Archive for category: Můj příběh

Ahojky všeci taky bych chtěla přidat svůj popis života.Tak než jsem byla v sedmé třídě bylo úplně všechno v pořádku byla jsem maminčina holčička a zabývala jsem se s tím jaké budou dávat nové telenovely a o nic jiného,ale pak se něco událo co neumím popsat,že pak mě to přestalo bavit a začla jsem se zajímat o své okolí a co se děje okolo mě.Jsem se jednou zabývala jak a proč někdo může někoho zneužívat-osáhavat,jsem si to i dokonce přečetla na internetu a jak jsem měla něco o tom nastudované tak jsem si všimla že je to samé i semnou,jelikož můj vlastní táta to prováděl mě a mé sestře,ale si myslím,že si neuvědomuje co dělá,že to bere legraci,ale tak to není.Tak pak v listopadu v sedmé třídě jsem to už nevydržela,tak jsem to řekla kamarádkám ve škole a ty to pak řekly třídní učitelce.Pak jednou u nás byly ze sociálky a ptaly se nás na to,já jsem jim vše řekla,ale ségra se bála tak ne.PAk druhý den na to jsem napsala třídní dopis ve kterém stálo že od příštího týdne už do školy nepříjdu,tak zavolaly na sociálku a ta se mě ptala co se děje a já jsem jí odpověděla,že už to nevydržím a že už nepříjdu do školy a tím jsem jen myslela,že do té školy chodit nebudu páč jsem jí chtěla změnit,ale blbě mě pochopily,tak na mě udělaly předběžné opatření a odvezli mě do Dobřichovic.Dobřichovice je Dětský diaknostický ústav kde jsem byla čtyří měsíce a pak mě pustily domů.DOma to jaktaž šlo,ikdyž byla tam napjatá situace.Jednou se mě třídní zeptala jestli s ní a paní sociální nechci se jít podívat na jeden klokán a já jsem jí řekla,že jo.PAk jsem přišla domů a kdybych jim řekla že se chci jít podívat do klokánku tak by mě zabily a to jsem nemohla dopustit,a taky táta mi řekl aby nikam nechodila,tak pak když odešel tak jsem šla za třídní do školy jí říct,že nemůžu se jít nikam podívat,protože si to táta nepřeje.A oni pak volali paní sociální a ta rozhodla,že nemůžu být doma tak na rychlo pro mě vymyslely řešení a to že mě odvezly do nemocnice v Brandýse.TAm jsem byla jen pět dnů a pak jsem musela jít ke psychiatričce a ta mi domluvila,že mám jít na léčení do Motola.Když nastál ten den když jsem měla jít do Motola tak jsem s domu utekla a pak jsem šla ke kamarádce a s ní pak do školy,ale před školou neboli před vratami stála třídní učitelka a ta mi zabránila jít do školy a předala mě rodičům.Tak jsem byla v Motole asi od 7.6.04-do 15.7.04.Nejdřív jsem si tam nemohla zvyknout ,ale pak už to bylo dobrý,až na to že jsem tam asi přibližně týden stávkovala s jídlem,ale pak jsem se umodřila a pak tam na mě všichni byli hodní hlavně sestřička Petra,Matiana atd.Pak to nějak ten rok do deváté třídy jsem to překousávala a pak jsem to znovu nemohla vydržet a jsem se opět pokusila se zabít a pak jsem skončila v Bohnicích byla jsem tam tři měsíce a pak jsem jela na zimní prázdniny domů a pak jsem se nevrátila,protože to máma chtěla semnou zkusit,tak jsem byla doma.A to další vám napíšu až někdy jindy páč už musím jít.Lenka

