Archive for category: Můj příběh

Už,asi od 13-ti jsem chtěla být modelka.(Neříkejte si teď,že jsem magor) Měla jsem na to postavu,ksicht… MOhla jsem jíst co jsem chtěla,vesele jsem chodila do McDonalda,KFC,nejrůznějších restaurací,vykrmovala mě babička,ale moje váha byla pořád stejná,takže pohoda. Snad to začalo teď po Vánocích…Dlouho jsem se přemlouvala k tomu,že „musím“ zhubnou,protože když se chce,tak to jde. A hádejte,co mě nakoplo??? Otec!!!! Si tak jeden den za ním dojdu,stojím před domem a on mě přivítá slovy:“Přibralas,ne?“ To byl ten impuls!!! Na to jsem čekala…Ale nic,jedla jsem normálně dál. Z ničeho nic jsem se přeorientovala jenom na jogurty a saláty,občas těstoviny,atd…ale,když jsem na něco měla nezdolnou chuť,tak jsem si to dala…myslím,že jsem mohla zhubnout,tak kilo…Aspoň něco,říkala jsem si.Jednou se to zastavilo a já prostě z ničeho nic přestala jíst,prostě jsem to nepotřebovala,neměla jsem pocit hladu. Namísto toho jsem denně vypila třeba i 6l vody (se sirupem) Někdy míň a doplňovala jsem to Coca Colou light. Za dva týdny bylo 6kg dole a teď celkem pokračuju…Takže 180cm/54kg. Naprosto mi to vyhovuje,jen mě štve to neustálé lhaní,okolo jídla,jako co jsem snědla,atd…Většinou „jím“,když mamka není doma. Jídlo nandám na talíř a vyliju do záchudu,pak je jídlo pryč,talíř umaštěnej a vypadá to,že jsem jedla,ale poslední dobou mi babička,taťka,mamka(nejvíc) říkají,že jsem moc zhubla a snaží se mě kontrolovat,ovšem já jsem zase chytřejší. I když někdy si před nima dám (aby se neřeklo),ale to třeba jenom omáčku,jogurt,salát,müsli a tak…až zhubnu,tak na 50kg. bude to O.K. a začnu se stravovat nějak smysluplně. Vím,že to fakt pujde,protože nejsem pošahaná a zařadím sem tam nějakej ten sport…Zvracení mě odpuzuje a nejde mi to. Zkusila jsem to 2krat a už bych to neudělala. Tak co myslíte,jsem normální????

Ahoj vsichni. Uz jsem sem nekolikrat psala. Bylo to pred dvema lety. To jsem vazila na 177 cm krasnych 65 kilo. Ale byla nespokojena. Byla jsem ve fazi kruty diety, kdy jsem za 6 tydnu zhubla 11 kilo. Ja to ale nevidela. Byla jsem nejaka divna nebo co, ale porad jsem se videla jako nejvetsi tlustoska. Co bych za to ale dala ted? Je mi 18, mam chodit na diskoteky, bavit se s kamaradama, nosit hezky minisukynky a tricka s nahym brichem. Ale copak muzu? Vzdyt jsem za 2 roky pribrala 24 kilo!!! Jeste vcera jsem si myslela, ze 22, ale dnes je to takhle neuveritelny cislo. Nechci psat, kolik vazim, protoze bych se tu asi nejspis hned rozbrecela. Ale kdyz jsem vazila 58, tak si to asi dokazete spocitat. Je to desny. Je to pro me strasnej sok. Ale copak muzu nosit ty kratky sukynky a ukazovat svy krasny telo, kdyz zadny nemam??? Je ze me hnusna tlusta holka a celulitidou a pomerancovou kuzi, se striema vsude kam se podivate. Dokonce i na kolenou. Nemuzu vyjit pomalu ani mezi lidi. Strasne se za sebe stydim. A tak jsem se rozhodla: pres prazniny (celkem asi 65 dni) zhubnu!!! Jo, uz to mam krasne naplanovany. Asi se mi nepodari vsech 24 kilo, ale neco aspon jo. Prosim, drzte mi palce, at se mi to podari. Vzdyt ja z jednoho jablka denne se dostala na nekolik kilo jidla denne a to je prece strasny!!!! Snad se mi to podari, vzdyt vuli nejakou mam, ne? Takze ahoj a 1.9. se Vam urcite ozvu, jak to dopadlo. Ale anorexii nechci mit!!!!

Ahojte vsetci, nejdem tu vypisovat cely svoj pribeh o bulimii, len sa chcem s vami podelit o radost, ktoru pocitujem po dufam vyhratom boji s touto chorobou. Som z toho vonku uz 4 mesiace a zivot je uplne o inom ! Nezufajte, skusajte znovu s tym skoncit, rozhodnite sa uz konecne nieco so svojim zivotom urobit. Lebo ono to naozaj ide ! Vela stastia.

