Pohádka?

Byla jednou jedna malá holčička,která byla hrozně veselá,šťastná, oblíbená,každý se s ní bavil,skvěle si rozuměla nejen s holkama,ale i u kluků byla oblíbená.Měla skvělou mámu,se kterou si rozuměla starší ségru,s kterou se sice někdy nepohodla,ale bylo to ok!!!S taťkou chodila na výlety a na fotbal.Dobře se učila a u učitelů byla oblíbená.Měla moc ráda gumové medvídky a sladkosti vůbec… A tady pohádka končí.Nevím,kdy došlo ke zvratu v mém životě. Taťka začal hrozně pít,řval po mámě i po nás.Někdy nás dokonce mlátil.Nechodil domů,rozbíjel věci,pořád jen ječel,máma brečela… Život nabral úplně jiný směr. Ale k věci,o které jsem se rozhodla psát.V naší rodině byli všichni děsně štíhlí.Mamka váží okolo 55kg a moje starší ségra je úplné párátko.Jí,co chtějí.Ségra si třeba v 10 večer vezme čokoládu,zají to koblihou,k tomu si přihodí rohlík se salámem a když má chuť,sní chipsy!!!Žádný sport,ani trochu!!!A je hubená jak laňka.Šíleně mě to štve.Proč má někdo takové štěstí? Já ho neměla.Nebyla jsem tlustá,,jen na mě šlo rychle poznat,když jsem trochu přibrala.Byla jsem prostě NORMÁLNÍ. Lidi mi sice často říkali,že jsem takové „tintítko“,ale…!Jedla jsem,co jsem chtěla a nelámala jsem si s tím hlavu.Měla jsem ráda gumové bonbóny a lízátka a sladkou housku s pudinkem a další „chuťovky“. Nijak extra jsem nesportovala.Pamatuju si to jako dneska a nedo- kážete si představit,jak moc bych chtěla čas vrátit na tu chvíli. Tenkrát-bylo mi asi 12-vážila jsem asi 48kg,jsem si vzala na večeři nízkotučný,bílý jogurt s čerstvýma jahodama.Tenkrát jsem si řekla, že budu jíst zdravě.Tak jsem taky udělala.Nebylo to nic moc-třeba jsem si i jednou týdně dopříla něco čokoládového.Ale líbilo se mi to. Měla jsem pevnou vůli.Pak najednou přišel zvrat-začala jsem si připadat děsně tlustá.Začala jsem vynechávat snídani,svačinu už jsem do školy nenosila a na večeři jsem se vždycky nějak vymluvila.Takže jsem jedla jen oběd.To pro mě byly třeba 2 kupky rýže.Celý den jsem se na to těšila. Měla jsem šílený hlad.To nejde ani popsat.Ten,kdo si to prožil,ví o čem mluvím.A tak to šlo nějakou dobu.Podařilo se mi zhubnout asi 8 kg.Ale to si taky vybralo svou daň.Nejenže to na mě šlo poznat vzhledově,byla jsem psychicky totálně na dně.Pořád jsem brečela,byla naštvaná a protivná. Ve škole jsem se zhoršila,nemohla jsem se soustředit a měla jsem děsnou paměť.Lidi kolem mě mi říkali,ať s tím přestanu,že jsem ještě malá. Asi ve 13,5 jsem vážila o 4kg více a ani mi to nevadilo.Nejedla jsem moc sladké.Můj jídelníček tvořilo-tmavé pečivo,ovesné vločky,ovoce,zelenina,voda, celozrné a cereální potraviny,bio,nebo potraviny bez cukru. Začala jsem být veselá a začala jsem jíst na veřejnosti(což mi předtím dělalo dost problém).Máma byla ráda,že už s tím neblázním.Všechno se zdálo být celkem bezproblémové… Většina pohádek končí „happyendem“,moje bohužel ne. Zanedlouho mi bude 15.Lítám v tom znova.Nevážím ani těch záchytných 40kg. Můj život se zkládá jen z jídla,sportu,počítání kalorií,diet,…!Vlasy mi řídnou a kůže se mi loupe,jakoby byla z papíru.Po těle mám samé modřiny.Nejvíce mě bolí moje páteř,mám už jí celou dokřápanou,z toho,jak dělám každý den zklapovačky.Už nemůžu!!!Jsem unavená z toho kolotoče,ve kterém se už točím příliš dlouho,už se mi z něho točí hlava.Nevím,jestli se mi někdy podaří vystoupit. Nenávidím se za to.nejlepší roky mého života ztrávím počítaním kalorií!!! Mám hrůzu z toho,že jsem tlustá.Chci ještě trochu zhubnout.Aspoň ty stehna-to fakt musím.Přihlásila jsem se na fitko,takže super.Zase něco zhubnu. Je dost pozdě,měla bych se učit,ale já to nedokážu.V hlavě mi zní jen – MUSÍM ZHUBNOUT!!!Dneska jsem toho snědla strašně moc-dohromady asi 200kcal. Ale dost jsem toho zhubla při sportu,takže nevím,no!!!Nevím,co bude dál. Ještě chci trochu zhubnout a pak… Snad vás můj příběh trochu zaujal.Můžete mi napsat do komentářů,nebo na Olsenka14@seznam.cz.Budu ráda.A taky bych byla ráda,kdyby jste mi některá z vás,která byla v nemocnici a léčila se z ppp,napsala,jaké to tam je!? Díky moc.Ahoj

