Ahojky,
dověděla jsem se o této stránce a chtěla bych se s ostatními podělit o svůj příběh, který naštěstí končí dobře. Alespoň prozatím a doufám, že tomu tak bude i nadále:) Bude mi asi za měsíc 28 let. Rok po střední škole, což je asi před 9 lety, jsem odjela do Anglie jako Au-pair. Kdo v této zemi jako Au-pair byl, tak asi ví, že udržet si tam svou váhu je dost problém. Nové prostředí, nová jídla, pohybu tak akorát, ale vždy je poblízku nějaká sušenka či něco jiného, co jste ještě nevyzkoušeli:) A tak se podařilo i mě se při své výšce 170 cm vyšplhat na váhu 71 kg. Pro mnohé je to celkem v pořádku a já jsem si to v tu dobu také neuvědomovala, ale jednoho dne jsem měla telefonát našim a sdělila jsem mamce váhu, které jsem dosáhla. Její reakce mě zarazila a vrátila zpět na pevnou zem. Bylo mi řečeno: „Buď zhubni, nebo domů ani nejezdi“. Vím nyní, že to myslela dobře a že mi tím rozhodně nechtěla ublížit, ale já si to v tu chvíli přebrala po svém. Ještě pár dnů mi trvalo, než jsem si uvědomila kam se má váha vyšplhala, ale poté jsem začala jednat. Sušenky pro mne přestaly existovat, začala jsem se hlídat a za dva měsíce jsem zhubla o 5 kilo. Jela jsem na prázdniny domů a skoro celé je strávila se svým novým přítelem, kterého jsem potkala o Vánocích, když jsem byla na týden doma. Cítila jsem se před ním hrozně tlustá, takže jsem se rozhodla, že až v září opět odjedu do Anglie, nasadím tvrdou dietu. A tak se taky stalo. Hlídala jsem si tuky – jedla jsem max. 20 g tuku denně, cukry, prostě vše, co by mohlo zhatit mé hubnutí. A opravdu to fungovalo. Problém začal ve chvíli, kdy se má váha zastavila na čísle 62. Ať jsem dělala co dělala, už dolů nešla. Byla jsem nešťastná, chtěla jsem se dostat pod 60 kg, ale ta váha, jako kdyby byla začarovaná. A jednoho dne jsem viděla anglický film o bulimičkách, který měl být ostrašujícím příkladem. Bohužel u mě zapůsobil opačně. Toto byl můj návod. Už jsem opravdu nevěděla jak dál, aby ručička na váze klesla, tak jsem to udělala přesně dle filmu a strčila jsem si prst do krku. Bylo to tak snadné. Od té doby jsem toto praktikovala téměř denně. Stavy přejídání byly následovány mohutným zvracením všeho, co jsem do sebe dostala. Byla jsem slabá a unavená, ale spokojená, že má váha začala klesat. Dostala jsem se až na váhu 58 kg a naštěstí jsem v tu chvíli byla natolik při smyslech, že jsem se rozhodla tuto váhu udržovat. Bohužel jak jinak než zvracením. Po návratu zpět do Čech jsem úspěšně udělala přijímací zkoušky na vysokou školu a začala studovat. Když jsem byla na koleji, bylo všechno v pohodě. Měla jsem tam málo jídla a stravovala se tak nějak normálně. Ale jakmile jsem přijela k rodičům, začal kolotoč nanovo. Splácala jsem vše, co jsme přinesli z nákupu, kyselý rybičky, jogurt, bonbony, buchty, prostě co se koupilo, to jsem snědla. A pak samozřejmě okamžitě na záchod a vše ven. V tu dobu jsem se bála, že snad ani nebudu moci mít děti, ne proto, že bych nemenstruovala, ale představa, že přiberu byť o jediné deko mě děsila. Říkala jsem si, jak to zvládnu, abych přibírala a nezvracela. Miminko by nemělo žádný živiny a bůh ví jak by to s těhotenstvím dopadlo. Nakonec jsem se s tímto problémem svěřila kamarádce. Ta mě donutila jít k psychologovi. Jakmile jsem vstoupila do jeho ordinace, podíval se na mě a řekl: „Vy máte určitě problémy s jídlem, že?“ Nevím, jak to poznal, připadala jsem si taky strašně trapně, ale byla jsem ráda, že mě ušetřil toho, abych mu to musela říct sama. Probrali jsme to, zjistili příčinu, která samozřejmě nebyla v jídle, ale v zakořeněných problémech z dětství a od té doby jsem byla jako vyměněná. Je pravda, že jsem ještě jednou těsně po návštěvě prst do krku strčila, ale nyní jsem již asi 4 roky v pořádku a jsem moc ráda, že jsem se tenkrát pro tento krok rozhodla. Jsem také nyní ve čtvrtém měsíci těhotenství a přibírání mi opravdu dělá radost, což bych si před 4 lety nedokázala ani představit. S radostí pozoruji své rostoucí bříško a posuny ručičky na váze směrem nahoru. Všem, kteří zde píšete své příspěvky přeji, aby se vám podařilo problémy s jídlem překonat tak, jako mě, i když vím, že já jsem se nikdy nedostala do takového stadia jako většina těch, kteří zde přispívají. Ale chtěla jsem zde sdělit svůj příběh, který by mohl být nadějí, že nic není ztraceno.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.