SKONČÍ TO NĚKDY???

/0 Komentáře/v /přidal

Každý, kdo mě pozná si myslí, že jsem veselá holka bez problémů. Spokojená se svým životem i sama se sebou. Pravda, ta děsivá pravda je však úplně odlišná od toho, jak navenek působím…. Začalo to v 16…tehdy jsem byla ve druháku na zdrávce. Život mi připadal nudný a já hrozně toužila po nějaké změně,po velké změně mého těla. Byla jsem tehdy normální holka tak akorát. Jedla jsem vše, na co jsem měla chuť a byla relativně šťastná…..bohužel jen relativně. Myslela jsem si,že úspěch v životě budu mít jen tehdy, když zhubnu a tak jsem začala,bylo září 2001. V červnu 2002 jsem byla jak lunt,bez menstruace vzhledově připomínající 13 leté dítě před vývinem, ale mě bylo 17…a byla jsem šťastná. Jedla jsem dle mého okolí velmi málo, samé dietní potraviny a cvičila jsem. Takto jsem se držela 2 roky.Nikdy jsem neměla anoraxii,jedla jsem sice dost málo,ale něco přece a v životě jsem nezvracela. Pak mi bylo 19, zima před maturitou a já se zamilovala. Tehdy jsem byla pořád velmi štíhlá a přítele by tehdy ani nenapadlo,jak velké odříkání mě to stojí. Začali jsme spolu mlsat a já najednou, jakoby se ve mě prorvaly všechny ty zakázané chutě, se začala nezřízeně cpát. Následky byly jasné.Přibrala jsem.A vlastně od té doby není den, abych si neslíbila,že zhubnu. Extrémní hlídání se se proměnilo v obrovské přejídání.Po každém záchvatu žravosti si slibuji,že už to bude naposledy….. Teď je mi 22 a už 3 roky se vláčím s tímto hrozným břemenem. Už mě to nebaví a hlavně velmi unavuje,ten stále stejný scénář…Týden vzorný jídelníček,a náhle, hrozé přejedení.Nevím si s tím rady.Poslední dobou si říkám,že bych raději i zvracela než toto,ale nechci,chci být zdravá a konečně doopravdy šťastná……Může mi někdo poradit????

