Jak sdělovací prostředky ovlivňují vaše sebepojetí

Nechat se ovlivnit časopisy a televizí je poměrně snadné. Vezmete například do ruky časopis a z obálky se na vás usmívá dokonalá fotomodelka Dana – velké modré oči, perfektní pleť, oblé rty a svůdný pohled. A vás napadne: Takhle bych měla vypadat. Jenže já mám nos nahoru a křivé zuby – vypadám hrozně.<br> <br> Nebo uvidíte reklamu na opalovací krém. Leoš – svaly jako kulturista, do bronzova opálený – brázdí na sudu s přehledem vlny a ze břehu se na něj culí houf obdivovatelek. A co si řeknete? „Nemám ani zdaleka takové svaly, sport mi vůbec nejde – nemůžu nikdy s nikým chodit.“<br> <br> Musíte si ale uvědomit, že se díváte na něco, co neexistuje. Redaktoři časopisů chtějí mít všechno dokonalé. Dokonalost ale neexistuje. A tak si ji vytvářejí pomocí počítačů. Daně vybělí zarudlé očí, vymažou pupínek na bradě, vlasům přidají dvojitý lesk – a trochu jim na obrazovce změní odstín.<br> <br> Na tom samém počítači Leošovi zvýrazní svaly a doplní pozadí s mořem a příbojem. Leoš má totiž ve skutečnosti z vody hrůzu a na sudu stál jen ve studiu. Fotky v časopisech nejsou skutečné. Ale vy ano. A nejdůležitější je, abyste se měli rádi takoví, jací doopravdy jste.

Psychiatrie léků zbavená

Psychoterapeutické oddělení pro neurózy na oddělení 18b psychiatrické léčebny v Kroměříži, známé jako ?osmnáctka?, funguje již téměř 28 let na principu terapeutické komunity.<br> <br> Lékař, psycholožka, staniční sestra, která řídí provoz, a pět vycvičených pracovníků se středním zdravotnickým vzděláním. Tak vypadá terapeu tic ký tým na kroměřížském oddělení. Je určeno pro pacienty, které sem písemně doporučí psychiatři, psychologové nebo i praktičtí lékaři obeznámení se systémem zdejší léčby. Pacienty podle volného místa objednává staniční sestra, která je zároveň zkušenou psychoterapeutkou. Od ní také dostávají pacienti před nástupem leták s podrobnými informacemi. <p>V ideálním případě slouží polovina z dvaceti osmi lůžek mužům a polovina ženám (většinou bývá více žen). Doba hospitalizace je pevně stanovena na 6 týdnů. V rámci komunity většinou fungují dvě samostatné uzavřené skupiny. Nová skupina pacientů přichází vždy v polovině pobytu ?starší? skupiny. Jen v letním prázdninovém období se obě skupiny spojují do jedné velké otevřené skupiny, z níž každý pátek odchází několik pacientů a následující pondělí je nahrazují pacienti noví. <p><strong>Skupina</strong> <p>Nejdůležitější částí programu je skupinová psychoterapie, která probíhá každý den odpoledne od pondělí do soboty a trvá jeden a půl hodiny. Obě skupiny mají ve stejnou dobu se svými terapeuty v různých místnostech program. Kromě lékaře a psychologa se programu účastní i koterapeuti z řad vycvičených spolupracovníků. <p>Skupinová sezení bývají zaměřena různě, podle fáze vývoje a podle okamžité potřeby skupiny a jejích členů. Zpočátku převažuje orientace biografická, probírají se životní osudy jednotlivých pacientů. Později se objeví témata společná více členům skupiny. Posléze se pozornost zaměřuje na interakce ?tady a teď?, na kterých se mohou ozřejmit problémy vyskytující se v jejich životě ?tam?, tj. doma či v práci, a odhalit i souvislosti s tím, co se stalo ?tehdy?, a co ovlivnilo prožívání a chování jedince ve směru, který se nepříznivě uplatňuje v jeho současném životě ?tam i tady?. Večer se pak provádí nácvik asertivity nebo řešení problémů. <p>V terapii se kombinuje přístup dynamický, který má pacientům pomoci odhalit souvislosti jejich současných problémů v mezilidských vztazích s jejich zkušenostmi v minulosti, a přístup kognitivně behaviorální, který aktivně pomáhá odstraňovat problémy měněním nevhodného chování a myšlení a nacvičováním chybějících dovedností. <p>Spolupráce koterapeutů ve skupinovém sezení se řídí ?pravidlem světových stran?. Terapeuti oblečení v civilu nesedí vedle sebe, ale sedí na různých stranách v pacientském kruhu. Netvoří ani ?rodičovský model?, ani ?jednotnou frontu?, ale vystupují jako autentické osoby s diferencovanými pocity a komentáři. To jim umožňuje vciťovat se do různých stránek prožitků a názorů pacientů a vyjadřovat i vzájemný nesouhlas při snaze o hlubší proniknutí do jejich problematiky. Mohou představovat model kooperativního zpracování rozporů. Podle potřeby uměřeně zasahují pomocí vhodných technik, vystupují v roli moderátorů, nebo zůstávají zticha, když skupina pracuje samostatně. Stupeň aktivity a direktivnosti nebo empatie terapeutů závisí také na individualitě každého člena koterapeutického týmu a na jeho koncepci práce. Někdy se proto obě paralelní skupiny ve svém přístupu i dosti výrazně liší. <p><strong>Psychogymnastika, psychodrama a jiné aktivity</strong> <p>Skupinovou psychoterapii, probíhající většinou ve dvou skupinách, doplňují dopolední programy společné pro celou komunitu. Jejich náplň se střídá. Nejvíce jsou ceněny psychogymnastika a psychodrama. <p>V psychogymnastice vyjadřují pacienti neverbálně pomocí pantomimy své pocity, postoje a vztahy. Jednotlivcům, dvojicím i skupinám jsou zadávána různá témata ke zpracování. Některá témata mají charakter pantomimických her (na vláčky, na školku, na maškarní ples, na soupeřící království nebo na ztroskotání na pustém ostrově). Ostatní pak následně komentují, jak se do ?akcí? promítly navyklé formy chování nebo minulé zkušenosti pacienta.</p> <p>V psychodramatu přehrávají pacienti pohybem i slovy problematické scény ze svého života, od kterých se tak mohou ?odreagovat? a přijmout alternativní verze chování, jimiž by mohli problémy účinněji zvládnout. <p>K dalším oblíbeným technikám patří projektivní arteterapie, ve které se problémová témata, ale i silné stránky jedince a jeho perspektivy ztvárňují kresbou nebo malováním. Výtvory pak opět všichni společně prodiskutují. Někdy pracuje skupina i na společném díle a učí se kooperativnímu chování. <p>Středeční dopoledne je věnováno tzv. velké komunitě, společnému sezení, které nahrazuje tradiční vizity. Každý pacient podává subjektivní zprávu o svém pokroku za uplynulý týden a pacientská spoluspráva i další pacienti jej hodnotí z vnějšího pohledu. Jednou týdně pak pacienti připravují sami program společného večera. <p>V polovině léčby se skupina věnuje jeden týden rodinné terapii. Pacienti si mohou pozvat rodinného příslušníka, s nímž by si přáli zlepšit své vztahy. Ten může být přijat na několik dnů na oddělení a účastnit se všech programů. Skupina tak pozná partnera svého člena a je schopna lépe porozumět jeho problémům i ?z druhé strany?. V řadě případů tento přístup také napomůže nalézt společné řešení přímo s partnerem. <p>I takto lze léčit <p>Skupinová psychoterapie, která je spolu se všemi pomocnými aktivitami používána v léčbě, usiluje o pochopení vlastního podílu pacienta na jeho problémech a konfliktních situacích i o pochopení příčin jeho současných nepřizpůsobivých forem chování z jeho životní historie. Za významný se považuje nejen rozumový ?náhled?, ale také emoční prožitek, jak ve smyslu katarze, očištění, tak emoční korektivní zkušenosti. Neméně důležitý je nácvik nového chování, a to jak nácvik vhodnějšího mezilidského chování, tak nácvik zaměřený na jednotlivé individuální příznaky, např. nácvik asertivity při nesmělosti, nácvik samostatného chození do města při agorafobii, nácvik překonávání obsesí apod. <p>Všichni pacienti se mají během pobytu naučit autogenní trénink, aby si uměli navozovat potřebný stav rovno váhy a klidu a zadávat vlastní autosugestivní formulky. Organizační rámec terapeutické komunity s bohatým celodenním programem, ve kterém je pamatováno i na užitečnou pracovní činnost a sport, poskytuje široké možnosti předvedení navyklých způsobů reagování a zároveň přecvičování těch forem chování a prožívání, které se ukázaly jako problematické a neadaptivní. <p>Od roku 1971 do poloviny roku 1999 prošlo oddě le ním již více než pět tisíc pacientů. Výsledky léčby se po řadu let systematicky hodnotily v ukazatelích sympto ma tického zlepšení, získání náhledu a změny chování, a to jak bezprostředně po léčbě (zvlášť z pohledu terapeuta a zvlášť pacienta), tak v roční katamnéze za pomoci rozesílaných dotazníků. Z publikovaných výsledků vyplývá, že podstatný zisk má z léčení bezprostředně asi 60 % pacientů (připočteme-li i mírné zlepšení, tak 90 % léčených) a za rok 50 % těch, kteří ?osmnáctku? absolvovali.</p>

