Archive for category: Můj příběh

Nazdárek holky, četla jsem tu hodně příspěvků. Je to strašné. Je tu tolik příběhů, tolik problémů a ztracených úsměvů. Taky si často říkám, proč zrovna já, ale myslím, že tady si to říká asi každá z vás. Ale každá alespoň by měla vědět, že v tom není sama. I když nepomůžou přátelé, ani rodina, tak na téhle stránce se všichni snaží pomáhat. Taky mi to hodně pomáhá, když se tady můžu pořádně vykecat, a vlastně mě tady každý porozumí na rozdíl od jiných lidí, kteří si to nepřožívají. Já trpim pravděpodobně i A i B. I když vlastně ani pořádně sama nevím. Všechno to začlo, když mi bylo 14. Byla jsem tehdy hodně oplácaná, ale myslim, že nadváhu jsem ani neměla. Měla jsem 172 cm asi na 70 kg. Ale z každé strany bylo slyšet, jak jsem tlustá apod. Mě to tehdy ani netrápilo, ani by mě nenapadlo nějak hubnout. Tehdy jsme byli na oslavě moji sestřenky a já jsem se tam poměrně hodně namazala. Samozřejmě bez vědomí rodičů. Bylo mi hodně zle. Od toho večera jsem pořád zvracela a nemohla jsem jíst. Když jsme přijeli domů a já si stoupla na váhu. Měla jsem 67 kg. Jak sem to tak viděla, tak do mě prostě něco udeřilo, že by vlastně tohle všechno mohlo skončit. Mohla bych být hubená, jako většina jiných holek. Od té doby jsem nejedla. Každý den je oběd a váha šla prudce dolů. V lednu 2005, na moje narozky jsem měla 55 kg. Ovšem to mi pak dlouho nevydrželo, tak jsem se vyhoupla na 64. Ale nebylo to tak hrozné. Nejhorší období začlo loni v září. Nastoupila jsem do prváku na gympl. V devítce jsem všechno zvládala levou zadní, na vysvědčení samý jedničky, prostě dokonalá. Jenže v tu dobu jsem začla chodit ještě s jedním klukem, kterýmu bude 18. Bydlí 80 km ode mě, je to takový vztah na dálku. Já ani nevim, proč jsem s ním začla chodit, hodně se mi líbil a dobře se s ním povídalo. I když jsem ho doopravdy nemilovala, tak jsem myslela, že to třeba přijde. Bohužel nepřišlo. V podstatě jsem hrozná mrcha. On se do mě zamiloval. A já mu nedokážu říct, že prostě to necítím. Je to ten nejcitlivější kluk, kterýho znám a vše si dává za vinu sobě. Kdybych mu tedy něco řekla, nevim jak by to nesl. V tuto dobu jsem nebyla na žádný vztah připravená a myslím, že nejsem ani teď. Jsme spolu už přes půl roku a já pořád cítím takový jakoby nátlak, když chce přijet apod. Nevím jak mu to mám říct. No to by byl jeden problém. Další problém byla váha. Zase jsem měla hrozné komplexy, jak jsem tlustá, měla jsem 65. A ještě k tomu jsem se musela hodně moc učit. V říjnu jsem se začala přejídat a zvracet. Naši dosud nic nepoznali. Jen o před Vánocemi, jsem byla tak zoufalá, že jsem se předávkovala prášky. Vůbec jsem o sobě nevěděla. Mamka si myslela, že to byla dehydratace. Tak jsem ji v tom nechala. Nemohla bych jí o tom říct, neboť si myslím, že si toto nezaslouží. Potom když jsem si s něčím nevěděla rady, nebo když jsem byla na sebe hodně naštvaná, tak jsem se prostě začala řezat . Levou ruku mám samou jizvu. Teď myslím, že jsem vážně už na dně. Nějak mě nejde učení, dostala jsem první 4- dvakrát za sebou, a pár trojek. Každý si možná říká, to je blázen, nebo prostě šprtka, a že si to opravím. Já vážně bych si s tím nechtěla tolik lámat hlavu, ale prostě jakmile se nevydaří, tak se mě sevře hrdlo a kdyby sem byla sama, tak se rozbrečim jak malé děcko. S těma známkama se asi nevyrovnám nikdy. V lednu jsem měla ještě 60 kg a nějak mi začal blbnout menses. Gynekolog mi dal antikoncepci, protože jsem také potřebovala zlepšit pleť. Jenže