Archive for category: Můj příběh

Zdravím všechny, kdož si rozhodli přečíst můj příběh. Není zas tak odlišný od ostatních. Trpím záchvatovitým přejídáním. Je to fakt a trvalo dlouho, než jsem si to přiznala. Když jsem byla malá, naši mě měli rádi, jenže měli ještě brášku a ségru a na mě jako nejméně problémové dítě nezbýval čas. Utíkala jsem do knížek a čas mimo školu, kdy jsem většinou byla sama doma jsem trávila jídlem. Ve třinácti jsem vážila 75 kg a řekla jsem si DOST. Zhubnu a budu vést nový život. Tak jsem zhubla 20 kg a nový život jsem vést opravdu začala. Do školy, ze školy, nejíst, cvičit dvě hodiny denně, jít se psem na 10 km procházku, abych spálila kalorie. Myslela jsem, že naši na mě budou hrdí, že jsem zhubla, že jsem se dostala na gymnázium mezi prvními deseti, ale nějak jim to nepřišlo skvělý. Já jsem hubnula dál,prvák si vůbec nepamatuju, byla jsem mimo. Pak jsem se postupně dostala zpět na 75 g. Gympl jsem dokončila, zase žádná hrdost od rodičů, ségra v té době utíkala z domova, měli dost starosti s ní. Dostala jsem se na VOŠ (jaktože jsi se nedostala na VŠ?), našla jsem si kluka a začala s ním bydlet v Praze. Na první schůzce mi řekl, že bych měla zhubnout (že jsem se na něj nevykašlala hned). Dalšího tři a půl roku jsem pořád jen držela diety, cvičila a snažila se být krásná, ačkoliv jemu to bylo jedno, šikanoval mě pořád (jsi hnusná, proč s tebou vůbec chodím, měla bys zhubnout…..) Po třech a půl letech jsem to najednou skončila, odešla jem od něj, šla bydlet na kolej, bohužel jsem začala z toho stresu kouřit, čehož se nemůžu ani teď, skoro po roce zbavit. Našla jsem si kluka, který mi neustále říká jak jsem úžasná, krásná, chytrá apod., rozumíme si spolu. Jen mě mrzí moje záchvaty přejídání, nemůžu se toho zbavit, nevím, co to se mnou je. Měla bych být v pohodě, taky svýho kluka miluju, ale stačí volná chvilka a už se přežeru jak prasátko. Je to divný….. Teď mi je 23 let, budu končit bakalářské studium sociální práce na UK. Měla bych se toho zbavit, ale je to strašně lákavé, jít se najíst, najít tím klid, an chvíli zapomenout na ten stres kolem všemožných zkoušek….

Víte na to, že je mi patnáct, jsem toho stihla neuvěřitelně mnoho a zároveň takřka nic. Nevim, jestli to patří k mýmu věku, ale přijdu si tlustá. Naprosto odporná, tlustá a příšerně vysoká. Když slyšim, že někdo menší váží víc než já, mám z toho neuvěřitelnou radost a dobrou náladu skrývám za větami typu: ?Ale váha ještě nic neznamená ? vždyť máš skvělou postavu. A navíc hlavní je, že jsi spokojená ?? nebo ?Prosimtě, já bejt na tvym místě, jsem štastná jako blecha?? Já bejt na tvym místě tak okamžitě skočim do Vltavy. Panebože jak můžeš žít s tak příšernejma stehnama? Ne nejsem anorektička. Ani bulimička. Jsem nejspíš něco mezi. Někdy celý dny nejim, skoro brečim nad každym jabkem a pak mám stavy, kdy sežeru na posezení tři čokolády a je mi to fuk. Hodinu na to ale do sebe cpu neúměrný množství jakýchkoliv prášků na hubnutí nebo trpim skrčená nad toaletní mísou. Někdy se sama sobě strašně líbim, vidim se jakou hubeňoučkou, vysokou holku s krásnejma dlouhejma nohama, ale to je velmi občasný a chvilkový. Vlastně si ani nemyslim, že bych byla nějak přehnaně tlustá ? spíš mám obavu z toho, abych nebyla zase tlustá. A to vyjde skoro nastejno. Abyste to totiž pochopili ? rok zpátky jsem byla ještě zdravé, veselé a především notně mohutné děvče s 68 kily na 180 cm a k obědu si dala bez jakýchkoliv výčitek klidně bigmaca s půllitrem koly navrch. Nesportovala