Ahojky všem, Když onemocní Vaše dítě, tak ho chytíte za ruku a jdete k lékaři ať chce nebo ne, když ale onemocní Váš rodič, jste bezmocní. Můj problém je moje nemocná máma. Asi před rokem jsem zjistila, že mamča má bulimii. Tenkrát jsem s ní o tom mluvila a ona mi na to řekla, že jí jenom občas bývá špatně, a že si snad nemyslím, že ve svých 47 letech je bulimička…. tenkrát jsem tomu uvěřila, a dokonce jsem si časem říkala, jak strašně hloupá jsem byla, když jsem vlastní mámu obvinila z takové hlouposti. Postupem času jsem ale zjistila, že máma zvrací až moc často, že ke zvracení schválně vyhledává takové situace, když jdu ven se psem, nebo když se učím a jsem zavřená v pokoji. Jenomže, já jsem tyto situace dokázala až moc dobře rozeznat. K nám na záchod je vidět z chodby přes okýnko s takovým vzorkem na skle, takže vidíte jenom siluetu….víc než půl roku byla svědkem toho, jak si moje vlastní maminka opakovaně strká prsty do krku a zvrací. Na to nezapomenu do konce života. A nejhorší je, že jsem si celou tu dobu namlouvala, že to prostě nemůže být pravda. Vždyť je to přece dospělá rozumná ženská. Tak to šlo pořád dokola, máma výrazně zhubla a já jsem pořád zavírala oči před jejím zvracením. Bylo to hrozný, věděla jsem, že když si promluvím s mámou, tak se mi akorát vysměje, že je to blbost. Takže jsem se rozhodla, že po státnicích, které mám v červnu, odejdu z domu … bylo to strašně sobecký rozhodnutí. Mámě bych tím nepomohla a proste bych si jenom ,,zachránila svůj zadek“, ale já vážně nevěděla jak dál. V lednu jsem měla zkouškové a tak jsem byla prakticky pořád doma. Máma začala tušit, že TO asi vím, takže začala chodit na záchod, který máme ve sklepě…ovšem to bylo taky průhledný. Prvně se nahltala nějakého jídla a pak si vzpomněla, že najednou potřebuje něco ve sklepě!!! Tak jsem to už jednou nevydržela, řekla jsem si: ,,Buď teď, nebo nikdy“. Chvilku jsem počkala a šla za mámou do sklepa. Přistihla jsem jí přímo v akci. Zeptala jsem se jí proč to dělá. Řekla mi, že neví proč, ale že už je dost stará na to, aby na tohle neumřela. A potom mi řekla větu, která mě totálné srazila na zem: TAK PROSTĚ DÉLEJ,ŽE TO NEVIDÍŠ !!! V tu ránu jsem byla v takovém psychickém stavu, že když jsem vyběhla po schodech ze sklepa, tak jsem zakopla a zlomila jsem si ruku, ale jak jsem měla vyplavený adrenalin, tak jsem to zjistila až za několik hodin :). První, co mě napadlo, že musím pryč, že už s ní v jednom baráku nebudu. Při tom rozhovoru ve sklepě měla tak kamenný výraz, vůbec jí to nemrzelo, dokonce měla lehký úsměv na rtech …no prostě HRUZA!!! Takže jsem se oblíkla, popadla nejnutnější věci, s tím, že zatím přespím u kámošky, protože měli zrovna volný byt v domě. Prvně jsem si žašla koupit spoustu alkoholu, abych se pořádně opila a aspoň na chvilku zapomněla. U kámošky jsem byla jenom chvilku, když v tom mi volá mamka na mobil. Hodně dlouho jsem uvažovala, jestli to mam zvednout. Nakonec jsem to zvedla: ,,Vrať se domů, promluvíme si“, ozvalo se na mě z telefonu. Ač nerada, souhlasila jsem. Když jsem přišla domů, sedly jsme si spolu s mámou a v objetí jsme si to vyříkali. Řekla jsem jí, že se v létě nechci stěhovat kvůli osamostatnění se, ale kvůli ní. Ona mi slíbila, že to nějak vyřešíme, že ji můžu hlídat, že už to neudělá, protože ví, že kdybych ještě jednou stála na chodbě a viděla, jak zvrací, tak bych utekla už nadobro. Teď mi nezbývá nic jiného než věřit, že už to neudělá. Chodí k doktorce, tak doufám, že to nějak zvládne. Podle paní doktorky jsem obrovský hnací stimul, máma mě prý nechce zklamat. Máma nechce, aby to věděl táta s bráchou, protože chlapi to nepochopí. Takže jsme na to samy dvě . . teda, s paní doktorkou tři, a to je dobře. Snažím se mamku co nejvíc hlídat. Zatím jsem ostražitější a moc ještě nevěřím, že TO zase neudělá. Nezbývá mi, než doufat. Bylo to hrozně krušný období, v tom nejhorším období jsem zhubla 10 kg za týden, přežívala jsem jenom díky vysokým dávkám antidepresiv, alkoholu a cigaretám.Ale to nejhorší je to, že jsem ztratila důvěru ve svou maminku, a to mě strašně moc mrzí. Proto MOC PROSÍM všechny, kterí mají PPP,aby si vzali ponaučení z mého příběhu. Zajděte co nejdrív k lékaři, nějak to vyřešíte. Tahle nemoc Vás jenom sráží na kolena. Vyřešte to, seberte odvahu a jděte do toho. Poraďte se s odborníky. Dřív nebo později se to pak stejně provalí a pak vás z toho budou tahat Vaši příbuzní, manželé, nebo dokonce Vaše děti. A budou si strašně moc vyčítat, že na to nepřišli dřív. Bude je z toho strašně BOLET SRDÍČKO, tak jako bolelo mě 🙁
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.