Archive for category: Můj příběh

Ahoj… Tak tohle je snad poprvé,co někam píši o problému,který tolik nenávidím a tak moc se za něj stydím! Začalo to přesně před 13 lety,ale prapůvod to zřejmě mělo již v dětství,když jsem byla prvně ne zcela,ale sex. zneužita.Další velkou roli v tom zřejmě hrála i tyranská výchova mého otce a dále pak můj současný manžel a jeho nevěry.. Stále jsem žila s pocitem,že já nic neznamenám,nic nedokážu,k ničemu nejsem a nic si nezasloužím.Docela jsem si na tu roli zvykla a má bulimie a neschopnost se jí zbavit mě v tom jen utvrzovala. Proč ale píši…Mám dítě,spoustu zvířat a ještě víc povinností.Moc dobře si uvědomuju,že v případě,kdyby se se mnou něco stalo,tak není nikdo,kdo se o ně tak postará jako já. BULIMIE=SEBEDESTRUKCE a ne v tom smyslu,že bych si já sama chtěla ublížit,ale ona mi ubližuje.Opravdu mám obavy o život!!!Vyvrcholilo to všechno předevčírem,kdy jsem pocítila obrovskej křečovitej a bolestivej tlak na hrudi.První co mě napadlo bylo,že mám snad infarkt..trvalo poměrně dlouho než ta bolest ustoupila a malej u mě celou dobu seděl s telefonem s naťukanou 112.Den na to jsem začala hledat info na internetu,chtěla jsem té bolesti přijít na kloub a zjistila jsem,že ne srdce..ani plíce,ale zřejmě jícen byl ten.kdo mi tu bolest způsobil a že si za to mohu sama.Předzvěstí mohlo být mé čím dál častější zvracení krve…a bolest při zvracení.K dalším problémům které mám patří otoky,zvlášť levé nohy,srdeční arytmie,křeče a je toho spousta proč by stálo za to s bulimií seknout a zachránit si tím život a ostatním ho nezkazit…ale..POMŮŽE MI VŮBEC NĚKDO anebo jsem už odepsanej případ???? :“-( Reny

Návod „Jak na to“ :)… Pro všechny, které opravdu chcete, jednou provždy! 1) No tak asi úplně první krok je smířit se s tím, že nejdříve ještě trošku přiberete, možná 2kg, možná 5, ale prostě se na to připravit, protože to tak prostě je a nic není zadarmo!!! Potom mi věřte, že až si váš organismus zvykne, tak ty nabraná kila půjdou pomalu ale jistě zase dolů 🙂 !!! Já jsem příkladem! Měla jsem ještě před 4 měsíci asi 65kg, teď mám nějakých 59kg! Jde to pak pomalu, ale chce to vážně vydržet, protože to pak stojí za to!!! 2) Pokud se vám tohle podaří, což je si myslím asi nejtěžší, tak dále vyhodit veškeré oblečení, které si stále schováváte, že do něj ještě někdy zhubnete nebo ho dejte kamarádkám, které jsou štíhlejší… Protože VY už hubnout přece nechcete, ale chcete se uzdravit!!! 3) Dále se přestat vážit – za každých okolností – stejně na sobě cítíme každé deko a poznáme to také podle oblečení, ale řekla bych, že pokud se člověk rozhodne se uzdravit, musí s tím alespoň na nějaký čas skoncovat úplně – né si říkat budu se vážit jen 2x tádně a podobně, prostě zapomenout na váhu!!! 4) Jíst pravidelně a plánovat si jídlo na den dopředu > nejlépe si psát ty jídelníčky – vždy po 3 hodinách – použijte třeba ribriku „můj dnešní jídleníček“, jídlo by mělo být vyvážené, zdravé, ale nemělo by být žádné jídlo zakázané, prostě jíst všechno, na co máte chuť – já to dělala ze začátku tak, že jsem jedla naposledy 3 hodiny před spaním, protože jsem se také bála, že hodně přiberu, ale dnes jím klidně občas před spáním, pokud mám na něco chuť a nepřibírám… Může vám třeba ze začátku přijít, že tím jak si to píšete, na to jídlo ještě víc myslíte, ale vy nemáte na to jídlo úplně zapomenout – musíte se naučit, že je vaší součástí a MY takhle nemocné se prostě nemůžeme řídit pocitem hladu, ale musíme se naučit přirozené pravidelnosti a pak dokonce zažijete i ten přirozený pocit hladu, jak o něm mohou mluvit zdraví lidé :-)… Hlavně by jste neměli pocítit hlad, protože jak mile se nemáte čas najíst a hladovíte, tak to je už jen krůček k následnému přejedení – to je snad i normální… Takže se tomu vážně vyvarujte, i když vám přijde, že ještě nemáte hlad, tak jezte stejně každé 3hodiny! 