strachu a myšlence říci to jejím rodičům. Nebudu jednat za jejími zády, aby se necítila ohrožená nejen nemocí, ale i svým okolím.<br><br> 12. Můžu jejímu příteli říct, jak jsem na tom já, můžeme se vyslechnout navzájem, poradím mu, aby to, co říká mně, zkusil říct přímo své přítelkyni, aby s ní mluvil o strachu, který o ni má. Já to s ním řešit nemohu, nechci být v roli prostředníka, jen by to jejich a mému vztahu s kamarádkou ublížilo.<br><br> 13. Maminku vyslechnu, mohu jí říct, jakým způsobem s její dcerou komunikuji já, mohu s ní sdílet její strach, mohu jí říci o svém strachu. Pokud bude chtít, poradím, jaké knížky o poruchách příjmu potravy pomohly mně, nabídnu i kontakt na odborníky.<br><br> 14. Zkusím jí nabízet různé společné akce a aktivity, zeptám se na její přání, na to, o čem přemýšlí, co cítí, co by chtěla atd.<br><br> 15. Vím, že někdy je pro ni těžké komunikovat. Zkusím si s ní domluvit nějaká pravidla, řeknu jí, jaký je pro mě stres, že se nehlásí. Zkusíme společně vymyslet způsob, jak komunikovat, abych se ani já nemusela bát.<br><br> 16. Mám právo se zlobit, i když je kamarádka nemocná. Vyjádřit city, včetně vzteku, je přirozené. Pokud budu vše omlouvat nemocí (to, že se neozve, nepřijde na dohodnuté místo, neotvírá mi, když za ní přijdu a jsme na tom domluvené), tak jen podpořím symptomy nemoci. Kamarádka je pořád člověk, který musí respektovat také mě, i když je nemocná.<br><br> 17. V kamarádství máme obě právo mluvit o svých starostech, navíc mluvit jen o její nemoci vztah ničí, je třeba budovat společné zážitky, sdílet spolu vše jako dřív, i když pro kamarádku je to třeba v tuto chvíli těžší.<br><br> 18. Snažím se zorientovat v problematice, půjčím si knihy o poruchách příjmu potravy, prozkoumám základní informace na internetu a obrním se vírou a trpělivostí.<br><br> 19. Žiji také svým životem, myslím i na své potřeby, zájmy, na své blízké! Jen když budu sama žít i pro sebe, mohu být oporou pro kamarádku ve chvílích, kdy na to mám sílu a kdy ona o to stojí. Mám také právo vyhledat odborníka a poradit se s ním, požádat o pomoc.<br><br> 20. Záleží. Záleží také na tom, jak se cítím já, jak se daří mně, jak žiji já. Nejsem méně důležitá jen proto, že jsem zdravá. <br><br> Poznámka: Text vyšel ve zpravodaji anabell, ke stažení na stránkách <a href=“www.anabell.cz“ target=“_blank“>www.anabell.cz</a>