Pozor na diety

Tak jako auto potřebuje k jízdě palivo, potřebuje i tělo ke svému fungování energii. Pro naše tělo jsou palivem potraviny, které mu umožňují, aby správně fungovalo – srdci, aby rozvádělo krev do celého těla, plicím k dýchání, svalům k pohybu a mozku k myšlení, zkrátka umožňují nám žít. Jestliže sníte přesně to množství, které tělo potřebuje k vykonávání svých funkcí, máte stálou váhu. <p>Jestliže dodáte tělu paliva (jídla) mnoho a tělo ho na svou činnost nespotřebuje, mění si energii z potravin na tuk, ukládá si ho na různých místech těla a Vy tloustnete. Každý má v těle nějakou zásobu tuku – i hubení – to pro případ, kdybyste nemohli dodat tělu živiny. Krmíte-li však tělo moc, ukládá si stále více a více tuku a následky už znáte sami. Je to jako v bance – čím víc si do svého těla uložíte, tím víc tam toho máte.</p> <p><b>Jak se ale tuku zbavíte, když jste byli spořiví a máte ho v těle uloženo větší množství?</b> Jedině tak, že vydáváte více energie než přijímáte v potravě, a chybějící energie musí pak být brána z tukových zásob. Můžete tedy redukovat váhu tím, že budete méně jíst, nebo tím, že budete vydávat více energie pohybem. Je pravda, že nelze příčiny obezity redukovat jen na nekázeň v jídle a nedostatek pohybu, u někoho jsou regulační mechanismy narušeny. Když však spojíte oba přístupy – méně jíst a více se hýbat, alespoň dílčího úspěchu dosáhnete. Pojďme tedy na to.</p> <p><b>Nejčastěji se lidé pokoušejí hubnout pomocí přísných diet. </b>I když základní požadavek pro hubnutí – snížení energie dodané tělu – je splněn, má tento způsob řadu úskalí.</p> <ul> <li>Když nadměrně omezíte příjem potravy, Váš organismus si zvykne na snížený příjem energie, sníží se Vám bazální metabolismus, tedy množství energie potřebné k základnímu fungování Vašeho těla. Je to výhodné, pokud jste na pustém ostrově a potřebujete přežít, ale ne když hubnete v moderní společnosti obklopeni spoustou jídla. <li>Při rychlém hubnutí odchází z Vašeho těla nejenom tuk, ale ztrácí se i svalová hmota. Když přestanete držet dietu, tělo si ukládá z přijímané potravy zvýšeně tukové zásoby na případnou další hladovku. Bylo to chytře zařízeno, aby lidé přežili hladomory, ale v současnosti je tento atavismus již škodlivý. Při kolísání váhy se Vám tedy zvyšuje i při stejné váze procento tuku v těle, a tím se dále snižuje bazální metabolismus a vydáváte tedy trvale méně energie. <li>Kolísáním váhy se mohou zvětšovat nerovnoměrnosti v rozložení tuku ve Vašem těle. Mnohý z Vás má už jistě vyzkoušené, že celkovým hubnutím nemůže docílit, aby víc zhubl na určitých místech těla, kde to potřebuje. <li>Jak z vědeckých studií, tak ze zkušeností hubnoucích vyplývá, že dodržování přísných diet doprovázejí záporné emoční reakce. Strádáte tedy nejen na těle, ale i na duši. Jste obecně labilnější, nervóznější, podrážděnější, občas na Vás padnou i chmury, netečnost, slabost.</li> </ul> <p>Pokud se extrémně omezujete v něčem, co Vám přináší libý pocit, pocit uspokojení, musí zákonitě dojít ke zvratu. Vyhladovělé tělo i duše touží po vysokoenergetických potravinách a dochází k „záchvatům žravosti“. A co následuje potom? Většinou pocity viny. A znovu začínáte s novými zaručenými a drastickými dietami a bludný kruh pokračuje. Tento kolotoč nejen snižuje Vaše sebevědomí, ale je i jednou z vážných příčin zvyšujícího se výskytu poruch příjmu potravy – bulimie a mentální anorexie. Není to dostatek důvodů k tomu již provždy se přísným dietám vyhnout?</p>