sem, ale všem jsem tvrdila, že závodně plavu (kde jsou ty časy!) a občasné poznámky ostatních ani nevnímala. Vždyť to přeci byla naprosto normální váha ? Hlavní problém byl v tom, že jsem tehdy ještě neměla kluka. Nikdy, žádného. Měla jsem pocit, že všechny spolužačky kolem mě už něco prožily, ale já prostě ne. Nevim, jestli sem byla tak náročná, nebo tak ošklivá. Ale předevšim jsem byla dost naivní, protože která holka toho může ve čtrnácti hodně prožít? Je to jenom tlakem médií a ve svý podstatě i společnosti, že si holka ve čtrnácti připadá jako stará panna. Jo, chvilkama jsem se cejtila strašně sama, ale většinou jsem byla spokojená, obklopená houfem kamarádek a užívající si pohody základky. Nevim, kdy se co zlomilo. Asi když sem viděla svý fotky v plavkách nebo když jsem se nechtěla vzdát snu stát se modelkou ? anebo prostě když jsem se vrátila o tři kila lehčí z tábora a najednou se vešla do takové spousty věcí ? Prostě jsem postupem času začala zjišťovat, že ať si psycholožky a terapeuti říkaj co chtěj, zájem je především o ty hubený holky. A zájem opravdu byl ? jenom já byla stále přespříliš náročná. A navíc pohlcena novejma možnostma velikosti 36 a cítěním se skvěle vedle své nejlepší kamarádky, která byla v Česku zastupována jednou velmi prestižní modelingovou agenturou. Přešla jsem na novou, myslim že velmi náročnou školu a celkem bez problémů všechno zvládala ? čas jsem prokládala oddílem, občasnym učenim a polykáním nejrůznějších medikamentů. Víte, bydlim s tátou, jehož příjem se stabilně pohybuje okolo půl milionu měsíčně a s jeho přítelkyní, máma, která se do mě jako jediná neustále snaží něco nacpat (a už mi s tim fakt leze na nervy), bydlí se sestrou a vídám se s ní tak maximálně jednou do tejdne. Možná by se naše rodinné poměry daly připsat do seznamu ?mých problémů s příjmem potravy,? zvlášť když do mě máma, ač prý neúmyslně, pokaždé když mě vidí, reje. Já nemůžu za to, že ona i sestra neustále kynou a kynou! Ale zpátky k věci. Zásadní zlom v mém dosavadním stravování přišel totiž o Vánocích a nyní se také dostávám ke svému největšímu problému (tedy hned po tom, že stále nemůžu najít pana Pravého) ? mám, co se především sladkého týče, příšerně slabou vůli. Dokážete si tedy představit ty sladké orgie během celého prosince ? které se ovšem stále více mísily se strachem z opětovného přibrání a tudíž s nenalezením pana Pravého ? a tak jsem se dostala do víru pilulek, depresí, a zběsilého požírání všeho možného i nemožného. Víte, strašně se teďka když to zpátky čtu, stydim. Ne proto, že bych si konečně uvědomila, že život není jen o jídle, ale proto, že se to se mnou táhne od těch Vánoc až do teďka, do února. Myslim na jídlo neustále a jsem zpátky v kolotoči stresu z ?kobylovitosti.? Další vedlejší příznaky? Blahopřeji, jestli se v nich taky poznáte: chronická nespavost, neustálá unavenost, rozladěnost, mrzutost, nutnost jakékoliv fyzické aktivity, nesoustředěnost, výrazné kruhy pod očima, migrény a jako bonus absolutní neschopnost mít někoho rád. Všichni jsou totiž mým měřítkům příliš nedokonalý ? ale to je pravděpodobně dlouhodobější problém a navíc už docela mimo, radši vás se svejma dalšíma malichernejma problémama nebudu zatěžovat, vlastně sem celý tohle napsala jenom proto, že sem měla vážně depku a říkala sem si, že kdybych se přeci jenom někdy zabila (možnost podřezání žil už mi nepřijde tak neuskutečnitelná jako dřív) tak nechám na světě aspoň malý náhled do duše obyčejné patnácky. Enjoy it!

