PLny zaludek-plna hlava

/0 Komentáře/v /přidal

AHoj vsechny, surfuju si tak po internetu a nasla sem prima stranky-idelani.cz. Procitala sem si pribehy a v podstate se v kazdym z nich alespon trochu nasla. Asi proto,ze jsem prave ted na ty skale(na jejim okraji) a nevim,jestli chci (opet)skocit nebo ne. Citim,vnitrne,ze to co delam neni spravne,ale na druhou stranu si rikam,ze na tom nejsem(zatim) tak zle. I kdyz,… Je mi 24let a za posledni rok sem ztloustla vic jak 20 kg(skoro 80Kg nyni). Nebyla sem ani predtim spokojena se svoji vahou,ale snazila sem se s tim neco delat.Sportovala sem a hlavne sem prestala kourit coz mi dost pomohlo,ale na druhou stranu sem pribrala,takze za posedni rok sem se ze svejch 58kg dostala az na todle mega cislo!!!! DRzela sem ruzny diety nebo nejedla. Vaha sla dolu,ale jen na nejakou dobu. Pokud mi ruplo v hlave sporadala sem vse co mi prislo pod ruku-bylo mi zle,fyzicky i psychicky-zvracela sem. Pohoda,vzdycky sem strasne moc zhubla-rychle!!!! behem mesice klido i 15 kg. ..Velka radost,jde to samo. Zase sem se zacla prejidat,vaha rostla. parkrat prst do krku,nesnasim zvraceni,…tak radej nebudu jist. A takhle stale dokola. ted mam 75kg a citim,ze ma psychika je pripravena na dalsi tryzneni sebe sama. Chci zhubnout,rychle,jednoduse. Ono to totiz jde-jednoduse.Proste nejist. Zatnu zuby a navnimam.Zelenina,lusteniny,… Je to zdravy a malo kalorii. Chci bejt zase krasna. SEgra mi rekla,ze sem driv byla jeji velkej vzor,krasna,vtipna a kdo vi jaky blbosti jeste. Ale ty casy uz sou davno pryc. Mrzi me to a boli zaroven. Pritel mi rika,ze moje nadvaha neni dobra pro moje telo. ma pravdu,vim to. Kdyz ale prestanu jist nadava mi,ze takhle to taky nejde. ALe ja to jinak nedokazu!!! jen extremy!!!! Sakra,mrzi me to. Nikdo zatim netusil jaky boje se odehravaj v moji hlave. Chtela sem se o to podelit. Budu rada,kdyz mi napisete Hodne stesti a pevnou vuly-zit normalne. Ja

Mám už ve všem zmatek, poraďte mi pjosím

/0 Komentáře/v /přidal

choječky lidičky, už jsem parkrát písala, mé ¨problémy- bulímie, podváha..přejídání..výčitky..přehnané cvičení..hladovky…se celkové vyřešily, až do té doby, než začaly prázdniny, celý červenec jsem poctivě cvičila, hamala třikrát denně a to jogurt, mrkev, salát ze zelí..váha šla dolů a já byla štastná, jenže se to ve mě od srpna otočilo, začala jsem se přejídat, zvracet mi nešlo a sednout si na rotoped s plným bříškem mě dost bolelo. takže jsem za měsíc nabrala 10kg a začal školní rok, a já pokračovala a pokračovala, nyní mám z mých pracně vydřených 55kg —70 kg, je mi ze mě zle, chce se mi plakat, každou noc se mi zdaj noční můry o tom jak neustále kynu a kynu…jenže mám strach a jednu otázečku?všichni tady rozumíme stravě a víme co ano a co ne, jenže já už jsem ted v koncích, má dieta se skládá z :snidané-jablko, svačina-mrkev nebo jablko, oběd- vařeně těstoviny, nebo rýže, nebo zeleninový salát, nebo sojové boby, a váha ne a ne dolů, každý den hodinu jedu na rotopedu, dělám sklapovačky a cvičím s činkama, co je špatně?mám jíst maso ?pomožete mi, prosím

