Nezašla jsem snad ještě tak daleko…
Všechno to začalo, když jsem se rozhodla přestěhovat za svým přítelem do Itálie. Pro vaši přestavu-Italky jsou velice pohledné a štíhlé ženy. V televizních programech se to krasnými štíhlými dívkami jen hemží…a já se mezi nimi začala cítit trochu méněcenná. Nepracuji a jsem celé dny sama doma. Co dělat? Odpověď zní-JÍST. Ale co potom…? ZVRACET! Propadám záchvatům přejídání, které okamžitě vyzvracím. Následují deprese, výčitky, pocit neschopnosti mít silnou vůli stravovat se zdravě a rozumně. Na mojí výšku 164 cm vážím 60 Kg – hodnota, s kterou se nemohu smířít. Před rokem, když jsem se rozešla s bývalým přítelem a zůstala sama, jsem postupně nabrala 8 Kg. Cítila jsem se ale dobře a byla spokojená. Pak mi ale pár známých a příbuzných řeklo: Hele, nepřibrala jsi nějak? A problém je na světě. Je smutné, jak moc se necháváme ovlivňovat svým okolím. Můj přítel je ze mě celý paf. Stále mi říká, jak jsem krásná a jak mám sexy zadek…tak proč nejsem spokojená? Včera mě přijel navštívit můj otec a zašli jsme na pizzu. Kde skončila? V záchodě… A já si uvědomila, že mám problém se kterým snad mohu ještě sama něco dělat (trvá to „jen“ 2 měsíce). Mám deprese, pláču bez příčiny, mám špatnou pleť…která byla vždy skoro perfektní. Chci tímto začínající „bulimičky“ varovat – nepokračujte v tom a vzepřete se tomu se mnou. Za vaše příspěvky a podporu budu moc ráda. Děkuji Kateřina, 25 let