Archive for category: Můj příběh

Byla jednou jedna malá holčička,která byla hrozně veselá,šťastná, oblíbená,každý se s ní bavil,skvěle si rozuměla nejen s holkama,ale i u kluků byla oblíbená.Měla skvělou mámu,se kterou si rozuměla starší ségru,s kterou se sice někdy nepohodla,ale bylo to ok!!!S taťkou chodila na výlety a na fotbal.Dobře se učila a u učitelů byla oblíbená.Měla moc ráda gumové medvídky a sladkosti vůbec… A tady pohádka končí.Nevím,kdy došlo ke zvratu v mém životě. Taťka začal hrozně pít,řval po mámě i po nás.Někdy nás dokonce mlátil.Nechodil domů,rozbíjel věci,pořád jen ječel,máma brečela… Život nabral úplně jiný směr. Ale k věci,o které jsem se rozhodla psát.V naší rodině byli všichni děsně štíhlí.Mamka váží okolo 55kg a moje starší ségra je úplné párátko.Jí,co chtějí.Ségra si třeba v 10 večer vezme čokoládu,zají to koblihou,k tomu si přihodí rohlík se salámem a když má chuť,sní chipsy!!!Žádný sport,ani trochu!!!A je hubená jak laňka.Šíleně mě to štve.Proč má někdo takové štěstí? Já ho neměla.Nebyla jsem tlustá,,jen na mě šlo rychle poznat,když jsem trochu přibrala.Byla jsem prostě NORMÁLNÍ. Lidi mi sice často říkali,že jsem takové „tintítko“,ale…!Jedla jsem,co jsem chtěla a nelámala jsem si s tím hlavu.Měla jsem ráda gumové bonbóny a lízátka a sladkou housku s pudinkem a další „chuťovky“. Nijak extra jsem nesportovala.Pamatuju si to jako dneska a nedo- kážete si představit,jak moc bych chtěla čas vrátit na tu chvíli. Tenkrát-bylo mi asi 12-vážila jsem asi 48kg,jsem si vzala na večeři nízkotučný,bílý jogurt s čerstvýma jahodama.Tenkrát jsem si řekla, že budu jíst zdravě.Tak jsem taky udělala.Nebylo to nic moc-třeba jsem si i jednou týdně dopříla něco čokoládového.Ale líbilo se mi to. Měla jsem pevnou vůli.Pak najednou přišel zvrat-začala jsem si připadat děsně tlustá.Začala jsem vynechávat snídani,svačinu už jsem do školy nenosila a na večeři jsem se vždycky nějak vymluvila.Takže jsem jedla jen oběd.To pro mě byly třeba 2 kupky rýže.Celý den jsem se na to těšila. Měla jsem šílený hlad.To nejde ani popsat.Ten,kdo si to prožil,ví o čem mluvím.A tak to šlo nějakou dobu.Podařilo se mi zhubnout asi 8 kg.Ale to si taky vybralo svou daň.Nejenže to na mě šlo poznat vzhledově,byla jsem psychicky totálně na dně.Pořád jsem brečela,byla naštvaná a protivná. Ve škole jsem se zhoršila,nemohla jsem se soustředit a měla jsem děsnou paměť.Lidi kolem mě mi říkali,ať s tím přestanu,že jsem ještě malá. Asi ve 13,5 jsem vážila o 4kg více a ani mi to nevadilo.Nejedla jsem moc sladké.Můj jídelníček tvořilo-tmavé pečivo,ovesné vločky,ovoce,zelenina,voda, celozrné a cereální potraviny,bio,nebo potraviny bez cukru. Začala jsem být veselá a začala jsem jíst na veřejnosti(což mi předtím dělalo dost problém).Máma byla ráda,že už s tím neblázním.Všechno se zdálo být celkem bezproblémové… Většina pohádek končí „happyendem“,moje bohužel ne. Zanedlouho mi bude 15.Lítám v tom znova.Nevážím ani těch záchytných 40kg. Můj život se zkládá jen z jídla,sportu,počítání kalorií,diet,…!Vlasy mi řídnou a kůže se mi loupe,jakoby byla z papíru.Po těle mám samé modřiny.Nejvíce mě bolí moje páteř,mám už jí celou dokřápanou,z toho,jak dělám každý den zklapovačky.Už nemůžu!!!Jsem unavená z toho kolotoče,ve kterém se už točím příliš dlouho,už se mi z něho točí hlava.Nevím,jestli se mi někdy podaří vystoupit. Nenávidím se za to.nejlepší roky mého života ztrávím počítaním kalorií!!! Mám hrůzu z toho,že jsem tlustá.Chci ještě trochu zhubnout.Aspoň ty stehna-to