nemoc

/0 Komentáře/v /přidal

Bylo to asi před rokem a půl. Vážila jsem 55 kg a měřila 168cm…Najednou jsem onemocněla a za necelé 2týdny jsem zhubla na 42kg….Když jsem se to snažila nabrat zpět, nešlo to…Až když jsem přišla na střední tak mi všichni říkali jak sem vychrtlá a to mě vážně štvalo…v tu chvíli jsem se cítila hnusně a začalala se přejídat…rok a půl mi trvalo dostat se na 48 kg…a už to nikdy nechci zažít

Vše mi dochází až nyní.

/0 Komentáře/v /přidal

Dlouhou dobu jsem vůbec nevěděla, zda sem mám napsat. Nakonec se k tomu odhodlávám. Tak od svých 14ti let jsem skoro nejedla nic pořádného, vše bylo hektické, ale nějak jsem si to ani neuvědomovala. Až tak od 16ti jsem jíst nechtěla. A dařilo se mi to. Nevadilo mi být bez jídla. Ve svých 17ti letech jsem měla 45kg. Výborně jsem se učila a dokonce jsem byla schopná hrát fotbal a neustáe chodit na mnohakilometrové procházky. Jenže pak to na mě nějak dolehlo. Bylo to tím, že jsem si našla přítele, najednou jsem musela zvládat i jeho. No, a nejíst před ním mi nějak nešlo, kritizoval mě za to. Chci to zkrátit, prostě dnes je mi téměř 20, a už tak rok jím. Jenže – nikdy mi anorexie a PPP vůbec nepřišly tak hrozné, jako právě nyní. Když jsem opět začala jíst, tak všechno, a s velikým strachem, takže jsem střídala přejídání s hladovkami. Teď jím Docela v pohodě, normální i teplá jídla. Zjišťuji, jak můj život byl ale s Anorexií lepší, což je děsné poznání. Byla jsem hezky hubená, teď mám při 158cm 53kg a vadí mi to. Nikdy jsem neměla boky, teď jsou. Nemohu se na to dívat. Faktem je, že anorexie mi mnohé vzala – dospívání, kamarády, intimní život, ale mně samota celkem vyhovovala. Mohla jsem jít kamkoli a kdykoli, teď to závisí i na příteli. Opravdu nechci tvrdit, že bych chtěla být opět anorektička – to už NIKDY! Ale chtěla bych se zbavit té minulosti, té touhy po vyhublosti. Chci to být já a mít se ráda. Nemám si na co stěžovat, přesto sem píšu – no, není to malicherné??

Jsem z toho venku, snad!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky kdysi dávno jsem zaznamenala svůj příběh (15.8.2004 – touha po hubenosti). Je to už rok a půl co mi můj přítel (pořád ten stejný jako 15.8.04) pomohl překonat bulimii.Plánovali jsme svatbu, ale já jsem chtěla ještě do příštího roku počkat, přítel by chtěl mít hned po svatbě děti, ale jak asi víte vyléčené anorektička a bulimičky mají problém otěhotnět.Zašla jsem si tedy k lékaři a ten mi bohužel řekl, že nám to bude trvat dlouho než příjdu do jiného stavu, proto jsem ze svatby couvla, znáte lidi jak se vdáte začnou otázky typu – kdy budete mít děti atd. a tomu jsem se chtěla vyhnout.S přítelem jsme se domluvili, že vysadím přášky a budem to zkoušet. Nebudete tomu věřit,ale hned napoprvé se nám to podařilo (žasl i doktor) teď jsem již ve 31 týdnu tzn. že za pár týdnů (asi 1.12.)si pochovám své vymodlené miminko.Ptáte se jak zvládám těhotenství a přibírání? Ze začátku jsem nepřibírala (měla jsem nějaké to kilo navíc) a nebylo mi ani špatně, do teď jsem přibrala 7 kilo.Na váhu rači nestoupám, jen u lékaře a věřte že mě ty čísla děsí, ale zároveň vím , že je uvnitř miminko, které živím. Ale obávám se co bude po porodu jestli do toho zase nespadnu, i když můj přítel o mě pečuje a dává na mě pozor (nesmím se dívat na žádné soutěže krásy, minimálně na miss xxl), obavy tu jsou. Několikrát jsem se přistihla jek si v hlavě dávám dohromady jídelníček skládající se z ovoce a zeleniny. Snad to všechno ustojím a zvládnu. Všem vám držím palce a dám vědět co se mi narodilo.Nevzdávejte boj s těmito nemocemi a nechte si pomoct sami to určitě nezvládnete. Ahojky Lucie a miminko

