Zbytečné naděje!
Nazdárek holky, četla jsem tu hodně příspěvků. Je to strašné. Je tu tolik příběhů, tolik problémů a ztracených úsměvů. Taky si často říkám, proč zrovna já, ale myslím, že tady si to říká asi každá z vás. Ale každá alespoň by měla vědět, že v tom není sama. I když nepomůžou přátelé, ani rodina, tak na téhle stránce se všichni snaží pomáhat. Taky mi to hodně pomáhá, když se tady můžu pořádně vykecat, a vlastně mě tady každý porozumí na rozdíl od jiných lidí, kteří si to nepřožívají. Já trpim pravděpodobně i A i B. I když vlastně ani pořádně sama nevím. Všechno to začlo, když mi bylo 14. Byla jsem tehdy hodně oplácaná, ale myslim, že nadváhu jsem ani neměla. Měla jsem 172 cm asi na 70 kg. Ale z každé strany bylo slyšet, jak jsem tlustá apod. Mě to tehdy ani netrápilo, ani by mě nenapadlo nějak hubnout. Tehdy jsme byli na oslavě moji sestřenky a já jsem se tam poměrně hodně namazala. Samozřejmě bez vědomí rodičů. Bylo mi hodně zle. Od toho večera jsem pořád zvracela a nemohla jsem jíst. Když jsme přijeli domů a já si stoupla na váhu. Měla jsem 67 kg. Jak sem to tak viděla, tak do mě prostě něco udeřilo, že by vlastně tohle všechno mohlo skončit. Mohla bych být hubená, jako většina jiných holek. Od té doby jsem nejedla. Každý den je oběd a váha šla prudce dolů. V lednu 2005, na moje narozky jsem měla 55 kg. Ovšem to mi pak dlouho nevydrželo, tak jsem se vyhoupla na 64. Ale nebylo to tak hrozné. Nejhorší období začlo loni v září. Nastoupila jsem do prváku na gympl. V devítce jsem všechno zvládala levou zadní, na vysvědčení samý jedničky, prostě dokonalá. Jenže v tu dobu jsem začla chodit ještě s jedním klukem, kterýmu bude 18. Bydlí 80 km ode mě, je to takový vztah na dálku. Já ani nevim, proč jsem s ním začla chodit, hodně se mi líbil a dobře se s ním povídalo. I když jsem ho doopravdy nemilovala, tak jsem myslela, že to třeba přijde. Bohužel nepřišlo. V podstatě jsem hrozná mrcha. On se do mě zamiloval. A já mu nedokážu říct, že prostě to necítím. Je to ten nejcitlivější kluk, kterýho znám a vše si dává za vinu sobě. Kdybych mu tedy něco řekla, nevim jak by to nesl. V tuto dobu jsem nebyla na žádný vztah připravená a myslím, že nejsem ani teď. Jsme spolu už přes půl roku a já pořád cítím takový jakoby nátlak, když chce přijet apod. Nevím jak mu to mám říct. No to by byl jeden problém. Další problém byla váha. Zase jsem měla hrozné komplexy, jak jsem tlustá, měla jsem 65. A ještě k tomu jsem se musela hodně moc učit. V říjnu jsem se začala přejídat a zvracet. Naši dosud nic nepoznali. Jen o před Vánocemi, jsem byla tak zoufalá, že jsem se předávkovala prášky. Vůbec jsem o sobě nevěděla. Mamka si myslela, že to byla dehydratace. Tak jsem ji v tom nechala. Nemohla bych jí o tom říct, neboť si myslím, že si toto nezaslouží. Potom když jsem si s něčím nevěděla rady, nebo když jsem byla na sebe hodně naštvaná, tak jsem se prostě začala řezat . Levou ruku mám samou jizvu. Teď myslím, že jsem vážně už na dně. Nějak mě nejde učení, dostala jsem první 4- dvakrát za sebou, a pár trojek. Každý si možná říká, to je blázen, nebo prostě šprtka, a že si to opravím. Já vážně bych si s tím nechtěla tolik lámat hlavu, ale prostě jakmile se nevydaří, tak se mě sevře hrdlo a kdyby sem byla sama, tak se rozbrečim jak malé děcko. S těma známkama se asi nevyrovnám nikdy. V lednu jsem měla ještě 60 kg a nějak mi začal blbnout menses. Gynekolog mi dal antikoncepci, protože jsem také potřebovala zlepšit pleť. Jenže po té antikoncepci jsem přibrala na 70 kg. Vážně je to hrozné. A ještě k tomu přítel hodně naléhá, aby mohl přijet. Ruku mám opět pořezanou a minulé úterý jsem vážně přemýšlela, že se předávkuju nebo opravdu podřežu. Jsou to ale jen takové chvilkové pocity, pak mě to třeba přejde. Bojim se však toho, že když vážně jsem úplně v té chvíli zoufalá, že bych něco provedla. Je mi 16 a myslím, že by to šlo se s tím nějak poprat, jenže jsem na to sama. Řekla jsem to kamarádce, jenže ta se mi zdá taková odměřená poslední dobou. A ještě to ví přítel, ale ten pořád říká ať se snažím, já vím, že chce pomoct, ale opravdu není žádný odborník, neví jaké to je. Chtěla jsem zajít k psycholožce, ale bydlím v malém městě a tady nic není. Na gymplu máme učitelku, která učí základy společenských věd a říkala nám, že kdybysme měli nějaké problémy, ať za ní zajdeme. Ale nevím jestli by pomohla. Teď se snažím zhubnout, alespoň na 65. Odhlásila jsem si obědy, takže nebudu jíst, abych vážně nějak pokročila. Zatím ahojda a držte se všichni…..:)))))))
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.