Archive for category: Můj příběh

Příběhy.. ..jeden vedle druhého stejné…jen s malými obměnami jeden jako druhý. Jsem úplně stejná, i moje cesta byla podobná. Je mi z toho trochu smutno. Už několikrát jsem si uvědomila, jak je pro mě nevhodné všechny ty povídání vyhledávat. Ale nemůžu si pomoct, neumím odolat. To jemné šimrání..předzvěst něčeho vzrušivě a přitažlivě strašidelného. To, co mě od malička fascinuje. Pokušení. Zlobení. Trýznění. Vzrušení, kdy se vám na zadečku dělá husí kůže a začnete se trochu potit a zrychlí se vám tep. Myslím, že zdaleka už nejsem takový blázen jako dřív. Možná, že mi už jen stačí se pohybovat ve světě fantazie. Ve světě plném lehounkých poloprůsvitných šedostříbrných vílích princezen s dlouhými stužkami zářivých vlásků. Ve světě chladných neskutečných nadpozemsky křehkých magických vil. Poletujících nepohádkových bytostí, které odvane a rozpustí i teplý lidský dech. Skřítků živících se jen jarní rosou a vůní rozehřátých květin. Jednou jsem jednu takovou opravdu viděla. Jen zdánlivě byla nepodobná mým vílám ze snů. Zahlédla jsem ji kdesi..a měla tu možnost s ní strávit pár chvil. Nemluvila. Její tělíčko bylo podivně zkroucené a už dávno ztratilo svou stříbřitou perleť. Oči měla zavřené, hlavu zakloněnou, na záda jí splývaly mokré havraní vlasy. Kůže jejího těla byla jako ten nejtenčí pergamen pod kterým prosvítal vílí skelet. Bříško měla ta malá poutnice neuvěřitelě nafouklé, plné jantarové tekutiny. Zvědavost mě hnala dál do jejího nitra…proč se má vílí princezna tak změnila? Plíce byly temně rudé, plné hnisu a zpěněné krvavé tekutiny. Játra velká a žlutá. Žaludek malý s prokrváceno stěnou, střeva ochablá, prázdná a bledá. Ledniny zcela holé, bez tukového pouzdra. Byla jsem hrozně zmatená, uvnitř nebyla moje pohádková víla vůbec pěkná a ani trochu podle mých představ. Znovu jsem pohlédla na její tělesnou schránku. Na patách, zádech, loktech měla obrovské neskutečné zapáchající kráterovité boláky. Naposledy jsem pohlédla na její ruce. Pohled klouzal po fialových nehtících a křehounkých kůstkách prstů až k zápěstím. Obě byla zčásti obroužena několika stříbřitými náramky, hluboce zarytými. Nevím, jak dlouho je tam měla. Nevím, jestli víly něco cítí..jestli ano, muselo ji to kdysi neskutečně bolet. Moje víla. Musela jsme ji tam nechat. Myslím, že se pomalu rozplynula… když jsem tu místnost navštívila znovu, už jsem ji tam nenašla. Možná, že budu mít zase někdy štěstí. Mám malé tajemství…nechala jsme si malý kousek jejího statečného srdce na památku. Je to můj amulet. Kouzlo, které mohu použít, až se budu chtít sama proměnit.

Bylo to v Dubnu když sem začla držet dietu. Z 65 kg jsem během měsíce shodila na 58 a byla jsem štastná. Ani mi nepřipadalo že jsem tlustá, ale moje téměř anorektická „kamarádka“ mi furt řikala že bych měla zhubnout, že mám tlustý stehna, při nákupu že ale takovou velikost kalhot na mě určitě nebudou mít, a její otázky typu „co to zase jíš?“ nebo „kolik to má kalorií“ jsem už nesnesla a diety se držela ještě urputněji. Pak přišly prázdniny a dovolené s rodiči, kde můj jídelníček kontrolovaly oči mojí více než plnoštíhlé mamky.A bylo to tady: jen si přidej, dej si něco k jídlu atd, atd. A nabrala jsem z 55 na 63 kg během dvou měsíců-srpna a července. Nyní začal školní rok, opět deno denně potkávám mojí „kamarádku“ a opět nejím. Už mám 69 kg, ale poslední dva dny mám záchvaty ořejídání. Když začnu jíst nemlžu to zastavit. Dnes jsem byla sama doma a šla do kuchyně.Probíhalo to následovně: Kobliha, velká miska polévky, dva rohlíky, kus čokolády, hroznové víno, jogurt, roláda, rybí salát…a možná ještě něco-během asi 20 ti minut…chytl mě vztek na sebe samu, brečela jsem v pokoji před zrcadlem a nevěděla co se sebou. A pak mě napadla ta „spásná myšlenka…vyzvracím to…nic jiného mě při pohledu na nafouklé břicho nenapadlo. Tak jsem šla zvracet a protože mi to nejdřív nešlo, vypila jsem na recept jedné bulimičky teplou vodu se solí, pak se jen ohla a šlo to samo ven. Ale pak jsem brečela zase, z toho pocitu, co se to semnou děje…je to hrozný a vim že to udělam zase 🙁