Bulimie a anorexie – informace o léčbě

<p>Informace pro pacientky a jejich příbuzné<br> Vážená slečno, paní, vážený pane, dovolte, abychom Vás informovali o naší jednotce a některých organizačních opatřeních z posledních let, tak aby se vám co nejdříve dostalo péče, jakou potřebujete. Doufáme, že tyto informace pomohou zkvalitnit naši spolupráci především s postiženými dívkami, ale i s jejich rodinou či přáteli, kteří jim chtějí pomoci.</p> <p>Kritéria pro přijetí na JSPPPP<br> Jednotka přijímá pacientky starší 18ti let, v kompenzovamém somatickém stavu (stav bezprosteředního ohrožení života je řešen na interních metabolických jednotkách nebo odděleních dle místa bydlište). Protože podmínkou úspěchu léčby je motivace pacientek, dáváme přednost žádostem o hospitalizaci od dívek samotných. Hospitalizace přichází v úvahu většinou u pacientek, u kterých ambulantní léčba byla neúčinná, nebo mají další závažná onemocnění. Pacientky po sebevražedném pokusu bývají přijímány na uzavřená oddělení a posléze mohou být po dohodě přeloženy na naší jednotku. Při současné diagnóze závislosti na návykovch látkách vetšinou přijímáme pacientky, které prošly léčbou závislosti, po dohodě s terapeuty daného zařízení.</p> <p>Doporučení k hospitalizaci<br> U pacientek, které potřebují hospitalizaci doporučujeme, aby jejich ambulantní psychiatr zaslal na adresu jednotky <em>doporučení k hospitalizaci</em>, které by mělo obsahovat adresu bydlište nemocné a telefoní číslo, základní osobní a anamnestické údaje, průběh nynějšího onemocnění a případnou další psychiatrickou či tělesnou nemoc. Sociální pracovnce, paní Dlouhá, doporučení zařazuje, po diskusi týmu o naléhavosti přijetí do čekacího listu.Čekací doba je v současné době v průměru tři měsíce. Termín nástupu je oznámen písemně na uvedenou adresu pacientce, kterou požádáme, aby telefonicky potvrdila, že má ješte o hospitalizaci zájem.</p> <p>Z historie a filozofie JSPPPP<br> Jednotka byla založena v roce 1983 na základě zkušeností Jednotky pro PPP v belgickém Kortenbergu. Během 16ti let činnosti naší jednotky stoupl počet hostitalizací trojnásobně. V současné době nejčastejší diagnózou je mentální bulimíe (60% pacientek jednotky), 5% z hospitalizovaných tvoří muži. V 80% hospitalizací jde o první pobyt na naší klinice, u 20% se jedná o příjem opakovaný. Náš program je založen na biopsychosociálním pojetí onemocnení, proto se snažíme o komplexní přístup.</p> <p>Režim oddělení a práce týmu<br> Na prvním místě v léčbě stojí režimová opatření a psychoterapie, v indikovaných případech používáme léky. Oddělení funguje na principu terapeutické komunity a zvláštní důraz proto klademe na skupinové aktivity pacientů. Při přijetí je s pacientkou uzavřena písemná smlouva týkající se jídelního režimu, cílové váhy a dodržování pravidel oddělení. Významnou součástí terapie je poučení o správném stravování a jeho nácvik, což zajištuje specializovaná sestra přítomná při všech jídlech. Dívky jsou seznámeny s psychologickými, tělesnými a dalšími důsledky hladovění, dvakrát týdně stolují s psychologem jednotky. Pacientky se účastní dynamicky orientovaných skupin (jednou týdně), kognitivně-behaviorální skupinové terapie (dvakrát týdně) a skupiny arteterapeutické (jednou týdně). Nedílnou součástí programu je také autogenní trénink, relaxační cvičení (jednou týdne 15 minut), léčebná tělesná výchova (dvakrát týdně) a pracovní terapie (dvakrát týdně). Účast na některých společných aktivitách, stejně jako např. víkendová propustka jsou podmíněny dosažením určité minimální hmotnosti podle terapeutické smlouvy. Pobyt na jednotce trvá většinou šest až osm týdnů. V závěru pobytu se zaměřujeme na postupný přechod pacientky do jejího běžného prostředí a možnosti dodržování jídelního režimu během aktivního života. Významnou a nedílnou součástí léčby je spolupráce příbuzných a blízkých, se kterými se snažíme navázat kvalitní kontakt a poskytnout jim informace eventuelně možnosti rodinné či partnerské terapie, která může být v některých případech velmi důležitá. Při propuštění s pacientkami projednáváme nutnost následné péče, a snažíme se poskytnout kontakty na adekvátní zařízení.</p> <p>Výsledky hospitalizace<br> Výsledky hospitalizace lze na základě dlouhodobého sledování srovnat se specializovanými centry vyspělých zemí. Jsou stále sledovány i v rámci některých výzkumných projektů, kterých se pacientky mohou účastnit.</p> <p>JEDNOTKA SPECIALIZOVANÉ PÉČE<br> PRO PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY(JSPPPP)<br> Psychiatrická klinika LLF UK Ke Karlovu 11, Praha 2<br> Tel 24914120-335, Fax 24910577</p>