Jak mohou pomoci blízcí

Možná by bylo lepší se nejprve ptát ?kdy mohou blízcí pomoci?. Také se řadím mezi blízké někoho, kdo bojuje s poruchou příjmu potravy. A myslela jsem si, že pomoci můžu hned. Že pomoci musím hned. Prosila jsem, brečela, vydírala, přemlouvala, křičela, nadávala, ale zůstávalo jen jedno ? pocit zoufalství, bezmoci a beznaděje. Když jsem pochopila, že jen kamarádka rozhodne, kdy a jak se uzdraví, ulevilo se mi. Dnes vím, že musím číhat v její blízkosti, abych až ke mně natáhne ruku, byla jednou z těch, která ji chytne a vtáhne zpátky do zdravého života. A do té doby musím a chci žít svůj život, síly se budou hodit, až ta chvíle přijde. Na svépomocné skupině pro blízké lidí s poruchou příjmu potravy se často opakují otázky typu ?nechce se léčit, nechce s tím nic dělat, ale já ji v tom nemůžu přece nechat, co mám dělat??, ?mám se jí ptát, co jedla??, ?mám se ptát, jestli zvracela??, ?mám ji kontrolovat v jídle?? Porucha příjmu potravy narušuje mezilidskou komunikaci, izoluje, ohrožuje vztahy nemocného, vytváří tabu v komunikaci. Naším úkolem je nepřistoupit na pravidla nemoci, ale naopak její logiku vyvracet. Pokud je to jen trochu možné, pokuste se ptát nemocného na to, co Vám není jasné, v čem si nevíte rady. Možná Vás napoprvé odmítne, možná se naštve, smete tenhle pokus o diskuzi ze stolu, ale věřte, že o tom bude přemýšlet. A že o Váš zájem stojí. On ano, nemoc jako taková ne. Nevytvářejte z poruchy příjmu potravy téma dne, nedramatizujte to, nedávejte nemoci taková privilegia. Otázky uvedené výše položte přímo Vašemu blízkému, on sám ví nejlépe, jak a v čem mu můžete být nápomocní. Můžete vyjádřit strach o něj, nejistotu v tom, jak se chovat, buďte upřímní a neztrácejte víru ve schopnosti Vašeho blízkého se uzdravit. Přehnaná ochrana a převzetí zodpovědnosti za nemocného jen proces uzdravení brzdí. Nenarušujte tedy jeho autonomii, respektujte ho, nenechte se zatlačit do pozice ?Ty jsi nemocný, jen já a doktoři víme, co je pro Tebe dobré?. Krátkodobě možná ano, ale žít život za někoho druhého stejně nemůžeme, každý se musí postavit na vlastní nohy. Proti životu s nemocí je co nabídnout a náš úkol je ten druhý břeh přiblížit tak, aby i sám nemocný zatoužil žít plnohodnotně. A aby pro to on sám i něco udělal. Jedině tak totiž bude umět s námi na tom druhém břehu i žít a nebude se už chtít vrátit zpět. Poznámka: Text vyšel ve zpravodaji anabell, ke stažení na stránkách www.anabell.cz

Na módní přehlídku nepustili příliš hubené modelky

Agentura Reuters uveřejnila zprávu o módní přehlídce v Madridu, které se nesmí účastnit modelky s BMI pod 18. Jako důvod uvedli pořadatelé snahu zamezit nevhodným vlivům extrémní štíhlosti zejména na mládež. <br>Ve světě módy to vyvolalo doslova poprask. Půjde o precedens, po němž by mohly následovat další podobná opatření i na jiných scénách? <br>Více si můžete přečíst <a href=“http://bleskove.centrum.cz/udalosti/clanek.phtml?id=25833 “ target=“_blank“>zde</a>.

Jak argumentovat nemocné osobě s mentální bulimií a mentální anorexií?

