Archive for category: Můj příběh

Nebudu svůj příběh začínat jako ostatní – „četla jsem již mnoho příběhů a tak jsem se rozhodla, taky přispět tím svým“… Chci ho začít větou „ZAČÁTKY SE OPAKUJÍ“ Možná v tom někdo najde pravý smysl, možná se nad tím alespoň někdo zamyslí. V to doufám. A jiný člověk, tak moc zahleděný do sebe, nad tím možná jen povytáhne obočí, zavrtí hlavou a raději si přečtě další příběh. Třeba o dívce, jež každodenně topí hlavu v záchodě, aby ze sebe dostala kus jídla. O dívce, která dlouhé týdny nejí, jen aby se mohla radovat ze schozeného kila. O dívce, jejíž denní příjem kalorií nepřesáhne 400kcal. Všichni to známe. Více či méně. S anorektičkou, bulimičkou, nebo dívkamy s podobnými problémy, se potkáváme nejen na těchto stránkách. Může to být naše kamarádka, sestra, leckdy to jsme samy my (omlouvám se všem mužům – může to být samozřejmě i náš bratr či kamarád). Jen se zamyslete – PROČ? Slovo, které tolik lidí rozčilue, nebo přivádí do rozpaků. Malé děti se ptají pořád – Proč je to modré? Proč se tomu říká stůl? Proč se musím koupat? Velcí už se neptají. Ztratili to kouzlo dětskosti – zapomněli se divit, radovat z maličkostí a vlastně žít. A MY? MY nemocní? Jak často se ptáme? Uvažovali jste nad tím někdy? Proč jste s tím začaly? Proč to vaše přítelkyně/přítel dělá? Proč vlastně vznikly ideály? Aby jsme se jim mohli přibližovat, nebo PROČ? Já se nad tím zkouším zamýšlet. Občas díky tomu propuknu v hysterický pláč. Nemám odpověď. Neznám ji. Chtěla bych na všechny tyto otázky odpovědět, ale bohužel – nemohu. Nemohu si vzpomenout, proč jsem se stala anorektičkou, poté bulimičkou a teď nejím. Nevzpomínám si, na co jsme před rokem myslela a dodnes mě to drží. NEVÍM… Ale tyto otázky mne trápí mnohem více než jiné. Zajímá mě, přoč vždy když vejdu na váhu, řeknu si – PROČ jsem zhubla/přibrala? Zajímá mě, zda to dělám pro sebe nebo pro jiné. Nejspíš pro sebe. Ostatní nás totiž milují i s těma pár kilama nevíc. Milují nás, ne naše tělo. Co je to vlastně tělo? Jenom schránka pro něco mnohem důležitější. Pro duši, pro něco, co stojí za to poznat, ne se jen otočit po pěkných nohách, nebo zadku. Ale dnešní svět vše zamítá. Jde právě o to, zda máte pěkné hubené rovné nohy, krásně tvarovaná prsa nebo rovné vlasy. A právě tyto dívky, s krásnými křivkami, jsou nemilovány. Starají se jen o to, co si dnes dají k večeři, zda si vůbec něco dají. A před světem se pomalu uzavírají a ten je už pak nechce přijmout. Ano, anorektičky. A mě by jen zajímalo, PROČ tak chceme skončit i my? Proč se chceme ničit a nazývat to přitom „zkrásnění“? Já na to odpověď našla – chci se vrátit do dětských let, ztratit ženské křivky, zadek, prsa… jen proto, aby na mne nečuměli ti blbí uslintaní chlapi s pupkama a pívem v ruce. Jen aby se můj přítel nerozplíval nad mýma prsama a nehonil si při tom péro (omlouvám se za vulgaritu, ale nemohu jinak)… ano, to je můj příběh. Ale co vy? Zkuste se nad tím zamyslet… ne pro mne, ale pro VÁS! Proč to děláte? Pomůžete si tím? Jsem si jistá, že si řeknete, že ano. Tak jako bych si to řekla já, kdybych tento příběh četla… pravda je ale jiná, vy to víte, tak si to zkustě přiznat. nechci z vás učinit normální holky a přetvořit vaše stravovací návyky zpět na „správně“. Protože ani nevím, co je správně. Já chci, aby jste to časem udělaly sami. Až pochopíte. — Tak tohle je příběh jedné holky, která se jen snaží objevit proč do TOHO spadla, aby poté mohla svou chybu opravit. Vždyt chybami se učíme a kdyby jsme si svůj omyl neprožili na vlastní „kůži“, pak byjsme se dostatčně neponaučili. Ted jde jen o to, za jak dlouho si ten omyl uvědomíme a pokusíme se změnit skutečnost. Všem držím palce. Lucka (L05k2@seznam.cz)

