Využití práce s tělem u pacientek s poruchami příjmu potravy

Dívky s mentální anorexií a mentální bulimií vedou svoji největší bitvu proti svému tělu, ženskému tělu, které je jim největším nepřítelem. Na tělo orientovaná terapie / práce s tělem / se zaměřuje na tělesné prožitky explicitně ? ne pouze na verbální rovině. Naše práce s pacientkami je inspirovaná psychoterapeutickým směrem somatické psychoterapie ? biosyntézou, která zahrnuje tři hlavní terapeutické procesy ? uzemnění / grounding /, centrování / centering / a facing. Mezi hlavní terapeutické cíle práce s tělem u pacientek s PPP patří objevení a prožívání tělesných pocitů a impulsů, které se rodí v pacientkách samých a schopnost vyjádřit je. Tělo se tak stává jak zdrojem, tak jazykem emocí. Tento způsob práce napomáhá pacientkám, aby tělo patřilo opět jim samotným, aby se stalo součástí jejich vlastní identity. Práce s tělem podporuje schopnost vyjadřování pocitů k druhým a tak napomáhá k zlepšení sociálního kontaktu s okolím, rozvíjí interakci pacientek s druhými. Pro pacientky s mentální anorexií je typické narušené vnímání vlastního těla. Dalším cílem terapie je dát do většího souladu představu o vlastním těle a realitu, napomoci přijetí vlastního těla. Charakteristickou anorektickou hyperaktivitu nahradit za pohyb, který bude opravdu potěšující aktivitou, podpořit schopnost relaxace. <p> Terapeutické cíle Práce s tělem u pacientek s PPP je tedy zaměřena na čtyři specifické cíle: znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla, prožívání radosti z vlastního těla, omezení anorektické hyperaktivity, rozvoj sociálních dovedností.<br> Pro některé pacientky s PPP, které zápasí se svou nemocí řadu let, může být práce s tělem velmi konfrontační. Je důležité poskytnout bezpečný a strukturovaný rámec, ve kterém každý zná pravidla. Postoj terapeuta je sdílný a empatický. Terapeut by se měl zdržet komentáře tělesného schématu pacientek a je potřeba, aby byl opatrný na tělesný kontakt. Vnímání dotyku může být blokováno také kvůli negativní sex. zkušenosti. <p> 1/ Znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla<br> Hilda Bruchová jako první popsala fenomén narušeného vnímání vlastního těla u pacientek s mentální anorexií. Pacientka s mentální anorexií vnímá sebe samu jako příliš tlustou i přes svou vyhublost. Její tělo je buď předmětem ohrožení nebo pasivním, necitlivým břemenem, které musí s sebou neustále vláčet. Tělo je pro ní zároveň špatné i fascinující. Vnímání vnitřních stimulů je zkresleno. Pacientka neví, kolik jídla její tělo potřebuje; nemá již normální pocit hladu, sytosti ani únavy. Zároveň často dochází k popírání nebo potlačování sexuálních pocitů nebo se pacientky vyhýbají intimním zážitkům. Tvrdohlavě bojují s chutí k jídlu, potěšením a sexuální touhou. Selvini ? Palazzoli popsal popření těla následovně: žena trpící mentální anorexií bojuje nejvíce s vlastním tělem, s ženským tělem, které se jí při vyvrcholení její nemoci zdá být trestuhodným , dokonce až odpudivým ?předmětem?. Podmínkou uzdravení je vytvoření si realistické představy o vlastním těle. Prvním krokem je znovu přijít ?do styku? s vlastním tělem. Cílem této fáze terapie je znovuobjevování a znovuprožívání těla. Tělo musí opět patřit pacientce, být součástí její identity a autonomie. Podstatou léčby je vést pacientky k tomu, aby si uvědomily pocity a impulsy, které se v nich objevují a své postavení jakožto jedinců, kteří jsou schopni cítit, myslet a jednat za sebe samé. K podpoře realistického vnímání vlastního těla přispívají kromě postupů zaměřující pozornost přímo na tělo také zpětná vazba pomocí videa ? video feedback .<br> Druhým krokem je přijetí těla. Zvláště fázi přibývání na hmotnosti mohou pacientky trpící mentální anorexií prožívat jako pouhé pasivní přibírání, což vyvolává obnovené napětí a strach ze ztloustnutí. Za velkým strachem ze ztloustnutí stojí strach ze ztráty ovládání. Jejich pokusy udržet všechno ve svém životě / fungování na fyzické i duševní úrovni / pod kontrolou, ukazují na podstatu jejich problému: paralyzující pocit bezmoci, vtělenou neschopnost žít. Je potřeba , aby si pacientky zvykly na své fyzicky vyspělejší tělo. Prostřednictvím postupů zaměřených přímo na tělo, konfrontace s ostatními členy skupiny a zpětné vazby mohou pacientky pozorovat , jaké možnosti tělo nabízí, a zároveň si všimnout problémů, které pro ně nebo pro ostatní představuje vyšší nebo nižší hmotnost. Toto uvědomění je zásadní, má-li se prolomit popírání jejich nemoci. <p> 2/Radost z vlastního těla<br> V rámci terapie se zaměřujeme na to, aby anorektické pacientky přehodnotily své tělo jako potenciálně příjemné. Je třeba vést pacientky k tomu, aby se opět byly schopny radovat z fyzických počitků a vyjadřovat své pocity: tělo může být zdrojem i jazykem emocí. Pozitivní fyzické prožitky lze stimulovat, nabídneme-li pacientkám nové možnosti, kdy se pohyb sám o sobě stává skutečně příjemnou aktivitou / např. aktivní formy relaxace, bioenergetická cvičení, volné vyjádření při tanci /. <p> 3/Omezení anorektické hyperaktivity<br> Charakteristickým znakem mentální anorexie je neustálý neklid nebo nutkání k pohybu. Místo aby anorektičky využívali pohyb funkčně jako prostředek relaxace a potěšení, stávají se kořistí jakého si neosobního, egodystonního nutkání k pohybu. Cílem je přeměnit anorektickou hyperaktivitu v kontrolovanou formu pohybu, kdy je pacientce umožněno pohybovat se intenzivně pouze do míry určené terapeutem. Toho lze dosáhnout např. zpomalením tempa pohybů a vsouváním tzv. stop-momentů. Postupně může být kontrola terapeuta nahrazována vlastní