Netrpim sice PPP, ale celý můj život se točí jenom kolem diet…začalo to tak před peti lety, že jsem nejdla po pate hodine…ted nejim po druhe:(…ale hlad necitim, a kdyz jo, tak mi to jenom dela dobre…merim 167cm a mela jsem na zacatku nejakych 59….zhubla jsem na 55…a to uz mi mamka zacla nadavat, ze jsem moc hubena…uplynul rok a ja zase nakynula na 62 a to ani nevim jak…kdyz jsem porad pocitala kalorie a nikdy jsem se nedostala na vic jak 6 000 kj denne…ted jsem zhubla na 57…a hned nabrala dve kila…mam 59 a strasne moc chci zhubnout…dneska jsem snedla jenom rajce…a obed…a co se stalo?…jeste jsem pribrala a to jsem jezdila i hodinu na rotopedu..vzdyt tohle neni zivot..skoro nic nejist a byt tak tlusta…ja ani nechci existovat..vyzkousela jsem snad vsecko…a nic nepomaha…ja jsem snad odkazana k tomu NEJIST…:(…mam zivot vecne dietarky a nikdy snad nebudu stastna, protoze myslim jenom na to, jak se mi ty stehna trou o sebe…pro kazdym kroku na to myslim a nemuzu se toho zbavit..a pritom by me chtelo spousta kluku, ale ja je nechci, bala bych se pred nima svlect..stydim se za sebe..nemuzete mi nekdo pomoct:( jak zhubnout…nechci zvracet..ale jednou k tomu dojdu..

Ahoj holky. Chci se s váma podělit o svůj příběh. Když mi bylo 13 rozhodla sem se, že zhubnu. Připadala sem si jako prase a věděla sem, že musím zhubnout. Nevím jak ale asi sem tehdy ještě měla dost pevnou vůli na to nejíst.Ráno sem nesnídala, svačiny ve škole sem vyhazovala,neobědvala sem a k večeři sem si dala jogurt(vitalineu). Takle sem to vydržela celkem dlouho a zhubla sem 8 kilo.Všichni mi řikali, že sem hrozně vychrtlá a že bych měla začít jíst. Dokonce mi ani nevadilo když sem viděla jak se ségra láduje pizzou a dalšíma dobrotama, chtěla sem být prostě hubená jako holky ve škole. Pak se do toho vložila mamka a hlídala mě abych jedla a každej den sem si musela stoupnout na váhu jestli sem zase nezhubla. Tak sem začala normálně jíst. Najednou sem se viděla jako normální hubenou holku, který se podařilo zhubnout a byla sem na sebe hrozně pyšná. No a tak sem přestala řešit svojí váhu a bylo mi fajn, jenomže….Do mých 16 bylo všechno OK. Jedla sem normálně a řikala sem si, že když bych náhodou začala tloustnou, tak bych to zase schodila, protože sem to už jednou dokázala takže to pro mě nebude problém. Ale teď už mám zase problém. Je mi 17 a za tu dobu co sem se přestala hlídat a jedla sem co sem chtěla sem pořádně ztloustla.Vážim 53kg a měřim 158kg což je hrozný. Už dlouho se snažim hubnout, ale nejde mi to. Je mi hrozně, vždycky si řikám tak dneska se ještě pořádně najim všeho co chci a od zítra držim dietu.Ale nejhorší je, že si každej den řikam to samý „tak zítra už vážně jíst nebudu“. Nejvíc sem přibrala o prázdninách, i kamarádka mi řekla že sem přes prázdniny nák přibrala. nejhorší je, že já normálně nejim.Mam prostě stavu totálního přežírání. Sem schopná sníst během 15 minut dva rohlíky, sušenky,zmrzku,jogurt,šátečky…. prostě na co přijdu.Pak si to vyčítám a nesnášim se za to. Chci prostě zhubnout. A věřim, že to dokážu. Ukážu všem že na to mam. Chci mít zase 45 jako dřív……

