Archive for category: Můj příběh

Ahoj holky, Zhruba před dvěma měsíci jsem na tuhle stránku natrefila poprvé, byla to docela náhoda, úmyslně jsem nic takového nehledala…Když jsem si ale četla ty děsivé příběhy, běhal mi mráz po zádech! Vždyť ty příběhy byly o mě, jeden, druhý, desátý, všechny mi byly podobné a mě to tehdy úplně rozhodilo. Nejspíš proto jsem se tenkrát rozhodla napsat jak to se mnou je a musím říct že to bylo to nejlepší co jsem udělala. Poprvé promluvit…do té doby nepředstavitelná věc. Všechno jsem si začala uvědomovat, že to skutečně není normální, každej den utratit spousty peněz za jídlo a vzápětí ho jít vyzvracet, že není normální už v práci přemýšlet co si udělat k jídlu aby toho bylo co nejvíc a stálo to co nejmíň. Že zkrátka není normální uzavřít se do svého zvráceného světa, kde není nic jiného než únava, vyčerpanost a deprese. Pomohly jste mi, vy všechny a já se rozhodla, konečně se rozhodla, že to musím změnit. Můj odevzdaný přístup se po pěti letech změnil a já začala bojovat sama se sebou. Včera jsem oslavila dva měsíce normálního života a jsem šťastná že vám můžu napsat, že to jde, ono to opravdu není tak těžké ale důležité je se rozhodnout, opravdu se rozhodnout a jít za svým cílem stůj co stůj Tolik věcí se teď změnilo, lidi kolem mě mi říkají že jsem rozkvetla a že mi to teď sluší, konečně mám nějakou energii a chuť do života. Jsem na sebe pyšná a těším se na svůj život. Konečně jsem chytla ten správný směr. Od října nastupuju na VŠ a s mým přítelem plánujeme budoucnost. Jednou mu to třeba všechno povím, jako to teď říkám Vám.Zasloužil by si to, protože i on byl moje motivace proč začít. Nikdo mojí nemoc, tu zákečnou a hnusnou nemoc neobjevil za celou tu dlouhou dobu. Dávala jsem si skutečně záležet abych v očích druhých vypadala jako sebevědomá a vyrovnaná holka…jak zoufalý!… Konečně nemusím nic skrývat a spadla ze mě kupa výčitků a obav o své zdraví. Ani Vám nemusím říkat jak se za pět let s bulímií dokážete zničit, vlasy, zuby, tlak, špatná pleť, špatnej zrak…následky si ponesu už po celý život ale snad už to teď půjde jenom k lepšímu. Já vím, dva měsíce ještě nejsou žádnej zázrak, ale tak nějak si věřím že to dokážu, protože já vždycky byla tvrdohlavá a když jsem něco chtěla zvldánout, tak jsem to prostě zvládla. Důležité bylo chtít. Rozhodně teď nemám chuť začínat znova s přejídáním, dokonce mi teď představa že bych měla něco vyzvracet připadá úplně nechutná a rozhodně ne normální jako dřív! Chci vám jen říct princezny moje utrápený, jděte do toho. Udělejte to jako já, prostě se rozhodněte. Není to snadné,já vím, ale jde to a to je hlavní. Přestaňte se řešit a ničit svoje tělo i duši,těšte se na to, že začnete konečně žít. Je to jenom ve vašich rukou a já vám radím začít teď hned. Všechny tu máte stejný problém, tak si tu najděte kamarádku, jednu, která vás bude podporovat, bude vám psát a hned na to nebudete samy. Já si tu jednu takovou holčinu našla hned na poprvé a píšeme si pořád. Ona je moje sluníčko a mám jí opravdu ráda. Společně nám ty úspěchy víc chutnají a to je dobře. Děkuji ti Marcelko! Je skvělé, že takovéhle stránky existují a já vám chci poděkovat, možná jste mi zachránili život!!!