kontrolou pacientky. Cílem je umožnit pacientce ovládat napětí a uvolnění. To jí dá naoplátku pocit bezpečí a jistoty v jejím těle. Užití bioenergetických cvičení, a dalších postupů na tělo orientovaných, které níže uvádíme, může učit pacientky jak vyrovnat anorektickou hyperaktivitu odpočinkem a relaxací <p> 5/Rozvinutí sociálních dovedností<br> Skupinová práce s tělem podporuje u pacientek vyjadřování pocitů (pozitivních i negativních) a impulsů směrem k druhým, empatii a tím tak napomáhá k zlepšení jejich sociálních dovedností. <p><p> Jak jsme již zmínili, k výše uvedeným cílům práce s tělem u pacientek s PPP využíváme především tři hlavní terapeutické procesy ? uzemnění/ grounding /, centrování / centering / a facing . <br> Uzemnění (grounding) má vztah s rytmem našeho pohybu a stavem našeho svalového napětí. Uzemnění znamená vitalizaci toku energie směrem po páteři dolů a odtud do ?pěti končetin?, tzn. obou paží, obou nohou a hlavy. Terapeut pracuje na uvolnění energie napjatých svalů tím, že přeměňuje napětí do projevitelného pohybu. Pracujeme s širokou paletou poloh těla, z nichž některé mají jistou podobnost se stresovými pozicemi v bioenergetice nebo s asanaci v józe. Tedy vše co má vztah s pohybem, s prožíváním a cítením svého těla, s nabitím a pohybem energie, pomáhá zvyšování groundingu. Jde o pocit – jsem živý, moje energie pulsuje v těle, má volný průchod ? opak je blok / ztuhlá energie, neproudí tam, kam má, tak jako u PPP, např. studené ruce /. <p> Při centrování se jedná o proces, který napomáhá člověku najít a prohloubit pocit vlastního středu. Práce s dechem je jeden z prostředků, který napomáhá dostat se do kontaktu se svým středem. Dech rovněž pomáhá dostat se do kontaktu s emocemi. Dýchání a emoce jsou v tak vzájemně hlubokém vztahu, že každá emocionální změna je spojena se změnou dechového rytmu. Existují určité vzory dýchání, které jsou spojovány se strachem, hněvem, smutkem, nadějí, radostí, touhou atd. Práce s dechem má často za následek / hlavně u člověka se silnou racionální kontrolou / podporu emocionálního uvolnění nebo v jiném emocionálně labilním člověku emocionální ?upevnění?. Práce s nádechem je smysluplná při stavech strachu, bezmoci, slabosti , smutku. Při stavech silného ovládání se, zadržování hněvu a zvýšeného napětí je užitečná práce s výdechem. Často se člověk ocitá ve stavu, kdy v zájmu rovnováhy je potřeba, aby po jednom typu práce následoval opačný typ práce <p> Facing rozvíjí všechny výrazové prostředky, které může člověk používat při kontaktování okolního světa. Vedle pohybového projevu jsou hlavními cestami navazování kontaktu oči a hlas. Fasing rozvíjí schopnost člověka vidět a hlasem se vyjadřovat, ale i schopnost vnímat pohledy a hlas druhých, což napomáhá k odstranění event. bloku mezi člověkem a druhými. <br> Práce s hlasem vychází z poznání, že existuje úzký energetický vztah mezi vydaným tónem a svalovým napětím. Hovoříme o kvalitě hlasu / sounding /, jako rozvoji hlasové rezonance, jako o výrazově silném nástroji. Zlepšení uvolněnosti hlasu se spojuje se zlepšením svalového tonu. Kvalita hlasu podporuje grounding. Práce s hlasem je nejtěsněji spojena s prací s dechem. <p> V biosyntéze se ukázalo užitečné spojovat dotek se čtyřmi tradičními živly ? zemí, vodou, ohněm a vzduchem. Dotek země ? zde jsou používány ruce, podobně jako ostatní části těla, jako prvek opory. Snažíme se zprostředkovat zážitek pevnosti. Dokázat, že spolehlivým ?základem? může být nejen země, ale také druhý člověk. U lidí, vyznačujících se přílišnou nezávislostí používáme principu opory, abychom jim pomohli věřit více druhým lidem a být schopni přijmout péči a pomoc. Snažíme se o to, aby získali důvěru k prvkům opory / záda, nohy, paže /. V druhém významu je dotek země zvláště smysluplný u lidí, kteří mají slabé hranice nebo jsou neuzemněni a příliš úzkostní. Dotek vody ? zde se snažíme zprostředkovat zážitek proudění, cirkulace, uvolnění proudu energie. Jde o pohyby typu kmitání, třepání apod. Tento druh doteku napomáhá uvolnění svalů tak, aby svalový tonus byl opět uveden do rovnováhy. <br> Dotek vzduchu- jde spíše o ?nekontaktní?, symbolický druh doteku. Např. foukání nebo jemné ?ometení? dlaněmi části těla po ukončení masáže apod.<br> Dotek ohně ? jeho principem je regulace tepla a teploty těla. Ruce mohou v tomto případě fungovat jako ?radiátory?, aby bylo vnitřní teplo převedeno na povrch těla. To může nastat bezprostředně zahřátím chladných oblastí těla nebo přímo prací na energetickém poli v prostoru nad staženou oblastí těla. <p><p> Přístup, který jsme zde prezentovali, není konečnou odpovědí na tak složitý jev jako PPP. U žádné jiné psychofyziologické poruchy se totiž složité vzájemné působení biologických, psychologických i sociokulturních faktorů neprojevuje tak jasně jako při genezi a udržování mentální anorexie a bulimie. Vhodná je léčba založená na multifaktoriálním pojetí této poruchy, kde vedle skupinové práce je neméně důležitá též individuální a rodinná terapie. Literatura:<br> ? Vandereycken, W., Depreitere, L., Probst, M. : Body-Oriented Therapy for Anorexia Nervosa Patients. American Journal of Psychotherapy, č. 2, 1987.<br> ? Probst, M, Coppenolle, H., Vandereycken, W.: Body experience in Anorexia nervosa patients: an overview of the therapeutic approaches.<br> ? Boadella, D. : Biosyntéza. Středisko psychologických služeb, Brno, 1993<br> ? Lowen, A.: Bioenergetika, Portál, 2000<p><b>Privátní praxe, DPK FN Motol, Praha 5 a PK VFN, Praha 1</b> </p> <p>Adresu a telefon najdete v <a href=“http://www.pppinfo.cz/kontakt_list.asp“>rubrice Kontakty</a>