MENTÁLNÍ BULIMIE<br><br> Argument: jsem odporná, když se přejídám a pak zvracím.<br> Odpověď: není na tom nic odporného, jde o projev nemoci, kterou je potřeba léčit. Neodsuzuj se, jen to zvyšuje tvůj pocit viny a negativní myšlenky vůči sobě samé.<br><br> Argument: nemůžu to nikomu říct, nepochopil by mě a hnusila bych se mu…<br> Odpověď: jedině tehdy, když se někomu svěříš, když vyhledáš pomocnou ruku u svých blízkých nebo u odborníka, může začít docházet ke zlepšování. Z nemoci se nelze probudit do druhého dne bez problémů, bez projevů, zdravá jako rybička, aniž bys pro to nic neudělala.<br><br> Argument: nesmím to jíst, je to sladké, tučné, příliš kalorické, přibrala bych, ?. tak raději zvracím.<br> Odpověď: lidé kolem tebe ti pomohou, když se o tvých potížích dozvědí, když se jim svěříš, když budeš mít v jejich pomoc důvěru a budeš se snažit jíst společně s nimi.<br><br> Argument: to, co sním, ve mně zůstává, budu tlustá.<br> Odpověď: existuje zákon o příjmu a výdeji. Tvé tělo potřebuje energii z jídla k životu.<br><br> Argument: nemohu jíst před ostatními.<br> Odpověď: přítomnost druhých naopak pomáhá. Pomohou ti nepropadnout záchvatu přejedení nebo zvracení.<br><br> Argument: když zvracím, tak nepřibírám a mohu klidně jíst to, co chci a na co mám chuť. Zůstanu přitom štíhlá a všichni mne budou obdivovat.<br> Odpověď: ano, zpočátku nepřibíráš, ale později se tělo začne bát, že bude stále hladovět a stále zvracet a začne si vytvářet zásoby. Navíc zvracením velmi ohrožuješ zdravé a správné fungování svého organismu.<br><br> Argument: neumím normálně jíst, nevím, co je normální porce, nezvládám to, myslím jen na jídlo a jeho množství.<br> Odpověď: normální je jíst pětkrát denně, tři hlavní jídla a dvě menší svačinky mezi nimi. Vůbec nic se nestane, když se naučíš jíst i druhou večeři. Tvá váha se ustálí na takové hodnotě, která je zdravá a přirozená pro tvé tělo, tvoji tělesnou výšku a věk. <br><br> MENTÁLNÍ ANOREXIE<br><br> Argument: nesmím jíst, byla bych tlustá.<br> Odpověď: nedá se nic dělat, bez jídla žít nelze, jídlo k životu nutně potřebujeme.<br><br> Argument: lidé mě posuzují podle toho, jak vypadám.<br> Odpověď: ano, je možné, že se ti to stává, ale vzhled není to nejdůležitější na světě. Posuzuješ také ostatní své kamarády podle toho, jak vypadají? Přestala by ses bavit s nějakou kamarádkou jen proto, že přibrala jeden nebo dva kilogramy?<br><br> Argument: chci mít aspoň nad něčím ve svém životě kontrolu a v jídle ji mám.<br> Odpověď: společně s odborníky, rodiči nebo s kamarádkou dokážeš najít sílu kontrolovat svůj život ne skrze jídlo, ale skrz své myšlenky, nápady, radosti, koníčky, záliby apod. Pojď, vyhledáme společně odbornou pomoc.<br><br> Argument: mužům se líbí jenom hubené ženy.<br> Odpověď: každý muž si vybírá jinou ženu, a muži si nevybírají ženy zdaleka jen podle postavy. Daleko důležitější je osobnost, pohodovost, úsměv. A tak při stresu z váhy, která stejně většinu mužů nezajímá, působit nebudeš. Zeptej se svého otce, bratra nebo kamaráda, jaké se právě jemu líbí ženy. Udělej si vlastní soukromou anketu.<br><br> Argument: nepotřebuji jídlo k životu.<br> Odpověď: každý z nás potřebuje jídlo k životu, nejsi v tomto jiná. Jídlo obsahuje látky nutné k fungování organismu, bez nich se neobejdeme.<br><br> Argument: neumím normálně jíst, nevím, co je normální porce, nezvládnu to.<br> Odpověď: můžeš se naučit jíst 5krát denně, pravidelně, normální porce, po kterých nepřibereš, udržíš si stálou váhu, pro tvůj organismus nezbytnou. <br><br><br> Poznámka: Text vyšel ve zpravodaji anabell, ke stažení na stránkách <a href=“http://www.anabell.cz“ target=“_blank“>www.anabell.cz</a>

Chaty a diskuzní fóra-start nebo mrtvý bod?