takze zase sedim u PC a zase premejslim jak to napsat,ano nedavno sem sem psala svuj pribeh „tenkrat“sem jeste asi trpela anorexii jenze to uz je davno pryc.Nekdy si rikam ze je to skoda,ja vim zni to silene.ale ted pokracovani snad nekonecneho boje s pp(at uz de o anorexii nebo prejidani) Jednoho vecera mamka delala tatkovi topinky a nabidla mi ja nevim co to se mnou bylo ale vzala sem si(bohuzel)(v ty dobe mi jeste rikali jak malo jim ze sem vyhubla atd.)a pak se to zlomilo a zaclo to ….dva dny hladoveni temer nic nejedeni a pak nehorazne prejedeni…..proste sem zacla pribirat(cca 4kg)a je mi strasne,byla sem(a mozna jeste sem)schopna snis 4koblihy na posezeni(kdyz je doma najdu) a vzdycky si rikam“tohle se mi prece hnusilo jeste pred dvema tejdnama“ale stejne to nepomaha treba snim 3 rohliky v 6 vecer!!a ted to nejde zastavit dneskasem toho (oproti jinymu dni) snedla celkem malo ale stejne toho bylo moc.Uz zase prestavam chapat vyznam slova „hlad“vzdycky kdyz du kolem zrcadla v duchu se napomenu,ale fakt to nepomaha…ja u nevim co delat poradte mi prosim sem zoufala:( jinak dik ze ste si to precetli

Ahojky, jmenuju se Lída je mi 24let. Měřím 160cm, vážím 52kg a i přesto se trápím sama se sebou. Trvá to už 5tým rokem. Vždy je to na nějaký čas lepší a pak do toho zase spadnu. Jako dnes… přejedla jsem se sladkostmi a nestačila mi ani jedna tabulka studenské pečeti, sušenek a bombonů… Začalo to, když jsem přišla o svého brášku, který tragicky zemžel a já se s tím stále nemohu vyrovnat…. Trápím sama sebe a neustále si vyčitám, že jsem mu měla pomoci… ˇSel z diskotéky a porazilo ho auto, proč jsem jen nešla s ním…! výčitky mě pronásledují v podvědomí a něco jako by mě nutilo ubližovat si tím, že do sebe nacpu ohromné množství sladkostí. Myslím, že příliš myslím sama na sebe, tolik si přeju být silnější, s problémy bojovat !!! Zivot není peříčko, ale existuje i spousta krásných věcí, pro které má smysl Tu být!!! Já to vím a nikdy se nevzdám. Zkusím to znovu a znovu, dokud to jen půjde! Chtěla bych lidem pomáhat a právě v tom vidím smysl života. Chci se naučit mít ráda sama sebe a věřím, že lidé kolem mě mi pomohou :o)

ahoj zacalo to pádem a otřesem mozku.Prevezli me do nemocnice a dali na pokoj ,kde lezela asi 13-14 letá holka ,ktera byla tak hezky hubenoucka .Já vždycky chtela bej jak modelka ,dyt to znáte .Ikdyz jsem prej byla normální sobě jsem se nikdy nelíbila.No a tak jsem v nemocnici začala nenapadně jist tolik jak ona a ještě mín.Jedla hrozne malinko k snídani snedla jenom ctvrt chleba tak ja si do nej dvakrat kousla k obedu treba dva knedliky tak já půl .A protože jsem jenom spala a splala dal se hlad zvladnout .Kdyz jsem se po 10 dnech vrátila z nemocnice mela jsem 5 kilo dole!Byla jsem nejstastnejsi v zivote tohle jsem si prala sledovalaa jsem s e v zrcadle a byla pysna na svoje žebra .poprvev zivote jsem se sobe libila !byl to vazne skvelej pocit ,ale chtela jsem jeste vic!Jenze stal se opak a jak jsem se dostala do svyho beznyho zivota i pres snazeni jsem pomalu povolila a tak jsem to zacala resit zvracenim.Nejdriv tobyla takova „hra“ zvracela jen kdyz jsem nezvladla chut a dala si treba jednu susenku ale postupne se to vymklo kontrole a prisly zachvaty po kterych jsem si ani nepamatovala co jsem vsechno sedla.Musim hodnekrat dokupovat do lednicky jidlo aby nikdo z rodiny nic nepoznal mam taky hodne vychytavek ..chtela jsem uz hodnekrat prestat ,uz hodnekrat jsem zacinala „novej zivot“ale vzdycky to skonci stejne.Ted uz je takovy období ,že mám záchvaty i 5x denne .jenom treba dneska to byl jeden velkej zachvat. vsechno co jsem snedla jsem vyzvracela.mam uz krece v brise a nemuzu poradne polykat,jenze ani nehubnu jsem furt stejna jenom psychicky na dne.Tak to je muj nudnej príběh ….