nemoc

Bylo to asi před rokem a půl. Vážila jsem 55 kg a měřila 168cm…Najednou jsem onemocněla a za necelé 2týdny jsem zhubla na 42kg….Když jsem se to snažila nabrat zpět, nešlo to…Až když jsem přišla na střední tak mi všichni říkali jak sem vychrtlá a to mě vážně štvalo…v tu chvíli jsem se cítila hnusně a začalala se přejídat…rok a půl mi trvalo dostat se na 48 kg…a už to nikdy nechci zažít

Vše mi dochází až nyní.

Dlouhou dobu jsem vůbec nevěděla, zda sem mám napsat. Nakonec se k tomu odhodlávám. Tak od svých 14ti let jsem skoro nejedla nic pořádného, vše bylo hektické, ale nějak jsem si to ani neuvědomovala. Až tak od 16ti jsem jíst nechtěla. A dařilo se mi to. Nevadilo mi být bez jídla. Ve svých 17ti letech jsem měla 45kg. Výborně jsem se učila a dokonce jsem byla schopná hrát fotbal a neustáe chodit na mnohakilometrové procházky. Jenže pak to na mě nějak dolehlo. Bylo to tím, že jsem si našla přítele, najednou jsem musela zvládat i jeho. No, a nejíst před ním mi nějak nešlo, kritizoval mě za to. Chci to zkrátit, prostě dnes je mi téměř 20, a už tak rok jím. Jenže – nikdy mi anorexie a PPP vůbec nepřišly tak hrozné, jako právě nyní. Když jsem opět začala jíst, tak všechno, a s velikým strachem, takže jsem střídala přejídání s hladovkami. Teď jím Docela v pohodě, normální i teplá jídla. Zjišťuji, jak můj život byl ale s Anorexií lepší, což je děsné poznání. Byla jsem hezky hubená, teď mám při 158cm 53kg a vadí mi to. Nikdy jsem neměla boky, teď jsou. Nemohu se na to dívat. Faktem je, že anorexie mi mnohé vzala – dospívání, kamarády, intimní život, ale mně samota celkem vyhovovala. Mohla jsem jít kamkoli a kdykoli, teď to závisí i na příteli. Opravdu nechci tvrdit, že bych chtěla být opět anorektička – to už NIKDY! Ale chtěla bych se zbavit té minulosti, té touhy po vyhublosti. Chci to být já a mít se ráda. Nemám si na co stěžovat, přesto sem píšu – no, není to malicherné??

Jsem z toho venku, snad!