Jsem ostřílený ?chatař? na diskuzních fórech, věnovaných problematice poruch příjmu potravy. Portál www.pppinfo.cz navštěvuji přibližně od roku 2003. Poprvé jsem jej navštívila pro rady ? jak se chovat ke kamarádce, která trpí mentální anorexií, jak jí neublížit ještě víc. Kdo jiný než ten, kdo tím prochází, mi v tom mohl nejlépe poradit. Dnes už tento chat nesleduji za stejným účelem, ale i tak mi přináší spoustu podnětů a myšlenek pro práci na svépomocné skupině.<br><br> Každý asi ví, jak funguje internetový chat. Anonymita, virtualita, žádné zábrany, fantazijní identity schované za určitými nicky. Portály věnované lidem s poruchou příjmu potravy žijí vlastními pravidly. Ze zkušeností z diskuzí na www.doktorka.cz, www.anorexie.wz.cz a www.pppinfo.cz si dovolím říci, že tyto chaty jsou výjimečné svou vážností a pravdivostí a také přezdívkami, které se v určitých obdobích téměř denně opakují. Stejně jako ta moje. Jakoby se tvořila určitá entita lidí, kteří navzájem sledují své osudy, kteří pravidelně chatují ? s různou motivací, s různým ziskem.<br><br> V ideálním případě nemocný poruchou příjmu potravy nejprve hledá možnosti léčby na internetu a tak najde i diskuzní fórum. Konečně nachází duše, které ?to mají stejně?, které ?tomu rozumí?. Může se anonymně rozepsat o pocitech, o jídelníčku, o tom, jaký je jaké má míry, ale také, jak se dá hubnout, jak vyprovokovat zvracení, jak už na to kašle a radši se zabije. Speci. kem na těchto chatech jsou silné vazby, které se vytváří mezi diskutujícími. Objevují se stejné nicky, lidé o sobě navzájem ví, rodí se kamarádství. Virtuální kamarádství. Není však výjimkou, že se často změní ve skutečná. Není jednoznačně jasné, zda tento typ ?pokecu? urychluje či zpomaluje proces léčení, či zda vůbec nějak zasahuje do léčby. Záměr založit Svépomocnou skupinu Anabell v Praze byl nastartován právě myšlenkou, že jen sedět u monitoru a neustále omílat, ?jak je to strašný a nekonečný? k ničemu nevede. Tolikrát mne napadlo ?kdyby neseděla u toho počítače a raději vyrazila k psychologovi?! Došla jsem ale k závěru, že každý se jednou přesytí a chat mu přestane stačit. Nemusíme se, dle mého názoru, bát, že by chat udržoval lidi v poruše příjmu potravy. Právě naopak ? může být dobrým startérem směrem k odborné pomoci, může být místem pro svépomoc, může být místem pro vypovídání se.<br><br> Stejně se vždy najde někdo, kdo napíše ?už se na to tady vykašli a padej do života, tady život není, tady je jen virtuální realita?. A za tyhle příspěvky jsem vždycky ráda. Za ty, co čeří hladinu a provokují k akci. K akci v životě, nejen na internetu. <br><br><br> Poznámka: Text vyšel ve zpravodaji anabell, ke stažení na stránkách <a href=“http://www.anabell.cz“ target=“_blank“>www.anabell.cz</a>

Fenomén bulimie

Osobní SMS korespondence mezi dívkou absolvující terapii bulimie v nemocnici a jejím přítelem. <p> Soubor ve formátu PDF ke stažení <a href=“http://www.help24.cz/download/soubory/SMS-bulimie.pdf“ target=“_blank“>ZDE</a>, pokud nemáte prohlížeč PDF souborů Acrobat Reader nainstalovaný, najdete ho <a href=“http://www.amsoft.cz/produkty/adobe/acrobat/readstep.html“ target=“_blank“>ZDE</a> <p> <i>Poznámka redakce: Hodnota celého textu je v jeho ryze subjektivní výpovědi, to se týká také hodnocení psychiatrického oddělení, nejedná se o názor či pohled serveru pppinfo.cz</i>