Přednáška o multimediálním přístupu v léčbě a prevenci

V květnu roku 2003 se v Praze v prostorách Academia Medica Pragensis konala přednáška na téma výzkumu rizikových faktorů pro poruchy příjmu potravy a preventivních opatřeni v adolescenci a ranné dospělosti. <p> Kromě výzkumného projektu zde byl představen multimediální počítačový program, který přináší řadu informací a rad velmi přitažlivou a inspirativní formou. Doufejme, že se v budoucnu dočkáme také české verze, upravené na zdejší kulturní podmínky. <p> Doc. PhDr. Debra Franco, Ph.D., vystudovala psychologii na Universitě v Michiganu a ziskala PhD na McGill University v Montrealu. Po dvouleté práci v Beth Israel Hospital v Bostonu a postdoktoranském studiu na jednotce pro poruch příjmu potravy v Massachusetts General Hospital, se stala ředitelkou „Programu pro Poruchy prijmu potravy“ na Psychiatrické klinice v Beth Israel Hospital (1987-1998]. V současné době je ředitelkou programu v Harvardském Centru pro poruchy příjmu potravy. Je docentkou psychologie na Psychiatrické klinice Harvard Medical School.Účastní se jako Visiting Scholar práce na Wesleyan Universitě. Vyučuje a vede výzkum v oblasti prevence PPP u adolescentů a dospívajících. Zabývá se krátkodobými terapeutickými přístupy u poruch příjmu potravy a jejich dopadem na těhotenství. <p> Akci podporuvala Nadace Academia Medica Pragensis

Odvaha být nedokonalý

Lidé, kteří chtějí být dokonalí, se stanou dokonale nešťastnými a dokonale otravnými. Perfekcionismus odsuzuje člověka k tornu, aby se stal svým vlastním největším nepřítelem. Život s sebou přináší příliš mnoho krizí a vyžaduje příliš mnoho riskování, než aby si člověk uchovával nerealistickou touhu být neomylným. Bůh odpouští; perfekcionisté nikdy. <p> Rudolf Dreikurs (1971), zakladatel moderních rodičovských hnutí, svým žákům radil, aby si vybudovali „odvahu být nedokonalí“. Aby se lidé přizpůsobili nevyhnutelným zklamáním a neúspěchům, musí přijmout, že život se nebude starat o jejich přání, ani se nepřizpůsobí jejich požadavkům. Tedy, když se jim do cesty postaví překážky, musí svobodně zareagovat, vydat se neprošlapanými cestami a přijmout riziko, které může vést k proměně. <p> Bez odvahy být nedokonalý se lidé budou zbytečně sami zatracovat za své chyby; přijdou na ně deprese a nemoci a budou méně ochotní podstupovat riziko, které vede k osobnímu růstu, ale také může vést k potenciálnímu neúspěchu. <p> Epiktétos kdysi poznamenal, že „veškeré neštěstí pramení ze snahy ovládat události a druhé lidi, které člověk nemá ve své moci“. Dříve či později se většina lidí naučí, kdy s životní bouří bojovat a kdy stáhnout plachty a nechat ji přejít.