Mentální anorexie a bulimie

<p>Poruchy příjmu potravy – mentální anorexie a buli-mie – patří mezi nejčastější onemocnění mladých žen. Působí dlouhodobé obtíže nejen postiženým, ale i jejich rodinám, přátelům a zaměstna-vatelům. Postupně narušují psychický, sociální a profesionální život nemocných. Mentální bulimie je dnes stejně populární, jako byla počátkem století hysterie. Je ústředním tématem mnoha publikací, předmětem rozsáhlého vědeckého výzkumu, ale i různých spekulací, nepodložených nebo jednostranných tvrzení. Nemocní s poruchami příjmu potravy představují natolik početnou a různorodou skupinu, že jejich sledování potvrzuje i navzájem odlišné hypotézy. Výzkum je navíc často založen jen na retrospektivním sebeposouzení nemocného. Mění se společnost, její životní styl a hodnoty, a proto se mění i nemocní s mentální anorexií nebo bulimií. Některé předpoklady a hypotézy, které se ještě před několika lety zdály být nezpochybnitelné, dnes už neplatí nebo se týkají jen některých pacientů.</p> <p><b>Exkluzivní porucha</b> <p>Poruchy příjmu potravy jsou považovány za nemoc středních a vyšších sociálních vrstev. Svoji roli v tom jistě sehrály některé známé osobnosti, jako například princezna Diana, herečka Audrey Hepburnová nebo zpěvačka Karen Carpenterová, o modelkách raději nemluvě. Dieta je přepych, a tak není divu, že jejími prvními oběťmi byly dívky z vyšších sociálních vrstev. Svět se ale změnil a tělesná vyhublost se stala významnou hodnotou i pro nižší socioekonomické vrstvy, jiné rasy a kultury. Vzrostl výskyt poruch příjmu potravy v izraelských kibucech, v Japonsku a mezi přistěhovalci v západní Evropě a v USA. Ze 36 000 středoškoláků různého etnika ze státu Minnesota byly nejvýraznější známky poruch příjmu potravy zjištěny u hispánek a nejméně spokojeny se svým tělem byly indiánky a černošky. Dvojnásobně vyšší výskyt bulimie než v normální populaci byl v roce 1994 zjištěn mezi edinburskými bezdomovci. <p>Na druhé straně stále platí některé rasové a sociál-ní rozdíly, pokud jde o tělesnou hmotnost. Podle několika populačních studií dívky s bílou barvou pleti a z rodin s vyššími příjmy jsou na počátku dospívání silnější, ale koncem dospívání štíhlejší než dívky z rodin s nižšími příjmy nebo s tmavou barvou pleti. <p>Protože nadváha a redukční diety spolu souvisejí podobně jako diety a poruchy příjmu potravy, jsou dnes dívky z rodin s nižšími příjmy a s nižším vzděláním vystaveny stejnému nebo vyššímu riziku poruch příjmu potravy jako jejich bohatší či vzdělanější vrstevnice. Srovnání jídelního chování studentek Harvardu v roce 1982 a 1992 ukazuje, že r. 1992 významně méně studentek drželo redukční diety a jinak se omezovalo v jídle. Častěji jedly tři jídla denně a méně trpěly poruchami příjmu potravy než před deseti lety. Zároveň byly více spokojeny se svým tělem, přestože v průměru vážily o 2,5 kilogramu více. Podle amerického psychologa Davida Garnera to může znamenat projev nového trendu, kdy se ve společnosti začínají objevovat myšlenky, že je třeba být v souladu se svým tělem, i když neodpovídá kulturnímu ideálu. Podobné výsledky jsme zaznamenali i mezi náhodně vybranými studentkami pražských a budějovických středních škol. Studentky středních odborných učilišť byly ve srovnání se studentkami gymnázia a středních škol se svým tělem spokojeny nejméně, nejčastěji držely dietu a splňovaly i některá další kritéria poruch příjmu potravy. Dokonce 66 % z nich přiznalo, že už někdy redukční dietu držely, zatímco u studentek gymnázia to bylo „jen“ 47 %. Celkové výsledky však nebyly příliš povzbudivé. Téměř 5 % sledovaných dívek uvedlo, že zvrací častěji než jednou měsíčně, a 1,4 %, že zvrací pravidelně ve snaze zhubnout. <p><b>Nebezpečné diety</b> <p>Poruchami příjmu potravy jsou ohroženy ženy bez rozdílu společenského postavení, rasy i věku. Na počátku jejich problémů je v naprosté většině případů redukční dieta. Doporučují ji lékaři, prodává se v lékárnách a vyzkoušely si ji alespoň tři čtvrtiny žen. Většina studií zatím prokázala, že redukční die-ty zvyšují riziko vzniku mentální anorexie nebo bulimie asi osmkrát. V průměru 30 % redukčních diet přechází během jednoho až dvou let v to, čemu se říká patologická dieta. U 20 až 30 % patologických dietářek se později rozvine plný nebo částečný syndrom poruchy příjmu potravy. Tisíc londýnských středoškolaček bylo rozděleno na ty, které dietu držely, a na ty, které ji nedržely. Po roce byly opět vyšetřeny: 21 % dívek, které před rokem držely dietu, mělo výrazně narušené jídelní chování, zatímco ve druhé skupině měla podobné problémy jen 3 %. Situace už dospěla tak daleko, že mezi dívkami a mladými ženami převažuje držení redukčních diet nad normálním chováním, tedy nad jídlem bez hubnutí a strachu z tloušťky. V USA a Kanadě má ve 13 letech osobní zkušenost s dietami 80 % dívek a 10 % chlapců. V České republice podle naší zkušenosti drží redukční dietu asi 20 % šestnáctiletých dívek a kolem 60 % děvčat se o ni už někdy pokoušelo. <p><b>Příčina, nebo důsledek?</b> <p>Až dvě třetiny nemocných dávají vznik poruchy do souvislosti s nějakou „životní událostí“. Nejčastěji jako příčinu uvádějí různé narážky týkající se jejich tělesného vzhledu, životní změny nebo problémy v rodině. Podle některých autorů je však objektivita těchto údajů sporná a vyjadřuje více osobní názor nemocného, jeho rodiny a terapeuta, popřípadě zaujatého výzkumníka, než skutečnou podstatu věci. Je také obtížné rozlišit, zda zjištěné charakteristiky jsou příčinou, nebo důsledkem poruchy. Například skutečnost, že poruchy příjmu potravy se v rodinách anorektiček vyskytují až pětkrát častěji než v běžné populaci, vedla některé autory k názoru, že příčina problému může být v rodině nemocných. Jde však o genetickou dispozici, určitý rodinný problém příznačný pro tuto poruchu, nebo o nebezpečný vzor chování a nevhodný důraz na něco, co je v jiných rodinách samozřejmostí? Dosud nebylo potvrzeno, že by existovala nějaká typická anorektická nebo bulimická rodina – stejné charakteristiky jako v těchto rodinách byly zjištěny i v rodinách s jinak chronicky nemocným dítětem. Na druhé straně se lze v rodinách pacientek s poruchami příjmu potravy častěji setkat s dietami, obezitou a posedlostí zdravou výživou nebo – podobně jako u jiných psychiatrických pacientů – s alkoholizmem a s depresemi. <p><b>Nemoc z hladu</b> <p>Do souvislosti se vznikem a rozvojem poruch příjmu potravy jsou dávány i poruchy nálady a emocionální problémy. Různé depresivní a úzkostné příznaky se vyskytují zejména u mentální bulimie. Většina z nich je přímo spojena s obavami o postavu a tělesnou hmotnost. Bulimičky jsou nešťastné a cítí se provinile, když nedokáží zhubnout tak, jak by si přály, nebo když nedokáží stoprocentně kontrolovat příjem potravy. Převaha depresivních příznaků však zmizí, když se jim podaří normalizovat jídelní režim. Pokud jde o počátek obtíží, existuje shoda v tom, že negativní sebehodnocení a nedůvěra ve vlastní pocity riziko vzniku těchto poruch významně zvyšují. Ve světě nekriticky oceňujícím vyhublou štíhlost a v období nejistoty dospívání představují hubnutí a sebekontrola v jídle lákavou