můj dopis bulimii

Má milá bulimie. Přišla jsi ke mně tak plíživě, že jsem tě roky ani nezpozorovala. Několik let jsem tě poctivě ignorovala a slepě věřila, že je všechno v pořádku. Jenže ty jsi spřádala svý intriky proti mně pořád víc a víc rafinovaněji. Občas jsi popíchla, zapochybovala, odsoudila? Celý roky jsi byla jenom plíživej host, ale zabydlovala ses. V prostředí, kde chybělo sebevědomí, se ti náramně líbilo a začala jsi mě nahlodávat. Pořád jsem tě slyšela, jak říkáš, že jsem k ničemu, že jsem tlustá, že si mě nikdo nemůže vážit. Dlouho jsi byla jenom stín, kterej jsem neuměla pojmenovat. A ráda jsem ti naslouchala. Zdůvodnila jsem si aspoň svůj strach a neschopnost. Ty jsi odváděla svou práci dokonale. Pokaždé, když jsem poznala nějakýho kluka, postavila ses mezi mě a jeho. Přesvědčila jsi mě, že nám bude líp bez něj. Využívala jsi mýho strachu a nejistoty. Když jsem poznala svýho zatím posledního přítele, dala jsi o sobě znát nejvíc za celou tu dobu, co ve mně žiješ. Ztratila jsem poslední kousek sebeúcty a začala zvracet. Donutila jsi mě zvolit to nejkrajnější řešení. Skoro jsi ovládla můj život. Zkazila jsi mi další vztah. Vypadala jsi jako zeď, přes kterou nemůžu. Asi sis myslela, že mě ochráníš před zklamáním. Vysmívala ses mi. Když jsem se podívala do zrcadla, myslela jsem, že jsem to já, kdo je odpornej a hnusnej, nenáviděla jsem se za to sebeponižování a sebelítost. Ale teď už vím, že jsi to byla ty, koho jsem nenáviděla. Já si nenávist nezasloužím. To tys řekla, že ano. Můj milý ?vlčí hlade?. Ty jsi má nevyjádřená touha po lásce a objetí, kterýho jsem asi dostávala málo. Tys mě svou ?ochranou? postavila před nejtěžší zkoušku mýho života. A já? jsem ti za to vděčná. Celou dobu ses mě snažila upozornit na to, že jak zacházím sama se sebou a jak se chovám k ostatním, není dobrý. Ty jsi můj výkřik. Konečně vím, že můžu najít sebe sama bez toho, abych se musela všem líbit. Vím, že stejně jak jsem zacházela opatrně s ostatníma, můžu tak zacházet i sama se sebou. Zasloužím si úctu. Ty jsi moje touha po ideálním životě, ideálním světě, ideálních vztazích bez lží a neupřímností. Budu se muset naučit, že perfektní není nic a nebude. Budu se muset v tom naučit žít. Dala jsi mi příležitost, jak pochopit sama sebe. Poskytla jsi mi možnost vidět sebe samu zlomenou, zmatenou, smutnou a osamělou, abych mohla pomaloučku poznávat, co to je radost a přátelství. Srazila jsi mě na kolena a stála nade mnou a nedovolila mi zvednout hlavu, dokud jsem ze sebe nedostala poslední sousto. Pak jsi mi dala falešnej pocit úlevy, abys měla úrodnou půdu pro svoje výčitky, kterýma jsi mě potom zahrnula. Najednou jsi řekla, že tohle přece slušný holky nedělaj a přitom jsi mě připravovala na další záchvat. Rozhodla jsem se o tobě říct lidem, na kterých mi záleží. Tvoje síla se tak zmenšila. Nejsem na tebe sama, což tě asi vyděsilo. Bráníš se pořád, ale cítím, že tenhle boj vyhraju. Jsi silnej soupeř, ale ne tak moc, aby se nedal porazit. Přesto nemůžu říct, že mi život s tebou je k ničemu. Bylas tu, když mi nebylo dobře a pomohla jsi mi uvědomit si, že se mnou není něco v pořádku. Tys mi pomohla schovat věci, který jsem na sobě nechtěla vidět, na dno sebe sama a nechtěla jsi mi je vrátit. Věděla jsem, že tu černou skříňku budu muset jednou otevřít, ale pořád jsem to odkládala za tvý vydatný pomoci. Schovala jsi mojí součást, kterou jsem nikdy nechtěla přijmout. Byla to ta nedokonalá holka se spoustou slabostí, která se vždycky chtěla každýmu zavděčit bez ohledu na to, co to s ní udělá. Jsi můj životní mezník. Už tě nechci poslouchat. Můžu ti jenom naslouchat. Kdykoliv se objevíš, nejspíš tu bude něco, co zase přehlížím. Ty mě na to upozorníš. Tu nejhorší práci jsi už udělala. Vím, že budeš už pořád mojí součástí, ale už tě nebudu poslouchat. Život bez tebe bude sice těžkej, ale já vím, že to zvládnu. S tebou by to bylo jenom horší. Vybíráš si totiž krutou daň. Tohle je můj dík a sbohem.