Všechno se vším souvidí

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holčičky..:-)Nejdřív se představím. Jmenuji se Linda a je mi 16 let. Za svůj život jsem si užila, řekla bych , už dost. Asi před třemi lety moje mamka prodělala rakovinu, bylo to asi nejhorší období mého života..tedy aspoń jsem si to myslela. Z bříška jí vyndali skoro úplně všechno, nebudu mluvit o tom, jak si člověk v této chvíli uvědomuje, co pro něj rodina znamená. Naštěstí vše dopadlo dobře a mamka je teď v pořádku a úplně zdravá. V té době jsme museli být všichni silní, celá naše rodina se zapojila a starala jak jen nejlépe mohla. Když se mamka uzdravila, nabral její život nový směr,začala pomalu cvičit a krásně zhubla, moc jí to sluší. Začala jsem cvičit také. Nechci psát o tom, jak jsem se postupně dostala do anorexie, tenhle příběh přece všichni znáte. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak tím rmoutím celou naší rodinu a hlavně mojí milovanou maminku. Tahle nemoc mě naprosto pohltila, sebrala asi dva roky života a taky jsem všechny sklamala, hlavně sama sebe. Když jsem začala mít velké potíže se svým zdravotnním stavem, hlavně s menstruací, rozhodla jsem se, že s tím končím. Že chci být šťasná holka, která má kluka a může mít děti. A protože jsem beran a hlavně jsem věřila, že všechno jde, dokázala jsem to. Během 4 měsíců jsem nabrala asi 15 kg a stal se ze mě nejšťastnější človíček n světě. Tahle se člověk naučí mít rád život a taky sám sebe. Miluju život se vším všudy. Překážek je hodně, ale musí se překonávat, to člověka povznáší a já věřím, že vy všechny to dokážete. Já si hned jak jsem se uzdravila našla přítele, jak mě najednou všichni chtěli. Tolik mi pomohl a pomáhá, ani o tom snad neví. Miluju ho nade všechno na světě, je to moje obrovská podpora. Co život ale nechtěl, dnes jsem se dozvěděla, že mám mononukleozu. Myslím, že si nikdo nedokáže představit, jak je to pro mě těžké snášet. Teď si asi musím odpykat to moje bezdůvodné hubnutí, ublížila jsem svému tělu. Je hrozné pomyšlení, že teď budu muset být pořád v klidu a nemoct sportovat a věnovat se pořádně svým koníčkům, jako že jich mám nepřeberné množství, slovo klid nenávidím..!Chtěla jsem tento příběh napsat, aby jste věděli, že existuje i něco jiného než anorexie, je to taková zbytečnost takhle se trápit. Vím o čem mluvím, dříve nebo později se vám to vymstí, neničte si svoje zdravá těla a mysl. Na světě jsou přece důležitější věci než je jídlo, podívejte se kolem sebe, lidi vás milují a vy je trápíte, nedělejte to! Vaše rodiny a přátele vás tolik milují, tak se přeci uzdravte!Je to těžké, já vím, ale zkuste si všichni, celá rodina sednou u jednoho stolu a pořádně se nadlábnout a popovídat si o všem..:-)Ani nevíte, jak vám držím všem palce a moc vám přeju zdraíčko a pevnou vůli, věřím, že to každý můžete dokázat. Milujte svět a sami sebe:-)..Vaše Lindítko…

