Vím, že je to špatně

V květnu 2006 jsem vážila 73kg na 173cm výšky. Byla jsem zrovna na prohlídce u doktorky a ta si neodpustila poznámky, že jsem vždycky byla mohutná a nikdy ze mě nebude párátko. Říkala to už i předtím a já jsem se s váhou taky trápila dlouho, několikrát jsem zkoušela hubnout, ale nevyšlo to. Tentokrát jakoby se ve mně něco zlomilo a já si řekla, že tentokrát to už půjde. Nechala jsem to ale až na letní prázdniny a přes ty dva měsíce jsem zhubla docela dost. Ale nebyla to dieta, spíš hladovka a hodně pohybu, co k tomu přispělo. V září jsem vážila 63 kg. Nikdo mi ale neřekl, že je to na mě vidět nebo tak, ale já o to vlastně ani nestála. Hubla jsem si sama pro sebe. V tuhle chvíli vážím asi 56 kg. Ale za jakou cenu. Skoro nejím a když už, tak ovoce, zeleninu a jogurty. Vím, že je to špatně, ale nemůžu začít jíst normálně, protože bych to všechno brzo nabrala zpátky. Navíc mám teď problémy s našima, pořád se hádáme, ale ne o jídle, o věcech ve kterých bych potřebovala jejich pomoc a podporu a oni mi místo toho řeknou, že si za to můžu sama když jsem taková a taková. Mám pocit, jako kdybych žila v říši snů, ale ty sny co jsem si vysnila, pořád nepřichází. Nic z toho co si přeju se prostě neděje. Pak to má za důsledek že jsem nepříjemná a na ostatní zlá i když nechci. Spíš je to frustrace z vlastního prázdnýho života. Pak taky zase na druhou stranu přichází stavy kdy jsem kvůli tomu ve stresu a nejraději bych vyjedla celou ledničku. Držím se zatím, ale je toho pořád víc a víc. Asi jsem povrchní, závistivá a nepřejícná ale opravdu mám pocit, že můj život stojí za ?. Děkuju všem co si to přečetli, chtěla jsem se jen vypsat. Díky S.