Archive for category: Můj příběh

Zvládla jsem to, jupiiii!!! Vcera jsem sla naposled k me supr pani doktorce:) Sla jsem tam rada, protoze jsem ji mohla rict: Diky, jsem zdrava! Ani nevite, jaky to je pocit. Nebabrala jsem se v bulimii roky, mozna proto byl navrat k norme o neco snazsi. Uz po trech mesicich neustaleho zvraceni jsem dosla k tomu, ze toto nechci a ze si nechci nicit zdravi a ani vse ostatni (vztahy, sebevedomi, etc…). A tak jsem prestala (po nekolika neuspesnych pokusech) zvracet. Vydrzela jsem 4 mesice! A pak prisla recidiva a mesic jsem v tom zase trosku litala. Ale zase jsem si rekla stop a od te doby (9 mesicu) jsem nad misou hlavu nesklonila. Ale vyhra jeste nebyla na dohled. Nedokazala jsem se vzdat obzerstvi a naslednych vycitek, toho, ze jsem si pripadala DESNE tlusta (166 cm,59kg), no vsak to dobre znate. A tak jsem si rekla, ze kdyz to nedokazu skoncit sama, poprosim o pomoc. To byl asi nejtezsi okamzik, nejtezsi rozhodnuti. Ale taky nejlepsi:) Nasla jsem si tu moji supr pani doktorku, ktera me dokazala tak nakopnout a namotivovat, ze po prvni navsteve jsem byla skoro bez problemu. Trochu se to pak zhorsilo, ale po mesici jsem sla na kontrolu a prisel dalsi nasup motivace a chuti do uzdravovani, takze jsem pri vcerejsi navsteve (po dvou mesicich) mohla s klidnou dusi rict, jsem v pohode, jsem zdrava. Radim vsem, pokud CHCETE skoncit s tema potvorama, co Vas ovladaji, nechte si poradit a pomoct. verim, ze to jde zvladnout i svepomoci, ale pro vetsinu z nas je podpora dulezita. DRZIM PALCE!!!!!!

AHOJ,CHTĚLA BYCH VÁM ŘÍCT MŮJ PŘÍBĚH,PROTOŽE SE NEDOKÁŽU NIKOMU JINÉMU SVĚŘIT.KDYŽ MI BYLO ASI 12 LET,TENKRÁT JSEM SI STOUPLA NA VÁHU A ZJISTILA,ŽE VÁŽÍM 46KG.HRŮZA,ŘEKLA JSEM SI A ZAČALA HUBNOUT.MĚŘILA JSEM TENKRÁT ASI 158CM.HUBLA JSEM POMALU,SNAŽILA JSEM SE JÍST ZDRAVĚ A HÝBAT SE.TROCHU JSEM ZHUBLA.ČASEM MĚ TO ALE NĚJAK PŘEŠLO A JÁ JSEM S TÍM PŘESTALA.KDYŽ JSEM SE TEDY TENHLE ROK POSTAVILA NA VÁHU,JE MI TEĎ 14 A MĚŘÍM 168CM,ZJISTILA JSEM,ŽE VÁŘÍM NEUVĚŘITELNÝCH 44KG.BYLA JSEM STRAŠNĚ NAŠTVANÁ SAMA NA SEBE.ZAČALA JSEM ZASE HUBNOUT.TEĎ,VÁŽÍM OKOLO 36KG,PŘIPADÁM SI NEMOŽNĚ TLUSTÁ A TO I PŘES TO,ŽE MI LIDI KOLEM MĚ ŘÍKAJÍ,JAK MI LEZOU KOSTI S TĚLA,ŽE NA MĚ OBLEČENÍ VÍSÍ ATD.JSEM SLABÁ A PODRÁŽDĚNÁ.NEMÁM SÍLU NĚCO DĚLAT.COKOLI VYPIJU,I TO NEJMÉNĚ KALORICKÉ PITÍ,MÁM ŠPATNÉ SVĚDOBÍ.NEDOKÁŽU PŘESTAT A NEVÍM,JAK TO SE MNOU DOPADNE.JESTLI SI NĚKDY BUDU MOCT DÁT NĚJAKÉ JÍDLO BEZ VÝČITEK SVĚDOMÍ.DOUFÁM,ŽE VÁM MŮJ PŘÍBĚH NĚCO DAL A ZAMYSLÍTE SE NAD TÍM,CO DĚLÁME.JÁ SAMA SE NENÁVIDÍM.CHTĚLA BYCH VRÁTIT ČAS A NESPADNOUT DO TÉ HRŮZY,KTEROU PROŽÍVÁM.ALE TO NEJDE.