Příběh podobný mnoha ostatním

/0 Komentáře/v /přidal

Nikdy jsem neměla dobré vztahy s rodiči. Naopak, často mě trestali, hubovali a hlavně se o mě nikdy nezajímali. Neexistovalo, aby řekli byť tolikrát proklínanou, ale pro mě úžasnou větu: „Co bylo ve škole? Jak bylo?“ Přitom jsem byla relativně normální dítě, pouze se ze mě touto výchovou stala poněkud introvertní, perfekcionistická a nesebevědomá dívka. Chodila jsem do hudebky, četla stohy knih, přemýšlela o životě, psala básně…Ale to asi rodiče popouzelo ještě více – byla jsem pro ně „jiná“. Moje váha byla v dětsví naprosto normální, byla jsem dokonce velmi štíhlá. Pamatuju si, kdy jsem se poprvé začala zabývat svojí hmotností a tím, jak zhubnout nebo netloustnout. Bylo to po jedné dost těžké nemoci. Během ní jsem vážila při 165 cm asi 46 kilo, po léčbě jsem měla kilo 50. Všichni si mě tehdy všímali, líbilo se mi, že jsem tak hubená a že mi sestry a rodiče říkají, jak jsem vychrtlá. Brala jsem to od nich jako lichotku. Bohužel mi zůstal zvyk mnoho jíst (během nemoci jsem si to mohla dovolit, naopak to bylo žádoucí), čokoládu jsem jedla jako chleba. Občas jsem se sice držela, ale stejně jsem přibrala. To byl začátek: Najednou jsem začala běhat, bát se o postavu, ale čím víc jsem myslela na jídlo a jak ho omezit, tím více jsem se přejídala. Poté jsem se odstěhovala k příbuzným a stres, cizí prostředí a věčný nedostatek jídla, který jsem kompenzovala přejídáním, když v ledničce aspoň něco bylo, dokonaly své. Opravdu jsem snědla na co jsem přišla a tudíž hodně přibrala. Váha mě začala ještě více trápit, ale neměla jsem energii ji řešit. Pomalu se probouzející nemoc na chvíli ustoupila. Za nedlouho mě opustil přítel, a já po velice dlouhé době neměla na jídlo chuť. Lehce jsem zhubla. Když mě expřítel naposledy viděl, tak se zmínil o tom, jak jsem najednou hezčí a se mnou to zalomcovalo. Tentokrát jsem začala hubnout zcela vážně. Denně jsem do sebe lila jablečný ocet, ze kterého mi bylo na zvracení. Žaludek jsem si ničila hladovkami, kterými jsem často kompenzovala dny, kdy jsem to přehnala s jídlem (ono „přehnání“ se sice vyrovnalo normálnímu příjmu energie, který by měla dospívající dívka mít, ale to mě moc nezajímalo). Samozřejmě jsem počítala kilojouly, nutriční tabulky jsem uměla lépe než maturitní učivo. Měla jsem permanentku do posilovny, stále si zoufala, jakou tedy mám mít váhu, aby byla co nejnižší, ale ještě bych nebyla „zas tak nemocná.“ Největší horor byl pro mě nákup kalhot. Moje postava ve tvaru hrušky se i v dobách nejnižší váhy vzpouzela nacpání do mých vysněných džínsů. Slovo váha se kolem mě začalo stahovat jako smyčka. Nemyslela jsem na nic jiného, chodila jsem ven, jen abych nebyla doma a nepřejídala se, když jsem se přejedla, přišla jsem si tak odporná, že jsem musela zůstat doma a dělat „očišťující dny“. Byly doby, kdy se mi něco povedlo, byla jsem s kamarády a jídlo jako by šlo stranou. A pak: Bum! Stačila hádka s rodiči, a když nikdo nebyl doma, užívala jsem si kýžené svobody a jedla a jedla. Přitom jsem stále hubla, většinu času jsem se totiž snažila „držet“. Dnes jsem se rozhodla, že konečně navštívím psychologa. Kromě podivného přístupu k jídlu trpím totiž i nespavostí a úzkostí. A doufám, že se dostanu z tohohle bludného kruhu.