Ahoj, mozna to sem tak uplne nepatri, ale ja se proste chci vypovidat…. Je to uz par mesicu, co jsem se seznamila se super klukem…citila jsem se stastna jako nikdy…pak se me najednou zeptal, jestli jim maso…prislo mi zvlastni, ze se na to pta…no ale po pravde jsem odpovedela, ze ne…a on na to: hm, proto ses tak hubena…a pak mi dal prednasku proc bych maso jist mela, jak je nezbytny a tak bla bla…no a tohle se opakovalo vickrat…porad mi to predhazoval a ja mu dokola opakovala, ze ho proste nemusim a ze si mnohem radsi dam treba tofu…nechapal to…pak se me zacal ptat kolik vazim…to uz mi prislo dost blby, tak jsem mu to nerekla – pritom vazim normalne – 50kg/165cm…dokonce jsem se pred nim snazila vic jist, chodili jsme treba na pizzu, na dort do cukrarny…samozrejme jsem pak mela vycitky, tak jsem uz zbytek dne nic moc nejedla…ale pred nim jsem se proste snazila vypadat normalne…teda ja si myslim, ze v porovnani s tim, jak jsem se chovala driv uz celkem normalni jsem – mam normalni vahu, docela pravidelne jim (i kdyz pocitam kalorie, ale snazim se alespon tech 1500 denne mit)…no ale abych se zase vratila k nemu – druhy den prisel a ptal se me na BMI…chapete, kluk a zajima se o BMI…fakt divny…nakonec jsem mu tu svoji vahu prozradila a vite co on na to? Hmm asi bysis mela zajit k psychiatrovi…vyvalila jsem oci…PROC??…no protoze porad hubnes…ale to neni pravda, je nehubnu, uz trictvrte roku mam stalou vahu, ale je fakt ze mam strach z tloustnuti…a abych to teda ukoncila – proste uz se neozyva…teda jako kdyz mu napisu, tak odepise, ale uz mi nepise takovy ty hezky zpravy jak me ma rad…vlastne uz sam od sebe vubec nepise:( Myslite, ze to fakt muze byt kvuli tomu, ze mam 50kg??? to mi prijde dost ujety…nebo mu proste na me zaclo vadit neco jinyho…ja nevim…ale je mi to strasne lito…boli to, kdyz cloveka najednou nezajimate a nevite ani proc…

Nikdy jsem se se svým příběhem s nikým nepodělila,je to totiž minulost,na kterou nerada myslím,rozhodla jsem se tedy aspoň napsat zde,abych svým příběhem případně odradila dívky,co které chtějí hubnout.A zároveň vás všechny prosím,abyste si nejprve zjístily,jaké důsledky má hladovění. Vše začalo,když mi bylo 9 let.Nikdy jsem nebyla tlustá.Já si to však začala myslet v okamžiku,kdy jsme byli na rodinné dovolené i s mou sestřenicí,která byla nepřirozeně vychrtlá.Jenomže rozdíl byl v tom,že ona byla taková už od narození.Já jsem v ní viděla vzor a tak jsem začalo postupně omezovat jídlo.Asi po půl roce mě mí rodiče vzali k lékaři,aby zjistili,proč jsem tak hubená.Po různých doktorech jsme lítali dva měsíce,všichni říkali,že to je jen dočasné nechutenství a já mohla v klidu hubnout dál.Bylo to strašné,křeče v břiše,zmatenost motání hlavy,slabost-ale v mém mozku už se tehdy jakoby něco zablokovalo-a hladovění mi přišlo normální. V době kdy jsem byla tak slabá,že už jsem nemohla ani chodit,mě přijali do nemocnice,kde jsem ležela týden a oni mi provedli všechna možná vyšetření-od magnetické rezonace až po EKG.Potom se mí rodiče náhodou setkali s odborníkem na anorexii a byla jsem tam-Na psychiatrii.Přímo na oddělení pro poruchy příjmu potravy.Byla jsem tehdy ještě malá a odloučení od rodiny pro mě byl šok.Od prvního dne jsem pochopila že musím začít jíst a čím dříve to bude,tím dříve mě pustí domů a zase uvidím rodiče.Nelze ani popsat jak to bylo strašné. Můj žaludek byl zvyklý jíst denně třeba jen jeden rohlík a teď najednou jsem musela jíst normální porce.Dva dny jsem měla ohromné křeče v břiše a neustále jsem zvracela.Na psychině jsem strávila nekonečné dva měsíce než mě konečně pustili domů.Na teń děs,co jsem tam prožívala nikdy nezapomenu! A to není vše-následky mám i teď-po sedmi letech-málo kostní hmoty,problémy s páteří,navíc mi kvůli hladovění nenarostla skoro žádná prsa a možná nebudu moct mít děti. Až teď když jsem starší si uvědomuji,že můžu být vůbec ráda,že ještě žiju a mohla jsem se vrátit do normálního života. Když nyní brouzdám na internetu,jsem ráda,že se v poslední době o této problematice stále více mluví.Tehdy jsem už byla na pokraji smrti než přišli na to co mi je- a nikoho ani nenapadlo,že můj problém může souviset s psychikou.Ještě nyní po sedmi letech,když tento příběh píši,mám husí kůži a tečou mi slzy při vzpomínce na to peklo. Nejhorší však je,že anorexie je tak zrádná nemoc,že si ani neuvědomíte,že umíráte a pořád chcete hubnout!

