Možná jsem sem už někdy psala, už ani nevím. Střídavě tyto stránky navštěvuju pravidelně, pak sem zase rok nepáchnu a pořád dokolečka. Proč? Protože, ačkoliv si to přiznávám nerada, stále trpím problémem, kterým je MOJE TĚLO!! Ani ne tak moje tělo, jako MOJE PSYCHIKA!!! Ach jo! Skončí to snad někdy? Teď je mi 22 (bude), nikdo netuší, jaké mám problémy ani jaké probémy jsem měla. ZÁKLADKA Začalo to už někdy na základní škole. Už od páté třídy jsem pociťovala nutkavou potřebu být drobná! Byla jsem vysoká a začala mi růst prsa, což mi strašně vadilo. Ani nevím jak, ale (ani jsem se v jídle moc neomezovala – jen trochu) ale od šesté třídy ze mě byl kostlivec. Ve třídě jsem nebyla oblíbená, ba naopak…byla jsem proto hodně uzavřená, bojácná, s minimálním sebevědomím, když jsem měla promluvit mezi více lidmy, dostala jsem takovou trému, že jsem se celá rozklepala. GYMPL Už jsem nebyla kostlivec, ale stále celkem vychrtlá. A všichni mi to i říkali, že jsem hodně hubená, vychrtlá… No a já si začala na svojí vychrtlosti zakládat. Tohle bych řekla bylo až moje anorektické období. Ano, byla jsem anorektička. Dokonce jsem to dotáhla tak daleko, že jsem i párkrát omdlela. Pořád jsem se porovnávala s ostatníma, sledovala, jak ostatní jí a přišlo mi to nechutný. Pořád jsem sledovala v zrcadle svoje břicho – ze všech stran, vážila se asi 10x denně, byla jsem spokojená, když na mně všechny kalhoty vyseli a přišlo mi, že jsem neuvěřitelně sexy… teď když vidím ty fotky!!! Při výšce okolo 180ti cm jsem měla 51kg (jednou dokonce i 49, ale stabilní váha byla těch 51kg). No, vůbec sexy jsem nebyla. Plochý zadek, vychrtlý nohy, žádný prsa, lámavé nehty, řídké splihlé vlasy… Každopádně…v průběhu gymplu jsem se začala věnovat modelingu… napřed to moc nešlo, ale potom – světe div se! Začala jsem být úspěšná! Hodně!!! Dostala jsem nabídky do zahraničí, potom jsem se dostala do prestižní agentury v Praze (Nova models), kde jsem se zalíbila a zakázky se jen hrnuly (hlavně přehlídky – na foto jsem byla ošklivá – přeci jen když nejíte, nevypadáte moc dobře). Myslím, že to, jak jsem se soustředilo na své tělo bylo hlavně z důvodu, že jsem neměla žádnou spřízněnou duši. S rodiči jsem si nerozuměla a matka měla pořád tendence mě akorát hlídat, abych jedla (ale nikdy mě neposlala k psichiatrovi ani nic neřekla, že mám třeba anorexii nebo tak), ale nikdy si se mnou pořádně nepopovídala. Pro ní bylo jen důležitý, abych jedla. Nic jinýho. Jinak mi akorát nadávala a buzerovala kvůli každý blbosti. Ve škole jsem se snažila, abych měla kamarádku, ale moc to nešlo, až ve čtvrťáku jsem jednu našla. Prostě byla jsem sama. VŠ Na VŠ jsem se odstěhovala od našich (moje snad jediná spása!). A začala jsem jíst!!! Ani nevím jak, ale prostě najednou jsem jedla. A začalo mi to slušet!!! V modeligu úspěchy, které jsem dosud nezažila. Paradoxem bylo, že jsem o ně už nestála. Najednou mě o přestalo bavit a během jednoho roku jsem modelingu nechala úplně. Přišlo mi, že je to hrozně prázdný a že mi to nic nedává a nikam neposunuje. Prostě že je to promrhaný čas. Pak jsem byla chvíli v pohodě, i když jsem trpěla jednou za čas depresemi. Ale ještě to šlo. Ale postupem času jsem se začala přejídat. Vždy s depresí. Se zkouškami, se špatnou náladou, s únavou…. To trvá dosud. Problém je, že je to čímdál častěji. Ještě chci podotknout, že nezvracím, pouze se přežírám. Je to strašný, ale někdy nemůžu dělat nic jinýho. Úplně se třesu na to, až se přejím! Už nechci! Někdy si říkám, že bych se zase vrátila do svého anorektického období. To jsem se dokázala kontrolovat. Teď se ze mě pomalu stává sud. Bečka sádla. Holky, asi nikdy nad svojí duší nevyhraju… Nevím, co mám dělat. Nejhorší je, že nikdo nic netuší. Všem přijdu jako vyrovnaná osobnost. Holky mi postavu závidí (zatím to ještě jde – hodně sportuju a mívám cykly – měsícv pohodě – zhubnu a jím normálně a měsíc absolutního obžerství, kdy opět přiberu), i když hubenďura už nejsem (65kg). Nikdo o mých problémech neví. S našima se nestýkám. Lidé, se kterými se vídám teď o mé minulosti nic neví – znají mě pár let… Prostě všichni si myslí, že jsem v pohodě. Snažila jsem se to říct několika lidem, kterým důvěřuju, ale bohužel nic nepochopili. Když nestíhám, pořád po mně někdo něco chce, všichni si myslí, že jsem dokonalá, a já si na něco postěžuju, slyším jen: „Ty mi něco povídej, co mám říkat já?Ty to zvládneš, jsi šikovná.“ ALE CO KDYŽ NE???!!!!!JÁ TO ASI NIKDY NEZVLÁDNU!!! CO MÁM DĚLAT???!!!!
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.