nevím jak z toho ven je to jak začarovaný kruh

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky všeci taky bych chtěla přidat svůj popis života.Tak než jsem byla v sedmé třídě bylo úplně všechno v pořádku byla jsem maminčina holčička a zabývala jsem se s tím jaké budou dávat nové telenovely a o nic jiného,ale pak se něco událo co neumím popsat,že pak mě to přestalo bavit a začla jsem se zajímat o své okolí a co se děje okolo mě.Jsem se jednou zabývala jak a proč někdo může někoho zneužívat-osáhavat,jsem si to i dokonce přečetla na internetu a jak jsem měla něco o tom nastudované tak jsem si všimla že je to samé i semnou,jelikož můj vlastní táta to prováděl mě a mé sestře,ale si myslím,že si neuvědomuje co dělá,že to bere legraci,ale tak to není.Tak pak v listopadu v sedmé třídě jsem to už nevydržela,tak jsem to řekla kamarádkám ve škole a ty to pak řekly třídní učitelce.Pak jednou u nás byly ze sociálky a ptaly se nás na to,já jsem jim vše řekla,ale ségra se bála tak ne.PAk druhý den na to jsem napsala třídní dopis ve kterém stálo že od příštího týdne už do školy nepříjdu,tak zavolaly na sociálku a ta se mě ptala co se děje a já jsem jí odpověděla,že už to nevydržím a že už nepříjdu do školy a tím jsem jen myslela,že do té školy chodit nebudu páč jsem jí chtěla změnit,ale blbě mě pochopily,tak na mě udělaly předběžné opatření a odvezli mě do Dobřichovic.Dobřichovice je Dětský diaknostický ústav kde jsem byla čtyří měsíce a pak mě pustily domů.DOma to jaktaž šlo,ikdyž byla tam napjatá situace.Jednou se mě třídní zeptala jestli s ní a paní sociální nechci se jít podívat na jeden klokán a já jsem jí řekla,že jo.PAk jsem přišla domů a kdybych jim řekla že se chci jít podívat do klokánku tak by mě zabily a to jsem nemohla dopustit,a taky táta mi řekl aby nikam nechodila,tak pak když odešel tak jsem šla za třídní do školy jí říct,že nemůžu se jít nikam podívat,protože si to táta nepřeje.A oni pak volali paní sociální a ta rozhodla,že nemůžu být doma tak na rychlo pro mě vymyslely řešení a to že mě odvezly do nemocnice v Brandýse.TAm jsem byla jen pět dnů a pak jsem musela jít ke psychiatričce a ta mi domluvila,že mám jít na léčení do Motola.Když nastál ten den když jsem měla jít do Motola tak jsem s domu utekla a pak jsem šla ke kamarádce a s ní pak do školy,ale před školou neboli před vratami stála třídní učitelka a ta mi zabránila jít do školy a předala mě rodičům.Tak jsem byla v Motole asi od 7.6.04-do 15.7.04.Nejdřív jsem si tam nemohla zvyknout ,ale pak už to bylo dobrý,až na to že jsem tam asi přibližně týden stávkovala s jídlem,ale pak jsem se umodřila a pak tam na mě všichni byli hodní hlavně sestřička Petra,Matiana atd.Pak to nějak ten rok do deváté třídy jsem to překousávala a pak jsem to znovu nemohla vydržet a jsem se opět pokusila se zabít a pak jsem skončila v Bohnicích byla jsem tam tři měsíce a pak jsem jela na zimní prázdniny domů a pak jsem se nevrátila,protože to máma chtěla semnou zkusit,tak jsem byla doma.A to další vám napíšu až někdy jindy páč už musím jít.Lenka

prečo????

/0 Komentáře/v /přidal

Už veľakrát som sa sama seba pýtala prečo existuje anorexia? Keby neexistovali ppp tak by tieto stránky ani nemuseli byť pretože by sme nemali žiadne problémy. Je to smutné koľko mladých dievčat trpí ppp. V našom veku by nás predsa nemalo nič trápiť, mali by sme si užívať život, veď prežívame najkrajšie obdobie nášho života. Už nikdy nebudeme také mladé. Ako nám budú roky narastať, tak nám budú pribúdať rôzne problémy. Čo by sme mali radi že vlastne by sme nemuseli mať žiadne vážnejšie problémy tak mi si ich naschvál tvoríme. Predstavte si keby sme sa stále netrápili jedlom no nebolo by nám dobre? Veď všetky naše depresie, psychické aj zdravotné problémy sú dôsledkom ppp. Prečo práve ja? Prečo práve ja sa musím o svoju myseľ deliť s anorexiou? Prečo mi stále ovláda myšlienky a stále je mocnejšia ako ja? Len jediné ma zaujíma. Či sa mi niekedy podarí ju vyhnať z môjho tela a mysle. Už je to štvrtý rok čo do mňa vstúpila. Už štyri roky je mojim nepriateľom jedlo. Už štyri roky mám panický strach z pribratia. Už takú dlhú dobu sa utápam v depresiach z jedla, na nič iné nemyslím len na jedlo a na to ako schudnúť, po každom jedle (ktoré neni diétne) mám strach že priberiem…. Veď to určite sami poznáte. Teraz som ani neviem ako trochu pribrala (4 kilá) takže na nič iné nemyslím len ako schudnúť a dostať sa na moju pôvodnú váhu 50 kg. Keď večer zaspávam na nič iné nemyslím, než čo budem na druhý deň jesť. Stále mám pocit, že som hrozne tlstá a všade mám špeky. Je to hrozné a mňa už to vôbec nebaví. Tak strašne chcem schudnúť len už mi to vôbec nejde. Najhoršie je keď si teraz obliekam nohavice čo mi boli ešte prednedávnom voľné a sú mi teraz obtiahle. Ja nechcem stále rozmýšlať nad jedlom, nad postavou, nad mojou váhou. Nechcem mať depresie pre každé kilečko na vyše. Nechcem byť stále nervózna, podráždená. Už ma nebaví stále sa trápiť a navonok pôsobiť ako bezproblémové dievča… … chcem si užívať život, vychutnávať si každý deň a žiť životom obyčajného 18 ročného dievčaťa… Anorexia je sviňa ktorá mi v tomto bráni. Keby sa jej dalo tak ľahko zbaviť. Snáď milión krát som už mala pocit že som nad ňou vyhrala ale… A najhoršie je že ma nikto nevie pochopiť. Nemôžem sa nikomu zdôveriť s tým aký mám problém. …lebo ten kto nikdy netrpel ppp nás vôbec nevie pochopiť…

