Nevím, jak to vzít do svých rukou

Ahoj holky, tak tu znovu po jeden a pul roce brouzdám po stránkách ppp.info a rozhlízím se. Ctu si vase príbehy a je mi smutno. Poslední dobou je mi spís smutno nez do smíchu. Merím 172 cm a má váha kdysi byla tak kolem 62-64 kg.S pomocí anorexie jsem zhubla na 47 kg, potom znova skoro 13 kilo pribrala,ted se moje váha pohybuje asi kolem 50-52 kg. Co mi anorexie prinesla? Tezké deprese, takze uzívám léky silné s prominutím jako prase, po nichz mám záskuby v celém tele, zadrhávám se v reci. Trpím úzkostmi, neverím si, opantává to celé moje myslení, ráno se probouzím s hruzou, jak to celý den budu zvládat s jídlem, porád musím hlídat, jestli nejím moc, pripadám si jako tlustý tezký sud, piju litry kávy.. Uz se s tím peru dva roky, porád chci hrozne zhubnout. Muj zájem o skolu, prítele, kamarády, rodinu, konícky se zúzil na starosti s jídlem, na nadmernou sebekontrolu.. Pripadám si ménecenná, odepsaná troska, mám za sebou pokusy o sebevrazdu, 3 mesíce na psychiatrii.. Byla jsem i na jednotce ppp, odkud jsem ale sama na revers odesla. Vím, asi si klepete na celo, ale já uz to vázne nezvládám.. V jednu chvíli bych tu hnusnou anorexii vyhnala z tela a slibuju si, ze budu jíst, ale vzápetí to vrátím zpet a následuje hlídání kalorií a hladovka. Ac uz jsem se od té doby, co jsem pryc z nemocnice, porádne nenajedla, nesnedla normální porci jídla, porád nehubnu. Jak to? Zachvátí me panika a myslím na smrt.. To je spatne, vím to. Studuju vysokou, chtela bych se dostat jeste i na druhou, tak proc tyhle pocity? Protoze jsem zoufalá z toho vecného, nekonecného myslení na jídlo, na dietu, na váhu.. Jsem slaboch, nedokázu se zdisciplinovat, plácám se v tom.. no, komu není rady, tomu není pomoci..Je prece nesmysl, abych anorexii vymenila za svuj zivot, ale já k tomu vázne speju.. Je mi hrozne.. Co si v takové situaci pocít? Jsem pitomá koza anorektická, nezastrasí me ani metabolická jednotka nebo kapacky.. Jak to ze ne? Copak uz nemám ani spetku zdravého rozumu? To chci vázne drív nebo pozdeji umrít? To chci opustit studia i celý muj zivot.. Nechci, ale.. porád se to se mnou tocí a volá: „Zhubni, je to to nejdulezitejsí, je to to nejpodstatnejsí..“ A já to neumím odehnat.. Nevím, jak to vzít do svých rukou..