Když vlastní oči selžou

Článek se nezabývá oftalmologickými problémy, ale poruchou vnímání vlastního těla, která je známa zejména u poruch příjmu potravy – mentální anorexie a bulimie. <p> Snad každého člověka někdy v životě napadlo, že by se mu líbilo vypadat trochu jinak, někde by rád přidal a někde ubral? V tomto směru se muži od žen velmi liší, pro každé pohlaví existují jiné ideály, jiné tělesné schéma, kterému bychom se rádi přiblížili. Nemusíme provádět složité průzkumy, abychom dokázali odhadnout, jaké ty mužské a ženské ideály jsou, které partie těla jsou pro které pohlaví „důležité“.<br> <br> Určitá nespokojenost s tím, jak vypadáme, je normální (podle některých zdrojů je se svou postavou nespokojeno asi 50% žen a 30% mužů). Teď jde ale o to, co pro nás taková nespokojenost znamená a také jak moc jsme nespokojeni.<br> <br> Jestliže jsme na svůj tělesný vzhled hodně zaměřeni a stojí vysoko v našem žebříčku hodnot, bude nespokojenost s naším tělem velmi zasahovat do našeho sebevědomí. V extrémním případě můžeme přestat „vidět“ naše jiné přednosti či nedostatky a máme dojem, že svět zajímá pouze to, jak vypadáme.<br> <br> A v tu chvíli jsme schopni udělat cokoliv, abychom v tom světě obstáli, abychom byli blíže ideálu krásy. Problém začíná být ryze emotivní a zdravý rozum, který nám pomáhá mít od věcí odstup, pomalu vyklízí pole. Vnímání něčeho, co je pro nás citově velmi důležité, podléhá značnému zkreslení, mnoho příkladů najdeme v každodenním životě.<br> <br> A teď trochu odjinud – když redukce tělesné hmotnosti překročí určitou hranici, začínají se rozvíjet tělesné a psychické změny (tato hranice je dána schopností těla normálně fungovat, lze ji odhadnout antropometrickým vyšetřením či orientačně výpočtem BMI). K psychickým změnám patří kromě deprese a předrážděnosti také změna vnímání vlastního těla – člověk ztrácí reálný odhad toho, jak ve skutečnosti vypadá.<br> <br> <b>Problém lze shrnout takto:</b> <ul> <li>K poruše vnímání vlastního těla přispívá vnitřní nespokojenost s tím, jaký jsem a velká orientace na vlastní vzhled, který stojí na špičce žebříčku vlastních hodnot.</li> <li>Porucha vnímání vlastního těla se hodně rozvíjí při velkém úbytku tělesné hmotnosti pod hranici normálního fungování organizmu.</ul> <b>Co můžeme udělat, když vlastní oči selžou?</b><br> <ul> <li>Nejprve je důležité o tom vědět, uvědomit si, že nás může vlastní zrak klamat, že jsme v situaci, kdy nemůžeme věřit vlastnímu úsudku. <li>Máme-li podváhu, je velmi důležité dostat svou tělesnou hmotnost do normálu (orientovat se můžeme podle BMI). <li>Je velmi důležité odebrat část důležitosti tělesnému vzhledu a cíleně se orientovat i na jiné stránky života, všímat si svých jiných předností a pracovat na svých jiných nedostatcích.<br> <br> </li> </ul>