Ahoj, zdravím všechny kdo bohužel navštěvují tyhle stránky. Vůbec nevím co se se mnou poslední dobou děje =( Jsem taková oplácaná mám 58-60 kg při výšce 170 cm. Pořád si připadám strašně tlustá a chtěla bych zhubnout. Dokonce si myslím že bych chtěla být anorektičkou, ale mně to prostě nejde. Vydržím třeba týden na jednom jídlu za den a pak najednou vyjím celou ledničku za večer. Jenže kdybych aspon jedla normálníá věci, jenže já jím jen oplatky, koláčky, koblížky, čokoládky….však to asi někteří znáte. Nevím jak se ovládat a při tom si řikám že na tom nemuže byt nic zas tak těžkého. Vždyt budu jen pár dnů bez jídla a až zhubnu do své vysněné podoby, tak se zase pořádně najím, jako normální člověk, ale k tomu se asi nikdy nedostanu =( už mě to trápí od začátku května, co mi muj kluk řekl něco v tom smyslu že bych měla začít cvičit atd. Tak se ve mě hnulo svědomí, že jsem si řekla, že to zvládnu, ale skutek utek. Na prázdniny plánuju opravdu drastickou dietu, abych zhubla aspon na 52 kg. To je jenom 6-8 kilo, to de ne? Možná je to nudný příběh, ale mě to strašně trápí, jestli chcete nějak zarágovat, tak mužete do komentářů =) všem držím palečky a doufám, že se s toho dostanete a mějte se rádi takoví jací ste =)

Zaujal me dopis Evicky..aspon myslim, ze to byla ona…proc hubnout…pro koho hubnout? Nechapu, ze si kazdy mysli, ze PPP je o touze libit se muzum. Ja jsem nikdy nemela problemy s navazovanim kontaktu, ani s muzi ani s nikym jinym. Libila jsem se jim, nadbihali mi..ale hubnout jsem zacala stejne. Jasne, davno se mi to vymklo z ruky a ne tak davno jsem to vice mene prekonala, ale porad se mi nelibi tluste zeny. Tedy, ne tluste, ale normalni, jako ja. Hrozne se mi libi vychrtle modelky, lidi vyhubli po nemoci…krehotinke bledule. Vubec nerozumim tomu, ze se nekomu muze libit normalni postava a nebo par kilo navic….asi kdybych byla muz, musela bych si vzit jedine divku s PPP, protoze si nedovedu prestavit, ze bych se dotkla neceho pro me tak nechutneho jako „masa“. To je tedy muj duvod proc hubnout – protoze chci vypadat jako krehule. Tuhle mi jedne znamy rekl, ze jsem strasne krasna a mam nadhernou zenskou postavu – nemohl me urazit vic 🙁 od te doby jsem uz nikdy nebyla plavat, ackoli je to muj velice oblibeny sport. Kdyz jsem (pred 5ti lety) mela anorexii, tak jsem rada chodila ven a nejdela jsem. Ted uz jim, i sladke a vsechno…ale kdykoli neco polykam tak vim, ze se vzdaluju svemu snu byt nemocna a vychrtla. Alespon tedy kdyz uz nemuzu byt takhle krasna, tak se snazim trestat tim, ze si nekupuji hezke obleceni, nelicim se, prestala jsem s konicky..proc taky, kdyz mam telo plne masa??? Muj nejvetsi sen je vratit se znovu do anorexie a umrit na ni (hlady). Ale vubec nechapu, jak jsem kdysi dokazala nejist! Je na to nejaky trik? Kdy to cloveku v hlave preskoci a on prestane mit rad jidlo? Clovek si ma zivot uzit..i s jidlem a neomezovat se…tak se neomezuju, cokolada uz neni tabu…ale zase je omezena moje radost ze sebe…v anorexii jsem mela tolik konicku, ted nesmim nic delat a s nikym se stykat, jako trest za postavu plnou masa.