cestu, jak posílit sebevědomí. Přísné diety, nadměrné cvičení nebo zvracení dávají nemocným pocit, že se dovedou kontrolovat, a vytvářejí iluzi úspěchu. Problém je „jen“ v tom, že se to nedá dlouho vydržet. To, co jim mělo přinést osvobození (dieta, zvracení, vyhublost), je postupně stále více ovládá. <p>Pozoruhodná je i podobnost mezi prožitky nemocných s poruchami příjmu potravy a lidí, kteří byli delší dobu nuceni hladovět. Zřejmě nejsystematičtěji zkoumali účinky hladovění na psychiku člověka vědci z Minnesotské univerzity. Jejich pokus spočíval ve sledování mladých mužů, kterým byl po dobu šesti měsíců omezen příjem potravy zhruba na polovinu. U většiny z nich se v důsledku vyhladovění projevily významné emoční změny. Udávali přechodná nebo i dlouhodobá období deprese a stavy úzkosti. V testovém vyšetření se významně zvýraznily známky depresivity, hysterie a hypochondrie. Tyto emoční odchylky, zejména popudlivost a negativizmus, přetrvávaly období hladovění ještě o několik týdnů a srovnaly se až s úpravou tělesné hmotnosti. Nevyhnutelným důsledkem hladovění bylo i dramatické zvýšení pozornosti věnované jídlu a pocit ztráty kontroly nad jídlem spojený s výčitkami svědomí. Původně družní muži byli stále uzavřenější, nápadně ztráceli smysl pro kamarádství a pro humor. <p><b>Rozdílnost pohlaví</b> <p>Jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů pro rozvoj poruchy příjmu potravy je ženské pohlaví. Stačí být ženou a riziko mentální anorexie je desetkrát vyšší. Jen čtyři až deset procent všech nemocných s poruchami příjmu potravy jsou muži. Poměrně vzácný výskyt anorexie a bulimie u mužů vedl některé autory k předpokladu, že tito muži mají sklon k homosexualitě nebo že mají jinak narušený sexuální život. Příčinná souvislost mezi poruchou sexuálního zaměření a příjmu potravy se neprokázala. Homosexuální muži jsou však těmito poruchami ohroženi více, protože jsou méně spokojeni se svým tělem a častěji se snaží zhubnout. Chudý sexuální život – ať už u mužů nebo u žen – souvisí s dlou-hodobým hladověním, podvýživou a řadou obtíží, které přesouvají pozornost nemocného jiným směrem. Podobně jako u žen je i u dospívajících mužů možné pozorovat nadměrný zájem věnovaný tělesným proporcím, fyzickému vzhledu a výkonu, přestože si většinou přejí zesílit. Dlouhodobě nadměrná a jednostranná sebekontrola však i v jejich případě vede k nevhodným extrémům ohrožujícím zdraví. Například ve srovnání s ostatními skupinami sportovců a s normální populací bylo u kulturistů zjištěno významně nižší sebevědomí, rostoucí sklon k perfekcionizmu, strach z dospívání a mnohem vyšší nespokojenost s vlastním tělem. Téměř polovina kulturistů sledovaných v různých studiích užívala steroidní hormony, na jejichž předávkování zemřelo už mnoho dospívajících chlapců chodících do posiloven. <p>Ženské tělo je tradičně důležitější a tělesné proporce hrají v životě ženy jinou roli než u muže. Už například dvanáctileté dívky jsou ve vztahu k svému tělu úzkostnější a snadněji se cítí být nadváhou ohroženy. Ženy vždy zajímal tělesný tuk a krása, zatímco muže spíš svaly a síla. Kulturní pohled na muže, ideální představa o něm a role ve společnosti se ale nemění zdaleka tak rychle jako ideál ženy. Kromě kulturních rozdílů jsou tu i rozdíly biologické. Ženy všech věkových skupin a ras mají větší tendenci tloustnout než muži. Během dospívání přibývají na tělesném tuku, zatímco muži spíše na svalové hmotě. Jinak řečeno dívky se spíše „zakulacují“, chlapci „vytahují“. Ženy hodnotí vzhled jako významně důležitější hodnotu než muži, i když zároveň oproti mužům mají v průměru nižší sebehodnocení na základě vzhledu. Stejně tak se zdá, že ženy mohou být se svou postavou spokojeny, a přesto chtějí být ještě štíhlejší. Podle různých výzkumů 20-70 % mladých žen není se svým tělem spokojeno. A pokud ženy nejsou spokojeny s tělem, vždy chtějí zhubnout (kdežto nespokojení muži chtějí přibrat, respektive zesílit). <p><b>Společenský teror</b> <p>Příčinu rostoucího počtu poruch příjmu potravy však vidí většina odborníků v rychle se měnící kultuře, která nekriticky oslavuje štíhlost a jednostrannou sebekontrolu. Studie z Hongkongu, Japonska nebo Argentiny ukazují, že společnost, která se přizpůsobuje západním standardům krásy, velmi rychle začne trpět pocitem tloušťky. Tato nespokojenost pak vede k dietám a v extrémních případech k poruchám příjmu potravy. Módní průmysl, filmy, časopisy a televize rozšiřují názor, že i mírná nadváha je zdraví škodlivá a že štíhlost je nejdůležitějším aspektem fyzické přitažlivosti. Zejména ženy jsou vystaveny stále většímu tlaku sdělovacích prostředků, které je přesvědčují o tom, že nejen krása, ale i jejich osobní štěstí a vlastní hodnota závisí na tom, jak jsou vyhublé. Zdravotní výhody štíhlosti jsou přeháněny, kdežto škodlivým důsledkům omezování v jídle je věnována jen malá pozornost. Přitom tyto vlivy jsou stále destruktivnější a ohrožují stále větší část veřejnosti. Zatímco obyvatelé ekonomicky rozvinutých zemí světa tloustnou, ideál ženské krásy hubne. Jak ale zhubnout, když dieta je v naprosté většině případů stejně účinná jako sázení na hracích automatech? Pro vyděšené a po dietách tloustnoucí dívky pak může být mentální anorexie nedostižným snem a další hladovky nebo zvracení východiskem z nouze. Naopak v ze-mích, kde hladovění není dobrovolné, ale je nepříjemnou životní skutečností (a nadváha nepředstavuje estetickou vadu ani mravní selhání), ztrácejí poruchy příjmu potravy onen „estetický“ motiv. <p>Anorexie a bulimie jsou tedy důsledkem vlivu sociálních a kulturních faktorů, nepříznivých životních událostí, chronických obtíží, nedostatečných sociálních a rozhodovacích dovedností, a nakonec i biologických a genetických faktorů. Podobně jako u některých jiných duševních poruch se na jejich vzniku a rozvoji podílí řada různých faktorů. Když někdo začne s redukční dietou, je bulimií ohrožen více, jestliže prochází zmatkem a nejistotou dospívání, trpí nedostatkem sebevědomí a má špatné mínění o svém těle, a navíc je jeho otec alkoholik nebo hypo-chondr, matka neustále drží diety a sestra se léčí s mentální anorexií. Ani přítomnost všech zmíněných vlivů ale nemusí stačit. Podle britsko-amerického týmu výzkumníků se mentální bulimie rozvine jen tehdy, když je jedinec vystaven rizikovým faktorům pro držení diet a zároveň některým dalším vlivům, které jsou nebezpečné i pro rozvoj jiných psychiatrických poruch. Pokud jde o diety, poukazuje se na sklon k obezitě, nevhodné jídelní návyky, a zejména na společenský tlak. Z obecně rizikových faktorů je vyzdvihován vliv negativního sebehodnocení a v souvislosti s mentální anorexií i perfekcionizmus. Z faktorů, které před poruchami příjmu potravy chrání, vyzdvihují současné studie aktivní řešení problémů, nízké užívání alkoholu, nízké užívání diet a vyrovnanou náladu. K těmto vlastnostem bychom ještě mohli přidat trpělivost a smysl pro humor. <p> <hr> PhDr. František David Krch (*1951) vystudoval psychologii na Filozofické fakultě UK. Na psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze se zabývá poruchami příjmu potravy. Je členem předsednictva Institutu Danone.