fakt musím.Přihlásila jsem se na fitko,takže super.Zase něco zhubnu. Je dost pozdě,měla bych se učit,ale já to nedokážu.V hlavě mi zní jen – MUSÍM ZHUBNOUT!!!Dneska jsem toho snědla strašně moc-dohromady asi 200kcal. Ale dost jsem toho zhubla při sportu,takže nevím,no!!!Nevím,co bude dál. Ještě chci trochu zhubnout a pak… Snad vás můj příběh trochu zaujal.Můžete mi napsat do komentářů,nebo na Olsenka14@seznam.cz.Budu ráda.A taky bych byla ráda,kdyby jste mi některá z vás,která byla v nemocnici a léčila se z ppp,napsala,jaké to tam je!? Díky moc.Ahoj

Dlouhou dobu jsem vůbec nevěděla, zda sem mám napsat. Nakonec se k tomu odhodlávám. Tak od svých 14ti let jsem skoro nejedla nic pořádného, vše bylo hektické, ale nějak jsem si to ani neuvědomovala. Až tak od 16ti jsem jíst nechtěla. A dařilo se mi to. Nevadilo mi být bez jídla. Ve svých 17ti letech jsem měla 45kg. Výborně jsem se učila a dokonce jsem byla schopná hrát fotbal a neustáe chodit na mnohakilometrové procházky. Jenže pak to na mě nějak dolehlo. Bylo to tím, že jsem si našla přítele, najednou jsem musela zvládat i jeho. No, a nejíst před ním mi nějak nešlo, kritizoval mě za to. Chci to zkrátit, prostě dnes je mi téměř 20, a už tak rok jím. Jenže – nikdy mi anorexie a PPP vůbec nepřišly tak hrozné, jako právě nyní. Když jsem opět začala jíst, tak všechno, a s velikým strachem, takže jsem střídala přejídání s hladovkami. Teď jím Docela v pohodě, normální i teplá jídla. Zjišťuji, jak můj život byl ale s Anorexií lepší, což je děsné poznání. Byla jsem hezky hubená, teď mám při 158cm 53kg a vadí mi to. Nikdy jsem neměla boky, teď jsou. Nemohu se na to dívat. Faktem je, že anorexie mi mnohé vzala – dospívání, kamarády, intimní život, ale mně samota celkem vyhovovala. Mohla jsem jít kamkoli a kdykoli, teď to závisí i na příteli. Opravdu nechci tvrdit, že bych chtěla být opět anorektička – to už NIKDY! Ale chtěla bych se zbavit té minulosti, té touhy po vyhublosti. Chci to být já a mít se ráda. Nemám si na co stěžovat, přesto sem píšu – no, není to malicherné??

Ahoj holčičky..:-)Nejdřív se představím. Jmenuji se Linda a je mi 16 let. Za svůj život jsem si užila, řekla bych , už dost. Asi před třemi lety moje mamka prodělala rakovinu, bylo to asi nejhorší období mého života..tedy aspoń jsem si to myslela. Z bříška jí vyndali skoro úplně všechno, nebudu mluvit o tom, jak si člověk v této chvíli uvědomuje, co pro něj rodina znamená. Naštěstí vše dopadlo dobře a mamka je teď v pořádku a úplně zdravá. V té době jsme museli být všichni silní, celá naše rodina se zapojila a starala jak jen nejlépe mohla. Když se mamka uzdravila, nabral její život nový směr,začala pomalu cvičit a krásně zhubla, moc jí to sluší. Začala jsem cvičit také. Nechci psát o tom, jak jsem se postupně dostala do anorexie, tenhle příběh přece všichni znáte. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak tím rmoutím celou naší rodinu a hlavně mojí milovanou maminku. Tahle nemoc mě naprosto pohltila, sebrala asi dva roky života a taky jsem všechny sklamala, hlavně sama sebe. Když jsem začala mít velké potíže se svým zdravotnním stavem, hlavně s menstruací, rozhodla jsem se, že s tím končím. Že chci být šťasná holka, která má kluka a může mít děti. A protože jsem beran a hlavně jsem věřila, že všechno jde, dokázala jsem to. Během 4 měsíců jsem nabrala asi 15 kg a stal se ze mě nejšťastnější človíček n světě. Tahle se člověk naučí mít rád život a taky sám sebe. Miluju život se vším všudy. Překážek je