neco se asi zvrtlo

/0 Komentáře/v /přidal

takze zase sedim u PC a zase premejslim jak to napsat,ano nedavno sem sem psala svuj pribeh „tenkrat“sem jeste asi trpela anorexii jenze to uz je davno pryc.Nekdy si rikam ze je to skoda,ja vim zni to silene.ale ted pokracovani snad nekonecneho boje s pp(at uz de o anorexii nebo prejidani) Jednoho vecera mamka delala tatkovi topinky a nabidla mi ja nevim co to se mnou bylo ale vzala sem si(bohuzel)(v ty dobe mi jeste rikali jak malo jim ze sem vyhubla atd.)a pak se to zlomilo a zaclo to ….dva dny hladoveni temer nic nejedeni a pak nehorazne prejedeni…..proste sem zacla pribirat(cca 4kg)a je mi strasne,byla sem(a mozna jeste sem)schopna snis 4koblihy na posezeni(kdyz je doma najdu) a vzdycky si rikam“tohle se mi prece hnusilo jeste pred dvema tejdnama“ale stejne to nepomaha treba snim 3 rohliky v 6 vecer!!a ted to nejde zastavit dneskasem toho (oproti jinymu dni) snedla celkem malo ale stejne toho bylo moc.Uz zase prestavam chapat vyznam slova „hlad“vzdycky kdyz du kolem zrcadla v duchu se napomenu,ale fakt to nepomaha…ja u nevim co delat poradte mi prosim sem zoufala:( jinak dik ze ste si to precetli

Je to zvláštní

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj Všichni! Dneska jsem úplně náhodou našla tyto stránky. Musím říct, že číst si problémy druhých mi pomáhá…Je to možná sobecké, ale když vidím, že je tolik lidí, kteří na tom jsou mnohem hůř než já, tak mi to prostě pomáhá. Vlastně nevím jestli trpím ppp, jím často a dá se říct že i hodně, možná se kolikrát i přejídám. Chtěla bych zhubnout, ale jsem moc měkká. Nedokážu se donutit. Vážím 62 kg a měřím 170 cm. Věčina lidí mi tvrdí, že jsem hubená, ale já jsem na rozpacích. Jeden den mi také přijde že jsem celkem hubená, ale druhý den si myslím, že jsem tlustá… Je to asi hlavně o tom, že bych si měla sebe samé začít víc vážit, zvednout sebevědomí…ale jak? Poslední dobou mám často špatné nálady střídající se s věčným smutněním. Vím, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, ale vždycky si začnu říkat, co všechno nemám- kluka, psa, koně, kterýho sem měla ráda jako byl můj- to je na dlouhé vyprávění, a takový věci…taky si vyčítám, že jsem nešla na gympl, tam sem nikdy nechtěla, ale okolí mi dodnes předhazuje, že já měla jít jedině na gympl… prostě se toho sejde víc a já mám depku…hodně často. Sama vím, že na tom nejsem tak zle, ale když to na mě přijde…je to hrozný. Nejhorší na tom všem je, že navenek vystupuju suveréně a každý si myslí, že žiju bezstarostný život, jedině moje nej kámoška ví o mých depkách. jasně, doma si taky všimnou mojí smutné nálady, ale já se vymluvám na bolest hlavy, na špatnej den apod. Teď když o tom tak přemýšlím…člověk si musí uvědomit co má, ne to co mu chybí…mám spoustu věcí- milující rodinu, kamarády, skvělé známky…ale proč mi to nestačí??? proč? tak to vážně nevím.sem prostě na jaks taks rozpolcená bo co… No rači končím klábosení o svých problémech, vím že jsou holky, který potřebují pomoct víc než já. Hodně sem odběhla od tématu…tak se za to omlouvám, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Jo holky! Každá holka je hezká svým osobitým způsobem…a i když mi samy to nedokážem poznat…někdo jiný to jendou ocení 🙂