po té antikoncepci jsem přibrala na 70 kg. Vážně je to hrozné. A ještě k tomu přítel hodně naléhá, aby mohl přijet. Ruku mám opět pořezanou a minulé úterý jsem vážně přemýšlela, že se předávkuju nebo opravdu podřežu. Jsou to ale jen takové chvilkové pocity, pak mě to třeba přejde. Bojim se však toho, že když vážně jsem úplně v té chvíli zoufalá, že bych něco provedla. Je mi 16 a myslím, že by to šlo se s tím nějak poprat, jenže jsem na to sama. Řekla jsem to kamarádce, jenže ta se mi zdá taková odměřená poslední dobou. A ještě to ví přítel, ale ten pořád říká ať se snažím, já vím, že chce pomoct, ale opravdu není žádný odborník, neví jaké to je. Chtěla jsem zajít k psycholožce, ale bydlím v malém městě a tady nic není. Na gymplu máme učitelku, která učí základy společenských věd a říkala nám, že kdybysme měli nějaké problémy, ať za ní zajdeme. Ale nevím jestli by pomohla. Teď se snažím zhubnout, alespoň na 65. Odhlásila jsem si obědy, takže nebudu jíst, abych vážně nějak pokročila. Zatím ahojda a držte se všichni…..:)))))))

Hřích Vleču se životem, jak vločka po poušti, vítr, co vane, mi mé hříchy odpouští. Nevyšlo slunce, to vyšla kometa, krásná a zářivá, co mé hříchy rozmetá. Má duše, ta je jak široký pole lán, a můj hřích jediný je po něm rozmetán… Když mám depky, píšu básničky. Ten hřích, o kterém se tu mluví, tím je myšlena bulímie. Věc, na kterou denně buď myslím, nebo jí provozuji. Emoce chtějí ven, nevědí jak. Jsou? jako ve vězení. A já si tak skutečně přijdu. Má duše je uvězněná v mém těle. S bulimií jsem začala těsně před třináctými narozeninami. Tehdy jsem vypadala na patnáct, měla jsem zadek a prsa. Prostě tak nějak předčasně vyspělá. Najednou jsem se začala přehnaně pozorovat a porovnávat se spolužačkami. Zjistila jsem, že široko daleko nikde žádná podobná není. Líbila jsem se chlapům okolo čtyřicítky. Jenže mi bylo třináct, a na takhle mladou, citlivou a nevyzrálou duši to byl šok. Šok z dospívání. Byl to táta, kdo do mě hustil, jaký mam panděro, že jsem tlustá atd. Já si to začala brát neuvěřitelně osobně. Ano, mohla jsem ho v duchu poslat někam, ale já se tehdy rozhodla, že takhle to teda nepůjde. V mém robustním těle byla přece jen citlivá dušička. Měla jsem 168 cm a 68 kilo. Návody na zhubnutí byly hlavně v dívčích časopisech. Anorexie, bulimie, to vše zavrhováno, ale mě to prostě fascinovalo. Anorexii si jen tak nenavodíte, to je psychyckej stav, ale bulimie? Zvracet se dá hned, beze změny povahy. Když se nad tím tak zamýšlím, zhubnout jsem chtěla v létě, zvracet jsem začala až o tři měsíce později. Asi tak dlouho jsem se tzv.“sebenasírala“. Zvracení… proč to tak zavrhují? Nechápu… Za 3 měsíce bylo dole 8 kilo. Z tehdejšího pohledu samozřejmě kvůli zvracení, z dnešního spíš z změny jídelníčku. Nebo ne? Každopádně to byla masáž mého sebevědomí. Kleslo, ale zároveň stouplo. Měla jsem najednou 58 kilo. Dodnes mám na paměti zážitek, na který dnes, bohužel, vzpomínám s velikou nostalgií. Byla přestávka a nějak jsme se s dvěma spolužačkama a jedním klukem bavili o váze. Nějak říkali, kolik váží a já hned s radostí přispěchala se svou troškou do mlýna. „Mám 58“, řekla jsem. Jedna ta spolužačka na mě potichu špitla „Ale přece jsi říkala, že víc, ne?