Možná první kluk?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky holky:-) vlastně vůbec nevím proč jsem něco píšu. Možná proto, že tu chybí příběh nějakýho kluka, možná abych aspoň na chvíli utekl před tím co mě trápí. Možná toho budu litovat, jako už spousty věcí. Všechno začalo přestupem na střední školu. Vždycky jsem s obdivem pokukoval po barevných dresech kluků v sedle kola, co za každého počasí roztáčí převody svého nablýskaného miláčka. A když už jsem vstupoval do světa starších (sš), byl ten praví čas pořídit si závodní kolo a něco na něm dokázat. Z počátku šlo všechno skvěle. Ale jen do té doby, než jsem se rozhodl shodit pár kil, abych mohl v kopcích soupeřům ujíždět ještě více než doposud. Jenomže z pár kilogramů se jich nakonec stalo trošku víc. Asi nemá cenu se rozepisovat o tom, jak zrcadlo klame, jak celej den strávíte na váze, jak každou kalorii musíte spálit pohybem, jak se vaši přátelé pomalinku ztrácejí, jak ???, prostě deprese ovládne všechno ve vašem životě. Tahle deprese se jmenuje anorexie. Ano, právě ona mě dostala do nemocnice s váhou 48,5kg při výšce 180cm. Postupem času se z téhle deprese vyklubala její sestřička bulimie, která nežila dlouho a předala štafetu dál už jen přejídání bez zvracení. Tohle posunulo moji podváhu na téměř nadváhu. Po čtyřletém boji s ppp můžu říct, že problémy s jídlem mám téměř zvládnuté, aspoň dočasně jsem se smířil s váhou 77kg. Jenomže ppp poškodila mnohem, mnohem víc věcí než jen moje stravovací návyky. Zničila chrupavku v kolenech, tak, že už nikdy pořádně na kole jezdit nemůžu. Odnesla všechny přátele, zmrazila city k druhým lidem a především v mé hlavě nechala místo pro deprese z čehokoliv. Za pár dní mám nastoupit na vysokou školu. Je mě sladkých devatenáct, měl bych si tedy užívat života plnými doušky. Jenže, on mě nebaví. Nevím za čím mám jít, čeho chci dosáhnout. Všechny moje sny se zbořily jako domeček z karet. Jsou dny, kdy mě padá všechno z ruky, v noci se mi zdají sny tak skutečné, že ráno nevím jestli se to stalo, nebo ne. Někdy ani nejdu spát, raději vezmu auto a projezdím celou noc. Nemám s kým si promluvit. Rodiče mě nikdy nepochopí a kamarádi se na mě do posledního vykašlali a deprese neberou konce. Čím dál víc bych chtěl mít tu moc, abych mohl mávnout kouzelnou hůlkou a ppp by jednou pro vždy zmizely z tohoto světa. Už by nikdy nikomu nezničily život. PS: Budu moc rád, když cokoliv napíšete na basso@email.cz.