Ahoj holky kdysi dávno jsem zaznamenala svůj příběh (15.8.2004 – touha po hubenosti). Je to už rok a půl co mi můj přítel (pořád ten stejný jako 15.8.04) pomohl překonat bulimii.Plánovali jsme svatbu, ale já jsem chtěla ještě do příštího roku počkat, přítel by chtěl mít hned po svatbě děti, ale jak asi víte vyléčené anorektička a bulimičky mají problém otěhotnět.Zašla jsem si tedy k lékaři a ten mi bohužel řekl, že nám to bude trvat dlouho než příjdu do jiného stavu, proto jsem ze svatby couvla, znáte lidi jak se vdáte začnou otázky typu – kdy budete mít děti atd. a tomu jsem se chtěla vyhnout.S přítelem jsme se domluvili, že vysadím přášky a budem to zkoušet. Nebudete tomu věřit,ale hned napoprvé se nám to podařilo (žasl i doktor) teď jsem již ve 31 týdnu tzn. že za pár týdnů (asi 1.12.)si pochovám své vymodlené miminko.Ptáte se jak zvládám těhotenství a přibírání? Ze začátku jsem nepřibírala (měla jsem nějaké to kilo navíc) a nebylo mi ani špatně, do teď jsem přibrala 7 kilo.Na váhu rači nestoupám, jen u lékaře a věřte že mě ty čísla děsí, ale zároveň vím , že je uvnitř miminko, které živím. Ale obávám se co bude po porodu jestli do toho zase nespadnu, i když můj přítel o mě pečuje a dává na mě pozor (nesmím se dívat na žádné soutěže krásy, minimálně na miss xxl), obavy tu jsou. Několikrát jsem se přistihla jek si v hlavě dávám dohromady jídelníček skládající se z ovoce a zeleniny. Snad to všechno ustojím a zvládnu. Všem vám držím palce a dám vědět co se mi narodilo.Nevzdávejte boj s těmito nemocemi a nechte si pomoct sami to určitě nezvládnete. Ahojky Lucie a miminko

Všechno se vším souvidí

Ahoj holčičky..:-)Nejdřív se představím. Jmenuji se Linda a je mi 16 let. Za svůj život jsem si užila, řekla bych , už dost. Asi před třemi lety moje mamka prodělala rakovinu, bylo to asi nejhorší období mého života..tedy aspoń jsem si to myslela. Z bříška jí vyndali skoro úplně všechno, nebudu mluvit o tom, jak si člověk v této chvíli uvědomuje, co pro něj rodina znamená. Naštěstí vše dopadlo dobře a mamka je teď v pořádku a úplně zdravá. V té době jsme museli být všichni silní, celá naše rodina se zapojila a starala jak jen nejlépe mohla. Když se mamka uzdravila, nabral její život nový směr,začala pomalu cvičit a krásně zhubla, moc jí to sluší. Začala jsem cvičit také. Nechci psát o tom, jak jsem se postupně dostala do anorexie, tenhle příběh přece všichni znáte. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak tím rmoutím celou naší rodinu a hlavně mojí milovanou maminku. Tahle nemoc mě naprosto pohltila, sebrala asi dva roky života a taky jsem všechny sklamala, hlavně sama sebe. Když jsem začala mít velké potíže se svým zdravotnním stavem, hlavně s menstruací, rozhodla jsem se, že s tím končím. Že chci být šťasná holka, která má kluka a může mít děti. A protože jsem beran a hlavně jsem věřila, že všechno jde, dokázala jsem to. Během 4 měsíců jsem nabrala asi 15 kg a stal se ze mě nejšťastnější človíček n světě. Tahle se člověk naučí mít rád život a taky sám sebe. Miluju život se vším všudy. Překážek je hodně, ale musí se překonávat, to člověka povznáší a já věřím, že vy všechny to dokážete. Já si hned jak jsem se uzdravila našla přítele, jak mě najednou všichni chtěli. Tolik mi pomohl a pomáhá, ani o tom snad neví. Miluju ho nade všechno na světě, je to moje obrovská podpora. Co život ale nechtěl, dnes jsem se dozvěděla, že mám mononukleozu. Myslím, že si nikdo nedokáže představit, jak je to pro mě těžké snášet. Teď si asi musím odpykat to moje bezdůvodné hubnutí, ublížila jsem svému tělu. Je hrozné pomyšlení, že teď budu muset být pořád v klidu a nemoct sportovat a věnovat se pořádně svým koníčkům, jako že jich mám nepřeberné množství, slovo klid nenávidím..!Chtěla jsem tento příběh napsat, aby jste věděli, že existuje i něco jiného než anorexie, je to taková zbytečnost takhle se trápit. Vím o čem mluvím, dříve nebo později se vám to vymstí, neničte si svoje zdravá těla a mysl. Na světě jsou přece důležitější věci než je jídlo, podívejte se kolem sebe, lidi vás milují a vy je trápíte, nedělejte to! Vaše rodiny a přátele vás tolik milují, tak se přeci uzdravte!Je to těžké, já vím, ale zkuste si všichni, celá rodina sednou u jednoho stolu a pořádně se nadlábnout a popovídat si o všem..:-)Ani nevíte, jak vám držím všem palce a moc vám přeju zdraíčko a pevnou vůli, věřím, že to každý můžete dokázat. Milujte svět a sami sebe:-)..Vaše Lindítko…

Možná první kluk?