Ahoj. Strašně ráda bych vám řekla jak se jmenuju, dokonce svou adresu, datum narození, prostě všechno to co ke mě patří, ale nedokážu to z jediného důvodu – tak strašně se za sebe stydím, že kdyby se někdo dozvěděl o tom jak vnímám svět asi bych se mu nikdy nedokázala podívat do očí. Strach z toho, že se někdo třeba náhodou dozví to tajemství, které řídí všechno to co dělám mě děsí tak, že si to nikdo nedovede představit a to mi možná nedává šanci napsat příběh, který by byl tak pravdivý. Je mi dvacet, před rokem jsem maturovala a nedostala se na vysokou a tam to začalo. Vždy jsem měla skvělý známky, na střední to šlo dolů a nepřijetí na VŠ mi tak shodilo sebevědomí, že jsem se rozhodla si ho zvýšit. Bouhužel tim nejpitomějším způsobem, který exituje. Zhubnout jsem chtěla vždycky, ale když se to nepovedlo nikdy jsem si z toho hlavu nedělala. Až po tom kdy jsem nemusela myslet na školu, kamarádky neměly čas, protže studovaly, jsem se mohla soustředit sama na sebe. Hubla jsem pomalu a sedm kilo přineslo krásný výsledek. Začala jsem se líbit sama sobě, ale okolí ten rozdíl moc nepozorovalo a já jsem o pozornost stála. Tak jsem se rozhodla, že zhubnu, ale můj ideál se trochu změnil. Nevím co mě to v tý době napadlo, ale všimla jsem si toho, že krásnej obličej mají holky kterým vystupují lícní kosti a dala jsem si za cíl, že chci, aby mi šla vidět první tři žebra pod klíčníma kostma. Tohle se mi povedlo. V tý době už na mě všechno pladnalo, dole bylo asi deset kilo a okolí mě nepoznávalo. Když jsem potkala nějákýho kámoše ze základky jenom zíral jak mi to sekne, mladší mě obdivovali ty rozumnější se strachovali a rodiče vyhrožovaly. To mě, ale neodradilo, dál jsem chodila spát s tím známým pocitem prázdnoty v podbríšku a se zvuky kručícího žaludku. Tváře se propadly, břicho bylo ploché, kyčelní výstupky mě tlačily když jsem ležela na břiše a žebra se začala rýsovat i na zádech. Ale když jsem zamaskovala ty hrozné kruhy pod očima, namalovala si zdravíčka a moderně se oblékla do nově pořízených věcí, které bych před půl rokem sotva oblékla byla ze mě kočka, sice nemocná, ale krásná. No a v týhle masce jsem potkala svého současného přítele. Nikdy před tím jsem s nikým nechodila. Mého přítele mi kámošky závidely, je to fešák, vtipnej, ale je taky chytrej a to že něco neni v pořádku mu neuniklo. Ale já jsem chytrá /no spíš mazaná//taky a zatim se mi vždy podařilo vytvořit iluzi, že má vedle sebe zdravou, inteligentí holku a ne zamindrákovanou hladovějící husu co má strach ze selhání u dalších příjmaček. Musim říct, že partener má na mě dobrej vliv a v jeho společnosti mi občas chutná jíst, ale často má hodně práce a tak na sebe máme málo času a já místo abych přibrala nějáké to kilo tak se vyžívám v tom když mě na ulici potká někdo kdo mě dlouho neviděl a prohlásí “ nejsi nemocná?, ty si nějáká hubená? “ , mě tyhle řeči místo toho, aby mě odradily od dalšího hubnutí, spíš motivujou a vůbec si nedovedu vysvětlit proč to tak je? ¨Ten kdo čekal štastný konec bude asi zklamaný, ale moje posedlost trvá do teď, moje tělo se mi líbí, ale uvědomuju si dobře, že to neni v pořádku. Uvědomila jsem si to před pár týdny, kdy jsem se chtěla učit na příjmačky a nedokázala se vůbec soustředit, před dvěma dny se mi taky podařilo prospat celý den, protože jsem vůbec neměla energii dojít si na úřady něco vyřídit. Když jsem si se setřenkou hrála tak se mi třásly ruce, že jsem nedokázala postavit hrad z kostek. Navíc se máma začala spolčovat s mým přítelem ať mě donutí víc jíst, že jinak mi zakáže se s ním stýkat. I když jsem plnoletá poslouchat jí musím a taky chci, protože vím¨, že když se sebou nic neudělam na školu na kterou tolik chci se nedostanu. Nechci, jít momentálně na žádný léčení, aby mi příjmačky neutekly mezi prstama, ale zároveň se potřebuju nějak zkoncentrovat, abych byla schopná se na ně připravit. Nevim jak to všechno zkloubit aby se mi povedlo dokázat to co chci a při tom vypadat tak jak chci. Je to prostě těžký. Jestli jste si můj příběh přečetli tak vám moc děkuju a ještě víc děkuju těm kdo mě i přesto co dělám neodsoudil vím že těch bude asi menšina, protože důvody proč to došlo až sem se někomu můžou zdát pošetilý, ale já v sobě cítím, že v tom je ještě něco víc, myslím že to souvisí se strachem z normálního života, někdy mi příjde hrozně složitej ve srovnání s tím jak jednoduše funguje proces hubnutí – nejíš/zhubneš , jíš/přibereš. …jestli mi bude chtít někdo napsat ať to prosím udělá, ať mi klidně vynadá, třeba to pomůže …darina.skalova@seznam.cz

