Čím je bulimie pro mě!
Ahoj holky, už je to docela dávno co jsem do téhle rubriky psala svůj příběh. Nebylo to na nic. Nevadí. Dneska jsem na něco přišla, vymyslela jsem to svojí přemýšlivou hlavinkou, kterou mi tolik lidí vyčítá. Mám teď hodně času přemýšlet. Simuluji nemoc a právě v této době se nacházím v asi nejhorší fázi bulimie. Jenže si myslim, že chce-li se člověk z nějaké nesnáze (dost křehce řečeno o bulimii že?) dostat, musí se dostat až nanaprosté dno, protože teprve odtud se může odrazit. Takže jsem vlastně ráda. A na co jsem tedy přišla? Čím je pro mě bulimie, jak napovídá název tohoto článku. Všechny se jistě shodneme, že bulimie je problém. A TO JE ONO! Pro mě je to problém, který si můžu a musím řešit sama. Ostatní problémy? Řeší je za mě rodiče, přesněji matka a nevlastní otec. Takže bulča je vynikající prostředek jak si neustále dokazovat, že si nějaký problém řeším opravdu sama, nikdo o tom neví! Proto mě pořád baví prohrávat s ní a zase znovu a znovu začínat bojovat a řešit problém zvaný PPP. Než jsem s touhle bláznivou zálibou přišla do kontaktu, závodně jsem běhala. Vyhublá na kost. Chodila jsem na VOŠ, prospívala bez problémů. Doma vše jak má být. Jediný problém, který jsem řešila byl, jestli uběhnu kilometr za 3:45 nebo 4:00 a řešila jsem ho sama!!!! Parádní pocit. Doma jsem téměř nebyla a rodiče mým starostem nerozuměli, takže mi ani do ničeho zasahovat nemohli. Pak ale skončila škola a já se musela zapojit do běžného dospěláckého života, sehnat si práci, bydlení a solidního chlapa. A OUHA. Problémy. Naši mi dost a dost pomohli. Našli mi práci, pomohli mi s bydlením a můj nevlastní otec mě seznámil s mým tehdejším přítelem a později se zasloužil o to, že jsem ho dokázala opustit. A jak jsem se cítila? Neměla jsem žádné starosti, protže je za mě vyřešili rodiče. Naprostý pocit méněcennosti a neschopnosti. A tak jsem pomalu ale jistě problém hledat začala. A tak jsem si našla. Bojuji s ním už 3 rok. Nic moc oproti ostatním dívkám co sem píšou, ale na mě slušný výkon. Ještě bych asi měla napsat, že to že nechávám rodiče řešit mé problémy, není jejich chyba. Je to má chyba. Já se nechám! Jenže v naší rodině je to ještě trochu komplikovanější, protože jak jsem výše uvedla, že doma bylo vše v pořádku, nezůstalo to tak napořád. Přišlo to jako rána z čistého nebe. Bráška spáchal sebevraždu. Oběsil se na smetišti. Proč? Pocit méněcennosti a neschopnosti. Neodvažuju se ani přemýšlet nad tím, jestli v jeho případě hráli rodiče tutéž úlohu jako u mě. Co jeho smrt znamenala znamenalo pro mě? Trochu egoistická úvaha, ale přece jen se nad tím musím zamyslet. Především obrovskoku ztrátu. Matka měla najednou nával starostlivosti a péče o mě. Vždyť už jsem jediná kdo jí zůstal. A já? Nechala jsem ji, už si toho tolik protrpěla, tak proč by nemohla mít dobrý pocit z toho, že něco dělá pro svou dceru, když to neudělala pro svého syna. Jenže není to právě úplný opak toho co potřeboval můj bratr a co právě nyní potřebuji já? Přes veškeré mé úvahy nad tím, co může nebo nemůže za moji bulimii. Chtěla bych vám holky říci svůj názor na „náš problém“. MYSLÍM, ŽE JE MNOHEM PERSPEKTIVNĚJŠÍ A ÚČINNĚJŠÍ SE SOUSTŘEDIT NA TO, JAK S NÍM BOJOVAT, NEŽ NA TO CO HO ZPŮSOBUJE. Trochu nudný článek, pro některé dívky které zde hledají návod jak začít bulimii nebo návod jak zhubnout co nejdříve a co nejdrastičtěji, ale pevně věřím, že alespoň nějakou dušičku přiměl zamyslet se nad tím, v čem by asi tak mohl být „její problém“ Mějte se krásně kočky a krásné léto přeje Lidka