Taky jsem to zažila…

Ahojky, hned na začátku bych vás chtěla všechny pozdravit. Dá se říct, že máme podobný problém…i já jsem měla a bohužel pořád mám problémy s anorexií… Nj, je nás hodně, co do toho spadlo, i když to většinou začínalo úplně nevině… Jako u mě. Vždycky jsem byla veselá, kamarádská, měla spoustu kamarádek a hlavně, neřešila jsem, co jím. Vydatné obědy nejen babiček jsem si přidávala, sladkosti jsem milovala. Za to sport mi začal brát až později. Když jsem vstoupila do puberty, už jsem jako většina dívek začínala řešit svojí postavu..chtěla jsem zhubnou,t z časopisů jsem si vystříhávala nejrůznější diety, cvičení apod. Navíc, má nejlepší kamarádka a většina kamarádek byly štíhlé a já chtěla být také. V září roku 2005 jsem vážila 70kg, tehdy jsem začala ne nějak výrazně hubnout, pouze jsem ubrala sladké a drobek přidala pohyb. V červnu 2006 jsem na 15-leté prohlídce vážila 64kilo, doktorka mi chválila a že jsem prý teď pěkná holka. Mě to však nepřišlo. A tak to vlastně nějak začalo. Popravdě, úplné začátky si nepamatuji. Začala jsem chodit běhat, doma jsem cvičila, omezila jsem dost razantně příjem potravy a jedla hlavně ovoce, zeleninu a light potraviny.navíc jsem zrovna začala chodit na střední. V září jsem k mému oblíbenému běhání a posilování doma přidala dvakrát týdně posilovnu a jednou týdně kickbox a už to jelo. Mým záchytným bodem v hudnutí bylo 55kg. Když jsem té váhy dosáhla, vzala mi mamka ze strachu k dotorce a tam se musím chodit vážit. Během víkendové akce mimo domov, kde jsem jedla pouze musli, jablka a vitalinea nápoj jsem zhubla o dvě kila. Chtěla jsem se držet mezi 52-53kg. Ale váha šla dolů. Později jsem se už chtěla držet na 51-53kg. A tak to přišlo. Řekli mi, že mám anorexii. Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale měla jsem snad všechny příznaky a později jsem si to i přiznala. V té době se u nás doma jenom brečela. Já byla na nervy, mamka na nervy, z nás taťka a pořád tekly slzy, hlavně zoufalství. Já už začínala mít strach, nechtěla jsem do léčebny, ale je těžké začít jíst normálně..ti, kdo to prožili to znají. Jela jsem k psychiatričce, která mi předepsala antidepresiva, protože moje psychika byla v hrozném stavu. Velký podíl na tom měl i přestup na střední… Často jsem měla depky, brečela jsem,ani jsem nevěděla proč..to mám občas i teď… Teď, s odtupem času můžu říci, že se to zlepšilo. Postupně přidávám jídlo, je pravda, že se stále hlídám, od listopadu jsem nemohla chodit cvičit, což mi teď jednou týdně povolili a můžu chvíli denně posilovat doma.Vážím okolo 48kg. Až teď si uvědomuju, jak jsem byla pitomá. Hrozně věcí jsem stratila. A uvědomuju si to až teď. Holky, co si tohle čtete a nezažili jste to radím vám, vím, jaký to je chtít zhubnout, moc!!! Ale nedělejte takové pitomosti jako my, co jsme do toho spadli!!! Nestojí to za to!!! Já toho teď lituju, protože vím, že by to všechno šlo i jinou cestou….Hubněte, ale pomalu a s rozumem!!!!!Ne jako já…..