Já…

/0 Komentáře/v /přidal

Tohle píšu v mé nejhorší depresi,bohužel…je moje asi druhá za život v tom se obdivuju,protože já depky nikdy nemám,věřím že sem silná osobnost.Umim naslouchat a poradit,mám spoustu kamarádek,prima mámu a sem dobrá i ve škole…jen tak mimochodem je mi 16,cítím se ted hrozně,je to jenom a jenom kvůli klukům a mé nejlepší kámošce.Já vim že to sem nepatří ale vypovídat se prostě musim a nejlepší je to slovama…moje nej kámoška bohužel začala chodit s klukem co se mi opravdu líbil a ráda bych s nim chodila i já,ale nedala na mě ohled (věděla o tom) a začla s nim chodit.Bohužel já mám na kluky docela pech protože si se mnou chtěj většinou jenom užít a já taky a když vidim zajímavýho kluka co se mi líbí tak ho chci poznat…sou prostě dva druhy kluků u mě: s těma co vim že bych se do nich dokázala zamilovat a s těma co si jen užívám,ale nečekám nic víc…před tejdnem sem si stoupla na váhu a zhrotila sem se,protože sem přibrala a musim to schodit protože já sem bohužel byla už před tim trochu zaoblená a řekla sem si že to schodim ale bohužel sem celý ráno nejedla a když sem přijela domů nebo večer tak sem se najedla,přímo sežrala,štve mě to protože sem strašně nechutná…ale zítra se všim končím.Neděle…blbej den pro začátek ale já to musim vzít od konce abych se dostala zase na začátek,zhubnu pěkně v pohodě,cvičením ale ne že budu jíst jako tady holky jedno jablko denně,ale udělám si jídelníček…není to žádnej příběh to ne,je to jenom vypsání z depky…a neberte to zle,ale doufám,že sem psát nikdy nebudu asi víte proč…pokud ste to dočetli,tak ste dobrý,protože já bych tohle asi nečetla…mějte se hezky a užívej te si života protože máte jenom jeden a zkuste to vzít jako já…

Inspirace

/0 Komentáře/v /přidal

„Kdybych měla svůj život prožít znovu – opovážila bych se příště dělat víc chyb. Uvolnila bych se. Zpomalila bych. Byla bych pošetilejší, než jsem byla tentokrát. Míň věcí bych brala vážně. Využila bych víc příležitostí. Vyrážela bych na víc výletů. Vylezla bych na víc hor a plavala ve více řekách. Jedla bych víc zmrzliny a míň fazolí. Možná bych měla víc okamžitých problémů, ale míň těch imaginárních. Víte, jsem jedním z těch lidí, kteří žijí rozumně a prakticky hodinu po hodině, den po dni. Ach, mívala jsem své chvíle, a kdybych to měla podstoupit celé znovu, měla bych jich víc. Ve skutečnosti bych se pokusila nemít nic jiného. Jen chvíle. Jednu po druhé, místo abych žila tolik napřed před každým dnem. Byla jsem jedním z těch lidí, kteří nikdy nikam nejdou bez teploměru, termosky, pláště do deště a deštníku. Kdybych to měla žít znovu, cestovala bych víc nalehko. Kdybych měla svůj život prožít znovu, začala bych dřív na jaře chodit bosá a zůstala tak na podzim déle. Víc bych tančila. Jezdila bych na více kolotočích. Trhala bych víc sedmikrásek.“ Nadine Stairová (americká básnířka ve věku 85 let)