Ahojky holky:-) vlastně vůbec nevím proč jsem něco píšu. Možná proto, že tu chybí příběh nějakýho kluka, možná abych aspoň na chvíli utekl před tím co mě trápí. Možná toho budu litovat, jako už spousty věcí. Všechno začalo přestupem na střední školu. Vždycky jsem s obdivem pokukoval po barevných dresech kluků v sedle kola, co za každého počasí roztáčí převody svého nablýskaného miláčka. A když už jsem vstupoval do světa starších (sš), byl ten praví čas pořídit si závodní kolo a něco na něm dokázat. Z počátku šlo všechno skvěle. Ale jen do té doby, než jsem se rozhodl shodit pár kil, abych mohl v kopcích soupeřům ujíždět ještě více než doposud. Jenomže z pár kilogramů se jich nakonec stalo trošku víc. Asi nemá cenu se rozepisovat o tom, jak zrcadlo klame, jak celej den strávíte na váze, jak každou kalorii musíte spálit pohybem, jak se vaši přátelé pomalinku ztrácejí, jak ???, prostě deprese ovládne všechno ve vašem životě. Tahle deprese se jmenuje anorexie. Ano, právě ona mě dostala do nemocnice s váhou 48,5kg při výšce 180cm. Postupem času se z téhle deprese vyklubala její sestřička bulimie, která nežila dlouho a předala štafetu dál už jen přejídání bez zvracení. Tohle posunulo moji podváhu na téměř nadváhu. Po čtyřletém boji s ppp můžu říct, že problémy s jídlem mám téměř zvládnuté, aspoň dočasně jsem se smířil s váhou 77kg. Jenomže ppp poškodila mnohem, mnohem víc věcí než jen moje stravovací návyky. Zničila chrupavku v kolenech, tak, že už nikdy pořádně na kole jezdit nemůžu. Odnesla všechny přátele, zmrazila city k druhým lidem a především v mé hlavě nechala místo pro deprese z čehokoliv. Za pár dní mám nastoupit na vysokou školu. Je mě sladkých devatenáct, měl bych si tedy užívat života plnými doušky. Jenže, on mě nebaví. Nevím za čím mám jít, čeho chci dosáhnout. Všechny moje sny se zbořily jako domeček z karet. Jsou dny, kdy mě padá všechno z ruky, v noci se mi zdají sny tak skutečné, že ráno nevím jestli se to stalo, nebo ne. Někdy ani nejdu spát, raději vezmu auto a projezdím celou noc. Nemám s kým si promluvit. Rodiče mě nikdy nepochopí a kamarádi se na mě do posledního vykašlali a deprese neberou konce. Čím dál víc bych chtěl mít tu moc, abych mohl mávnout kouzelnou hůlkou a ppp by jednou pro vždy zmizely z tohoto světa. Už by nikdy nikomu nezničily život. PS: Budu moc rád, když cokoliv napíšete na basso@email.cz.