… Jako bych se řítila do propasti. Veškerá snaha otočit se, vrátit se, odbočit, vyšla nazmar. Už jsem tak blízko, že vidím, jak je strž hluboká, vím, že už není moc času, ale jako by mě nějaká neviditelná síla táhla pořád dál a nedovolila mi zabrzdit, sejít z cesty. … Říkám si, nechovej se jako chudinka, nelituj se, vzchop se, dospěj konečně, chovej se zodpovědně, přestaň si namlouvat, že to nejde a že už nemůžeš. Všechno jde, když je člověk dostatečně ochotný. Mám život ve svých rukou. Nic z toho nepomáhá. Vše se míjí účinkem. Výčitky. Kritika. Úzkost. Strach. Bolest. Začarovaný kruh deprese, jídla. Už jen představa, že musím vyjít na ulici mezi lidi, do autobusu, do školy, mě děsí. Jako by tam bylo něco, co by mi mohlo ublížit. Vím, že je to hloupé. Že tam nic není. Že jsem blázen. Blázen neschopný začít žít normálně. … Vždycky byla šikovná, hodná, zodpovědná a chytrá holčička. Dobře se učila, škola ji bavila, učitelé i děti ji měli rádi. Pomáhala mamince. Starala se o mladšího brášku. Všechno bylo v pořádku. … Deprese. Tma. Černá barva. Nezodpovědnost. Samota. Práznota. Neuvěřitelný pocit vlastní neschopnosti. „Jsi neschopná“. „Těším se, až konečně vypadneš z domu.“ „Ničíš mi život.“ Další sebekritika. Nic nedokážu a všem kolem sebe jen ubližuju. Bylo by jim beze mě líp. Už jim nechci ubližovat. Už nemůžu. Nevím, co mám dělat. Chci zůstat sama. Dostat od sebe všechny lidi co nejdál, abych je už nemohla tolik trápit. Tolik to bolelo. Aspoň na chvilku se té bolesti zbavit. Na chvilku. Našla jsem způsob. Přehlušit ji. Fyzickou bolestí (pozn. ne pokus o sebevraždu). Úleva. A konec jedné etapy a začátek jiné. … Dětské psychiatrické oddělení Opava. Diagnóza hraniční porucha. Nakonec kvůli jiným zdravotním komplikacím pobyt předběžně ukončen. Přerušená školní docházka. Rok doma. Boj. Nástup na novou školu. A pomalé zlepšování stavu. … Střídání horších a lepších období. Vysazení antidepresiv, ukončení psychiatrických sezení. Prý jsem šikovná a zvládnu to. … Přejídání (pozn. prý jeden z možných příznaků hraniční poruchy). Přibírání. Dieta. Zpočátku rozumná. … Jeden nízkotučný jogurt a jabko denně. Dvě hodiny denně na kole. Slabost, zimnice, výčitky, strach z jídla. … Přejídání. Zvracení. … Uzavírání se do sebe. Zalézám do ulity, do kouta, do tmy a tam zůstávám. Sama. Daleko od všeho a všech. Hnusí se mi současná společnost. Všechno umělé, prolhané, vymyšlené. A já uprostřed toho všeho a nedokážu tomu tlaku odolat. Ze sebe samé je mi zle. Ubližuju všem. Zasloužím si trest. Zvracení. Ani to už není dostatečným potrestáním za to všechno, co dělám. … Ve chvíli, kdy jsem si poprvé uvědomila, že přestava nože a vlastní krve mi (už zase) nepřijde strašlivá, ale naopak stále více uklidňující, mi došlo, že už není prostor uvažovat nad tím, jestli jsem neschopná a chovám se jako chudinka, nebo jsem nemocná (je tak lehký označit svůj problém za nemoc – tak to nechci). I kdybych se měla hanbou propadnout, musím s tím něco dělat. Požádat o pomoc. 11.7. si jdu pro antidepresiva. Nevím, co bude dál. Mám strach. Strach z neznáma. Je to strašné, ale s ppp se cítím jistější. Sama sebou. Vím, co se se mnou děje. Ale až má ppp někdy skončí, co bude dál? Co zbyde? … Rodina okrajově ví, co se děje. Někdo víc, někdo míň. Nechci jim nic vyčítat. Sami jsou oběti. Rodiče své děti nenaučí nic, co by někdo v minulosti nenaučil je. Jsem stoprocentně odpovědná za svůj život. Ale věci, co se staly… Jizvy, které se hojí velmi pomalu. Nač se zabývat minulostí. Čas nevrátím. Dnes je to lepší. Cítím podporu. … Dnes jsem dostala vysvědčení. Tři dvojky a jinak jedničky na prý elitním, výběrovém gymnáziu. … Jakmile jsem se dostala domů, hrozně jsem se přejedla. Trochu paradoxní. … Už nemám ani sílu ani důvod ráno vstát, obléct se, umýt se. Ztrácím chuť k jídlu (což by mě za jiných okolností dost těšilo), k jakékoli práci se musím opravdu nutit. Jsem unavená, večer ale nemůžu usnout, v noci se budím, ráno vstávám už brzy, prtotože nemůžu spát. Dělá mi hrozné problémy s někým mluvit nebo vnímat, když někdo mluví se mnou. Přítomnost lidí mě rozčiluje, unavuje a ačkoli nevím proč, absolutně nesnesu, když se mě někdo dotýká, chce mě obejmout, pohladit, chytit za ruku. nemám chuť bojovat, uzdravovat se. Vím, že tuhle situaci už dlouho nesnesu, ale už nemám chuť, sílu, důvod bojovat.