…že se podobné problémy budou týkat i mě! Dovolte, abych vás pozdravila, milé dívky, milé ženy! Po více jak půl roce čtení vašich príspěvků a občasného povídání v POKECU, jsem se rozhodla, že už je na čase, napsat taky něco o sobě. Jak už jsem psala na začátku, nikdy by mě ani nenapadlo, že bych mohla mít PPP! Jako malá holčička jsem pořád někde lítala, skákala gumu a hrála céčka, jedla jsem všechno, co jsem chtěla a kdy jsem chtěla, milovala jsem čipsíky a sladkou limonádu… V patnácti letech jsem jako každý takto starý človíček začala studovat střední školu. Nutno podotknout, že na základce nikdo nic takového neřešil, diety u nás neprobíhaly, já osobně jsem byla nejmenší ze třídy, prsa mi začala růst až v půlce devítky; byla jsem prostě takový skříteček:) To se ovšem změnilo, jak by taky ne, že?! Na gymplu jsem poznala svou největší, nejmilejší a životní lásku. Byli jsme spolu každou volnou chvilku, trávili jsme společně obědové pauzy, chodili do školního bufetu na „zobání“, kupovali si čokolády, lízátka a sladké žvejkačky… Klasická studentská idylka. Vzhledem k tomu, že mám dvě starší sestry, které už v té době měly své vlastní rodiny, a naši mého přítele poznali poměrně brzy, ke všemu jsem se ve škole nezhoršila-ba naopak, neměli důvod mi ho „zakazovat“. Tudíž jsem prožívala nádherné chvilky, chodili jsme ven, někdy jsme byli u nich doma, kde jsme spořádali k svačině i dva rohlíky nebo každý svou pizzu, neřešila jsem nic… Přítel mi kolikrát odpovídal na mou otázku, zda nejsem tlustá, že na to, že nedělám žádný sport a prakticky se jen učím a jím, mám postavu přímo vynikající. Měřila jsem tehdá asi 168 cm a vážila 53 kg. O prázdninách jsem začala brát antikoncepci a během dsalšího roku přibrala pět kilo. Což o to, to mně bylo jedno…Ale dolehlo to na mě až o další rok později, kdy jsem mezi druhákem a třeťákem začala dodržovat určitý režim. Nedá se říct, že bych držela dietu, ale jedla jsem tak, jak jsem si sama předsevzala. Pečivo neexistovalo, jedla jsem jen rýžové chlebíčky, ovoce, zeleninu (k obědu hlavně dušenou s brambory a přírodní kuřecí rízek) a sem tam Bebe dobré ráno. Také jsem pila hodně kávu, ale každé ráno jsem cvičila, tudíž jsem tomu nepřikládala taklovou váhu. Zhubla jsem 4 kila, ale na fantasy táboře na konci těchto prázdnin to samozřejmě šlo zase všechno zpátky… Nehledě na to, že mě jednou přepadla zákeřná hypoglykémie a já se zařekla, že už tohle víckrát neudělám! Další rok se obešel bez jakýchkoliv výčitek, jedla jsem opět, co jsem chtěla a postava mi byla volná. Jenže pak přišly prázdniny a já jsem si začala přát piercing do pupíku, což se našim ale vůbec nelibilo. Vzhledem k tomu, že jsem třeba v deset večer u knížky spořádala dvoje polomáčenky (ale pozor, vyloženě při těle jsem nikdy nebyla-to zase musím objektivně uznat!:) ), měla jsem pak za prvé pocit, že to jako dost přeháním, a za druhé že to nemohu nikdy vydržet. Začala jsem každý den posilovat – půl hodiny. Jedla jsem méně, po páté do mě už nikdo nic nedostal, pila jsem jak barel… Na konci prázdnin opět proběhl fantasy tábor, ale už jsem se hlídala a rumové pralinky viděly moje očička jen po obědě:) Nikoliv o půlnočních poradách:) A jak jsem vstoupila do maturitního ročníku, rozhodla jsem se, že budu tento režim dodržovat a světe div se, já jsem zhubla:) Věděla jsem, že to nemám zadarmo, pravidelné každodenní cvičení třeba i v deset hodin večer nebylo nic moc, ale já měla skvělý pocit, protože jsem něco dělala a hubla jsem:) Najednou jsem si připadala jako hvězda, měla jsem vynikající výsledky ve škole, byla jsem štíhlá, hezká, přítel studoval sice 50 kiláku ode mě, ale milovali jsme se… Teď mě tak napadlo, proč to píšu v minulosti, když to trvá dodnes???:D No, ale abych pokračovala…-Do března bylo všechno OK. Stresy probíhaly jen v rámci školy, byla jsem jednou z premiantek a strach z matury byl u mně přiměřený mému přístupu, tudíž skoro žádný…:) Ne, to bych zase kecala. Zdá se, že jsem byla šťastná…Byla, protože jsem měla vlastně všechno, co jsem si kdy přála…až