5) No ale to asi také dost podstatné, co mi došlo až tento týden, že byste asi měli najít příčinu toho, co vás k tomu přivedlo a tu byste měli odstranit! U mě to byl ten táta – jak jsem se odstěhovala z toho prostředí, které pro mě bylo spouštěčem, tak to šlo mnohem snáz!!! A řekla bych, že u Bulimie i u Anorexie je vždy nějaký spouštěč, který je třeba do budoucna odstranit a být si ho vědom! 6) Snažit se nesedět pořád na zadku, a občas – né pravidelně něco dělat – já jdu občas když mám chuť na aerobik, nebo si zahrát basket, nebo třeba jen na procházku, ale nic si neplánuji pravidelně, protože když jsem chtěla chodit každé úterý a čtvrtek na aerobik, tak se mi třeba jednou nechtělo, tak jsem si řekla vyjímečně nepůjdu no a pak jsem tam nakonec nechodila vůbec a přestalo mě to bavit :-)!!! Takže to dělám jen nárazově, protože hlavně i to tělíčko si nemá možnost si na ten pravidelný pohyb zvyknout a pak když třeba jedete na dovču a týden na ten aerobik nejdete, tak na sobě vidíte, že jste třeba i přibrali 🙁 ale fakt – mluvím ze své zkušenosti! 7) Když na vás přijde krize, že se chcete přejíst, tak se ihned nějak zaměstnat, nejlepší je sednout třeba k PC – stránky ppp, nebo k papíru a zapsat si své pocity, co cejtíte, nebo do denníčku – tak jsem to dělala já – protože pak sama sobě lépe porozumíš a třeba i objevíš ten SVŮJ spouštěč těchto záchvatů!!!! Tak Vám všem držím palce a vážně to zkuste! Je to krásný pocit, být zase šťastný a užívat si života plnými doušky!!!

Před rokem jsem se pevně rozhodla skoncovat s bulimií. Ona sama trvala snad jen půl roku, asi by se k tomu dalo dost dobře připočítat už pár let předtím, kdy se bulimie pomalu blížila a uhnízďovala, jen se ještě tak drasticky neprojevila. Zkoušela jsem bojovat, jak se dalo a těmi pokusy, které zpočátku končily krachem, pomalu přicházela na to, o čem to celé vlastně je a na to, jak by se z toho dalo skutečně dostat. Zjištění, že je to mnohem hlouběji, než u jídla, že je to v mých myšlenkách, v mém způsobu jednání se sebou a přemýšlení o sobě samé, znamenalo, že dostat se z toho zabere o dost víc času, než jsem si myslela. Nicméně dala jsem do toho všechno, pomalinku měnila myšlenky a chování k sobě samé, přemlouvala se, chválila se, likvidovala pocity viny a opakovala si stejné hezké a uklidňující věci kolem dokola, až to začalo být znát. Všechno se zlepšovalo a zlepšovalo. Začala jsem být schopna normálně se najíst, začaly mě zajímat jiné věci, než jen jídlo, po čase jsem začala cítit zase hlad i najedenost. Únava a touha po smrti pomalu mizely. Nálady se nějakou dobu kývaly z extrému do extrému, ale postupně se to kyvadlo vychylovalo čím dál méně a já si začínala připadat jako normální člověk a vychutnávala si spoustu věcí, které jsem při bulimii nebyla schopna prožít. Začala jsem vychutnávat život. Pak stačilo vlastně jen pár dnů. Pár drobných neshod s kamarádkou, která mi nakonec vyčetla všechno možné a já se neubránila tomu, aby mě to nevrhlo zpátky do onoho šíleného pocitu, že jsem prostě naprosto k ničemu a měla bych umřít, abych svět nezatěžovala svou přítomností. Vím, že je to pitomost a ani kamarádčiny výtky tak nebyly myšlené. Neměla bych si je tak brát. Ale jsem slabá a rozum mě zase přestává řídit. Nesmyslně zase začínají vítězit myšlenky, o nichž už vím, jak jsou falešné a nebezpečné. Proč se jim nedokážu ubránit, když už tohle všechno vím?