je to celkem zvláštní, číst tady vaše příběhy, které jsou všechny v podstatě o tom samém. člověk si skoro říká, proč sem přidávat další. další variaci na totéž téma. ale ježto se potřebuji vykecat 🙂 a asi samy víte, že pokoušet se řešit takovéto problémy s přáteli nebo příbuznými dost dobře nejde, rozhodla jsem se také přidat svou story :). nemyslím, že by to někdo, kdo něco podobného nezažil mohl pochopit…“copak je to tak těžký, normálně jíst?“… a pak ten strašlivý stud. můj příběh je zkrátka stejný jako všechny předešlé. začněme tím, že jsem si žila poměrně spokojeně a obyčejně, až do okamžiku, kdy mě po gymlu nevzali na vysokou. pro tuto situaci jsem měla nouzový plán, že se přestěhuji do libanonu, kde jsem se narodila a ačkoli jsem většinu života strávila tady, nesmírně mě to tam vždycky táhlo… asi ale nemusím nikomu, kdo má alespoň minimální přehled o světovém dění vysvětlovat, proč jsem se tam nakonec nevypravila. zůstala jsem zde a se svým nesmírně širokým, leč neméně povrchním vzděláním a specializací tak možná na profesionální nezaměstnanost jsem sháněla práci déle, než moje nervy snesly. nakonec jsem se prostě dobrala zjištění, že to, že jsem totálně vyřízená, nic neumím, nemám moc přátel a kluci o mě nestojí, a možná i všichni ti mí známí, pod troskami bejrútu… prostě všechno mé životní neštěstí pramení z toho, že jsem ošklivá a tlustá a… no však to znáte. už to jelo. nechci se schovávat za alibistická vysvětlení, kdo a co všechno byl, či bylo příčinou mé anorexie. byla a jsem to pouze já, ale stejně jako hlavní aktérky příběhů, které jsem tu četla, si prostě nedokážu pomoct. touha po dokonalosti mě dohnala až tam, kde jsem (vypadám, jako jack skelleton 🙂 a nechápu, jak jsem to předtím mohla nevidět) a pořád nevím, jestli už jsem se vlastně rozhodla s tím něco udělat. jestli to vůbec dokážu. tož děkuji vřele, jestli jste vydrželi až sem. nehledejte v tom hlavu ani patu, potřebovala jsem ze sebe tyhle strašný kecy jenom rychle vyblejt a teď mám veliké pokušení to zase smazat 🙂 dřív jsem na svoje „křivky“ byla hrdá. teď už se za sebe jenom stydím.

V květnu 2006 jsem vážila 73kg na 173cm výšky. Byla jsem zrovna na prohlídce u doktorky a ta si neodpustila poznámky, že jsem vždycky byla mohutná a nikdy ze mě nebude párátko. Říkala to už i předtím a já jsem se s váhou taky trápila dlouho, několikrát jsem zkoušela hubnout, ale nevyšlo to. Tentokrát jakoby se ve mně něco zlomilo a já si řekla, že tentokrát to už půjde. Nechala jsem to ale až na letní prázdniny a přes ty dva měsíce jsem zhubla docela dost. Ale nebyla to dieta, spíš hladovka a hodně pohybu, co k tomu přispělo. V září jsem vážila 63 kg. Nikdo mi ale neřekl, že je to na mě vidět nebo tak, ale já o to vlastně ani nestála. Hubla jsem si sama pro sebe. V tuhle chvíli vážím asi 56 kg. Ale za jakou cenu. Skoro nejím a když už, tak ovoce, zeleninu a jogurty. Vím, že je to špatně, ale nemůžu začít jíst normálně, protože bych to všechno brzo nabrala zpátky. Navíc mám teď problémy s našima, pořád se hádáme, ale ne o jídle, o věcech ve kterých bych potřebovala jejich pomoc a podporu a oni mi místo toho řeknou, že si za to můžu sama když jsem taková a taková. Mám pocit, jako kdybych žila v říši snů, ale ty sny co jsem si vysnila, pořád nepřichází. Nic z toho co si přeju se prostě neděje. Pak to má za důsledek že jsem nepříjemná a na ostatní zlá i když nechci. Spíš je to frustrace z vlastního prázdnýho života. Pak taky zase na druhou stranu přichází stavy kdy jsem kvůli tomu ve stresu a nejraději bych vyjedla celou ledničku. Držím se zatím, ale je toho pořád víc a víc. Asi jsem povrchní, závistivá a nepřejícná ale opravdu mám pocit, že můj život stojí za ?. Děkuju všem co si to přečetli, chtěla jsem se jen vypsat. Díky S.