“ A já na ní, že ne, že jsem zhubla 10 kilo! Spadla jí čelist. Od té doby jsem byla ve třídě zařazena mezi ty hubené. Satisfakce. Za to všechno. Za ty hodiny strávené nad záchodem. Mělo to smysl. Přišla zima a s tím i období zájezdů na hory atd. Přece jen jsem v tom zvracení nebyla takový přeborník, abych riskovala, že to na záchodech v pokoji bude cítit. Nechám toho, řekla jsem si. Navíc ve mně panoval pocit viny, že to zvracení není normální, to už spíš nic nejíst ? to je přirozenější. A tady bylo pokračování mé duševní nemoci… anorexie. Začala jsem nejdřív jíst tak, že jsem sousto rozžvýkala a pak ho vyplivla do kelímku. Obsah jsem pak vyhodila. Náhrada za zvracení. Požitek (dá-li se to tak říct) z jídla, jen po tom nenásledovalo to odporné zvracení. Takhle to přecházelo v nejezení prakticky ničeho. Jak často a kolik se vlastně jí? Jídlo jsem dřív přece zvracela, takže jsem se o množství nemusela obávat a netloustla jsem, ale teď? Co když to zase naberu? Hlavou mi běhalo jen tohle a já studovala kalorické tabulky jak divá. Lidi okolo měli trochu kecy, ale všichni chválili mojí postavu. Já sebe v duchu taky. Takhle je to skvělý, říkala jsem si. Z té doby si dnes už moc nepamatuju. Vím jen, že jsem brečela kvůli špatným výkonům ve škole a v tělocviku. Dřív když jsme běhali kilák, tak jsem kvůli nulové kondici špatně popadala dech.Ale hlavu jsem si z toho nedělala a na učitelku, která remcala, jsem dělala kyselé obličeje.Od zhubnutí jsem mimochodem očekávala, že se ze mě stane sportomil. Holky mi říkaly, že co se to se mnou děje, proč brečím, když jsem si z toho dřív nic nedělala, že to mám z toho, jak jsem hubená. Já ale měla za to, že je to z toho, jak jsem tlustá. Potřebuju ještě zhubnout, dunělo mi hlavou. A to jsem měla 55 kilo. Jo, skoro nic jsem nejedla. Já měla pocit, že se přejídám. Nic, ale vůbec nic mě nebavilo. Utíkala jsem k luštění křížovek. To jsem dělala pořád. Nebo jsem samozřejmě cvičila. A hubla. Fyzicky i psychicky. Už i mámě to bylo divné. Měla nejdřív za to, že jsem prostě vyrostla pubertou. Teď mi říkala, že jsem jak anorektička a že mám začít jíst. Já se v duchu smála její blbosti. Pozdě, mami. Jednou, když už byl pozdě večer, jsme šli všichni doma spát. Bylo mi nějak divně. Sedla jsem si na postel, a poprvé zažila naprostou duševní prázdnotu. Naprostou. Měla jsem pocit, že se nemám na co těšit. Že když usnu, tak se už nevzbudím. (Tenhle pocit asi mívají staří, když najednou necítí, že jsou tu na světě potřební. Aspoň tak si to myslím.) Seděla jsem, a najednou mě přepadla panika. Neusnu! Zavolala jsem mámu, že je mi nějak divně. Chtěla jsem jí už dlouho říct o tom mém problému, ale dusila jsem to. Jak bych jí to jako řekla? Anorexii může vidět, ale k bulimii bych se nepřiznala. To by mi musela huba upadnout. Ona mi na to řekla, že to mám z toho, jak jsem zhubla. Konečně ti to došlo, řekla jsem si. Poradila mi, že si tu váhu budu hlídat, že mi bude dělat saláty, ale ať už nehubnu. Ten večer jsem spokojeně usnula. Super řešení. Jenže člověk míní, pánbůh mění. A já najednou měla dole další tři kila. O což jsem se nijak nesnažila, moje strava by normálnímu člověku stačila tak na snídani. A já si myslela, že jsem ty dávky zvětšila. Možná jo, ale denně jsem hubla tak 0,2 kila. Šlo to rychle. No jo, ale já od toho, že budu hubená, něco čekala?! Plánovala jsem si, jak na mě poletí kluci, jak budu spokojená… a nic. Sedím u stolu, luštím křížovku. Asi stopadesátou. Občas to proložím učením. A cvičením. A na co se nejvíc těším? Na jídlo, i když sním jen porci jak pro mouchu. Čas oběda – světlý okamžik. Neměla jsem menstruaci. Padaly mi vlasy. A to fest. Chomáče mi zůstávaly v prstech. Já hystericky brečela. Takhle to dál nejde! Nejspíš to byl ten tak dlouho tlumený