Náhodou jsem narazila na tuhle stránku a pročítám si tady příspěvky. Jee jak mně je to tady blízké. Hrozně moc mě zaujal příběh „Naučila jsem si užívat života! Zkuste to taky!!“. Připadá mi to nějak blízké:) Tam je tolik síly pro nás všechny, co jsme tohle zažily a nebo ještě zažíváme. No můj příběh je podobný příběhům vašim. Malá, tlustá, ošklivá holka, která obdivovala hubený a oblíbený holky a nesnášela hodiny tělocviku, kdy jsem se sotva převalila přes kozu. Chtěla jsem, aby mě měli všichni rádi a říkali mi, jak jsem skvělá. Tak jsem po roce skončila v nemocnici se 40 kg. Byla mi zima, musím říct, že záda jsem měla chlupatý jak nějaká opička, prostě celý mý tělo bylo zhuntovaný jak blázen. Jenže tehdy, co já do toho spadla, tuhle nemoc moc nikdo neznal. Zavřeli mě na dětský oddělení a cpali mě jídlem. Pak jsem ošulila psychiatričku a byla jsem z toho venku. Jeeenže to byl omyl jak blázen. Teď vím, že jsem neklamala doktory, ale sama sebe. Pak mi doktorka řekla, že nikdy nebudu mít děti. Nějak mi to pořád nedocházelo, váha byla pro mě důležitější. Díkybohu se lékařčin závěr nepotvrdil, jee jak já jsem teď zpětně šťastná, že to je v pohodě. Pak jsem se roky válela v depresích a v myšlenkách na jídlo. V 18 mi ale najednou docházelo hodně věcí a já si řekla „ženská jedna, končíš, a teď, i když to bude hustý, se budeš léčit, nee kvůli doktorům, ale kvůli sobě“. No mám teď o 20 kilo víc a fyzicky se cítím moc dobře. Horší je to pořád s psychikou, všude kolem ty hubený ženský, v obchodě s mojí velikostí 40 si připadám jak sysel:) Ale na tom ještě hodně dlouho budu pracovat. Dva lidi mi pořád drží nad vodou, moje skvělá psychoterapeutka a můj přítel. Držím vám všem moc palečky a pište, jak jste na tom, a jak to jde zvládat.

Ve 14 letech jsem se silene zamilovala do jednoho nadherneho kluka. Byl moji prvni velkou laskou…bolavou prvni laskou. Rika se, ze na prvni zamilovani clovek nikdy nezapomene…no myslim, ze ja tedy rozhodne ne. Dopadlo to tenkrat tak, ze se se mnou rozesel a ja „na truc“ abych mu ukazala, jak moc mi tim ublizil, jsem zacala hubnout. Vzdycky jsem byla hubena jako proutek,jelikoz jsem odjakziva hodne sportovala… tim padem si meho ubytku na vaze celkem brzy vsimlo i okoli. Pri sve vysce 172 cm jsem brzy vazila pouhych 44kg… stala jsem se otrokem mentalni anorexie a neslo to zastavit. Musim se taky priznat, ze jsem mela a bohuzel stale mam velice komplikovany a spatny vztah se svoji matkou (coz muze byt v mnoha pripadech zasadni pricina)…no dopadlo to ale nastesti dobre. Vyhrabala jsem se z toho bez pobytu v nemocnici, bez psychologu. Hlavni oporou mi byla segra a moji blizci kamaradi. Ted je mi 23let, ale musim rict, ze mam od te zkusenosti s mentalni anorexii velice naruseny „vztah“ k jidlu.Stale se zaobiram myslenkami co muzu jist a co ne, po cem priberu atd. stve me to. Nechci byt otrokem jidla. Zbytecne moc se zabyvam svoji postavou, stale jsem se sebou nespokojena a uz si nevim rady. Posledni dobou to dopada tak, ze se neskutecne prejim a pak zvracim… nasleduji slzy, jelikoz me to pak moc mrzi. Muj pritel (mame vztah na dalku, jelikoz jsem jiz delsi dobu v zahranici) je mi velikou oporou, ale preci jenom, nemuze se mnou byt porad a myslim si, ze se z toho stejne musim vyhrabat sama. Musim si konecne uvedomit, co je dulezite a co ne. Je pravda, ze telesna schranka je velice dulezita, protoze je to to prvni, co okoli vidi, ale na druhou stranu… o moc dulezitejsi je to, jaky je clovek uvnitr. Ja vim, ze kdyz mam „dobre“ obdobi tzn. pravidelne cvicim a jim zdrave, tak se citim skvele a vyzaruje to ze me. Nekolikrat jsem se o tom presvedcila. Taky jsem zacala cvicit jogu,ktera mi pomaha k vnitrnimu klidu, jenze…stale to sve prejidani nemam pod kontrolou. Pokud by mel nekdo zajem o dopisovani, tak budu jenom rada. Predem dekuju.