Je to boj, ale já to nevzdávám… !!!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky, jmenuju se Lída je mi 24let. Měřím 160cm, vážím 52kg a i přesto se trápím sama se sebou. Trvá to už 5tým rokem. Vždy je to na nějaký čas lepší a pak do toho zase spadnu. Jako dnes… přejedla jsem se sladkostmi a nestačila mi ani jedna tabulka studenské pečeti, sušenek a bombonů… Začalo to, když jsem přišla o svého brášku, který tragicky zemžel a já se s tím stále nemohu vyrovnat…. Trápím sama sebe a neustále si vyčitám, že jsem mu měla pomoci… ˇSel z diskotéky a porazilo ho auto, proč jsem jen nešla s ním…! výčitky mě pronásledují v podvědomí a něco jako by mě nutilo ubližovat si tím, že do sebe nacpu ohromné množství sladkostí. Myslím, že příliš myslím sama na sebe, tolik si přeju být silnější, s problémy bojovat !!! Zivot není peříčko, ale existuje i spousta krásných věcí, pro které má smysl Tu být!!! Já to vím a nikdy se nevzdám. Zkusím to znovu a znovu, dokud to jen půjde! Chtěla bych lidem pomáhat a právě v tom vidím smysl života. Chci se naučit mít ráda sama sebe a věřím, že lidé kolem mě mi pomohou :o)