Ahoj holky. Chtěla bych se vám svěřit se svým příběhem. Jednoho dne, bylo mi čerstvých 13, a bylo to v květnu, jsem narazila na blog o anorexii. Celý jsem si ho prohlídla, a uvědomila jsem si že se mi strašně líbí ty krásně vychrtlý holky z rubriky Thinspiracion! A pak jsem se podívala na své tělo.. Uvědomila jsem si jak sem tlustá, že s tim musim něco udělat! Tehdy sem měla 170cm a 62kg! A tak jsem se rozhodla shodit na 55. Našla jsem si na netu spousty tipů a triků jak zhubnout, a 2.den jsem začala. Taky mě napadlo, že si založim blog, do kterého budu psát mé pokroky s váhou, a jídelníček. Ze začátku jsem jenom vynechávala sladký a slaný, a kupovala si hodně zeleniny, ovoce, knackebrotů, nízkotučných jogurtů a sýrů, celozrných housek atp.. jedla jsem 4x denně ale malinkatý porce. A taky jsem hodně sportovala, skákala přes švihadlo, cvičila doma u TV, nebo jezdila na kole. Ale problém byl takový, že si toho mamka všimla, a začala se mě vyptávat. Tak jsem jí řekla že chci zhubnout pár kilo tak budu jíst zdravě. A že si budu připravovat jídlo sama. Jen nad tím nevěřícně kroutila hlavou a řekla že já přece nepotřebuju hubnout. Ale já jí vysvětlila, že stačí tak 5kilo a budu spokojená. Jenže to nebyla zas až taková pravda. Sice jsem za 14dní zhubla 4kila, a vážila 58kg, ale já pořád nebyla spokojená. Chtěla jsem hubnout rychleji, a tak jsem vynechávala večeři. Takže jsem akorát měla snídani, oběd, a svačinu. Po nějakých 10ti dnech jsem si zase ráno o5 stoupla na váhu. Konečně jsem dosáhla 55ti kg! Jenže pak jsem šla do koupelny se podívat jestli je to aspoň poznat. Jenže bohužel nebylo.. byla jsem pořád ta špekatá holka, která vypadala jako by zhubla možná 3kg, ale 7 určitě ne! V tu chvíli jsem se rozbrečela, a řekla si, že musim jít na 50 kg, abych byla krásná, štíhlá a obdivovaná! Ten den jsem nejedla nic, kromě tří lžic polévky ve školní jídelně, a jablka k večeři, protože mě mamka neustále hlídala abych jedla. Nějak jsem ztratila chu´t k jídlu. Ve školní jídelně jsem nesnědla většinou ani polovinu talíře, a už jsem byla přejedená k prasknutí (tak jsem si ho tak 3x týdně odhlašovala). Měla jsem tak scvrklý žaludek, že když jsem snědla rajče, vystačilo mi to na celý den! Začínala mi být pořád zima, a holky ve třídě mi začaly říkat že jsem nějaká divná.. po nějaké době jsem se s nima už ani nebavila, a o přestávky jsem chodila jen tak po škole, jen abych spálila njěaké kalorie. Byla jsem opravdu posedlá hubnutím!! Víkendy byly nejhorší. Většinou jsem spala až do 11ti abych se vyhnula snídani. A k obědu jsem musela jíst to, co mamka uvařila. Dávala jsem si jídlo jen na malý talířek, ale mamka mě pořád nutila ať si vemu eště a eště. Většinou jsem řekla že už nemam hlad že sem si předtim dala papriku, ale také se stávalo že jsem si i 2x přidala :(. To jsem se pak za to musela trestat 2hodinovým cvičením, a nejezením po dobu minimálně jednoho dne!! Když jsem měla 49kg, tak si toho začala všímat i mamka, a zeptala se, kolik jsem vůbec zhubla. Řekla jsem jí že 6kg a že momentálně vážim 56. Bohužel mi nevěřila, a donutila mě stoupnout si před ní na váhu. Naštěstí jsem před tím hodně pila, a tak jsem měla 50. Ale to jí nestačilo! Řekla že mě hendka zejtra vezme doktorce! Byla tak vytočená, že se z toho rozbrečela. Nechápala jsem proč dělá takový scény, a byla jsem na ní naštvaná! Druhý den mi doktorka odebrala krev, změřila mi tlak, zvážila a změřila.. a její rozsudek (který mi zní i teď v uších) zněl takto: „Máš mentální anorexii holčičko, a měla bys se sebou něco udělat!“ Naštěstí prý nemam podváhu, ale už se tomu blížim. Když jsme dorazily domů zalezla jsem do pokoje. S mamkou jsem nepromluvila ani slovo, a druhý den šla do školy. Když jsem přišla řekla mi že prý teď si na mě bude dávat pozor, a že budu jíst to co řeknu, nebo mě strčí do nemocnice!! A tak jsem se musela překonávat, a sníst co mi dala! Přibrala jsem na 57kg a tak mi to i zůstalo. Kamarádky mam z5, a cítím se o5 šťastná.. nevím co mě to popadlo už to nechci zažít! Sice nejsem zrovna nejhubenější, ale existujou přeci i důležitější věci než krásná vychrtlá postava! Děkuju že ste si to přečetly, a doufám, že si vemete z mého příběhu ponaučení.I když není třeba tak extrémní jako některé jiné tady! Mějte se hezky, a nepřehánějte to s tim hubnutím.. papa