Je to už dávno, bylo mi 14 a při výšce 160 cm jsem vážila 67 kg. Když se na to tak zpětně podívám, nebyla jsem zase tak tlustá, ale spíš oplácaná, hlavně na břiše a bokách. Odmalička, jsem hrozně ráda jedla a vždy jsem byla takový pucíček. Táta mi vždycky říkal ty jsi ale pecka tlustá ( rád mě tím zlobil, ale když jsem onemocněla anorexií, dlouho si to vyčítal, že mi v dštství vtloukal do hlavy, že jsem tlustá). Začalo to jeden den odpoledne, na to nikdy nezapomenu, dívala jsem se na seriál Pobřežní hlídka a obdivovala ty krásné štíhlé holky a v ruce držela chleba s paštikou, a řekla jsem si (asi už po sté) že budu držet dietu, ale tentokrát to bylo jiné, věděla jsem, že to vydržím. Ze dne na den jsem se zařekla a přestala jíst sladké a tučné, po 17. hodině jsem už jen pila, do svého jídelníčku jsem zařadilaovoce, zeleninu, celozrné výrobky a nízkotučné jogurty a sýry. Bylo to hrozné první měsíc jsem měla ŠÍLENÝ hlad a v noci jsem se budila bolestmi žaludku, ale vydržela jsem!!! Asi po třech týdnech jsem vlezla na váhu a hle 3 kila dole, paráda, po dalších 14 dnech jsem zhubla ale už jen kilo, jak to? Vždyť jím pořád stejně? Takže jsem začala každý den cvičit – hodinu tancování a hopsání, a každý večer před spaním jsem dělala100 sedů-lehů. Když jsem vlezla na váhu po 14 dnech, hurá váha ukázala 61.5 kg. Byla jsem na sebe tak hrdá, a okolí si začalo všímat a říkat mi neustále, ty jsi nějak zhubla? Bylo mi krásně a hubla jsem dál, postupně jsem začala jíst méně a méně a nakonec jsem snídala 1 plátek tmavého chleba, který byl tenký skoro jako list papíru, a čtvereček sýra mi vydržel na 5 snídaní!!! Svačinu do školy jsem už dávno nenosila, a obědy ve škole jsem snědla málokdy. Večeřela jsem většinou v půl 5 a to 2-3 nakrájená jablka na malinkaté kostičky a někdy k tomu trochu sýra. když jsem vážila 56kilo, tak už mi všichni opravdu obdivovali a říkali už nehubni, ale já byla jak pominutá, že ještě trošku…. Z té trošky jsem do konce školního roku zhubla na 48 kilo, a vypadala jsem jako kluk. Džíny už jsem dávno neoblékla ani velikost S. Všichni mi říkali, že jsem vychrtlá a já se hádala, že to není pravda a že mi je fajn, tak ať mě nechají napokoji.Byla jsem tak silná…! O prázdninách jsem byla se sestrou a babi na týdenní rekreaci na Šumavě. Byla jsem ráda, že vypadnu z dohledu rodičů, kteří mě hlídali na každém kroku,a babi tu jsem neposlechla. Měla jsem takovou knížečku, kde byly vypsané kalorické hodnoty všech potravin, a pokud jsem zrovna někde tajně necvičila tak jsem si jí horlivě pročítala.Na té rekreaci jsem už nesnídala, pouze pila čaj. Obědy jsme neměly a já obědvala polovinu celozrné bagety – suché. No a večeře byla až od 18 hodin a ještě k tomu teplá, ale něco sníst jsem musela, tak jsem většinou snědla necelou polovinu porce a utekla do pokoje cvičit, v té době už jsem cvičila 1000, někdy i 2000 sedů-lehů, ne není to překlep. Ale paradoxní na tom je, že jsem byla plná energie, pořád jsem pobíhala a chvilku neposeděla, měla jsem plno síly. Když pro nás naši po týdnu přijely, úplně se mě zhrozili, musela jsem tam zhubnout minimálně 5 kilo. Doma mě čekala výkrmna, táta je kuchař takže mi vařil