Letos je to uz 16 let

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj , ani nevim jak bych zacala…. Letos mi bude 30.let,jsem zdravotni sestra nyni na materske dovolene,jsem vdana,mam skveleho muze,dceru Verunku 4 roky a syna Tomika 2 roky a taky svou rodinu,ktera me miluje. Tak od zacatku…muj problem zacal uz hodne davno,ja se vzdy citila menecenna a to proto,ze u me vse bylo samozrejme,zadna pochvala nebo mozna by byla,ale jak jsem byla tak v pohode,tak si vsicni kolem me mysleli,ze to nepotrebuji slyset.Nastup do skoly 1984-88 prvni rocniky ve vsi kde jsem vyrustala,byla jsem vzdy vudci typ,vsichni me meli radi a verili v to ze mam dobry usudek…1988-operace a nastup 5-8.trida,prvni skolni laska a pote ,ale stejna s nejlepsi kamaradkou,ktera pro me v tu dobu byla jedinecna,takze jsem si prala byt na druhe koleji aby ona mohla mit,to co chce….leden 1991 prvni menzes-pro me sok,budu uz zena a nebudu to ja,menzes a 2mesice,ale behem 4mesicu me bylo moc lito,ze jsem uvolnila misto kamaradce,ale nechtela jsem ji ublizit,ona mi take neublizila…ale mezitim jsem se citila dosti silna a byla jsem,io kdyz mi mamka rikala,ze z toho vyrostu,neverila jsem a mela,ta ma byvala nej… kamaradka je silnejsi nez ja,ale zase je psychicky v pohode a to ja nejsem…Pak byl vikend kdy jsem jako asi vsude na vsi meli v nedeli k obedu knedlo-zelo,ale to jsem uz po te operaci byla tak nejak normalni,kluci si me zacali vsimat,ale ja stale chtela,aby byla stastna ta ma kamardka….kdyz jsem vycitila naklonnost nekoho kdo me zcinal mit rad,tak jsem ho odhanela slovy,ze Radka-ma kamaradka jeo moc lepsi. Po 8.rocniku jsem nastoupila na studium zdravotni sestry,po mamce-nemela jsem to delat,samozrejme behem studia byli problemy,takze jsem musela v polovine 4taku pred maturitou prestoupit.Ale za to vdecim jen svym rodicum a vstricnosti jedne pani,ktere budu nadosmrti dluzna,dovolila mi dostudovat s maturitou. Vim,ze jsem hodne ublizila svym rodicum a vlastne vsem,co me maji radi takovou jaka jsem,ale stale jsem neponaucitelna. Ted konecne kdybych se mohla citit stastna,tak stale tedy zvracim,pridal se alkohol-to uz ale resim, a hledam pochopeni jineho muze….Nikdy jsem nebyla zaletnice,spis jsem byla typ,ze kdo miloval me,ja jeho ne a naopak a ted jsem nasla asi ten prvni pripad a to mi asi vadi,protoze jsem typ,ktery si chce vse vybojovat sam a ve vztahu s mym muzem jsem nemusela vubec nic,hned jsem mu rekla o svych problemech,predstavila ho sve rodine,on me tedy driv…do 1/2roku jsem byla tehotna01/02-07/02 dcera a 02/04-11/04 syn,ac mi vsichni rikali,ze ja nikdy nebudu moci donosit zdrave dite,ANO,dokazala jsem dceru-tu jsem kojila 13mesicu,byla jsem stastna a pak tehotestvi syna,pribrala jsem jen 5kg a jeste ke konci 35.tyden jsem dostala ledvinovou koliku,takze vse nabrane jsem hned shodila…po porodu jsem pri vysce 168cm vazila 45kg…muj tatka se na me nechtel vubec divat a ja si strasne prala sokazat mu,ze to zvladnu,ale bylo pro nas oba hodne narocne..ja jsem nela dost mleka pro syna a po 14ti dnech jsme sli na sunar,strasne me mrzelo,ze jsem mu nemohla doprat,to co dceri… a pak po 2 mesicich dostal zapal plic a my museli do nemocnice na JIPku.Bylo to hrozne,stale jsem myslela na to,ze kdybych nebyl takova jak jsem,mohl by byt zdravy…No,zvladli jsme to dobre,ale kazde virove onemocneni se ho chytlo a ve me to hlodalalo stale vic a v tu dobu jsem zacala pit kveten 2005,nejprve to bylo jen utiseni zalu,ale pak se do toho pridali neshody s mamkou v tu dobu jsme zili jeste ve spolecne domacnosti,slo hlavne o nazor na vychovu a pak i nazor mamky na to jak se chovam ke svemu muzi. Pak jsme se prestehovali do sveho,1/2roku to bylo super,sice jsem zvracela,ale nepila….ale pak zase nastaly problemy s muzem,financni-u nas je to hodne zamotane,ale ja svemu muzi verim,ze jednou dokaze ,to co by chtel!!!!!! No a ted jsem v situaci,kdy se citim hodne mizerne-diky alkoholu,ale stale se s tim snazim neco delat,chodim kazdy tyden na skupinovou terapii a kdyz tam vidim zeny alkoholicky pred lecbou-jsou na tom hur nez ja,ale ja se jim stale chci vic problizit…ale ty zeny po lecbe….ty jsou tak sebevedome,vypadaji krasne… Muj problem je asi to,ze se bojim zit,uz jsem dokazala vsem,ze se ve me mylili-deti,muz a ted uz nemam nic ,co bych musela dokazovat. Kolikrat si rikam,ze zacnu dalkove studovat,cokoli-bavila by me psychologie nebo neco na principu Kapka nadeje,S.O.S. pomahat tem,cop to opravdu poterbuji,jen mam strach,ze bych pro ty lidicky nebyla ta spravna osoba a hlavne bych to nedokazala vystudovat. Dekuji vsem,kdo si tento pribeh precetl,ani jsem do nej nedokazala obsahnou vse,ale alespon ve strucnosti….kolikrat si rikam,napis knihu,aby dalsi divky nezkoncili jako ty,ale nejde ani tak o me,ale o tlak medii a vseho kolem a slabsi nebo hodne chtive…tomu podlehnou… Diky Zuzka