Restaurace pro nemocné anorexií a bulimií v Berlíně

V květnu 2005 vznikla v Berlíně světová rarita. Jako první na světě zde byla otevřena resturace speciálně zaměřená na hosty s poruchou příjmu potravy – mentální anorexií a bulimií. <p>Majitelkou je Katja Eichbaum, která sama trpěla 15 let bulimií. Během léčby v sanatoriu pro pacienty s touto problematikou dostala nápad vytvořit místo, kde se budou moci nemocní lidé nejen najíst, ale postupně se vrátit zpět do každodenního života. <p>Restaurace nese název Sehnsucht – touha. Jídelní lístek nabízí dost originální názvy jídel jako například „Něco více“ či „Něco méně“, „Velký hlad“ nebo „Duše“, jde ovšem o celkem normální jídla – vařená vejce či různé druhy zákusků.<img border=“0″ src=“pic/rest-menu.JPG“ align=“right“ width=“200″ height=“160″> <p>V Německu je podle statistik asi 100 000 diagnostikovaných lidí s anorexií a asi 600 000 s bulimií, což odpovídá statistikám v zemích „západní kultury“. Potenciálních zájemců by tedy mohlo být dost. Přestože měla restaurace poměrně značnou pozornost médií, zatím je zde prázdno. Personál včetně majitelky míní, že se lidé teprve naučí do takové restaurace chodit. Možný problém je v tom, že se zde setkávají lidé s ppp i lidé zdraví, obě skupiny mají ze sebe vzájemně obavy <p> <img border=“0″ src=“pic/rest-nazory.JPG“ align=“left“ width=“200″ height=“160″>Názory mladých dívek, které se potýkají s ppp se různí. Některé by do takového podniku prý nikdy nešly: „Rozhodně bych nešla jíst ani do Touhy ani nikam jinam na veřejnost, vadilo by mi, že mě někdo vidí…“, „Myslím, že to je dobrý nápad, nemocní vidí, že v tom nejsou sami, mohou se vzájemně podpořit.“ <p>A co si o tom myslíte vy? Myslíte, že by v Čechách či na Slovensku měl vzniknout podobný podnik? Pokud ano, jak by to tam mělo chodit, aby to bylo pro lidi s ppp užitečné? Můžete se vyjádřit v diskusi k článku i v anketě. <p align=“center“> <img border=“0″ src=“pic/rest-tabule.JPG“ hspace=“10″ vspace=“3″ width=“320″ height=“256″></p> <p>Zdroj: internet-zahraniční zpravodajství, pořad Svět 2005 z 5.6.05 TV Prima

Do reklam míří ženy s normálními těly

Obrázek: Modelka Linda Di Maria, která se objeví v nové reklamní kampani britské společnosti Dove. Spodní prádlo budou namísto superštíhlých modelek propagovat opravdové ženy. K tomuto kroku se rozhodla společnost Dove poté, co v průzkumu dvě třetiny dotázaných žen vyjádřily nespokojenost s vlastní postavou a nedostatek sebedůvěry, které při pohledu na vyhublé modelky cítí. FOTOGRAFIE Tři čtvrtiny žen by podle průzkumu chtěly v reklamách vidět realističtěji vypadající modelky. „Ženy jsou neustále bombardovány obrázky často nerealistické a nedosažitelné dokonalosti,“ říká britská psycholožka Linda Papadopolousová. „Když dívka v zrcadle nevypadá jako modelka na titulní straně časopisu nebo v televizi, pak není nic překvapujícího, že to naruší její sebedůvěru.“ Například čtyřiatřicetiletá herečka Renée Zellwegerová se ženám mnohem víc zamlouvá v roli zaoblené Bridget Jonesové než coby drasticky zeštíhlená celebrita. A jako naprosto nejméně zdravý vzor postavy se jak muži tak ženy v průzkumu shodli na devětadvacetileté Victorii Beckhamové, manželce fotbalisty Davida Beckhama.