Čas vánoc – čas přejídání

Článek by mohl pomoci těm, kteří mají problém s přejídáním – trpí bulímií nebo nadváhou. Myslím, že je dobré si svátky vánoční prožít tak, aby nám z nich pak zůstal příjemný pocit odpočinku a spokojenosti namísto výčitek či obav z kil navíc. <p> Dříve než popíšu některé praktické pomůcky, jak udržet jedení na uzdě, chtěl bych ještě přidat pár slov o tom, co může vaše úsilí komplikovat.<br> <br> Riziko pro přejídání představuje během předvánočního shonu v první řadě stres. Stresu se někdy prostě nevyhneme, ale měli bychom být sami na sebe trochu hodnější a po čase pracovního či nákupního vypětí si dopřát trochu relaxace. Zavzpomínejte tedy, jaké způsoby odpočinku vám vyhovují a pokud se vám vybaví dortík v cukrárně nebo pytel brambůrků u televize, hledejte dál. Přejedení (a pro ty, kteří trpí bulímií i zvracení) přináší pocity uvolnění, které jsou ale velmi krátkodobé, situaci neřeší a naopak přináší spoustu potíží.<br> <br> <b>1. rada: Zvýšená chuť k jídlu a jeho zvýšený příjem může být váš pokus, jak se vyrovnat se stresem. UVOLNIT SE VŠAK MŮŽETE I MNOHEM ZDRAVĚJI.</b><br> <br> Dalším rizikem pro přejídání je deprese. Tu může zapříčinit únava, někdy až vyčerpání ze všech těch aktivit, které si na sebe během vánoc vymyslíme. Vánoce jsou ale také časem setkávání a můžeme se někdy prostě cítit osamělí. O vánocích – především pak na samém konci roku také často bilancujeme. Přísun jídla bývá někdy náhražkou příjemných pocitů, které nedostáváme ve vztazích s druhými lidmi.<br> <br> <b>2. rada: Mohu-li něco doporučit, pak radím – neprožíváte-li zrovna šťastnější období svého života, pak BILANCOVÁNÍ NA KONCI ROKU SI ZAKAŽTE. O svém životě můžete přemýšlet kdykoliv jindy, když budete „psychicky silnější“.</b><br> <br> A teď několik konkrétních návodů, jak dostat své jedení více pod kontrolu. Vyžaduje to od vás určité odhodlání. Výsledek ale stojí za to. Důležité je zabránit nekontrolovanému pojídání v průběhu celého dne. A proto:<br> <br> <b>3. rada: Chcete-li mít větší kontrolu nad tím, co přes den sníte, pořiďte si bloček a do něj si PIŠTE VŠE, CO BĚHEM DNE JÍTE + čas + místo, kde jíte + co při jedení děláte. Moc času to nezabere a divili by jste se, jak to může pomoct.</b><br> <br> K tomu je třeba ještě dodat, že nejlepší by bylo, aby ve vašich zápisech nejčastěji u položky „co při jedení děláte“ stálo „nic, jen jím“.<br> <br> <b>4. rada: Snažte se VYVAROVAT jedení u televize, při čtení, práci s počítačem a jiných činnostech, kdy se věnujete něčemu jinému než samotné konzumaci. Předejdete tak překvapivému zjištění, že plech s cukrovím jste během filmu zcela vyprázdnili.</b><br> <br> Někdy, zvláště trpíte-li bulímií, je důležité si připravit na ty nejkritičtější dny jídelníček předem a toho se pak snažit držet. Všechny mé rady jsou dlouhodobě prověřené při léčbě bulímie a nadváhy a funguje to. Ovšem problém bývá s nedostatkem pevné vůle. Když ale svému snažení dáte nějaká pravidla, ta vás mohou podržet a dodat vám trochu jistoty, že vaše snažení jde správným směrem. Vaše námaha bude odměněna dobrým pocitem ze sebe samých. Hodně štěstí!<br>

Informace pro rodiče

10 bodů, kterými by se měli rodiče řídit, aby předešli vzniku poruch příjmu potravy u svých dětí l. Zamyslete se nad tím, jak tělesná hmotnost ovlivňuje Vaše sebevědomí a vztah k vlastnímu tělu. Poučte své děti o základních sexuálních rozdílech, fyzickém vývoji a různých tělesných typech a také o tom, jak škodlivé může být vytváření předsudků vůči určitému typu. 2. Zkoumejte do hloubky své sny, cíle a požadavky, které kladete na blízké a milované. Dáváte velký důraz na fyzickou krásu? Vyvarujte se výroků typu: „Když zhubneš, budeme tě mít víc rádi.“ „Nejez moc, budeš se víc podobat modelkám z časopisů.“ „Snaž se vejít do užších šatů…“ apod. 3. Naučte se povídat si se svými dětmi o následujícím – jak je nebezpečné držet diety – jak je důležité jíst pestrou a vyváženou stravu, v pravidelných denních dávkách. 4. Vyhýbejte se rozdělování jídel na dobrá a bezpečná- tzn. netučná a nízkokalorická a špatná a nebezpečná – tzn. tučná nebo vysokokalorická. Snažte se být dobrým vzorem pro své dítě v oblasti stravování, cvičení a přijímání sebe sama. 5. Cvičení berte jako činnost, kterou děláte pro radost a pro udržení dobré kondice a ne jako způsob redukce hmotnosti nebo kompenzace spořádaných kalorií. 6. Nevyhýbejte se aktivitám, přitahujícím pozornost k Vašemu tělu, jako je plavání, opalování či tancování. Zbavte se oblečení, které je Vám nepohodlné a které zdůrazňuje nedostatky Vaší postavy. 7. Pomozte svým dětem bránit se vlivu médií, propagujícím tělesnou krásu spojenou s vyhublostí a nadměrnou štíhlostí.Nejen štíhlé tělo může být přitažlivé a krásné. 8. Poučte chlapce o tom, jak důležité a mocné jsou jejich názory na ženskou krásu a jaký mohou mít vliv jejich výroky na dívčí sebevědomí. 9. Povzbuďte své děti k tomu, aby byli aktivní pro radost a nezabývali se zbytečně počtem přijatých a vydaných kalorií /samozřejmě pokud to není doporučeno lékařem ze zdravotních důvodů/. 10. Snažte se zvýšit sebedůvěru svých dětí i v jiných oblastech než je fyzický vzhled /škola, sport, kultura, koníčky, vztahy/. Dávejte stejnou šanci, možnosti a povzbuzení dětem obou pohlaví. Kladné přijímání sebe sama je nejlepším lékem proti nesmyslným dietám a špatným stravovacím návykům.

