Archive for category: Můj příběh

…Ahojte všetci, vidim , že nie som sama na svete s takýmto osudom, hmmm, nenavidim sa za to ,…preklínam nielen seba ale aj svojich rodičov…. Všetko sa začalo jedného krásneho dna, ked som mala 16 rokov.Prišla som domov zo školy a moja babka ,ako vždy ,navarila dobrý obed.Dodnes si pamatám , že to boli kapustové halušky…a ja ako obvykle, naložila som si na tanier kopec jedla…ako som ich jedla, zrazu mi hlavou prebehlo, že nemusim ich zjest všetky…a tak som si dala zopar lyžíc a zvyšok vsypala spať do hrnca… joooj , ten taky fajn pocit mi zalial cele telo…. na druhy den sa to zopakovalo…treti zas , štvrty opať…až som začala chudnúť…bola som na seba hrdá…z 60kg som schudla na 50….bola som nesmierne šťastná, že sa mi to tak darilo…stratila som uplne chuť do jedla…za cely deň som zjedla jednu mrkvu…a to som vôbec ale vôbec nepocitovala hlad…ale len nenormálny pocit štastia… rodičia si asi nič nevšimli…že nejem…až raz ma mama videla v kúpelni , ked som sa kúpala…a skoro odpadla…kosť a koža… fuuuuuuuuuuuj….zbila ma jak hada…a nasadila kuru ozdravovania…nasilu jesť…no je jasne , čo sa dostavilo…bulimia…začala som normalne jesť…aby boli naši kludní…až mi to utieklo spod kontroly…a žačala som sa prejedať…a priberať….tak som sice vyzerala normalne ako zdrava baba, ale nechcela som jesť na verejnosti…lebo som stale behala na vecko… teraz mam 22 a stale trpim bulimiou…hmmm, a mam pocit , že sa toho už nezbavim…mam to sice pod kontrolou, ale najradsej by som bola, keby sa mi to nikdy nebolo stalo…. prejedám sa hlavne cez sviatky…ale snažím sa nerobiť to narokom…zvracanie si nemusim vyvolávať , lebo žaludok sám rozhoduje, čo prijme a aké kvantum strávi…zvyšok vyhodí von… váhu mam celkom normálnu…len strašne kolísavu…nemám problém príbrat aj 3 kilá za týžden a takisto zhodiť…na jednej strane je to istá výhoda ale na druhej aj nie…. rozmyšlam už o svojej budúcnosti, o svoje dcére, ktorú by som chcela niekedy mať….neviem, fakt neviem ako by som reagovala , keby aj ona to mala… Už ked tomu nedokázali moji rodičia zabrániť aby sa to u mna nevyvinulo do takýchto foriem, a sama som dokázala prejsť tolkými štádiami tejto hnusnej choroby, musím tomu dokázať zabrániť u mojej dcéry…a verím , že to dokážem….

je to strasny ja vim ale proste sem se do stala do skupiny holek trpicich anorexii…a nejen ji ale i bulimi je to vsechno odporny a rada bych prestala ale proste to nejak nejde zacalo to tim ze sem byla vzdycky tlustsi nez ostatni holky kolem me..vzdycky mi to vadilo ale nijak radikalne sem to neresila az ve 14 kdy sem si proste rekla ze uz nechci byt tlusta ale hubena stejne jako ostatni holky a tak sem zacal drzet diety nejdriv normalni proste sem jen malo omezila mnozstvi ale pak sem zacala davky znizovat a znizovat az se to zvrtlo a ze 62kg jsem zhubla na 50kg coz mi pripadalo uzasne a byla sem na sebe hrda vubec sem si neuvedomovala ze jedno jablko za den je opravdu malo a ze to nejde proste sem byla stastna ze uz nejsem tlusta ale pak prisla nejaka nemoc myslim ze to byla chripka a tri tydny sem musela lezet v posteli a vsichni mi jenom cpali jidlo ktery bych jinak vubec nejedla no a kdyz sem se potom zvazila mela sem asi 56kg tehdy to se mnou skoro seklo fakt tezce sem to rozdychavala a rozhodla se ze to tak nenecham zacala sem nejdriv zase s tou drastickou dietou ale mela sem strasny hlada a chut na jidlo a tak sem se zacala silenym zpusobem prejidat a zvracet bylo to super jak sem mohla jist co sem chtela mozna sem i vedela ze sem nemocna ale me to vubec nevadilo byla sem na sebe pysna a bylo mi jedno ze si muzu ublizit vsechno slo stranou taky sem ale zacala mit divne stavy rekal bych deprese treba kdyz sem zjistila ze sem pribrala par deka tak sem nechtela jit do skoly mama si to potom vsehcno uvedomila a vzala me k psychiatrovi coz byl pro me sok a bylo mi to strasne neprijemne ze mi to chce nekdo nejakym zpusobem narusovat no ale uz to nejak neslo zastavit a lekari si to vzali pod kontrolu ted pravidelne chodim k psychiatrovi ale stejne drzim diety a mam svych 50-52kg zvracim kdyz se prejim snad to nekdy prestane je to strasne neprijem,ne ale rozhodne se nesrovnam s tim ze bych mela pribrat to v zadnem pripade uz nechci byt tlusta a udelam kvuli tomu vsechno!!!!