Denní stacionář pro PPP v Praze

Denní stacionář pro poruch příjmu potravy byl otevřen k 1.5.2002. Psychiatrická klinika tím vyhověla vzrůstajícím po�adavkům na léčbu poruch příjmu potravy (předev�ím anorexia a bulimia nervosa). Přestavba stacionáře, umístěného v několika místnostech původního zavřeného oddělení Psychiatrické kliniky, byla umo�něna převá�ně díky sponsorským darům a spolupráci s Asociací pro pacienty s PPP a jejich rodinné příslu�níky. Vznikla za velkého pracovního nasazení personálu Centra pro PPP pod vedenim MUDr. H.Pape�ové Csc.. Terapeutický koncept a program vznikl na základě zahraničních zku�eností vedoucí oddělení a vychází z moderních principů (standart) léčby tohoto onemocnění. Daląí informace najdete v rubrice Kontakty. Stacionář má nové personální obsazení: Vedoucí lékař: Doc. MUDr. Hana Papeľová, CSc. Oąetřující lékař: MUDr. Jana Peichlová Psycholog: PhDr. Lucie Pelková PhDr. Frantiąek David Krch Mgr. Jan Soukup Mgr. Jana Tomanová Specializovaná sestra: Irena Spurná

Mentální bulimie a anorexie: hysterický boj o dokonalost

?Nenávidím se, tak strašně se nenávidím. Už nikdy nebudu šťastná. Jsem hnusná a zbytečná,? těmito slovy ukončuje svůj sebetýrající duševní monolog sedmnáctiletá Veronika a sklání se nad záchodovou mísou, aby ze sebe dostala všechen ten hnus ? hromadu jídla, kterou před chvílí spořádala. Nad jejím odpoledním menu by se leckomu udělalo pořádně nevolno. Pět míchaných vajíček, půlka vánočky, sedm rohlíků, dvoje sušenky, špagety s kečupem, litr džusu, třicet deka vlašáku, tři pomeranče, vanička zmrzliny, půl sklenice medu, balíček smažených brambůrků, tabulka smetanové čokolády a tři koblížky na závěr. Nikdo by nevěřil, že toto všechno dokázala pozřít tato subtilní krásná slečna během půlhodinky po návratu ze školy. <p><b>Matka neví, co se děje <p></b>?Vždyť ona vůbec nic nejí,? řekla by vám její máma, které se už deset měsíců nepodařilo donutit dceru ke konzumaci víkendového oběda. ?Jsou to naše jediné společné chvíle, o to víc mě to deprimuje,? říká nešťastně, ?ona nesní ani dvě brambory, jestli to takto půjde dál, tak nám zmizí před očima,? stěžuje si starostlivá žena. Netuší, že její dcera je nemocná. Neví, že z ní neustálé snahy mít dokonalé tělo udělaly bulimičku. Nedovede si vysvětlit, proč jí z peněženky den co den mizí stokoruny, které Veronika použije na nákup potravin pro své ?orgie?, aby je vzápětí mohla vyzvracet. V životě by ji nenapadlo, že touha po dokonalém těle žene její holčičku do záhuby. <p><b>Začíná to nevinně <p></b>Všechno začalo tak nevinně. Holky z gymplu šly na diskotéku. Veronice se líbil kluk Láďa. Dal ale přednost Petře. Petra je odmalička hubená. Nosí oblečení jako modelky a všichni říkají, že má krásnou postavu. Veronika si řekla, že když bude mít tělo jako Petra, bude se klukům víc líbit. Bude konec probrečeným večerům a trapným pocitům, když se ukáže v plavkách. Veronika měla úplně normální postavu. Ale vnímala to jinak. <p>Začala radikálně hubnout. „Nesmím jíst. Když jím, ničím se,? řekla si a začala si tak tvrdě pěstovat nenávist k potravě. Nevinné začátky s časopisovými dietami a striktně naordinovanými hodinami cvičení se proměnily v nemilosrdné celodenní hladovky střídané naprosto neovladatelnými záchvaty ?žravosti?. <p><b>Hysterický boj o dokonalost</b> <p>Veronika je bohužel jen jednou z mnoha. Jednou z mnoha dívek, jež se rozhodly za každou cenu změnit svoje tělesné proporce a nepodařilo se jim včas s tím přestat. Ty holky jsou možná štíhlé, ale nejsou šťastné. Ty holky jsou nemocné. Životní svět štíhlostí posedlých nešťastnic se náhle mění v hysterický boj o nesmyslnou dokonalost. Sledování stavu tělesných proporcí, boj s hladem a depresemi ? to jsou hlavní prožitky postižených. Neustále musí myslet na jídlo, už ani kluci je nezajímají. Tělo bez příjmu energie ale nemůže fungovat. S autem bez paliva také nikam nedojedete. Proto se brání. Jakmile dostane alespoň maličké sousto, nedovolí příjem potravy ukončit. A je tu kolotoč ? zvracení, hladovka, přejídání, zvracení? <p><b>Mentální anorexie a bulimie = nebezpečná onemocnění <p></b>Veroniku a spoustu dalších dívek (zdravotnické statistiky uvádí, že 20 % dívek ve věku od 12 do 25 let má zkušenosti s přejídáním a následným zvracením) trápí mentální bulimie. Poruchy přijímání potravy, mentální anorexie a bulimie, patří mezi nejčastější a současně i nejnebezpečnější onemocnění