Anorexie má vliv na kvalitu kostní hmoty i po letech

Osoba, u níž byla diagnostikována mentální anorexie, je dokonce i po letech ohrožena zlomeninou kosti dvakrát více než lidé bez této poruchy. Dokazuje to alespoň nová studie z Dánska publikovaná v odborném časopise International Journal of Eating Disorders. <p> Nové závěry naznačují, že poškození kostí způsobené poruchami příjmu potravy může být stálé. Je však možné, že pacienti zmínění ve studii dosud s tímto onemocněním bojují a to brání kostem získat původní sílu. <p> Dřívější studie zjistily, že lidé s poruchami příjmu potravy, jako jsou anorexie nebo bulimie, mohou trpět oslabením kostí v důsledku špatné výživy. To podle odborníků může zvyšovat riziko osteoporózy a zlomenin. <p> Během nejnovějších výzkumů se vědci z Aarhusovy univerzitní kliniky v Dánsku zaměřili na 2149 pacientů s mentální anorexií, 1294 lidí s bulimií a na 942 osob s jiným typem poruchy. Všichni pacienti, z nichž více než 90 procent byly ženy, byli srovnáváni se skupinou asi 4000 zdravých jedinců. <p> V porovnání s nimi byla u nemocných zaznamenána dvakrát vyšší pravděpodobnost zlomenin a toto riziko zůstalo vysoké i v období deseti let po zjištění poruchy příjmu potravy. Nejvyšší ohrožení přitom bylo zjištěno u anorektiků. <p> Badatelé se domnívají, že anorexie může způsobit stálé poškození kostry, které později doprovází ztráta kostní hmoty v důsledku stárnutí. Na druhé straně vědci poukázali na to, že ani po diagnostikování a léčbě nemusí být tato porucha zcela odstraněna, což způsobí trvalý deficit důležitých látek v těle.

Prevence poruch příjmu potravy

Můžeme své děti nějak ochránit před mentální anorexií a bulímií? Lze poruchám příjmu potravy nějak předcházet?<br> <br> Léčba poruch příjmu potravy bývá náročná a s nejistým výsledkem. Jako u všech problémů těla i duše, bylo by i v tomto případě nejlepší těmto poruchám předcházet. Pokusím se zde postupně popsat některé způsoby chování či návyky v rodině, které se podle mého názoru mohou spolupodílet na pozdějším vzniku anorexie či bulímie.<br> <br> Jsem také otevřený pro diskusi nad myšlenkami v tomto článku, můžete se ptát nebo sdělovat vlastní názor či zkušenost. Takováto diskuse může naše téma výrazně obohatit.<br> <br> <b>Problémy poruch příjmu potravy (dále PPP) můžeme shrnout do těchto tří bodů:</b><br> ? manipulativní zacházení s jídlem<br> ? problémy kontroly a sebekontroly<br> ? problematický vztah k sobě<br> <br> Dnes se chci věnovat prvnímu bodu – <b>manipulativnímu zacházení s jídlem</b>. Slovem „manipulativní“ se rozumí takové zacházení či chování, kterým se snažíme změnit chování nebo prožívání někoho jiného, v tomhle případě jiného člena rodiny. Nebudu ani moc přehánět, když řeknu, že pomocí jídla se může snažit rodič ovládat své dítě a naopak.<br> <br> V dětství jsme často jídlem odměňováni – dostaneme nejrůznější sladkosti či jiné dobroty v případě, že si je nějak zasloužíme. Když ale neposloucháme, nedostaneme nic – odepření dobrot je pro nás trestem. Tak se už odmala učíme, že jídlo není jen k obživě nebo k příjemným pocitům, ale také k prosazování vůle rodičů.<br> <br> Není nic špatného na tom, když svému dítěti koupíme za odměnu něco dobrého nebo mu to za trest naopak nekoupíme. Problém nastává tehdy, je-li na způsob odměňování a trestání prostřednictvím jídla kladen příliš velký důraz, když se prostě zapomíná, že jsou i jiné vhodné způsoby, jak své dítko odměnit či potrestat.<br> <br> Dalším jevem, který souvisí jak s manipulacemi, tak také s učením sebekontroly, je dojídání. Povinnost sníst vše, co je na talíři, patří k rodinným zvyklostem – někde se na to klade důraz, jinde se o to nikdo příliš nestará. Věta „Dokud to všechno nesníš, od stolu neodejdeš!“ není v některých rodinách vůbec neobvyklá. S tím také souvisí vyjádření radosti, pochvaly nebo alespoň úlevy rodiče, když jeho dítě nakonec svou porci přeci jen zdolá.<br> <br> Dítě se tak učí hned dvě věci. Jednak jasně vnímá, že má v rukou pocity radosti nebo vzteku svých rodičů, záleží na tom, jestli dojí nebo ne. Navíc, množství jídla, které dítě sní nezávisí na jeho potřebách a pocitech hladu či sytosti, ale na úsudku rodičů.<br> <br> U PPP jsou manipulace s jídlem typické. Nemocný člověk dokáže, aniž by si to uvědomoval (!), ovládat odmítáním jídla nebo přejídáním své nejbližší okolí – rodiče, partnera. Má také velký problém s uvědomováním si vlastních přání a potřeb a s jejich prosazováním zdravým, nemanipulujícím způsobem.<br> <br> <b>Co by z toho mohlo vyplývat pro prevenci?</b><br> ? Odměna a trest pomocí jídla by neměla být příliš častá, jsou i jiné způsoby odměňování a trestání. Namísto toho by měla být důležitá jiná funkce jídla – společné stolování může být příjemně prožitým časem pro celou rodinu.<br> ? Dítě by se nemělo nutit za každou cenu vše sníst. Pokud toho sní málo, nemělo by mít možnost dojídat se pak sladkostmi, čímž dítě zjistí jednoduchou věc – když se pořádně nenají, bude mít hlad.<br>

Psychoterapie – potřebujeme ji?