pud sebezáchovy. Nějak jsem přicházela k sobě. A najednou jsem to všechno chtěla jinak. Sice jsem koketovala s představou, že to dotáhnu těsně pod padesátku, ale máma mě strašila mojí sestřenicí, která měla anorexii a vážila 48 kilo. Dnes je dospělá, vypadá jak oživlá mrtvola z márnice, nemůže mít děti. To ne, řekla jsem si. Byla jsem odhodlaná! A život se mi začal pomalu otevírat. Najednou jsem hubená, můžu si na sebe vzít těsný kalhoty. Už NEJSEM TLUSTÁ!!! Zhubla jsem 16 kilo. Za půl roku! Sice namísto prsou mi visely dva malé váčky, což byla opravdu jediná věc, co mi na hubenosti vadila. A taky nedostavující se menstruace. (Ta mě ale spíš znepokojovala, než vadila). No co, když teď budu jíst, tak se mi to uloží na prsa a bude to zase všechno fajn. Přes prázdniny jsem přibrala 2 kila, a byla jsem šťastná! Byla jsem nejhezčí holkou na táboře. To byl sen té staré tlusté holky, kterou jsem byla. Hubená rovnalo se úspěšná. Takhle to je krásný, říkala jsem si. Ty prázdniny jsem opravdu jedla, i když podle ostatních hodně málo. Každé jídlo jsem zvažovala jestli jo, nebo ne. Po prázdninách jsem se seznámila se super klukem. Že by „hepáč“(happy end)? Nikoli. Hledala jsem duševní spřízněnost. Všechno bylo kouzelný. Až do doby, než to povídací kamarádství začalo přecházet v něco víc. Myslím tím tělesný kontakt. Dnes vím, že jsem se bála jakéhokoliv přiznání živočišné stránky mého já, to, že bych měla plnit funkci „ženy“. (Tohle mi zní hloupě, ale je to tak). A druhé kolo bulimie bylo na světě. Dřív, já anorektická, jsem měla takový čistý život, a teď jsem měla kluka. Kašlání na školu, taky rodiče nebyli šťastný z toho, že mám ani ne ve čtrnácti kluka. No, a můj nažehlený život se začínal znovu mačkat. Začala jsem opět přesně o Vánocích po štědrovečerní večeři. A pak to jelo. Dál a dál. Rozešel se se mnou a já v tom plavala. Byl květen 2005 a já doma zvracela ve vaně. Mezitím přišla domů máma. Druhý den začala být divná. Že smrdím jako zvratkama a tak. Jenže ten den jsem nezvracela. Věděla jsem, kam tím míří. Večer mi to řekla. Byla jsem nešťastná, ale zároveň se mi neuvěřitelně ulevilo. Problém, který jsem sama v sobě dusila 2 a půl roku, byl najednou venku. Už delší dobu jsem chtěla přestat, a tohle byl pro mě dost veliký a výrazný mezník v tom přestat s tím jednou pro vždy. Ten den jsme měli návštěvu a já si zalezla s deníkem k mámě do postele a psala si o svých pocitech. Asi to tak mělo být, ale ten deník jsem tam nechala ležet. Opravdu omylem. Ráno jsem se probudila, přišel za mnou táta a řekl, že jsem si ho tam nechala. A že máma celou noc brečela. A jak by ne. Ty věty plné sebenenávisti by rozplakaly i masového vraha. Máma mě vzala ke kinezioložce (ona sama je taky kinezioložka)(kineziolog-něco jako psycholog, ale alternativní)a myslela si (i já), že to bude v pohodě. To bylo v červnu 2005. Dnes je 17.3.2006. Dnes jsem zvracela, i když jsem opravdu nechtěla. Mám 170 cm a 62 kilo a nostalgicky vzpomínám na tu dobu, kdy jsem měla 55 kg a byla šťastná. Zoufale si snažím navodit ty motivující pocity, díky nimž jsem zhubla 16 kilo. Marně. Za ty 3 roky jsem pochopila spoustu věcí. Našla jsem k sobě lásku a zase jí ztratila. O spoustu věcí jsem přišla, ale ty vystřídaly nové. Lepší i horší. Díky tomu jsem i víc dospělá, beru víc věcí s nadhledem. Dnes vím, že tak naivně nezhubnu. Jako už si asi nikdy nebudu myslet, že jablko a jogurt za den jsou dávka pro koně. Na to všechno bych si musela hrát. Všechny ty anorektické vsugerovanosti