na ten piercing. Proto jsem vlastně chtěla hubnout (původně šlo jen o zpevnění postavy, ale po čase jsem chtěla všechno, no). V březnu došlo ale ke zlomu a já vím, že nebýt mého přítele, do klasické anorexie bych spadla. Sice jsem si nikdy nedokázala odepřít drobný zákuseček po obědě (lízátko, sladká žvýkačka, dvě Bebe dobré ráno), ale už jsem neměla přehled, co jím – respektive, co nejím! Pro jistotu jsem nejedla nic… Tedy ne úplně, ale díky prolistovaným brožurkám o zdravém stravování jsem věděla, co přesně můžu a co bych měla omezit (takže co tím pádem naprosto vypadává z mého jídleníčku). Denně jsem si zapisovala, co jsem snědla, od té doby piji denně zhruba 6 litrů vody, když něco chci, sním toho jen půlku… Připadala jsem si mezi kamarádkama jak blázen, protože jsem se nedokázala bavit o strachu z matury, ale o tom, co má kolik kilojouleů. Svaťák jsem strávila s přítelem na chatě a cvičila jsem jen ráno, tudíž jsem lehce přibrala. Přispěly k tomu i večerní dýchánky u telky s mističkou čispů:) Pak se ale všechno zase srovnalo, začala jsem vařit podle kuchařky HUBNEME KONEČNĚ S ROZUMEM a strašně mě to bavilo…a i když jsem někdy zhřešila, měla jsem výčitky jen maličké. Jenže zase přišlo období, kdy jsem prožívala stavy, že MŮŽU ŽRÁT! Nejednou jsem brečela příteli v náručí s tím, že jsem nechutná, ačkoliv opět musím upozornit na to, že jsem se tak viděla jen já. Ani jsem si pomalu nevšimla, že jsem zhubla, připadala jsem si v zrcadle pořád stejná… Když odjel přítel v červenci letošního roku do Řecka na deset dní, položila jsem se do toho, jedla jen něco, pětkrát denně, cvičila u Dowsonova světa asi tak půl hodinky (doma jsem jezdila na rotopedu, ale na chatu jsem si ho vzít nemohla:) ) a měla jsem dole 2 kila! Ta dvě kila, která mi bránila v tom být šťastná! Vždycky jsem si myslela, že když budu hubnout postupně, ta kila už nenaberu…a ono prd! Zařekla jsem se, že dokud neuvidím na váze 55 kilogramů (při výšce 170 cm), nebudu hřešit a nezačnu jíst zase normálně. Jenže jakmile se přítel vrátil, ukázal mi taky spoustu dobrůtek, co přivezli a já ulítávala denně na tzv.HAŠIŠÁCÍCH (želé bonbony obalení nějakým bílým nesladkým cukrem:) ), na řadu přišla i čokoláda s tureckým medem a tak dále… Byla jsem zoufalá. Jenže to pravé znechucení přišlo až poté, co jsme odjeli do Prahy na privát kvůli brigádě. Nebyla to sedací práce, jezdili jsme na in-linech 6 hodin denně, ale během směny jsem snědla polomáčenky, pak jsem si dala jedny doma, tatranku,… a najednou jsem cítila těsnější džíny. A bum! Dvakrát jsem po přejedení zvracela, nenáviděla jsem se za to, ale měla jsem lepší pocit, nebolel mě žaludek, necítila jsem se tak strašně… Na začátku září jsem odjela do Španělska, kde jsme měli zařízenou polopenzi a vyloženě jsem se těch 8 dní přejídala:)…Ale taky jsem dost plavala a každý den posilovala. Opět jsem viděla, že se mi zase tvaruje bříško, a to i přes to, že jsem takhle jedla:) Od návratu za tři dny jsem si byla nechat udělat vysněný piercing do pupíku a dostala na měsíc zákaz cvičení. Má váha je dneska na 171 cm 58kg. Nejsem tlustá, ale mám ošklivý pocit, protože vím, že jsem vypdala líp – když si vzpomenu, jak mi lezla žebra a trčely mi pánevní kosti, chce se mi brečet, protože se bojím, že už toho nikdy nedocílím. Navíc jsem začala studovat vysokou (sice ne tu, kterou jsem chtěla, kvůli čemuž jsem probrečela celé prázdniny), bojím se, že nebudu mít na cvičení čas… Na druhou stranu věřím, že to zase půjde:) I když si sama uvědomuji to, co jsem tu už tolikrát radila holkám, že postava není všechno a tak dále, vím, že dokud se nebudu cítit fajn (tak jako o prázdninách, kdy jsem fakticky sama sobě upřímně přiznala, že MÁM HEZKOU POSTAVU), pokoje si nedám! Přesto pevně věřím, že když to i vy vezmete za ten správný konec a nebudete HLADOVĚT, začvičíte si každý den a zdravá strava se stane samozřejmostí, nebudete mít nikdy problémy jak s obezitou, tak s kardiovaskulárním systémem… Přeji hodně štěstí… <3
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.