Psychoterapie je slovo, které dnes skloňujeme ve všech pádech. Není velkou výjimkou, dozvíme-li se, že někdo z našich známých či z rodiny navštívil psychiatra a ten mu nabídl „léčbu duše“. K čemu psychoterapie je a jaké jsou její možnosti – na tyto otázky se pokusí stručně odpovědět tento článek.<br> <br> Psychoterapie – léčba duše – je stručně řečeno způsob, kterým může „odborník na duši“ (psychiatr či psycholog) pomoci s problémy člověku, který za ním přijde. Každý kdo chce terapii provádět, musí mít speciální vzdělání, výcvik a praxi – to vše by mělo zaručit nám všem kvalitní odbornou pomoc. Dnes existuje celá řada nabídek péče o naši duši – od různých výtvarných, tanečních či relaxačních technik až třeba po jógu. Psychoterapie mezi ně jistě patří, je více méně spojena s péčí lékařskou a sama má mnoho podob.<br> <br> Kdy můžeme být psychoterapie pro nás užitečná:<br> 1. jsme-li v krizi a chceme si nechat poradit od odborníka,<br> 2. trpíme-li nějakými duševními příznaky jako např. depresemi, úzkostmi, fobiemi a nespokojíme-li se pouze s pojídáním prášků,<br> 3. trpíme-li nějakou neurózou nebo psychosomatickým onemocněním jako např. mentální anorexií či bulímií,<br> 4. chceme-li se lépe poznat a svobodněji se pak v životě rozhodovat či naučit se změnit některé věci ve svém životě, které se nám opakovaně nedaří,<br> 5. potřebujeme-li podporu při závažném duševním či tělesném onemocnění<br> <br> Tento výčet jistě není kompletní, ovšem naznačuje velice široké uplatnění psychoterapie v životě moderního člověka. I v Čechách už nastal čas, kdy se lidé za návštěvu psychologa či psychiatra přestávají stydět a v některých vrstvách se to naopak stává módou.<br> <br> Jaké jsou formy a směry psychoterapie? Formou rozumíme způsob, jakým terapie probíhá. Buď můžete jít na sezení s terapeutem z očí do očí – celou hodinu se věnuje jen vám, nikdo další není přítomen. To má své velké výhody – o některých věcech se těžko mluví i ve dvou, natož pak s více lidmi. Další výhodou je to, když víte, že terapeut se věnuje v tuto chvíli pouze vám a nikomu jinému. Má to i své nevýhody – je to dražší (pokud musíte terapii platit) a dostane se vám názoru či pohledu na věc pouze od jednoho člověka.<br> Jiné tomu je ve skupinové terapii – počáteční rozpaky sdílet své problémy s více lidmi se časem rozplynou a vy můžete ve skupině již známých tváří získat velkou oporu, porozumění, názory a zkušenosti<br> více lidí, můžete také získat nové sociální dovednosti – například se naučit lépe se prosadit v kolektivu. Směrů – tedy škol – je v psychoterapii poměrně dost a rozhodně se nedá říci, který je lepší či horší. Spíše záleží na druhu problému a na vaší osobnosti (co je vám bližší). K jednotlivým směrům a k jejich praktickému užití bych rád něco napsal podrobněji v příštích článcích, zde se ještě zmíním krátce o tom, kam za psychoterapií.<br> Můžete se ptát, kolikrát na takové psychoterapeutické sezení půjdete? I to je různé, záleží na typu problému a také na počtu sezení do týdne (měsíce). Při krizové intervenci navštívíte terapeute třeba jen jednou, při krátkodobé terapii možná desetkrát. Dlouhodobá terapie může trvat i několik měsíců až let, vždy záleží na vás, zda máte pocit, že ještě potřebujete na terapii chodit.