proč ?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky ,jemuju se míša a je mi 15 let..nevím proč to dělám a nevím proč sem jídlem tak posedlá.Asi bych nejprve měla říct že žiju normální život gymnazialní studentky. Mám hodně kamarádu a řekněme že kluci po mě docela jedou, nebo že sem hezká Hodně kamarádek mi zavidí, že prý sem dokonalá, krásná, hodná, hubená a chytrá….nechci vypadat nějak namyšleně, pač sem ráda na tomto světe, jsou věci pro které stojí žít ..s postavou se trápím už od 12, nějak se mi pořád vsugerovává že sem tlustá, možnáto je třeba tím že v naší rodině nejsou hubení lidé. Muj příběh začíná dnem kdy sem si poprvé strčila prst do krku..proklínám ten den… Nedá se říct že trpím bulimii, ale nejméně dvajrát do týdne, když se přejím a neodolám babičině dotíčku .. je mi zle se prostě pozvracím.Tak si řikám proč to dělám.Vážím 48 kilo a měřím 165 cm. Když se musím učit nějak na jídlo nemyslím .Jím docela málo, nějakou zeleninu, čokoládovou sušenku a chleba..Jídlo si dokážu odpřít, ale pak příde den a jím a jím a zvracím a zvracím.Dělá se mi ze mně špatně..řikám si proč ? nedělej to..děti v africe, nemaj co jíst nebo lidi dřív by dali za jídlo buchví co, ale já ne.musím, vybleju s e a je mi lépe…Všechno to odporné jídlo jde ze mě..Už to mám jako ritual.tak 2 *za týden se pozvracím…. , jsou období kdy sem uplně v pohodě..jím kloudně, nezvracím a necvičím….Ale pak přídou časy kdy jen zvracím, cvičím a mám deprese..Nevím co s tím mám dělat.Už to trvá 3 roky a já ………..Vím že mi to njíčí zdraví, vím že dělám blbosti a že bych to dělat neměla, .. Ale pak uvidím tu krásnoua štíhlou modelku a hned začnu brečet a chci být jako ona..Někdy si říkám, jsou to ale blbý husy, sou jak kus párátka vypadaj jak smrtka…..Jestli s eptáte jestli to někdy zkončí ??????????? nevím, možná že mi to ani nevadí..už 3 roky si držím stejnou váhu a zvracím..a žiju normální život jako každej jinej..jen prostě někdy strčím prst domkrku, mám nemoc a snažím se..nechci způsobovat svý rodině problémy tajk to nikomu neřeknu..možná že si o mě pomyslíte že jsem hloupá, blbá husa, která jen tak blbě kecá..asi sem..Moc vám všem přeju at vám vyjde s nemocí zápasit,neřikám že se z toho musíte dostat pač je to velmi težké, velmi a normální člověk si to ani nedokáže představit.všem vám mjoc držím palečky aholky nedejte se a začnetě žít ..místo toho abys ses trápila jestli máš o kilo mím nebjo víc běž třeba s kamarádama ven na diskoteku nebo pomož mamce s nádobím.o-)) přeju vám hodně síly ………………………..