Už,asi od 13-ti jsem chtěla být modelka.(Neříkejte si teď,že jsem magor) Měla jsem na to postavu,ksicht… MOhla jsem jíst co jsem chtěla,vesele jsem chodila do McDonalda,KFC,nejrůznějších restaurací,vykrmovala mě babička,ale moje váha byla pořád stejná,takže pohoda. Snad to začalo teď po Vánocích…Dlouho jsem se přemlouvala k tomu,že „musím“ zhubnou,protože když se chce,tak to jde. A hádejte,co mě nakoplo??? Otec!!!! Si tak jeden den za ním dojdu,stojím před domem a on mě přivítá slovy:“Přibralas,ne?“ To byl ten impuls!!! Na to jsem čekala…Ale nic,jedla jsem normálně dál. Z ničeho nic jsem se přeorientovala jenom na jogurty a saláty,občas těstoviny,atd…ale,když jsem na něco měla nezdolnou chuť,tak jsem si to dala…myslím,že jsem mohla zhubnout,tak kilo…Aspoň něco,říkala jsem si.Jednou se to zastavilo a já prostě z ničeho nic přestala jíst,prostě jsem to nepotřebovala,neměla jsem pocit hladu. Namísto toho jsem denně vypila třeba i 6l vody (se sirupem) Někdy míň a doplňovala jsem to Coca Colou light. Za dva týdny bylo 6kg dole a teď celkem pokračuju…Takže 180cm/54kg. Naprosto mi to vyhovuje,jen mě štve to neustálé lhaní,okolo jídla,jako co jsem snědla,atd…Většinou „jím“,když mamka není doma. Jídlo nandám na talíř a vyliju do záchudu,pak je jídlo pryč,talíř umaštěnej a vypadá to,že jsem jedla,ale poslední dobou mi babička,taťka,mamka(nejvíc) říkají,že jsem moc zhubla a snaží se mě kontrolovat,ovšem já jsem zase chytřejší. I když někdy si před nima dám (aby se neřeklo),ale to třeba jenom omáčku,jogurt,salát,müsli a tak…až zhubnu,tak na 50kg. bude to O.K. a začnu se stravovat nějak smysluplně. Vím,že to fakt pujde,protože nejsem pošahaná a zařadím sem tam nějakej ten sport…Zvracení mě odpuzuje a nejde mi to. Zkusila jsem to 2krat a už bych to neudělala. Tak co myslíte,jsem normální????