dospívajících dívek a mladých žen. Obě poruchy spojuje strach z tloušťky, nadměrná pozornost věnovaná tělesnému vzhledu a hmotnosti. Postižené dívky se neustále zabývají tím, jak vypadají a kolik váží, a vytrvale se snaží zhubnout nebo alespoň nepřibrat. Zatímco anorektičkám se hubnout daří, bulimičky se začnou po nějaké době přejídat. Cítí se však provinile a hledají způsob, jak snížit energetický příjem. Zkusí další dietu, projímadla, nebo se nutí do zvracení. Z několika zoufalých pokusů se snadno vytvoří návyk. <p><b>Zdraví v ohrožení <p></b>Přejídání, zvracení a následné hladovky komplikují postiženým nejen osobní život, ale co je horší: mají velmi negativní dopad na zdraví. <p>Přejídání vyvolává nepříjemné pocity plnosti. Poměrně častá je plynatost, pocity nevolnosti, zácpa a průjem. Nadměrná konzumace sladkostí a pečiva (při přejídání) společně s nevhodným jídelním režimem mohou způsobit hypoglykémii. <p>Po hladovění žaludek ochabne, což vede k pocitům nepříjemného přejedení už po malých dávkách jídel. <p>Nejnebezpečnější jsou ale zdravotní důsledky diet, hladovění, zvracení a vyhublosti, mezi které patří: <ul> <li>citlivost na chlad, celková únavnost, svalová slabost a spavost, poruchy spánku <li>zažloutlá praskající pleť, zvýšený růst ochlupení na celém těle, řídké, suché lámající se vlasy <li>kazivost zubů, odvápnění kostí <li>nepravidelná menstruace, hrozba neplodnosti <li>srdeční obtíže ? arytmie, oslabený krevní oběh, chudokrevnost, zvýšená hladina cholesterolu v krvi <li>oslavení imunity, u mladých dívek zpomalení růstu, opoždění puberty <li>zvracení často způsobuje zranění krku a jícnu, dochází k otokům slinných žláz <li>zvracení narušuje rovnováhu tělesných tekutin v krvi = nadměrná zátěž pro srdce a ledviny <li>bulimičky ohrožuje také nízká hladina draslíku, způsobující nepravidelnosti srdečního tepu a neurologické komplikace (závratě a křeče). Žaludeční šťávy zase způsobují záněty žaludku, vředy jícnu a erozi zubní skloviny.</li> </ul> <p><b>Cesta k uzdravení <p></b>Nejdůležitější je rozhodnutí dívky, případně rodičů, problém řešit. Nutné je přiznat si svoji nemoc a mít vůli se vyléčit. <p>Léčba anorexie i bulimie se neobejde bez změny jídelních návyků a s nimi souvisejících postojů a chování. Nejrozumnější je vyhledat na pomoc odborníka. V některých případech ? extrémní vyhublost, u příliš mladých dívek, u depresivních nemocných ? je nutné přistoupit k několikaměsíční hospitalizaci.

Chybné počítání kalorií

Je třeba uznat, že pokud se počítání kalorií provádí, je tento výpočet vždy velice teoretický, a dokonce zcela přibližný, a to z těchto důvodů: <ul> <li>Porovnáváme-li jednotlivé tabulky, zjistíme, že se hodnoty uváděné pro tutéž potravinu mezi jednotlivými knihami podstatně liší.</li> <li>Kalorická hodnota potravin se podstatně liší podle toho, zda jsou konzumovány syrové nebo tepelně zpracované (s tukem či bez tuku). <li>Podíl tuku (který kalorickou hodnotu podstatně mění) se může výrazně lišit od kusu ke kusu, jako je tomu například u masa. Závisí totiž na způsobu výkrmu živočicha, na způsobu přípravy a na způsobu tepelného zpracování. <li>Výpočet (teoretický) kalorií nebere nikdy v úvahu podmínky absorpce lipidů a glycidů v tenkém střevě, které se výrazně liší podle toho, zda pokrm obsahuje vlákninu či nikoliv. Absorpci těchto kalorií může totiž podstatně snížit výrazný podíl vláknin (zvláště rozpustných) pocházejících ze zeleniny, z luštěnin apod. <li>Pokud jde o kvašené sýry (ementál), práce L. Falcambiho dokázaly, že jsou bohaté na kalcium a toto kalcium je pastí na část tuků, k jejichž absorpci tak nedochází. Příslušné kalorie nalezneme tedy ve stolici. <li>Na osud kalorií má vliv i jejich „povaha“: tuky s obsahem nasycených mastných kyselin se například ukládají snáze, zatímco tuky obsahující kyseliny polynenasycené (zvláště typu omega-3) se snáze využívají, a jsou tedy spáleny. <li>A konečně, prostý kalorický výpočet nebere v úvahu čas, kdy jsou potraviny tráveny. Bylo dokázáno, že se absorpce glycidů, lipidů a proteinů liší podle denní hodiny, a dokonce podle ročního období (chronobiologie), ale závisí i na chemickém prostředí, s nímž se potraviny při vstupu do střev setkají, a toto prostředí závisí zase na povaze živin, na pořadí jejich přísunu a na jejich objemu.</li> </ul> Proto je tedy absurdní každý kalorický propočet, který nebere v úvahu tyto přídatné parametry.