hodně, ale musí se překonávat, to člověka povznáší a já věřím, že vy všechny to dokážete. Já si hned jak jsem se uzdravila našla přítele, jak mě najednou všichni chtěli. Tolik mi pomohl a pomáhá, ani o tom snad neví. Miluju ho nade všechno na světě, je to moje obrovská podpora. Co život ale nechtěl, dnes jsem se dozvěděla, že mám mononukleozu. Myslím, že si nikdo nedokáže představit, jak je to pro mě těžké snášet. Teď si asi musím odpykat to moje bezdůvodné hubnutí, ublížila jsem svému tělu. Je hrozné pomyšlení, že teď budu muset být pořád v klidu a nemoct sportovat a věnovat se pořádně svým koníčkům, jako že jich mám nepřeberné množství, slovo klid nenávidím..!Chtěla jsem tento příběh napsat, aby jste věděli, že existuje i něco jiného než anorexie, je to taková zbytečnost takhle se trápit. Vím o čem mluvím, dříve nebo později se vám to vymstí, neničte si svoje zdravá těla a mysl. Na světě jsou přece důležitější věci než je jídlo, podívejte se kolem sebe, lidi vás milují a vy je trápíte, nedělejte to! Vaše rodiny a přátele vás tolik milují, tak se přeci uzdravte!Je to těžké, já vím, ale zkuste si všichni, celá rodina sednou u jednoho stolu a pořádně se nadlábnout a popovídat si o všem..:-)Ani nevíte, jak vám držím všem palce a moc vám přeju zdraíčko a pevnou vůli, věřím, že to každý můžete dokázat. Milujte svět a sami sebe:-)..Vaše Lindítko…

Tohle píšu v mé nejhorší depresi,bohužel…je moje asi druhá za život v tom se obdivuju,protože já depky nikdy nemám,věřím že sem silná osobnost.Umim naslouchat a poradit,mám spoustu kamarádek,prima mámu a sem dobrá i ve škole…jen tak mimochodem je mi 16,cítím se ted hrozně,je to jenom a jenom kvůli klukům a mé nejlepší kámošce.Já vim že to sem nepatří ale vypovídat se prostě musim a nejlepší je to slovama…moje nej kámoška bohužel začala chodit s klukem co se mi opravdu líbil a ráda bych s nim chodila i já,ale nedala na mě ohled (věděla o tom) a začla s nim chodit.Bohužel já mám na kluky docela pech protože si se mnou chtěj většinou jenom užít a já taky a když vidim zajímavýho kluka co se mi líbí tak ho chci poznat…sou prostě dva druhy kluků u mě: s těma co vim že bych se do nich dokázala zamilovat a s těma co si jen užívám,ale nečekám nic víc…před tejdnem sem si stoupla na váhu a zhrotila sem se,protože sem přibrala a musim to schodit protože já sem bohužel byla už před tim trochu zaoblená a řekla sem si že to schodim ale bohužel sem celý ráno nejedla a když sem přijela domů nebo večer tak sem se najedla,přímo sežrala,štve mě to protože sem strašně nechutná…ale zítra se všim končím.Neděle…blbej den pro začátek ale já to musim vzít od konce abych se dostala zase na začátek,zhubnu pěkně v pohodě,cvičením ale ne že budu jíst jako tady holky jedno jablko denně,ale udělám si jídelníček…není to žádnej příběh to ne,je to jenom vypsání z depky…a neberte to zle,ale doufám,že sem psát nikdy nebudu asi víte proč…pokud ste to dočetli,tak ste dobrý,protože já bych tohle asi nečetla…mějte se hezky a užívej te si života protože máte jenom jeden a zkuste to vzít jako já…