Obdivovaná hubenost bývá často plíživou sebevraždou

Obdiv okolí nutil studentku gymnázia Danu dál hubnout. Poprvé měla pocit, že něco ve svém životě má pevně pod kontrolou – svoji váhu. Zhubla, lidé ji chválili, jak dobře vypadá, na svou hubenost byla patřičně pyšná. Najednou byla obdivována. ?Potřebovala jsem zvládat aspoň něco ve svém životě – tak jsem začala pečlivě kontrolovat to, co jím. Vyloučila jsem jakýkoliv tuk i cukr. Snažila jsem se ze všech sil jíst zdravě,? popisuje Dana. Omezovala jídlo, hlad a myšlenky na něj však potlačit nemohla. Zabraňovaly jí soustředit se na běžné věci v životě. Přidala se nespavost, únava, úzkost, neklid a deprese. Pronásledovala ji potřeba promýšlet kombinace jídel, co a kdy může sníst. Začala se nutkavě přejídat. Následovaly pocity viny, strach, že ztloustne. ?Zděsila jsem se, co jsem to udělala, a věřila, že všechno bude v pořádku, pokud to okamžitě dostanu ze sebe ven. Zvracení mi sice připadalo nechutné, ale přijatelné. Pokaždé jsem si myslela, že je to už vážně naposled,? líčí dnes jednadvacetiletá studentka univerzity. Dlouhou dobu své problémy tajila. Až o mnoho let později si uvědomila, že trpí vážnou poruchou příjmu potravy – bulimií. Alkoholu se vyhýbat můžete, jídlu ne Celosvětový trend štíhlosti, který v roce 1967 odstartovala extrémně podvyživená modelka Twiggy (170 cm, 41 kg), má na svědomí stále větší množství lidí, převážně mladých dívek, trpících psychickými poruchami příjmu potravy – mentální anorexií a bulimií (i současná Miss Michaela Salačová má body index – poměr tělesné výšky a hmotnosti – na hranice anorexie). Bulimie se vyznačuje dvěma extrémními způsoby zacházení s jídlem – přehnaným přísunem kalorií (přejídáním) a následným úmyslně navozeným zvracením, jehož účelem je jídlo opět odstranit a zamezit tak vzniku nadváhy. Doprovodnými projevy jsou někdy závislost na alkoholu, drogách či drobné krádeže. Mentální anorexie je charakterizována omezováním příjmu potravy až po úplné odmítání jídla. Neléčená může přejít do chronického stadia, kdy nemocní konzumují jen minimum potravy udržující základní životní funkce. Smrtelně končí úplné hladovění po 50 až 70 dnech. Anorexií či bulimií trpí přes šest procent populace, z čehož třetinu tvoří chronické stavy. Jen asi třetina se dokáže zcela vyléčit. Šest procent případů končí smrtí. Riziko sebevraždy je až 200krát vyšší než u ostatní populace. Počet případů se zvyšuje. Ještě závažnější je skutečnost, že se stále snižuje věk dívek (anorexií trpí někdy i devítileté holčičky). Okolí si leckdy ani nevšimne, že dívka zhubne za měsíc třeba o deset kilogramů. V mnohých případech jsou matky lékařky a přesto nepoznají, že jejich dcery mají problémy. Poruchy příjmu potravy bývají přirovnávány k návyku, jakým je například alkoholismus či toxikomanie. Zatímco však alkoholu či drogám se dá vyhnout, jídlu ne. Všímejte si mě! Významný bývá vliv rodiny. Nemocní nepocházejí z chudých vrstev, jak se často předpokládá, ale ze sociálně středních a vysokých vrstev. Matka či otec mají na dítě leckdy příliš vysoké požadavky, kladou velký důkaz na výkony. Cokoliv se dítěti podaří, považují tito autoritativní rodiče za samozřejmost. Nemožnost splnit očekávání rodičů způsobuje u dítěte pocity hanby a viny ze selhání. Nenaučí se tak nikdy správně řešit nevyhnutelné životní konflikty a zklamání, protože mu k tomu chybí vzor. Manipulace s jídlem se stává náhradním způsobem řešení problémů. Anorektik začíná výrazně hubnout a snaží se tak na sebe ze všech sil upozornit. Z počátku bývají anorektičky hyperaktivní, postupem času ale organismus nemá z čeho dávat, svalstvo atrofuje. Důležitá je včasná hospitalizace a zákrok odborníků. Průvodním rysem nemoci bývá často vymýšlení a zapíraní. Typická je velmi nízké sebevědomí. ?Nemají rády své tělo. Pořád se srovnávají s okolím. Kdo se pustí do takového srovnávání, nemiluje sebe,? varuje psycholožka Mirka Štěpánková. V terapii je důležité zaměřit se na vše, co se dívce (kromě hubnutí) podařilo a daří, v čem je dobrá, hledat jiný smysl a naplnění života, než je dosahování štíhlosti. Používá se i kognitivně-behaviorální terapie změny postojů k jídlu a návyků spojených s jídlem. Zvláště u dětí je pak třeba pracovat s rodinou, u starších se řeší i problémy ve vztazích. Jak Jane Fonda jedla koláče, aby je nejedla Anorexie a bulimie se nevyhýbá ani známým osobnostem. Zápasila s ní například i britská princezna Diana, ?posh spice? Victoria Adams či americká herečka Jane Fonda. Ta své zážitky z dob, kdy trpěla bulimií, popisuje takto: ?S možností najíst se po chuti a poté jídlo vyzvracet jsem se poprvé seznámila na gymnáziu. Když mi o tom spolužačka vyprávěla, hned mě napadlo: Aha! Tady je cesta jak jíst koláč, a přitom jej nesníst,? líčí herečka. ?Mohly jsme se nacpat do sytosti a přitom nenést následky. Dávalo nám to falešný pocit, že můžeme plně kontrolovat svůj vzhled, udržovat stálou hmotnost. Téměř jsme si nevšimly skutečnosti, že čím více jídla zvracíme, tím více potřebujeme následně jíst. Neuvědomovaly jsme si, že si hrajeme s něčím, co nás může zničit. Pro některé moje spolužačky se tento cyklus přejídání a následného zbavení se obsahu žaludku stal osudným, podkopával jejich životy celá následná desetiletí,? varuje Jane Fonda. Údajně na dvanáct dívek a žen, trpících mentální anorexií, připadá jeden stejně postižený muž. Mezi ně patří i devatenáctiletý student medicíny a psychologie Petr Vomastek. Svůj zápas s nemocí zvěčnil v knize Z deníku anorektika. Anorexii nazývá Petr pomalou sebevraždou. ?Není to tak rázné jako si podřezat žíly nebo spolknout hromadu tablet, ale v chování nemocného anorexií je stejná sebenenávist jako u jakéhokoliv jiného sebevraha,? tvrdí muž.