Ahoj kamarádky v jednom trablu, pro začátek musim říct, že mě čtení vašich příběhů nesmírně zajímá, protože vidím, že nejsem v podobným maléru sama… Je mi 26, studuju, a už několik let nejsem schopna se vyrovnat sama se sebou, se svým tělem.. Znáte všechny ten pocit zoufalství, pocit, že se plácáte v bahně na dně hluboký černý díry…Tak tohle se se mnou téměř nepřetržitě táhne 10let. Zhruba v 15 letech jsem začala přibírat a v průběhu puberty to dotáhla na nějakých 87kg při 170cm. Byla jsem sama sobě odporná,nenáviděla se do morku kostí, ale tohle samozřejmě nikdo nevěděl, maskovalo se to ohromným humorem, legrací ze ze sebe samé…Rodiče moje nadváha trápila snad ještě víc, o to to bylo horší, pořád poslouchat řeči o tom, že bych měla zhubnout, stálé pokusy mi pomoct různými způsoby selhávaly, protože já sama jsem nebyla schopná nic dodržet natož dotáhnout do konce, vtípky tatínka na adresu mého vzhledu („dobrácké“)…obvykle to končilo nejen nenávistnými myšlenkami k sobě samé, ale třeba taky do krve pořezanýma rukama..středoškolské třídní diety to jenom zhoršovaly klasikou jo-jo efektů. kolem 20 jsem začala pracovat relativně daleko od svého bydliště a konečně se mohla začít stravovat podle sebe = přes týden v kanclu nejíst vůbec a víkendy doma prožrat..Výsledek bylo snížení váhy na cca 75kg během několika málo měsíců. „Naštěstí“ jsem asi před rokem onemocněla váha šla rapidně dolů, během měsíce nějakých 10kg vinou nechutenství a stálých průjmů. Tím jsem se dostala asi na 67kg a začala intenzivně a vědomě hubnout. Za další měsíc jsem byla na 62-3kg. Od té doby mě začala ovládat hmotnost a můj vzhled naprosto fatálně. Hladovky se střídají se záchvaty přejídání, nikdy nevim, kdy mě jaká nálada popadne, i když je fakt, že někdy už ráno cítím, že se prostě budu „muset“ přežrat a že mi zas budě blbě, spolknu laxativum…a další den nasadím hladovku, a pojede to pořád dokola…Zase se budu nenávidět, když se najím a budu euforická, když uslyším svůj žaludek kručet hlady. Tímto „systémem“ moje váha lítá v průměru +/- 5kg. Pochopitelně, když se dostanu na horní hranici, jsem v depresi a mých ran na duší i na těle přibývá. jizvy a popáleniny od cigaret si už ani nepočítám. Nejhorší bylo, když jsem se v době asi před 13kily (cca 15měsíců) zkusila podříznout proto, že jsem se nenavlíkla v obchodě do džín, které se mi líbily…Od té chvíle jsem toho dne šla dolů a k večeru si ťafla ruku – naštěstí to odneslo jen pár přeťatých šlach a díky doporučení mého „zachránce“ z ulice, abych zamlčela pravou podstatu mé „nehody“, jsem neskončila v Bohnicích, ale jen v běžné nemocnici s „úrazem“… Asi před půlrokem jsem začala být doslova posedlá cvičením, lítala do posilovny, makala i doma, ale co je všechno platný, když přijde záchvat, kdy splivnu 4 smetanový jogurty, 4 balíčky racio chlebíčků, čtvrt kila čokolády…víte o čem mluvím. o probrečených nocích a chvílích absolutního zoufalství se ani nezmiňuju. Všechno se odvíjí od mé váhy – kolísání nálady, výkonnost… Když jednou začnu přibírat, nejde to jen tak zadržet, je to jak rozjetej kolotoč, začnu žrát, dostanu