Já…

Tohle píšu v mé nejhorší depresi,bohužel…je moje asi druhá za život v tom se obdivuju,protože já depky nikdy nemám,věřím že sem silná osobnost.Umim naslouchat a poradit,mám spoustu kamarádek,prima mámu a sem dobrá i ve škole…jen tak mimochodem je mi 16,cítím se ted hrozně,je to jenom a jenom kvůli klukům a mé nejlepší kámošce.Já vim že to sem nepatří ale vypovídat se prostě musim a nejlepší je to slovama…moje nej kámoška bohužel začala chodit s klukem co se mi opravdu líbil a ráda bych s nim chodila i já,ale nedala na mě ohled (věděla o tom) a začla s nim chodit.Bohužel já mám na kluky docela pech protože si se mnou chtěj většinou jenom užít a já taky a když vidim zajímavýho kluka co se mi líbí tak ho chci poznat…sou prostě dva druhy kluků u mě: s těma co vim že bych se do nich dokázala zamilovat a s těma co si jen užívám,ale nečekám nic víc…před tejdnem sem si stoupla na váhu a zhrotila sem se,protože sem přibrala a musim to schodit protože já sem bohužel byla už před tim trochu zaoblená a řekla sem si že to schodim ale bohužel sem celý ráno nejedla a když sem přijela domů nebo večer tak sem se najedla,přímo sežrala,štve mě to protože sem strašně nechutná…ale zítra se všim končím.Neděle…blbej den pro začátek ale já to musim vzít od konce abych se dostala zase na začátek,zhubnu pěkně v pohodě,cvičením ale ne že budu jíst jako tady holky jedno jablko denně,ale udělám si jídelníček…není to žádnej příběh to ne,je to jenom vypsání z depky…a neberte to zle,ale doufám,že sem psát nikdy nebudu asi víte proč…pokud ste to dočetli,tak ste dobrý,protože já bych tohle asi nečetla…mějte se hezky a užívej te si života protože máte jenom jeden a zkuste to vzít jako já…

Inspirace

„Kdybych měla svůj život prožít znovu – opovážila bych se příště dělat víc chyb. Uvolnila bych se. Zpomalila bych. Byla bych pošetilejší, než jsem byla tentokrát. Míň věcí bych brala vážně. Využila bych víc příležitostí. Vyrážela bych na víc výletů. Vylezla bych na víc hor a plavala ve více řekách. Jedla bych víc zmrzliny a míň fazolí. Možná bych měla víc okamžitých problémů, ale míň těch imaginárních. Víte, jsem jedním z těch lidí, kteří žijí rozumně a prakticky hodinu po hodině, den po dni. Ach, mívala jsem své chvíle, a kdybych to měla podstoupit celé znovu, měla bych jich víc. Ve skutečnosti bych se pokusila nemít nic jiného. Jen chvíle. Jednu po druhé, místo abych žila tolik napřed před každým dnem. Byla jsem jedním z těch lidí, kteří nikdy nikam nejdou bez teploměru, termosky, pláště do deště a deštníku. Kdybych to měla žít znovu, cestovala bych víc nalehko. Kdybych měla svůj život prožít znovu, začala bych dřív na jaře chodit bosá a zůstala tak na podzim déle. Víc bych tančila. Jezdila bych na více kolotočích. Trhala bych víc sedmikrásek.“ Nadine Stairová (americká básnířka ve věku 85 let)