Poruchy příjmu potravy – léčba

Všude se píše, že poruchy příjmu potravy (dále jen PPP) jsou bio-psycho-sociálním onemocněním, to znamená, že nejde pouze o poruchu metabolizmu, individuálně psychickou či jen společensky podmíněnou. Od všeho něco.<br> <br> Také pokud se v odborné literatuře píše o příčinách, přichází v úvahu takové jako problematická rodina, v níž dcera soupeří se svou matkou; týrání či dokonce zneužívání v dětství; strach z dospívání, z mateřství, z opouštění rodiny a mnoho dalších. Přestože někdo může mít takové zkušenosti a v dospívání se u něj projevily příznaky PPP, vůbec to neznamená, že totéž platí u někoho jiného, majícího podobné potíže s jídlem.<br> <br> Zjednodušení problému na tělo, duši či společnost nebo pátrání po jedné příčině vzniku PPP je spíše matoucí a k pochopení a hlavně uzdravení nemocného to moc nepřispívá. PPP nejsou totiž jen odpovědí na nějaké životní trauma nebo pouze způsob řešení nějakých jiných problémů.<br> <br> Terapie mentální anorexie a bulimie by měla sledovat tři cíle (jejich následující pořadí nic nevypovídá o tom, je-li některý z nich důležitější než jiný):<br> <br> 1. léčba dlouhodobé podvýživy a tělesných obtíží, způsobených opakovaným zvracením, zneužíváním projímadel apod.,<br> 2. psychoterapie, která by nemocnému přinesla pochopení příčin jeho onemocnění a zejména pak úlohy, jakou v jeho současném životě onemocnění plní,<br> 3. psychoterapie, zaměřená pragmaticky na změnu „špatných“ jídelních návyků případně „špatného“ životního stylu nemocného.<br> <br> Jednotlivé body je nutné alespoň trochu rozvézt, vezměme to tedy popořádku. Při „léčbě těla“ (tělesných obtíží) nejde pouze o záchranu tělesného zdraví, které je samozřejmě velmi důležité. Nemocné tělo má vliv také na náš duševní stav, asi nejvýraznější jsou deprese a silné pocity únavy a vlastní neschopnosti, které přicházejí jako doprovod dlouhodobé podvýživy, kterou většina anorektiček v jisté fázi svého onemocnění trpí. Dalším doprovodným příznakem nemocného těla je zvýšena labilita – náladovost, předrážděnost, neadekvátní reakce na situace, které byly dříve zvládány v pohodě. Do třetice jsou tu poruchy spánku a soustředění. V těle dochází také k hormonálním poruchám, jejichž projevem je např. ztráta menstruace.<br> <br> Jak je vidět, nerovnováha v organismu je sama o sobě příčinou mnoha obtíží, projevujících se v duševní rovině. Léčení těla samo o sobě ale nestačí. I když se podaří uzdravit tělo, bez uzdravení duše tělo opět po nějakém čase onemocní. Na začátku článku jsem psal, že hledání jedné příčiny vzniku PPP většinou nic nevyřeší. To ale neznamená, že bychom se neměli ptát, kde se tyto problémy vzaly, jaká je osobní historie takto nemocného člověka? Nejde tu vůbec o hledání viníka – kdo nebo co za to může, ale o rozpletení uzlů osobních zkušeností, díky kterým se člověk dostane do takovéto situace. Vyplatí se při tomto dobrodružném a často i bolestném průzkumu soustředit se na vztahy s nejbližšími, na dětské zážitky, na rodinná pravidla, v nichž tento člověk vyrůstal… Jinou věcí je, proč je po rozhodnutí nemocného uzdravit se tak těžké anorexie či bulimie se opravdu zbavit. Pak se můžeme ptát, jakou úlohu v současné době PPP v jeho životě plní, k čemu tyto způsoby chování a prožívání nemocný člověk nyní ve svém životě potřebuje? Zní to možná podivně, ale je to celkem jednoduché. Jako příklad uvedu situaci jedné dívky, která svou nemocí vyvolala takové obavy rodičů o její život, že se i přes velké neshody v manželství dokázali po dlouhé době shodnout a všichni začali vystupovat jako jedna rodina. To byla ovšem pro ni samotnou past, protože dokud si toto plně neuvědomila, byla ve své nemoci uvězněna strachem, že pokud se uzdraví, bude zase vše při starém a rodiče se nakonec rozejdou. Toto pochopení umožnilo všem hledat jiný, zdravější způsob jak situaci řešit.<br> <br> A konečně je tu třetí cíl terapie – změna stravovacích návyků či životního stylu nemocného. Mentální anorexie i bulimie je v podstatě formou závislosti, v níž drogou je zvládání redukce hmotnosti či záchvaty přejídání. Jednou z věcí, která nemocného v jeho závislosti udržuje, je samotné ne-mocné chování, ne-mocný způsob zacházení s jídlem a s vlastním tělem. Do této chvíle jsme mluvili o psychoterapii „zevnitř“, závislost proti ní však staví velkou úzkost ze změny (zvýšení váhy, nemožnost zvracet atd.) a proto je třeba pomoci i „zvenčí“ – nácvikem změny jídelního režimu, zmapováním situací, v nichž se obtíže zhoršují (zvyšuje se nechutenství případně strach z tloušťky nebo se spouští záchvat přejídání). K tomu existuje řada úspěšných technik s nimiž umí odborníci pracovat.<br> <br> Při terapii je důležité:<br> <br> 1. podporovat zodpovědnost nemocného za vlastní osobu, jeho aktivní přístup a motivaci ke změně,<br> 2. dávat nemocnému informace, související s jeho onemocněním,<br> 3. vycházet z nynější situace nemocného,<br> 4. poskytovat nemocnému podporu při náročných změnách, kterými při uzdravování prochází<br> <br> Terapii, kterou zde popisuji, nelze zaškatulkovat do jednoho terapeutického směru. Je to vlastně takový výběr přístupu a technik, které se při léčbě PPP osvědčily, přičemž je třeba brát ohled na individuální potřeby nemocného. Tento článek je nahlédnutím do dílny psychoterapeuta a všem těm, kteří mají pocit, že s jejich situací nelze nic dělat, by mohl dát naději, že možností je více a nikdy není pozdě.