Nemohu s přesností říct, kdy to všechno začalo, protože to sama nevím. Přišlo to pozvolna a nenápadně. Co vím ale určitě je to, že to začlo už na základní škole. Jako každé malé dítě na základní škole jsem od své mamky dostávala odpovídající svačiny. Dokonce i školní jídelnu jsem navštěvovala. Jak to ale bylo doopravdy? Jako malá jsem nikdy obloženou housku, kterou jsem měla ke svačině nesnědla. Vždycky jsem byla hrozně pomalá. Ve školce jsem vždy byla mezi posledními u stolu. Ve všem jsem byla pomalejší (pomalu se oblékala, atd). A tak není udivující, že i jezení mi trvalo déle a tak pro mě ani nemělo smysl o přestávce rozbalovat svačinu, protože mi bylo jasné, že za chvilku stejně bude zvonit. A mě by bylo velmi nepříjemné již rozjedenou hosku zabalovat a dojídat ji další přestávku. A tak jsem se naučila dávat svačiny spolužákům. A obědům ve škole jsem taky moc nedala – dvakrát jsem do toho dloubla, trošku rozhrabala talíř (aby to vypadal, že jídlo není tak úplně netknuté) a odnesla jsem talíř zpět k okénku. Občas jsem sice ještě něco k obědu snědla doma, ale pak už me čekala akorát večeře a občas jsem na ní zapomněla úplně a šla spát s prázdným žaludkem (a říkala si, že se přeci najim další den ráno) – snídani mě vždy donutili sníst (vždy to byl chleba s máslem a občas i s medem – za těch 9 let se to nezměnilo). Jednou jsme si ve škole dělali test BMI. Vyšla mi podváha a všichni ve třídě jsme se tomu akorát zasmáli… A já další přestávku opět dala svou svačinu kamarádce… Ve 13ti letech jsem poprvé navštívila gynekoložku (ke které chodím dodnes). jako malá jsem vyrostla poměrně rychle, a začala trošku více jíst, ale při tom růstu a vývoji to nebylo nijak znát. A navíc to „velké jezení“ bylo jen nárazové – víkendy a prázdniny. Poprvé jsem si své nízké BMI uvědomila, až když mě na něj upozornila právě má gynekoložka (nevím kolik jsem tenkrát měřila, ale ve 13ti jsem vážila 45 – mohla jsem měřit tak 169 – vážně to nevím jistě). Od té doby se začala má váha sledovat. Ale nikdy ne tak vážně, jako za poslední rok a půl. Začala jsem chodit s přítelem, který se o to začal zajímat. Navíc jsem chtěla dostat antikoncepci a při váze 55 a výšce 179 to nebylo možné. A tak jsem z vlastní vůle přibrala na 57. Ale tuto váhu se mi nedařilo udržet a tak jsem musela vždy před kontrolou lhát (pila jsem litry vody a jedla kila bananu – těsně před návštěvou) – po nějaké době me doktorka nechávala v čekárně čekat déle než je zdrávo a tak stejně všechna voda šla ze mě ven. Někdy začátkem roku jsem onemocněla od žaludku (jsem přesvědčedna, že to bylo nervového původu) – najednou se mi po ranu udelalo blbě a neudržela v sobě ani vodu. Vydrželo mi to 3 dny a já zhubla na úžasných 51!!! cítila jsem se unaveně, ale šťastně. Několik mesíců jsem si pak udržela maximální tělesnou hmotnost na 53 kilogramech. Ale stačilo pár dovolených pod dohledem starostlivého přítele a měla jsem opět zpět svých 56… Přítel měl radost, ale já byla nešťastná. Všichni měli radost, ale já cítíla, že je nenávidím. Začala jsem být náladová a nevrlá. Začala jsem odsekávat. Nezajímá mě nic jiného než najít nějaký způsob, abych nepřibrala a přitom lidé v mém okolí byli spokojení s tím, že „jím“. Stále hledám způsob jak jíst něco co by mi nepřišlo jako jídlo (občas se mi z představy, že mám něco pozřít zvedá žaludek a chce se mi brečet) Párkrát jsem zkoušela zvracet úmyslně, ale neumím to a ani se mi to nelíbí. Navíc to nepovažuji za efektivní. Proč jídlo zvracet, když se vlastně nemusí jíst vůbec? Už třikrát se už ale ta žaludeční nevolnost vrátila… Většinou je před nějakým podstatným rozhodnutím a nebo když mám další den jít na kontrolu k doktorce… Již dvakrát jsem navštívila (na doporučení mé gynekoložky) nutriční lékařku… doporučila mě k paní psycholožce.. zítra k ní poprvé jdu.. Jde ukončit něco u čeho neznáme začátek? Nechte mě prosím dělat tu jedinou věc, která mi jde alespon trochu dobře – nechte mě hubnout!