Prislo to celkem nenapadne…

Nemohu s přesností říct, kdy to všechno začalo, protože to sama nevím. Přišlo to pozvolna a nenápadně. Co vím ale určitě je to, že to začlo už na základní škole. Jako každé malé dítě na základní škole jsem od své mamky dostávala odpovídající svačiny. Dokonce i školní jídelnu jsem navštěvovala. Jak to ale bylo doopravdy? Jako malá jsem nikdy obloženou housku, kterou jsem měla ke svačině nesnědla. Vždycky jsem byla hrozně pomalá. Ve školce jsem vždy byla mezi posledními u stolu. Ve všem jsem byla pomalejší (pomalu se oblékala, atd). A tak není udivující, že i jezení mi trvalo déle a tak pro mě ani nemělo smysl o přestávce rozbalovat svačinu, protože mi bylo jasné, že za chvilku stejně bude zvonit. A mě by bylo velmi nepříjemné již rozjedenou hosku zabalovat a dojídat ji další přestávku. A tak jsem se naučila dávat svačiny spolužákům. A obědům ve škole jsem taky moc nedala – dvakrát jsem do toho dloubla, trošku rozhrabala talíř (aby to vypadal, že jídlo není tak úplně netknuté) a odnesla jsem talíř zpět k okénku. Občas jsem sice ještě něco k obědu snědla doma, ale pak už me čekala akorát večeře a občas jsem na ní zapomněla úplně a šla spát s prázdným žaludkem (a říkala si, že se přeci najim další den ráno) – snídani mě vždy donutili sníst (vždy to byl chleba s máslem a občas i s medem – za těch 9 let se to nezměnilo). Jednou jsme si ve škole dělali test BMI. Vyšla mi podváha a všichni ve třídě jsme se tomu akorát zasmáli… A já další přestávku opět dala svou svačinu kamarádce… Ve 13ti letech jsem poprvé navštívila gynekoložku (ke které chodím dodnes). jako malá jsem vyrostla poměrně rychle, a začala trošku více jíst, ale při tom růstu a vývoji to nebylo nijak znát. A navíc to „velké jezení“ bylo jen nárazové – víkendy a prázdniny. Poprvé jsem si své nízké BMI uvědomila, až když mě na něj upozornila právě má gynekoložka (nevím kolik jsem tenkrát měřila, ale ve 13ti jsem vážila 45 – mohla jsem měřit tak 169 – vážně to nevím jistě). Od té doby se začala má váha sledovat. Ale nikdy ne tak vážně, jako za poslední rok a půl. Začala jsem chodit s přítelem, který se o to začal zajímat. Navíc jsem chtěla dostat antikoncepci a při váze 55 a výšce 179 to nebylo možné. A tak jsem z vlastní vůle přibrala na 57. Ale tuto váhu se mi nedařilo udržet a tak jsem musela vždy před kontrolou lhát (pila jsem litry vody a jedla kila bananu – těsně před návštěvou) – po nějaké době me doktorka nechávala v čekárně čekat déle než je zdrávo a tak stejně všechna voda šla ze mě ven. Někdy začátkem roku jsem onemocněla od žaludku (jsem přesvědčedna, že to bylo nervového původu) – najednou se mi po ranu udelalo blbě a neudržela v sobě ani vodu. Vydrželo mi to 3 dny a já zhubla na úžasných 51!!! cítila jsem se unaveně, ale šťastně. Několik mesíců jsem si pak udržela maximální tělesnou hmotnost na 53 kilogramech. Ale stačilo pár dovolených pod dohledem starostlivého přítele a měla jsem opět zpět svých 56… Přítel měl radost, ale já byla nešťastná. Všichni měli radost, ale já cítíla, že je nenávidím. Začala jsem být náladová a nevrlá. Začala jsem odsekávat. Nezajímá mě nic jiného než najít nějaký způsob, abych nepřibrala a přitom lidé v mém okolí byli spokojení s tím, že „jím“. Stále hledám způsob jak jíst něco co by mi nepřišlo jako jídlo (občas se mi z představy, že mám něco pozřít zvedá žaludek a chce se mi brečet) Párkrát jsem zkoušela zvracet úmyslně, ale neumím to a ani se mi to nelíbí. Navíc to nepovažuji za efektivní. Proč jídlo zvracet, když se vlastně nemusí jíst vůbec? Už třikrát se už ale ta žaludeční nevolnost vrátila… Většinou je před nějakým podstatným rozhodnutím a nebo když mám další den jít na kontrolu k doktorce… Již dvakrát jsem navštívila (na doporučení mé gynekoložky) nutriční lékařku… doporučila mě k paní psycholožce.. zítra k ní poprvé jdu.. Jde ukončit něco u čeho neznáme začátek? Nechte mě prosím dělat tu jedinou věc, která mi jde alespon trochu dobře – nechte mě hubnout!