Vždycky jsem byla tlustá. Odmalička mě jako jedináčka rozmazlovala babička, naši mi taky podstrojovali co se dalo. Však jsem si toho ve škole vyslechla ? těch posměchů, urážek a nadávek. Nikdy jsem nezapadla. Diety jsem ale nedržela, nedokázala jsem se jídla vzdát. Když už, tak jsem přes prázdniny něco zhubla, tak 3-4 kila, která byla za chvíli zase zpět, + něco navíc. Něco se ve mně zlomilo až loni o prázdninách. V té době to bylo 73kilo na 173cm. Bylo léto, teplo a já ani nepociťovala nutnost jíst. Občas nějaký ovoce, hodně jsem pila, maximálně suchý rohlík. Byla jsem taky neustále v pohybu, snažila jsem se zaměstnat. Za ty dva měsíce jsem zhubla 10 kilo. Když jsem přišla do školy, holky mě chválily, bylo to na mě poznat, ale já chtěla víc. Viděla jsem kolem sebe ty křehký štíhlý postavičky všech kamarádek, který nevážily víc jak 50 kilo. Dala jsem si hranici, o které jsem snila už dlouho ? 55 kilo. Téhle váhy jsem konzumací salátů a jablek dosáhla po Vánocích. Neměla jsem žádné zdravotní problémy, nebyla mi zima, vlasy mi nepadaly, pleť se nezhoršila. Všechno v normálu, jako dřív?Teda až na to, že můj denní příjem KJ nikdy nepřesáhnul 1500. Váhu jsem si držela, byla jsem šťastná, na jednom jídle denně, ale v pohodě. Pak v březnu měla máma narozeniny, najednou bylo kolem mě takových dobrot, všechno co jsem už tak dlouho nejedla a chtěla to ochutnat. Bylo to v sobotu a já si řekla, proč ne, po tak dlouhé době si dát můžeš. Nacpala jsem se přímo neuvěřitelně, snad tři hodiny v kuse jsem pořád něco jedla. Moje břicho bylo tak nafouklý, že jsem ani nezapnula svoje oblíbené rifle. Ráno jsem stoupla na váhu, a měla jsem 58 kilo. Za jeden den jsem se dostala o tři kila výš. Prostě neskutečný. Začala jsem panikařit, v neděli jsem měla skoro hladovku, jenom jedno jablko. Další den jsem měla kilo dole a další dvě jsem zvládla během týdne. Byla jsem překvapená, jak lehce to šlo zase zpátky. Slíbila jsem si, že už to víckrát neudělám. Podruhé jsem se přejedla, když jsme měli psát maturitní písemku. Byla jsem tak nervozní a podrážděná, hádala jsem se s mámou, která moje nálady nechápala a nechápe pořád. Myslí si, i když má člověk nějakej problém, tak se pořád musí tvářit šťastně a hlavně ji s tím neotravovat. Takže tentokrát jsem tím řešila stres a deprese. Dalo by se říct, že když jsem se dostala na těch 55 kilo, už jsem dál hubnout nechtěla, stačilo mi to, měla jsem hezkou postavu, oblečení mi sedělo, celkově jsem byla hezčí. A tak nějak jsem uvíznula na mrtvým bodě. Už jsem neměla co hlídat, kam pokračovat?Takže když jsem něco nabrala, na druhou stranu jsem to taky brala, že se zase nějak ?zaměstnám? a těšila jsem se na každý úbytek váhy směrem zpátky, k 55kilům. No každopádně se ty intervaly přejídání začaly pořád zkracovat a zkracovat. Jednou jsem jedla z pocitu uvolnění, jednou ze stresu, potom z nudy. Pokaždé jsem si řekla ?když ti nevychází tohle, tak si dej aspoň čokoládu..? Po každém záchvatu jsem si řekla, že už to víckrát neudělám, a já tomu věřím. I když to tak není a opakovalo se to, pokaždé když si to řeknu, věřím tomu. Jenom to prostě musím dodržet a ovládnout, jednou už JO!! Tedka prožívám už moc dlouhý období doma, škola skončila v květnu a od té doby jsem doma. Už od začátku tohohle volna se střídá dieta a přejídání. Váha se mi pohybuje od 55 až do 61kg. Ted se ale nějak nemůžu dostat zpátky na těch 55. Z 60 to vydržím tak na těch 57 kilo a pak následuje záchvat a opět dvě kila nahoře a můžu další den začít znova. Stejně jako dneska, splácala jsem všechno možný a vypadám strašně nafoukle a otekle. Přitom mám motivaci, za týden jdu školy, hned po víkendu mám zápisy pak stěhování? Nechci tohle všechno absolvovat s myšlenkama na jídlo, jak jsem tlustá a kolik ještě zbývá shodit. Takže tenhle víkend se budu snažit jíst pravidelně a aspoň trochu se uvíst do normálu a přes ten příští týden ještě napravím co se napravit dá. Týden na pět kilo není moc dlouhá doba. Ale mám hroznej strach, že tohle přejídání nikdy nepřestane, pořád si říkám, až se dostanu zpět na svou váhu, budu jíst pravidelně 5x denně, a ne žádný mravenčí porce kolem 1000KJ. Ale aspoň těch 4000Kj, pro začátek. Abych jedla jako normální člověk. Bez hladovek, bez přejídání, bez extrémů. Jenže to bych nesměla pokaždé v půlce zklamat. Ale já to dokážu, dokážu, že na to mám a že nejsem tak slabá jak si o mě rodiče, hlavně máma myslí. Budu zase jíst normálně.