Moje pocity na cestě k uzdravení

Tak jsem tady zase, chtěla bych se s vami podělit o svoje pocity na cestě k uzdravení. Nedávno jsem byla ještě na dně, chtěla jsem umřít a nenáviděla sem všechny okolo, nechodila do školy, vymlouvala se na tu zatracenou bulimii a pořád se litovala. Pak ale přišel zlom, když jsem málem zkončila v nemocnici, protože sem pořád hubla a hubla a už mě ani nohy neunesly, občas sem omdlela, občas mi bylo líp, ale ve skutečnosti mi bylo hrozně. Ten den jsem všechno řekla mámě, tajila jsem to před ní rok a půl a neuměla si ani ve snu představit, že bych jí to někdy řekla, dyť by to přece vůbec nechápala!, omyl ikdyž nemohla pochopit proč to dělám, vzala to s klidem, řekla že si veme v práci volno a bude mě hlídat, pomáhat mi to překonat a že to bude jako v nemocnici, jíst, spát, odpočívat….stará se o mě, důvěřuje mi a já ji nezklamu. Už 2 dny jsem nezvracela a to je pro mě výhra, ikdyž se cítim ještě pořád plná po každym jídle, dokážu si ho vychutnat a hlavně, mám kolem sebe spoustu lidí co mi pomáhaj, kamarády, rodinu, mýho nejlep. učitele pod sluncem a já už konečně věřim že existuje cesta jak se z toho bludnýho kruhu dostat ven. Ale sama bych to nedokázala. Pomalu přibírám, musim přibrat min. 7 kilo a už sem kilo přibrala. Holky ikdyž si myslíte, že to máte pod kontrolou, neni to pravda, já si to taky myslela, ale bylo to pořád horší a horší až už jsem prostě nemohla. Vim jak je těžké se někomu svěřit a hlavně začít s tím něco dělat,ale tyhle stránky na který chodim už rok mě nakoply k tomu něco dělat a já už plavu ode dna směr hladina a věřim že se už konečně nadechnu vzduchu a budu si vychutnávat života jako ostatní. Moc vám držim palečky ať vám to taky vyjde, ať najdete někoho komu se svěřit a kdo vám pomůže a hlavně se nevzdávejte, protože NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ!!!!