zase ten stejný příběh

je to celkem zvláštní, číst tady vaše příběhy, které jsou všechny v podstatě o tom samém. člověk si skoro říká, proč sem přidávat další. další variaci na totéž téma. ale ježto se potřebuji vykecat 🙂 a asi samy víte, že pokoušet se řešit takovéto problémy s přáteli nebo příbuznými dost dobře nejde, rozhodla jsem se také přidat svou story :). nemyslím, že by to někdo, kdo něco podobného nezažil mohl pochopit…“copak je to tak těžký, normálně jíst?“… a pak ten strašlivý stud. můj příběh je zkrátka stejný jako všechny předešlé. začněme tím, že jsem si žila poměrně spokojeně a obyčejně, až do okamžiku, kdy mě po gymlu nevzali na vysokou. pro tuto situaci jsem měla nouzový plán, že se přestěhuji do libanonu, kde jsem se narodila a ačkoli jsem většinu života strávila tady, nesmírně mě to tam vždycky táhlo… asi ale nemusím nikomu, kdo má alespoň minimální přehled o světovém dění vysvětlovat, proč jsem se tam nakonec nevypravila. zůstala jsem zde a se svým nesmírně širokým, leč neméně povrchním vzděláním a specializací tak možná na profesionální nezaměstnanost jsem sháněla práci déle, než moje nervy snesly. nakonec jsem se prostě dobrala zjištění, že to, že jsem totálně vyřízená, nic neumím, nemám moc přátel a kluci o mě nestojí, a možná i všichni ti mí známí, pod troskami bejrútu… prostě všechno mé životní neštěstí pramení z toho, že jsem ošklivá a tlustá a… no však to znáte. už to jelo. nechci se schovávat za alibistická vysvětlení, kdo a co všechno byl, či bylo příčinou mé anorexie. byla a jsem to pouze já, ale stejně jako hlavní aktérky příběhů, které jsem tu četla, si prostě nedokážu pomoct. touha po dokonalosti mě dohnala až tam, kde jsem (vypadám, jako jack skelleton 🙂 a nechápu, jak jsem to předtím mohla nevidět) a pořád nevím, jestli už jsem se vlastně rozhodla s tím něco udělat. jestli to vůbec dokážu. tož děkuji vřele, jestli jste vydrželi až sem. nehledejte v tom hlavu ani patu, potřebovala jsem ze sebe tyhle strašný kecy jenom rychle vyblejt a teď mám veliké pokušení to zase smazat 🙂 dřív jsem na svoje „křivky“ byla hrdá. teď už se za sebe jenom stydím.