Zdravím všechny zoufalce, tedy jestli Vás mohu takhle nazvat.Já osobně bych se nazvala ještě hůře.Je mi 21 let studuji chemii na UK, mam super kluka, kamarády…Tak proč to dělám?????!!V pubertě jsem neunesla dospívání, zájem kluků,nezájem rodičů o mé problémy a bůhví co ještě.V prváku na gymplu jsem strávila v nemocnici s mentální anorexií.Stala jsem se vyvrhelem rodiny.Rozhodla jsem se, že se z toho dostanu sama, cítila jsem se hrozně silná a odhodlaná změnit svůj život, začít žít!Cítila jsem, že už zvládnu všechno.Ale s normálním životním optimismem přibývala kila a vtipné připomínky typu:já bych tě ani nepoznala, vždycky jsi byla taková hubená.Normální člověk by se nad tím moc nepozastavil, ale já nejsem normální.Koupila jsem si prášky na hubnutí a začala zvracet. Nesnáším se za to a nejhorší na tom je, že jsem si podruhé jistá:SAMA TO NEZVLÁDNU! Nikdo o tom neví,připadám si bezmocná.

Zdravím všechny holky i kluky, jsem moc ráda, že jsem narazila na tyto stránky, a že jsem zjistila, že skutečně nejsem absolutně jediná, kdo blbne. Ano blbne. Jinak se to nazvat snad ani nedá. Tak tedy, jak to bylo od začátku? Úplně stejně jako u všech ostatních. V 16ti jsem zjistila, že se začínám trošku zakulacovat, ačkoliv jsem vždycky byla jak „reklama na hlad“. Měřím 172 cm a vážila jsem 54 kg, což je docela hezké. Přesto mě to nestačilo. Nikdy jsem nezhubla do velkých extrémů, ale měla jsem 49 kg, docela dlouhou dobu. Nikdy jsem nezvracela. Stejně se mi začaly strašně moc kazit zuby a padat vlasy. Nikdy jsem nebyla úžasná kráska, ani jsem nějak extrémně nevynikala ve škole, všeho jsem nechala (volejbal, plavání, zpívání), takže mi toho moc nezbylo. S přáteli jsem se rozdělila odchodem na střední, nedřív jsem myslela, že je bezvadný být sám, ale není, teď už to vím. Tak jsem se začala víc zabývat tím, jak vypadám. A začalo peklo. Když jsem byla hubená, tak to bylo v pohodě, jenže pak jsem se začala hrozně přejídat, takhle to trvá doteď. Je mi už 21. Od té doby jsem několiksetkrát ztloustla a zase zhubla, začala užívat laxativa, nic mě nebaví, všechno jsem vzdala (školy), jsem spíš samotář. To mě přivedlo k myšlence, co mi to pitomý hubnutí vlastně dalo? Stres, depky, strach ze všeho, ztrátu sebevědomí, naprostý pohrdání sama sebou. Kluka samozřejmě nemám, protože kdo by stál o takovou divnou holku? Člověk po tak dlouhý době ztrácí naději. Nemyslím si, že v tomhle případě neúspěch posílí spíš naopak. HOLKY, měli by jsme si uvědomit, jestli nám nebylo líp, než tenhle kolotoč začal. I když život není peříčko, tohle nám situaci ještě ztěžuje. A NIKDY NEZAPOMENTE NA TO, ŽE V TOM NEJSTE SAMI!!!!!!!!!!!!! Chci už být v pohodě, ale…ta ..naděje……………nejěk umřela. Mějte se báječně a i když já to nikdy nerozseknu, rozsekněte to aspoň vy a řekněte si chci ŽÍT. Jsme na světě přeci tak krátce. Přeju vám všem velkou víru, nenechte naději umřít. Lucka

Už chvilku si tady čtu různé příběhy. A vidím, že všechny jsme na tom opravdu podobně. Je to až s podivem jak podobné jsou naše osudy. Mám teď spolubydlící, která má mimochodem bulimii jako já. Taky měla předtím anorexii, taky byla rok v Americe a teď je asi stejně nešťastná jako já.Vlastně nejvíc nešťastná jsem z toho, že mi bulimie zasahuje ůplně všude. Mám ji asi 3 roky a za tu dobu se mě ještě nepustila. Odmaturovala jsem s ní, rok přečkala v nultém ročníku a teď je se mnou v prvním ročníku na škole, kterou si moc přeji vystudovat. Musím se teď hodně učit a ona se mě pořád nechce pustit a já vím, že jestli se mě nepustí, já budu muset opustit školu. Po 3 letech hledání východiska, chození po různých psycholožkách a alternativní medicíně jsem si uvědomila jen jedno. Že se musím chtít naučit mít ráda sama sebe. Je to fráze opakovaná stále dokola, ale je to jediné východisko. Ani hubnutí ani přehnané sportování není ta pravá cesta. Mohla bych psát dál a dál, je toho tolik. Ale myslím, že každá z vás ví, co jsem prožila a prožívám. Tak a teď tady sedím a nevím jak to ukončit. Možná takto: Přeji si udělat zkoušky a postoupit do dalšího semestru. A co vy? Přejte si něco, nikdy nevíte co se může stát . . .