Prislo to celkem nenapadne…

/0 Komentáře/v /přidal

Nemohu s přesností říct, kdy to všechno začalo, protože to sama nevím. Přišlo to pozvolna a nenápadně. Co vím ale určitě je to, že to začlo už na základní škole. Jako každé malé dítě na základní škole jsem od své mamky dostávala odpovídající svačiny. Dokonce i školní jídelnu jsem navštěvovala. Jak to ale bylo doopravdy? Jako malá jsem nikdy obloženou housku, kterou jsem měla ke svačině nesnědla. Vždycky jsem byla hrozně pomalá. Ve školce jsem vždy byla mezi posledními u stolu. Ve všem jsem byla pomalejší (pomalu se oblékala, atd). A tak není udivující, že i jezení mi trvalo déle a tak pro mě ani nemělo smysl o přestávce rozbalovat svačinu, protože mi bylo jasné, že za chvilku stejně bude zvonit. A mě by bylo velmi nepříjemné již rozjedenou hosku zabalovat a dojídat ji další přestávku. A tak jsem se naučila dávat svačiny spolužákům. A obědům ve škole jsem taky moc nedala – dvakrát jsem do toho dloubla, trošku rozhrabala talíř (aby to vypadal, že jídlo není tak úplně netknuté) a odnesla jsem talíř zpět k okénku. Občas jsem sice ještě něco k obědu snědla doma, ale pak už me čekala akorát večeře a občas jsem na ní zapomněla úplně a šla spát s prázdným žaludkem (a říkala si, že se přeci najim další den ráno) – snídani mě vždy donutili sníst (vždy to byl chleba s máslem a občas i s medem – za těch 9 let se to nezměnilo). Jednou jsme si ve škole dělali test BMI. Vyšla mi podváha a všichni ve třídě jsme se tomu akorát zasmáli… A já další přestávku opět dala svou svačinu kamarádce… Ve 13ti letech jsem poprvé navštívila gynekoložku (ke které chodím dodnes). jako malá jsem vyrostla poměrně rychle, a začala trošku více jíst, ale při tom růstu a vývoji to nebylo nijak znát. A navíc to „velké jezení“ bylo jen nárazové – víkendy a prázdniny. Poprvé jsem si své nízké BMI uvědomila, až když mě na něj upozornila právě má gynekoložka (nevím kolik jsem tenkrát měřila, ale ve 13ti jsem vážila 45 – mohla jsem měřit tak 169 – vážně to nevím jistě). Od té doby se začala má váha sledovat. Ale nikdy ne tak vážně, jako za poslední rok a půl. Začala jsem chodit s přítelem, který se o to začal zajímat. Navíc jsem chtěla dostat antikoncepci a při váze 55 a výšce 179 to nebylo možné. A tak jsem z vlastní vůle přibrala na 57. Ale tuto váhu se mi nedařilo udržet a tak jsem musela vždy před kontrolou lhát (pila jsem litry vody a jedla kila bananu – těsně před návštěvou) – po nějaké době me doktorka nechávala v čekárně čekat déle než je zdrávo a tak stejně všechna voda šla ze mě ven. Někdy začátkem roku jsem onemocněla od žaludku (jsem přesvědčedna, že to bylo nervového původu) – najednou se mi po ranu udelalo blbě a neudržela v sobě ani vodu. Vydrželo mi to 3 dny a já zhubla na úžasných 51!!! cítila jsem se unaveně, ale šťastně. Několik mesíců jsem si pak udržela maximální tělesnou hmotnost na 53 kilogramech. Ale stačilo pár dovolených pod dohledem starostlivého přítele a měla jsem opět zpět svých 56… Přítel měl radost, ale já byla nešťastná. Všichni měli radost, ale já cítíla, že je nenávidím. Začala jsem být náladová a nevrlá. Začala jsem odsekávat. Nezajímá mě nic jiného než najít nějaký způsob, abych nepřibrala a přitom lidé v mém okolí byli spokojení s tím, že „jím“. Stále hledám způsob jak jíst něco co by mi nepřišlo jako jídlo (občas se mi z představy, že mám něco pozřít zvedá žaludek a chce se mi brečet) Párkrát jsem zkoušela zvracet úmyslně, ale neumím to a ani se mi to nelíbí. Navíc to nepovažuji za efektivní. Proč jídlo zvracet, když se vlastně nemusí jíst vůbec? Už třikrát se už ale ta žaludeční nevolnost vrátila… Většinou je před nějakým podstatným rozhodnutím a nebo když mám další den jít na kontrolu k doktorce… Již dvakrát jsem navštívila (na doporučení mé gynekoložky) nutriční lékařku… doporučila mě k paní psycholožce.. zítra k ní poprvé jdu.. Jde ukončit něco u čeho neznáme začátek? Nechte mě prosím dělat tu jedinou věc, která mi jde alespon trochu dobře – nechte mě hubnout!