Snad dobry konec

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, psala jsem tu nekolikrat, pokazde vsak pod jinou prezdivkou. V roce 2003, 2004 a 2005. Ted bych to chtela shrnout spolu s vysledkem, jakeho jsem dosahla. Napred jsem strasne zhubla (mela jsem noveho kluka a chtela jsem se mu libit). Bylo to 11 kilo za 6 tydnu, coz se moji rodine jaksi nelibilo. Nebyla jsem uplne vychrtla, ale dost hubena a hlavne jak to bylo rychle, vsichni se o me zacli bat. Pak ale nastal zlom. Moje telo melo hlad a tak si reklo, co chtelo. Zacala jsem se prejidat.Ale nehorazne, behem mesice jsem byla schopna utratit klidne 25.000 jenom za jidlo. A pritom predtim mi stacilo jidlo, co mi varila mama a nemusela jsem za nej dat jedinou korunu. Podotykam, ze jsem jedine sousto nevyzvracela. Ale bylo to naprosto desny. Treba na Vaclavaku nez jsem sesla od kone na Mustek, tak jsem se musela zastavit ve vsech kramech s jidlem, ktery jsem videla. Nekdy jenom tycinka, nekdy cela pizza, nekdy bonbony…no hruza proste. Nejlip mi bylo, kdyz jsem si jidlo mohla prinest vsechno pekne domu a tam se v klidku prejist. Pak mi bylo kolikrat tak zle, ze jsem jen lezela na posteli a doufala, ze neumru na prejedeni. Takhle stupidne jsem si nicila svoje mlady krasny telicko, az jsem dosahla vahy 82 kilo!!! Ale bohuzel stejne, jako jsem nevidela driv, ze jsem hodne zhubla, ani ted jsem si nepripadala nijak extra tlusta. Jen mymu okoli se to nelibilo. Stvalo me ale, ze mama, ktera me driv pobizela k jidlu, me od nej spis odrazuje. Tak jsem paradoxne zacla jist jeste vic a takhle se prejidala jeste nedavo, tzn. v lete 2006. Ani nevim, co to zpusobilo. Novyho kluka jsem nemela, uz pul roku jsem s jednim chodila. Ale asi mi zaclo vadit, ze v kramech nic neoblecu. Ze vsechny velikosti jsou 36 a 38 a ze se za sebe pri sexu stydim. Musela jsem se svym klukem spat jen po tme. Ted si asi rikate, ze jsem zase zacala s nejakou silenou dietou. Ale ne, v zadnym pripade. Jak jsem nastoupila do skoly, zacla jsem si asi po 8 letech zase delat svaciny!!! A ono to asi fakt pomohlo!!! Proste jsem se necpala tolik k obedu. Ne. Mela jsem svacinu. To samy odpoledne. Takhle to trva uz kolem pul roku a je to super. Neptejte se, kolik jsem zhubla. JA to nevim, ale vedet to nepotrebuju. Fakt ne. Ty vsechny XXXL kalhoty jsou mi velky, zaclo me bavit se zase hezky oblikat a ne chodit v jednom vytahanym svetru celej tejden a snazit se bejt neviditelna. Je to super pocit! I okoli si toho vsimlo. Navic jsem se cvicem trochu zpevnila a az na par strii na zadku je to fakt docela dobry. Oblecu svoje 3 roky stary dziny, ktery jsem driv nemohla oblect hlavne kvuli tomu precpanymu brichu. A kdyz si dam k veceri misu spaget nebo pizzu, uz nemam vycitky svedomi jako driv. Je to super! A ja myslim, ze kdyz na to nebudete myslet jako ja, budete spokojeny, zamilovany, tak to dokazete vsechny!!! Preju vam moc moc stesti, vzdyt vim, o cem mluvim. Ja se prejidala 3 roky a kdyz ne penez, tak alespon to ubohy telicko lituju. Ktery jsem tak strasne trapila:(