pocit, že už je to stejně jedno, stejně jsem si režim pokazila a neznám míru. Normální člověk, když „poruší“ svůj režim třeba tím, že si dá pár sušenek, s tím taky skončí – pro něj se zas nic hroznýho nestalo, no, bylo jich jen pár, ostatní uklidí a pokračuje v dietě. Já když bych takto „porušila“ své hladovění, tak si řeknu opak – no, teď už je to stejně podělaný, to můžu sežrat celej balík sušenek a k tomu chleba s máslem, sušený mlíko, prostě cokoliv, co je po ruce. Teď vážím +/- 63-4kg. Chtěla bych to dotáhnout na 53-55. Lidi mi řikaji, že vypadám dobře, kor, když mají srovnání s mou nadváhou z let minulých, ale já se stejně trápim, což nikdo jiný, kromě vás, npochopí. Teď jsem zahájila fázi hladovění, takže přežívám do nějakých 400kcal denně, toť maximum (ale mám i půst jen o vodě – 30 dnů jsem vydržela..) a doufám, že záchvat přejední přijde co nejpozději, ale vim, že se mu nejspíš nevyhnu.Vím samozřejmě všechno o zdravé a správné životopsrávě, tím se zabývám prakticky neustále, můžu dávat rady druhým, jak se stravovat, jak si sestavit hubnoucí jídelníček, jak zdravě shazovat kila, ale paradoxně sama sobě tohle prostě naordinovat nedokážu…. Když jsem vážila přes 80, říkala jsem si, že bych byla šťastnější, kdybych měla 70. Když jsem měla 70, toužila jsem po štěstí naklánějící se k 60. Když jsem na té váze teď, vím určitě, že budu šťastná při těch 53-55 kg. určitě. Byla bych konečně spokojená se svým tělem. aspoň si to teď myslím. Jídlo mě úlně ovládá – když nejím, myslím na to, co bych snědla, kdyby to šlo, když „žeru“, myslím na to, co „ještě“.. nechci, aby celý můj život byl ovládanej jen jídlem a chorobnou posedlostí po ideální váze. Ale věřím tomu, že když jí dosáhnu, pak budu konečně šťastná se vším všudy. Držte mi palce ať se zadaří, držím je i já vám všem, holky moje milý a chápavý…

Chtěla bych Vás holky všechny jen psychicky podpořit a potvrdit Vám, že to opravdu jde se zbavit jak anorexie tak i bulimie a já jsem toho reálným úkazem! Když si vzpomenu, kde jsem byla třeba před rokem, tak jsem vážně ráda, že jsem dnes tam, kde jsem! Zvládla jsem toho za tu krátkou dobu spoustu a jsem za to na sebe pyšná! A to hlavně díky Vám všem, které mi na těchto stránkách tak moc pomáháte a naučily jste mě být pyšná sama na sebe, jmenovitě díky Janie, Bilince, Peony, s kterými se znám asi nejblíže… Opravdu holky moc děkuji Vám všem i které tu třeba nejmenuji a chodíte na tyto stránky a věřím, že to zvládneme všechny do jednoho, jen musíme bojovat! Vždy jsou doby, kdy přijde krize, ale chce se to hned vrátit zpět k pravidelnému jídlu, tím se zastaví bludný kruh: hladovění, následné přejedení a zvracení… Ale to už víme dobře všechny, jen si to uvědomit ve správnou chvíli a umět říct svým emocím a pocitům v tu chvíli STOP! Chtěla bych ještě jen podotknout, že nelituji ničeho co mám za sebou, za všechny špatnosti, které jsem kdy dělala a že jich nebylo málo, ani toho, jak jsem dříve žila! Beru to všechno jako nezaplatitelnou životní zkušenost, kterou nemá tu čest každý prožít a já ANO! Nelituji, ale děkuji, za to kde dnes jsem!