samý kalorocký bomby a já se mu pořád pletla v kuchyni, pokaždý když do něčeho hodil „pro zjemění“ kostku másla,a odešel z kuchyně tak jsem to samozřejmě vylovila hodila do koše. Mamka mě každý týden v neděli večer vážila a to jsem vždycky celé odpoledne pila hektolitry čaje, a nešla jsem na zácho dokud mě nezvážila, a taky jsem si dávala do kapsy závaží v podobě kamenů a tak. Když jsem v září nastupila do školy, každý se mě doslova lekl,a házel po mě soucitný pohledy, nebo úsměšky. Já to samozřejmě vyřešila tím, že jsem se uzavřela do sebe a cvičila a nejedla. Mamka už byla zoufalá a zašla za mojí doktorkou a ta jí hned se mnou poslala na endokrinologii, ale když jsme tam přišli, tak tam zrovna nebyla doktorka ale jen jedna hodná sestřička, zvážila mě a řekla mi, že jestli do příštího týdne až tu bude paní doktorka nepřiberu alespoň kilo, tak jdu na psychiatrii. ( vážila jsem asi 41 kilo se třemi velkými čaji) Doma mě začali cpát a já podváděla jak se dalo, potýdnu na kontrole mi váha ukázala odvě kila méně než před týdnem,ale jak to? Vždyť jsem jedla!!! Bez milosti mě poslali do nemocnice!! Byl to hrozné, snídaně: dva rohlíky s paštikou,pomazánkou,nebo sýrem , svačina: sladké pečivo oběd: polívka, a porce jak pro čtyři hladové jedlíky, svačina: pudink se šlehačkou a dva rohlíky, I.večeře: byla teplá jako oběd II.večeře: v 19.30 dva rohlíky nebo chleba s něčím Od prvního dne jsem začala jíst, ale nedala jsem do pusy to sladké pečivo k svačině a knedlíky, to jsem vžycky raději snědla dva rohlíky. Při příjmu jsem vážila 39kilo a doktoři se velmi divili, že nemám poškozené srdce a jiné orgány. každý den mě budili v 5 ráno a vážili mě, musela jsem vždycky na zácho a sestra kontrolovala, jestli čůrám, hrůza! Vážili mě ve spodním prádle a já i když jsen jedla, tak jsem přibírala po deseti nebo dvaceti gramech, a to jsem měla zácpu a nechodila na záchod. V nemocnici jsem pak měla kritické období, kdy mi najednou váha klesla na 38 kilo, i když jsem jedla, ale začala jsem chodit na záchod, protože mi dávali projímadla. po dvou měsících mě propustili, protože maximální doba pobytu je 2 měsíce, jinak by mě museli přeložit jinam. Ale já už vážila45 kilo, takže jsem tam přibrala úctyhodných 6 kilo. Doma to šlo líp, ale měla jsem silné deprese a musela brát léky, dokonce jsem pomýšlela na sebevraždu a chtěla si přestříhat žíly na zápěstí nůžtičkama na nehty, taky jsem se řezala nožem do rukou, měla jsem hrozný pocit viny!!! Dnes mi je 20 let a při výšce 172cm vážím 60 kilo,ale chci to shodit na 56, ale dnes už vím, že jsem z toho venku, vím kdy to musím zastavit, to peklo si už nechci zažít znova. Chtěla bych poděkovat panu doktorovi Konečnýmu a taky doktorovi Raisovi z FN Plzeň na Lochotíně – D Ě K U J U !!!! Holky neblázněte, být štíhlá je fajn, ale co je lepší být veselá holka trochu při těle nebo na smrt vychrtlá stresovaná anorektička, která se taky už ráno nemusí probudit! A na ty modelky v televizi se vykašlete, jsou to většinou anorektička a bulimičky a i když se do fotoaparátů smějí a vypadají šťastně, jsou to vlastně chudinky, které „to“ taky chytly…..
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.