Ahoj, chodim se sem divat pomerne casto a procitam vsechny vase pribehy. Proto i ja chci napsat par slov. Merim 177cm a vazim 73 kg, pred dvema lety jsem vazila 55kg, mela jsem podvahu a mela nenavist k jidlu, schovavala ji jidlo nenapadne do kapes, abych to nemusela polknout a tak podobne, ale stacilo par dost neprijemnejch hadek s mamou, ktera mela odjet na tyden pryc.. Rikala jsem si jak je to skvele, ze nebudu vubec jist. Ale bohuzel odjela i ma nejlepsi kamaradka a ja se casto nudila a zacla se nechutne prejidat. Stale jsem brecela, ze jsem tak slaba, ze nedokazu nejist, ale cpala jsem se dal a dal.. tak jsem se po 5 mesicich dostala z anorexie?? byla to anorexie? nevim, ale zacla jsem tloustnout a ted trpim zachvatovym prejidani a jsem z toho nestastna, nemam proto zadnou radu, protoze ji potrebuju ja. Jsem ted mimo republiku a chci se vratit krasna a hubena, tak zase drzim sve nemilosrdne diety a cvicim kazdy den.. nevim jak dlouho to vydrzim, ale opravdu doufam, ze tak dlouho dokud zase ziskam odpor k jidlu. je mi lito, ze nepisu nic zabavneho, ale potrebovala jsem se s tim alespon takhle sverit. Jsem asi vazne nemocna, casto se i pokousim vyzvracet, ale nejde mi to.. Preji vam hodne stesti…

Dlouho jsem chodila do basketu. mohla jsem jist jak jsem chtela a nepribirala jsem. kdyz jsem ho prestala hrat zacala jsem postupne pribirat. nikdy jsem si s vahou nedelala starosti. ze jsem hodne pribrala jsem si uvedomila az kdyz jsem se nevlezla do zadnych kalhot. nechtela jsem tolik jist, ale nevedela jsem, jak to zastavit. pak nastal ten zlom. jednoho dne jsem se nenasnidala(tak jako obvykle), naobedvala se, ale nevecerela. citila jsem se dobre. konecne jsem to zvladla!!! slo to velmi rychle. za 3 mesice jsem zhubla o 13 kg!!! ztatila jsem menstruaci, ale nevadilo mi to. byla jsem hrozne stastna z kazdeho kila dolu. najednou jsem nepremyslela o nicem jinym nez jak zhubnout. zacala jsem byt hodne naladova a nervozni. nebavily me veci jako driv. zacala jsešm se vsem ostatnim plest do jidla. starala jsem se o to, jestli ostatni taky nedrzi dietu. sama jsem jim nosila jidlo, abych se presvedcila, ze ji normalne. chtela jsem byt nejhubenejsi. najednou jsem pro vsechny byla anorekticka! ve skole na me pokrikovali, ve meste se po me otaceli… vedela jsem, ze jsem moc hubena, ale co jsem mela delat? neslo to zastavit. potom toho na me zacalo byt moc. ze dne na den jsem si rekla DOST! po tolika snahach se mi to konecne podarilo. normalne jsem se najedla! ted mam zase normalni vahu. vsicni rikaji, ze mi to moc slusi:) zajimaji se o me zase kluci:) k tomu, abych se dala dohromady me pomohly nazory(zaporne)ostatnich na moji postavu a nadavky vsech okolo. i kdyz to od nich bylo hnusny ted jim moc dekuju… jsem na sebe moooc hrda, ze jsem to zvladla a SAMA!!! drzim vam palce

Ahoj holky,bojuju s tim už 2 roky a je to tady prostě pořád!nemužu se z toho vyhrabat.Za tu dobu co to dělám jsem vydržela nevyzvracet se 5 dní.Byla to pro mě veliká výhra,jsem přes týden od domova a tak se pořád snažím začínat znova a znova,ale jakmile přijedu domu tak je konec a udělám to znova!Naši mi na to přišli minulý léto,slíbila jsem že už to dělat nebudu,a tak to ted o mě nikdo neví.Mám skvělího přítele,kterému jsem o tom řekla,ale taky nevi,že to pořád ještě dělám!jak z toho ven?Nechci aby mě někdo někam zavřel a léčil,nechci aby to vědělo moje okolí! nevim co mám dělat!!!Ted jsem to stáhla na 2x-3x týdně!Což je myslím si pokrok,dělávala jsem to 5x-6x deně!