Nikdy bych si nemyslela…

…že se podobné problémy budou týkat i mě! Dovolte, abych vás pozdravila, milé dívky, milé ženy! Po více jak půl roce čtení vašich príspěvků a občasného povídání v POKECU, jsem se rozhodla, že už je na čase, napsat taky něco o sobě. Jak už jsem psala na začátku, nikdy by mě ani nenapadlo, že bych mohla mít PPP! Jako malá holčička jsem pořád někde lítala, skákala gumu a hrála céčka, jedla jsem všechno, co jsem chtěla a kdy jsem chtěla, milovala jsem čipsíky a sladkou limonádu… V patnácti letech jsem jako každý takto starý človíček začala studovat střední školu. Nutno podotknout, že na základce nikdo nic takového neřešil, diety u nás neprobíhaly, já osobně jsem byla nejmenší ze třídy, prsa mi začala růst až v půlce devítky; byla jsem prostě takový skříteček:) To se ovšem změnilo, jak by taky ne, že?! Na gymplu jsem poznala svou největší, nejmilejší a životní lásku. Byli jsme spolu každou volnou chvilku, trávili jsme společně obědové pauzy, chodili do školního bufetu na „zobání“, kupovali si čokolády, lízátka a sladké žvejkačky… Klasická studentská idylka. Vzhledem k tomu, že mám dvě starší sestry, které už v té době měly své vlastní rodiny, a naši mého přítele poznali poměrně brzy, ke všemu jsem se ve škole nezhoršila-ba naopak, neměli důvod mi ho „zakazovat“. Tudíž jsem prožívala nádherné chvilky, chodili jsme ven, někdy jsme byli u nich doma, kde jsme spořádali k svačině i dva rohlíky nebo každý svou pizzu, neřešila jsem nic… Přítel mi kolikrát odpovídal na mou otázku, zda nejsem tlustá, že na to, že nedělám žádný sport a prakticky se jen učím a jím, mám postavu přímo vynikající. Měřila jsem tehdá asi 168 cm a vážila 53 kg. O prázdninách jsem začala brát antikoncepci a během dsalšího roku přibrala pět kilo. Což o to, to mně bylo jedno…Ale dolehlo to na mě až o další rok později, kdy jsem mezi druhákem a třeťákem začala dodržovat určitý režim. Nedá se říct, že bych držela dietu, ale jedla jsem tak, jak jsem si sama předsevzala. Pečivo neexistovalo, jedla jsem jen rýžové chlebíčky, ovoce, zeleninu (k obědu hlavně dušenou s brambory a přírodní kuřecí rízek) a sem tam Bebe dobré ráno. Také jsem pila hodně kávu, ale každé ráno jsem cvičila, tudíž jsem tomu nepřikládala taklovou váhu. Zhubla jsem 4 kila, ale na fantasy táboře na konci těchto prázdnin to samozřejmě šlo zase všechno zpátky… Nehledě na to, že mě jednou přepadla zákeřná hypoglykémie a já se zařekla, že už tohle víckrát neudělám! Další rok se obešel bez jakýchkoliv výčitek, jedla jsem opět, co jsem chtěla a postava mi byla volná. Jenže pak přišly prázdniny a já jsem si začala přát piercing do pupíku, což se našim ale vůbec nelibilo. Vzhledem k tomu, že jsem třeba v deset večer u knížky spořádala dvoje polomáčenky (ale pozor, vyloženě při těle jsem nikdy nebyla-to zase musím objektivně uznat!:) ), měla jsem pak za prvé pocit, že to jako dost přeháním, a za druhé že to nemohu nikdy vydržet. Začala jsem každý den posilovat – půl hodiny. Jedla jsem méně, po páté do mě už nikdo nic nedostal, pila jsem jak barel… Na konci prázdnin opět proběhl fantasy tábor, ale už jsem se hlídala a rumové pralinky viděly moje očička jen po obědě:) Nikoliv o půlnočních poradách:) A jak jsem vstoupila do maturitního ročníku, rozhodla jsem se, že budu tento režim dodržovat a světe div se, já jsem zhubla:) Věděla jsem, že to nemám zadarmo, pravidelné každodenní cvičení třeba i v deset hodin večer nebylo nic moc, ale já měla skvělý pocit, protože jsem něco dělala a hubla jsem:) Najednou jsem si připadala jako hvězda, měla jsem vynikající výsledky ve škole, byla jsem štíhlá, hezká, přítel studoval sice 50 kiláku ode mě, ale milovali jsme se… Teď mě tak napadlo, proč to píšu v minulosti, když to trvá dodnes???:D No, ale abych pokračovala…-Do března bylo všechno OK. Stresy probíhaly jen v rámci školy, byla jsem jednou z premiantek a strach z matury byl u mně přiměřený mému přístupu, tudíž skoro žádný…:) Ne, to bych zase kecala. Zdá se, že jsem byla šťastná…Byla, protože jsem měla