bulimie navždy
Už asi 7 let trpím bulimii, nikdy jsem nebyla štíhlá holka, spíš oplácanější,ale velmi hezká . Několikrát jsem měla i takové záchvaty,že s tím skončím ale dopadlo to strašně po každý jsem hrozně přibrala asi 7 Kg, tak že jsem to vzdala ( radši umřu než abych byla tlustá ) dobrý heslo co… 🙁 . Ale poslední dobou se to stupňuje, až do extrému, nejhorší jsou pro mě víkendy a svátky, zvracím třeba 8krát denně . Naposledy jsem se málem udusila, vrazila jsem si do krku ( umělohmotnou ) lžičku jinak se nevyzvracím a ta se mi v krku zlomila, začla jsem se dávit, nakonec jsem ji z krku dostala , ale hodně jsem si poranila krk a krvácela jsem. Když jsem se pak viděla v zrcadle, tak jsem se musela rozbrečet, je tohle normální, udusit se kvůli blbému žrádlu ??!!!. Při tom mi skoro nic nechybí , mám dobrou práci , dobrého přítele, dobrý kamarády,jsem prý zábavná vtipná a silná osobnost hm…. Kdy by mě tak viděli, někdy si říkám, kde beru tu sílu se tak přetvařovat, ale dokážu to. Je to zvláštní jako bych nasadila druhou masku a s hnusné, zakomplexované poblité bulimičky se najednou stane super holka s úsměvem na tváři , která srší humorem a je šťastná ze života. Nikdy jsem se s tím, nikomu nesvěřila, nedokážu to A ANI NECHCI, připustit NĚKOMU, že to prostě nezvládám. A jak se mám teď někomu svěřit ??!! , když jsem každý mu lhala všichni si myslí jak jsem silná , jak si se vším umím poradit a že se mě nic podobnýho stát nemůže. Já vím, že v nouzi poznáš pravého přítele, ale víte co já to možná ani vědět nechci. Určitě by se našli takový co by mě pomohli a věřím tomu. Ale taky takový co by s toho měli radost a to bych asi nepřežila . A rodině se svěřit taky, nemůžu protože ze sebe dělám hroznou hvězdu ( a jak je znám , tak by to vážně ani nebrali ,nejspíš by si mysleli, že je to chvilkový splín ). A hlavně je chci ušetřit té potupě, že to prostě jejich dcera nezvládá (ABSOLUTNĚ) , nechci aby ze mě byli smutní, vždycky jsem se snažila jim dělat radost a být bezproblémová. A maminka ta by to asi nepřežila, neměla to v životě zrovna lehký. Vždycky když k ní přijdu na návštěvu tak mi říká jak je šťastná, že se mi v životě daří, že nemám žádné problémy a že jsem její radost a chlouba. A to bych ji měla říct tohle NIKDY chci , aby byla šťastná a spokojená. A jak to vlastně začalo, par uštěpačných poznámek, pár hloupých SLOV. Nikdy bych nevěřila, jak SLOVO může mít takovou váhu a jak může být tak nebezpečné. A proto bych chtěla poprosit ty normální lidi, i rodiče který si tyhle příběhy čtou a netrpí touhle nemocí jako mi . I pár hloupých slov může někomu zkazit život, tak jako mě, dejte si pozor co komu a kdy říkáte. Není lepší místo blbý poznámky jsi tlustá dělej něco se sebou , nebo s tebou bych nechodil tlusťochu, říct mám tě rád taková jaká si. PS : jsem moc ráda, že jsem objevila tyto stránky, konečně jsem se po 7 letech mého trápení mohla někomu svěřit a moc mi to pomohlo, ale sílu na to, to změnit nemám :-(. Třeba ji jednou najdu a třeba tady :-).