jsem už jednou přehodnotila a zjistila, že jsou blbost. Opravdu? Ne. Znovu si myslím, že to nejsou jenom vsugerovanosti, ale že je to záruka štěstí. V mém případě. Vím jednu věc. Už nikdy nechci být tlustá. Najednou se ve mně ten alarm znovu spouští. Ne, přece to nechci všechno znova. Nejsem anorektička. Ale než být tlustá, to radši umřít na anorexii. Ten pocit, že jsem tlustá a že potřebuji zhubnout je po třech letech zase tu. A já se dušovala, že už nikdy, že to přece nedopustím, nabrat 10 kilo. Jo. Je to tady. Asi jsem usnula na vavřínech. Jaká tedy vlastně jsem? Asi takhle: tělo mám té tlusté holky (z mého pohledu) s 68 kilama, duši té s 52. Vím, že to, jak si hraju na hroznou srandistku, co je v pohodě, je jen maska. Chci zpět svých 55 kilo, a jsem pro to pevně rozhodnutá. Jenže teď vím, do čeho jdu. Dobrovolně ztratit radost ze života a opakovat to… teď to nejde, když už vím, jaké to je. To šlo tehdy. Já žiju slovem tehdy. Pro mně není teď. Tentokrát si to takhle nezkazím. Nebudu přibírat záměrně. Co mě to tehdy napadlo?… No jo, ale tehdy jsem jistě měla pádný důvod, proč přibrat… přece ty vlasy a menstruace… Co když ty důvody budou zase? A co když jsem se tehdy nechala unést tím, že jsem hubená a že hubnout už nemusím? Já nevím. Tedy vlastně nevím nic až na jedno: chci zhubnout. Nebudu se mít ráda s 62 kilama. Ne. Tlustá, to nejsem já. A je to tu zase. A co teď? Asi půjdu psát básničku… Bude se jmenovat ?Opakuji hříchy??

Jsem bývalá anorektička, ale žádná extrémní, nejmíň jsem měla asi 44kg. Je mi 14 a mám asi 164cm, už nerostu, asi i kvůli ppp. Moje anorexie ale přešla do bulimie, tu mám asi od listopadu. Někdy v lednu jsem to musela říct rodičům, protože přišli na to, že jsem nechodila na tréninky. Snažili se mi pomoct a chodim k psycholožce, ale té jenom lžu a řikam, jak se mi všchno daří. Nazvala to experimentem a prej to zachytili dost brzo na to, aby to nepropuklo v pravém smyslu slova…..Ale já si myslim, že už se to docela rozjelo. Mám asi 55 kg, žádná vyhublina, ale tlustá taky nejsem, ale ja si připadám jak největší tlouštík pod sluncem… Zvracím velmi často, skoro každý den a když nezvracím, tak zase nic nejím, třeba jeden jogurt denně. Musim dávat strašnej pozor aby mě nezastihli rodiče protože sou samozřejmě daleko ostražitější než dřív, ale zatim jsem docela úspěšná. Jedinej důvod proč to nikomu neřeknu je asi ten, že pořád doufám, že zhubnu, a kdybych se jim přiznala, tak by mě asi už nikdy nenechali. Poslední dobou ale mívám už fakt hodně špatný nálády, možná dokonce deprese. Přemejšlim o sebevraždě. KDyž jdu třeba okolo vysokýho baráku, tak si řikam, jestli by to bylo možný, ale realističtější se mi zdá třeba se podřezat. VCelmi často, si způsobuju řezný rány na rukou, levou už mám uplne zjizvenou… Psycholožka se mě jednou ptala proč sem s tim začala a já sem v tu chvíli nedokázala odpovědět, ale když sem o tom pak přemejšlela, přišla sem na to. Všichni mi pořád říkaj jak sem chytrá a že by chtěli mít mozek jako já, ale nikdo mi nikdy neřekl že sem hezká nebo že by mi to slušelo. Jedině snad v mym anorektickym období, to mi říkali jak sem hubená a koukali se na mě i kluci. A proto se snažim pořád hubnout, ale poslední dobou si řikám že už to snad ani nemá cenu, a když to proste ve čtrnacti ukončim, už mě nikdy nebude nic trápit… Nechápu, jak sem se mohla dostat do takopvýho stavu… Normální štíhlá chytrá holka, který se v podstatě všechno dařilo, a teď tohle…. Fakt nevim jak se z toho vyhrabat.