vlastně všechno, co jsem si kdy přála…až na ten piercing. Proto jsem vlastně chtěla hubnout (původně šlo jen o zpevnění postavy, ale po čase jsem chtěla všechno, no). V březnu došlo ale ke zlomu a já vím, že nebýt mého přítele, do klasické anorexie bych spadla. Sice jsem si nikdy nedokázala odepřít drobný zákuseček po obědě (lízátko, sladká žvýkačka, dvě Bebe dobré ráno), ale už jsem neměla přehled, co jím – respektive, co nejím! Pro jistotu jsem nejedla nic… Tedy ne úplně, ale díky prolistovaným brožurkám o zdravém stravování jsem věděla, co přesně můžu a co bych měla omezit (takže co tím pádem naprosto vypadává z mého jídleníčku). Denně jsem si zapisovala, co jsem snědla, od té doby piji denně zhruba 6 litrů vody, když něco chci, sním toho jen půlku… Připadala jsem si mezi kamarádkama jak blázen, protože jsem se nedokázala bavit o strachu z matury, ale o tom, co má kolik kilojouleů. Svaťák jsem strávila s přítelem na chatě a cvičila jsem jen ráno, tudíž jsem lehce přibrala. Přispěly k tomu i večerní dýchánky u telky s mističkou čispů:) Pak se ale všechno zase srovnalo, začala jsem vařit podle kuchařky HUBNEME KONEČNĚ S ROZUMEM a strašně mě to bavilo…a i když jsem někdy zhřešila, měla jsem výčitky jen maličké. Jenže zase přišlo období, kdy jsem prožívala stavy, že MŮŽU ŽRÁT! Nejednou jsem brečela příteli v náručí s tím, že jsem nechutná, ačkoliv opět musím upozornit na to, že jsem se tak viděla jen já. Ani jsem si pomalu nevšimla, že jsem zhubla, připadala jsem si v zrcadle pořád stejná… Když odjel přítel v červenci letošního roku do Řecka na deset dní, položila jsem se do toho, jedla jen něco, pětkrát denně, cvičila u Dowsonova světa asi tak půl hodinky (doma jsem jezdila na rotopedu, ale na chatu jsem si ho vzít nemohla:) ) a měla jsem dole 2 kila! Ta dvě kila, která mi bránila v tom být šťastná! Vždycky jsem si myslela, že když budu hubnout postupně, ta kila už nenaberu…a ono prd! Zařekla jsem se, že dokud neuvidím na váze 55 kilogramů (při výšce 170 cm), nebudu hřešit a nezačnu jíst zase normálně. Jenže jakmile se přítel vrátil, ukázal mi taky spoustu dobrůtek, co přivezli a já ulítávala denně na tzv.HAŠIŠÁCÍCH (želé bonbony obalení nějakým bílým nesladkým cukrem:) ), na řadu přišla i čokoláda s tureckým medem a tak dále… Byla jsem zoufalá. Jenže to pravé znechucení přišlo až poté, co jsme odjeli do Prahy na privát kvůli brigádě. Nebyla to sedací práce, jezdili jsme na in-linech 6 hodin denně, ale během směny jsem snědla polomáčenky, pak jsem si dala jedny doma, tatranku,… a najednou jsem cítila těsnější džíny. A bum! Dvakrát jsem po přejedení zvracela, nenáviděla jsem se za to, ale měla jsem lepší pocit, nebolel mě žaludek, necítila jsem se tak strašně… Na začátku září jsem odjela do Španělska, kde jsme měli zařízenou polopenzi a vyloženě jsem se těch 8 dní přejídala:)…Ale taky jsem dost plavala a každý den posilovala. Opět jsem viděla, že se mi zase tvaruje bříško, a to i přes to, že jsem takhle jedla:) Od návratu za tři dny jsem si byla nechat udělat vysněný piercing do pupíku a dostala na měsíc zákaz cvičení. Má váha je dneska na 171 cm 58kg. Nejsem tlustá, ale mám ošklivý pocit, protože vím, že jsem vypdala líp – když si vzpomenu, jak mi lezla žebra a trčely mi pánevní kosti, chce se mi brečet, protože se bojím, že už toho nikdy nedocílím. Navíc jsem začala studovat vysokou (sice ne tu, kterou jsem chtěla, kvůli čemuž jsem probrečela celé prázdniny), bojím se, že nebudu mít na cvičení čas… Na druhou stranu věřím, že to zase půjde:) I když si sama uvědomuji to, co jsem tu už tolikrát radila holkám, že postava není všechno a tak dále, vím, že dokud se nebudu cítit fajn (tak jako o prázdninách, kdy jsem fakticky sama sobě upřímně přiznala, že MÁM HEZKOU POSTAVU), pokoje si nedám! Přesto pevně věřím, že když to i vy vezmete za ten správný konec a nebudete HLADOVĚT, začvičíte si každý den a zdravá strava se stane samozřejmostí, nebudete mít nikdy problémy jak s obezitou, tak s kardiovaskulárním systémem… Přeji hodně štěstí… <3