Vše mi dochází až nyní.

Dlouhou dobu jsem vůbec nevěděla, zda sem mám napsat. Nakonec se k tomu odhodlávám. Tak od svých 14ti let jsem skoro nejedla nic pořádného, vše bylo hektické, ale nějak jsem si to ani neuvědomovala. Až tak od 16ti jsem jíst nechtěla. A dařilo se mi to. Nevadilo mi být bez jídla. Ve svých 17ti letech jsem měla 45kg. Výborně jsem se učila a dokonce jsem byla schopná hrát fotbal a neustáe chodit na mnohakilometrové procházky. Jenže pak to na mě nějak dolehlo. Bylo to tím, že jsem si našla přítele, najednou jsem musela zvládat i jeho. No, a nejíst před ním mi nějak nešlo, kritizoval mě za to. Chci to zkrátit, prostě dnes je mi téměř 20, a už tak rok jím. Jenže – nikdy mi anorexie a PPP vůbec nepřišly tak hrozné, jako právě nyní. Když jsem opět začala jíst, tak všechno, a s velikým strachem, takže jsem střídala přejídání s hladovkami. Teď jím Docela v pohodě, normální i teplá jídla. Zjišťuji, jak můj život byl ale s Anorexií lepší, což je děsné poznání. Byla jsem hezky hubená, teď mám při 158cm 53kg a vadí mi to. Nikdy jsem neměla boky, teď jsou. Nemohu se na to dívat. Faktem je, že anorexie mi mnohé vzala – dospívání, kamarády, intimní život, ale mně samota celkem vyhovovala. Mohla jsem jít kamkoli a kdykoli, teď to závisí i na příteli. Opravdu nechci tvrdit, že bych chtěla být opět anorektička – to už NIKDY! Ale chtěla bych se zbavit té minulosti, té touhy po vyhublosti. Chci to být já a mít se ráda. Nemám si na co stěžovat, přesto sem píšu – no, není to malicherné??