Ahoj,zdravim všechny.Ráda bych se s vámi podělila o můj životní příběh,který se točí okolo anaroxie.Jmenuju se Lucka a bude mi 21 let. Začnu vyprávět od začátku.Na základce sem byla docela normální,ani moc hubená,ale ani nijak moc silná.Na to,že sem jedla docela dost,nevyhýbala sem se ani tučnému ani sladnému,sem měla docela dobrou postavu.Kluci o mě měli celkem zájem,líbila sem se.Postavu sem nijak neřešila,sport mi k srdci také nepřirostl.Sice je pravda,že s holkama sme furt courali po vesnici,kde sme bydleli a sem tam si zašli na aerobic,ale to byli takové chvilkové manýry.Pohybu sem se spíš vyhýbala.Pak ale přišel zlom.Nastoupila sem na střední,našla si stálého přítele a začala brát antikoncepci.Jedla asi i víc,ve škole brambůrky,sušenky,obědy,po dýze,kdy sem přišla ráno,sem si dala třeba párek.Kila šla nahoru a já sem během půl roku přibrana na 65kg (výška 172cm) a stále to šlo nahoru.Tak sem si řekla dost.Trochu sem si začala hlídat jídlo,ale chtěla sem to řešit spíš sportem,tak sem začala chodit cvičit (to už sem bydlela ve městě,takže sem měla více možností,než na vesnici).Ale váha se nehýbala.Tak sem začala omezovat jídlo a na cvičení sem se vykašlala.A hle,váha šla dolů.Postupně sem nahrazovala pečivo takovým tim polistirénem,jedla sem ovoce,nízkotučné jogurty,musli apod.Ale je pravdou,že ve škole sem stále chodila na obědy,kdy sem jedla maso,ale je to a třeba jen pár soust,ale maso sem měla.O víkendu sem si zase dávala jen přílohy,jako rýže,brambory atd.ale zase jen trochu.Váha šla zázračně dolů.Např. když sem vážila 55kg,koupila sem si kalhoty,který mi byli akorát.Za týden už mi byli volný a za dva týdny sem je stáhla bez rozepnutí,takže už sem je nosit nemohla.Váha mi stále klesala,až sem najednou vážila 48kg.To už se rodiče začali dost bát.Zlom přišel jednoho dne,když sem se vrátila od doktorky a šla s mámou na nákup.Byla sem hrozně slabá,šli na mě mdloby,jakoby sem začínala vidět rozmazaně.Doma sem se složila(vážila sem 45kg).Rodiče se hned ujali iniciativi,uložili mě do postele a začali mě krmit.Nemohla sem v sobě jídlo udržel.Když sem se třeba najedla a usnula sem na pár hodin,po probuzení sem se zvedla a tak se mi zvedl žaludek,že sem se šla vyzvracet.Do toho sem špatně viděla.Za pár dní se situace zlepšíla,pomalu sem začínala jíst.Zrak se také zlepšil,ale místo toho mi ochrnula půlka tváře.Jak sem získávala živiny,tak i to se po pár dnech zlepšilo.Prostě díky rodičům sem se z toho dostala.Když sem začala přibýrat,začla sem chodit na cvičení(aerobic,posilování).Jedla sem normálně,takže váha byla o.k.Nejvíc sem měla asi 53kg.Sport se mi stal koníčkem,někdo by možná řekl že posedlostí.Úspěšně sem odmaturovala a nastoupila do práce jako operátorka.Jelikož sem celý den seděla,přizpůsobila sem tomu i jídlo.Pak sem tuhle práci opustila a na tři měsíce sem pracovala jako servírka.Celý den na nohou,na jídlo nebyl čas.Váha šla dolů.Nejhorši je,že se mi to líbilo,viděla sem,že když chci,tak můžu kdykoliv zhubnout.Po těch třech měsících sem opět změnila práci,zase v kanceláři.Takže se omezila jídlo,lehký obědy,lehký večeře,každodenní cvičení.Váha opět klesala a to na 48kg.Rodiče samožřejmě poznali,že se něco děje a udělali tomu přítrž.Dali mi podmínku,že buď přiberu,nebo půjdu z domu.Takže momentálně svádim svůj už druhý boj s váhou.Chci přibrat,ale nějak to nejde.Možná je to tím,že i přez tu stálou hrozbu se nemůžu přinutit jíst to,co dřív a nejsem si jistá,jestli se zdravou výživou a sportem můžu přibrat,ale i tak se o to pokoušim.Tak mi držte palce,ať se to povede.