Anorexie a bulímie – tři pověry o našem těle

Kdo je hubený a kdo už tlustý? Kolik musí kdo vážit, aby „vypadal dobře“? Jak to všechno začalo? Pocity nespokojenosti s vlastním vzhledem, především pak se svou váhou, možná nějaká ta poznámka spolužáků či rodičů k postavě, touha nějaké kilo ubrat, dokázat všem, že své tělo mám pod kontrolou?<br> <br> V psychologii existují teorie, které říkají, že hlavní činností našeho rozumu v každodenním životě je <b>hodnocení</b>. Hodnotíme svět kolem nás, naše blízké okolí a také sami sebe. Podle svého hodnocení pak předjímáme, co můžeme od ostatních i od sebe očekávat. Při svém hodnocení jsme zatíženi svou vlastní minulostí – zkušeností, také náladou, strachem a samozřejmě reakcí svého okolí. S tím se někdy shodneme, jindy ne. Většina z nás má tendenci spíše shody dosáhnout – alespoň s někým.<br> <br> Sebehodnocení podléhá úplně stejným zákonům jako hodnocení čehokoliv jiného, jen se nás to týká o něco víc. K sebehodnocení patří také náš vztah k vlastnímu tělu – a lze to říci i naopak, své tělo hodnotíme s ohledem na to, jak se vnímáme „celí“. Toto je velmi důležité, neboť tak můžeme získat porozumění pro ty, kdo veškerou svou pozornost, vůli i čas věnují svému tělu.<br> <br> Tělo i duše jsou dvě spojené nádoby, s tím se dnes už smířila i západní medicína. Vztah k vlastnímu tělu, jeho hodnocení, vnímání toho, co je krásné a co ošklivé, to vše je práce duše vedená duchem doby, vulgárně řečeno <b>společenskými normami</b>. Že takový <b>duch doby</b> existuje si může každý ověřit sám na vlastní oči, stačí navštívit galerie obrazů či výstavy sochařského umění a prohlédnout si ideály krásy v historii světových kultur. Kromě estetických zážitků si z takové výpravy odneseme jistý nadhled nad normami dneška, nad relativitou jejich platnosti.<br> <br> <b>První pověrou je, že ideál krásy je objektivní skutečnost, které stojí za to věnovat celý svůj život.</b><br> <br> Cituji z dopisu: „Začala jsem sledovat svou váhu asi před čtyřmi lety. Bylo mi 13 let, začal mi v té době růst zadek a prsa, připadala jsem si taková oplácaná. Neuměla jsem tou dobou zapadnout mezi spolužáky tak jak by se mi líbilo a myslela jsem, že je to mou nadváhou. Začala jsem tedy omezovat stravu, vážit se a počítat kalorie. Dnes měřím 165 cm, vážím – jak kdy, momentálně 43 kg. Asi jsem nemocná, všichni to říkají, ale stejně mám pocit, že jsem ty kila přemohla. Je to to jediné, co jsem v životě opravdu zvládla dokonale – zhubnout.“<br> <br> Toto je jeden z mnoha příběhů, jejichž hrdinka se ve snaze zlepšit své sebehodnocení (což si zpočátku sama neuvědomovala) vydává na cestu boje se svým vlastním tělem. Je to cesta askeze (někdy střídaná záchvaty „dopřávání si všeho“), neustálého sledování a počítání,vše ostatní přestává být důležité. Lidé, o něž zpočátku stála, s nimiž se chtěla cítit lépe, se pomalu ztrácejí a na míst nich přichází váha a zrcadlo.<br> <br> Strach z jídla a strach z kil. Každé jídlo v sobě nese potenciální nebezpečí vyššího čísla na váze, jeho chuť přestává být pro naši hrdinku důležitá. Ještě větším strašidlem se pro ni stává slovo <b>tuk</b>. Ten považuje za vrchol něčeho nezdravého, za nadbytek v těle, který ho jen hyzdí a přináší tak nepříjemné pocity. Do tuku si tak vlastně promítá vše, co považuje pro svůj život za nepřijatelné, čeho se chce za každou cenu zbavit. Dávám zde čtenáři k zamyšlení, čím bychom v našem životě tuk jako symbol něčeho zavrženíhodného nahradili? Co je pro náš život nepřijatelné a přitom je to nadosah?<br> <br> <b>Druhou pověrou je, že tuk v našem těle nemá co dělat! Přiměřená hladina tuku plní v těle životně důležité funkce – pomáhá udržovat tělesnou teplotu, tlumí klouby, chrání orgány, uchovává vitamíny a pomáhá tělu při nedostatku potravy.</b><br> <br> Zvýšená hladina tuku může být samozřejmě zdraví škodlivá, v této oblasti se ale při sledování příběhu naší hrdinky rozhodně nepohybujeme. Většina lidí si myslí, že hladinu tuku ve svém těle může objektivně sledovat na své váze. I naše hrdinka si myslela, že méně kilogramů znamená více krásy a více zdraví. Tělesná hmotnost v sobě zahrnuje ovšem i zcela jiné složky našeho těla – kosti a svaly. Můžeme mít jinak rostlou – a tedy i těžkou kostru než jiný, stejně vysoký člověk, stejně tak se lišíme i objemem svalové hmoty. Proto všechna čísla, vycházející z měření tělesné hmotnosti a výšky vzrůstu jsou jen orientační. Příkladem toho je počítání Indexu tělesné hmotnosti (<b>Body Mass Index, BMI</b>). Pomocí jednoduchého vzorce dostaneme na desetiny přesné číslo, které dosazením do normativních tabulek vypovídá, jak jsme na tom s hmotností vzhledem k normě. To je v pořádku, počítáme-li však s BMI jako s přesnou hodnotou, vyjadřující míru naší tloušťky či hubenosti, jsme na velkém omylu.<br> <br> <b>Třetí pověrou je, že číslo na váze je přesným vyjádřením naší tloušťky či hubenosti, že přesně vypovídá o míře tuku v našem těle. Toto nám nesdělí ani BMI či jiné přepočty. Hmotnost je pouze orientační číslo, které se často mění.</b><br> <br> Začal jsem ideály, končím poněkud prozaičtěji u kilogramů. Pověr samozřejmě existuje mnohem více. Jednu ještě přeci jen přidám na konec – mnoho lidí, kteří svůj svět zúžili na starost o své tělo a především o své kilogramy, si myslí, že tento svět je jediný, v němž umějí žít. Člověk dostal do vínku velký dar a tím je možnost změny. A tu má samozřejmě i hrdinka z dopisu, možná by mohla začít své dobrodružství změny rozlišováním pověr od skutečností. Musí ovšem překonat strach z nového. A to bych jí přál.