Ahojte lidički Stalo se to jako když sjem byl maly bylo mi 8 let a byl jsem baculaty a tak jsem mel rad jednu holku a zeptal jsem se ji jestli se mnou nechce chodit a ona odpověděla s takým tlustochem!!!Dost me to dostalo!A tak mi jeden kámoš poradil co snim at vybliju že on to taky děla a je hubeny už jsem se tak těšil že budu hubnout a holky mě budou chti!!Udelal jsem chybu jedl jsem a potom jsem to zvracel až jsem byl hubený řekl jsem přestanu stim.Nepomohlo to jak jsem jedl tak furt jsem všechno zvracel naši si toho všimli bylo už mi 8 a5měsicu a měřil jsem 125cm a važil jsem 20kg a tak naši se mnou jeli do nemocnice tam mě hned přijmuli stravil jsem tam asi rok!Byl jsem na okraji sveho života už dal jsem nemohl zruk mi vedly hadički a na ruce jsem mel draty bylo to neprijemny!V 9letech a par mesicu jsem to zlepšilo a ze všeho nejhoršiho byl jsem venku ale už nemužu jist tolik kolik jsem jedl takže jsem rad že vše dopadlo dobře a Vam prosim mili čtenáři neradím neco takového dělat věřte je to hrozny!!Ahoj :-((

Ahoj všem, co si budou tento článek číst. Je mi 18 let měrim 173cm a vážím 67kg… tyto miry jsou mi velmi nesympaticke a proto jsem se rozhodla drzet drastickou dietu. Skoro vsechny clanky, ktere jsem si na techto strankach precetla mi presne mluvi z duse,ale porad chci drzet tu silenou dietu,ktera nema zahrnovat skoro zadne jidlo. Jde mi totiz hlavne o to dostat se na vahu 53kg. jsem timto cilem posedla uz delsi dobu a jeste jsem s tim poradne nezacala nic delat. uz jsem to parkrat zkousela a dieta opravdu fungovala.. ale zase se vaha vratila zpet na puvodni bod… ted jsem se ale s tim rozhodla skoncovat.A nedelam to jenom pro to,ze bych chtela vazit 53kg pro svuj dobry pocit,ale taky hlavne kvuli memu klukovi. Neustale mi rika, abych tolik nejedla, ze budu tlusta atd.. nemuzu zverejnit cim muj kluk je,ale muzu vam rict ze v jeho okoli se pohybujou same krasne holky a pristi rok prijde doba kdy se kolem nej nebudou producirovat jenom pekne holky,ale rovnou modelky. A z toho mam nejvetsi strach, ze si najde holku s mirami, ktere ja zdaleka nebudu mit a opusti me. Neustale se me pta, kdy zacnu civict a at uz nejim a at si radsi dam jablko misto toho tucneho jidla.. atd.. Je mi z toho na nic a proto jsem se rozhodla s tim skoncovat a sama od sebe shodim tolik kilo kolik by nikdo v mem okoli necekal. vim, ze tim podstupuju riziko, ze dostanu anorexii ci bulimii,ale proste mi to za ten pocit stoji, chci zkusit jake to je byt takto stihla! Vazim 67kg ale to jenom proto, ze mam sklon k zachvatovemu prejidani, za den snim vse co mi prijde pod nos, vsechny penize jdou na jidlo a hlavne sladkosti a ruzne tucne veci, mam treba trikrat denne hranolky.. Za nejakou dobu tady zase napisu jak to vsechno probiha.. zatim holky ahoj..