Co znamená být normální

Říkáme, že věci nebo lidé jsou normální a většinou nás ani nenapadne, že toto slovo má více významů. Intuitivně je obvykle užíváme správně, ale mohou nastat i komické situace s jejich záměnou. Pojďme se seznámit s třemi významy slova „normální“.<p> <b>Normální může být to, co převládá (statistická norma).</b> Tak například většina dětí v naší zemi chodí v určitém věku do školy, má kde bydlet, má alespoň jednoho z rodičů. Toto je (naštěstí) u nás norma. Nebo normální je nemít angínu. Zádrhel přijde, když bychom seděli v čekárně u doktora a chtěli hledat normu o zdraví tímto způsobem – tam je totiž normální mít angínu (nebo něco jiného). Vidíme že tento pohled má své meze, které když překročíme – obvykle jsme-li v nějaké zvláštní situaci nebo skupině lidí, pak se ze statistické normy stává nesmysl.<br> <br> <b>Druhou možností je brát jako normální to, na čem se shodne nějaká kultura či skupina nebo co zdědí po předcích (normativní norma).</b> A tak normální je chodit venku oblečený, nekrást (tím si někdy už nejsem zcela jistý, ale kulturní norma to stále je, kdo jí překročí, riskuje vězení). Dnes už je také normální mít na věci svůj názor – a tady se dostáváme k potížím s touto normou. Za socializmu v této zemi bylo normální jít za svůj názor do basy. Bylo to opravdu normální?? V některých koutech světa je ještě dnes společenskou normou sníst nepřítele. Hranice této normy jsou dané místem a časem, co platí dnes, nemusí tak být už zítra.<br> <br> Poslední pohled na to, co je normální. Je to prosté – <b>normální je to, co funguje (funkční norma).</b> Jde skutečně o pragmatický přístup, který nepotřebuje ani většinu, ani kulturní zvyklosti. Podle tohoto hlediska by angína v čekárně lékaře normální nebyla, horší už by to bylo s nesvobodou slova za minulého režimu – funkční to tehdy bylo, ale pouze pro úzkou skupinu, která tak držela moc pevně v rukách. Normální je, když jsme zdraví, když funguje to, co jsme si koupili v obchodě atd. Omezení této normy lze vyjádřit výrokem, že účel světí prostředky. Kdosi mi nedávno řekl, že pokud dnes člověk potřebuje něco zařídit, je normální uplácet. Bohužel mu to věřím, asi to příliš často funguje, ale jako normu to neberu.<br> <br> Je zřejmé, že různé pohledy na to, co je normální, se často nedoplňují, ba přímo jdou proti sobě. Každá norma má své místo, kde dobře funguje a může nám být ku prospěchu. Když hodnotíme, jestli je někdo normální, můžeme se teď zamyslet nad tím, kterou normu vlastně máme na mysli. Vymyká se ten člověk většině? Dělá něco, co se neslučuje s našimi kulturními zvyklostmi či zákony? Nebo jeho myšlení, prožívání či chování mu brání dobře fungovat ve světě? A je ten svět normální?<br>