Archive for category: Můj příběh

Ahoj! Bulímie mi zkazila život od základů, v jednom časopise jsem se dočetla o bulimii, ale v tom časopise mi to nepřipadalo tak strašné. Začala jsem s ní asi před rokem. Řekla jsem si, že až dosáhnu své vysněné postavy budu moci přestat, myslela jsem si, že mám dost silnou vůli, ale byl to veliký omyl. Před půl rokem jsem si začala uvědomovat, co jsem udělala za blbost. Myslela jsem si že se začínám léčit, ale bylo to tím že jsem si to vsugerovala. Nyní se můj stav zhoršuje, obléknu věci, které mi byly před dvěma lety malé. Napište prosím na loucacka@seznam.cz

Tak tohle je anorexie… Nedokážete si představit, jaké to je. Nedokážete. Možná si myslíte, že ano. Ale není to tak. pokud to neprožijete, tak nepochopíte. Nikdy. Snaha se oceňuje, samozřejmě? Pokud jste mezi těmi, co nechápou a neznají, měli byste být rádi. Měli byste být opravdu hodně šťastni, že neznáte ten pocit? ? ten pocit, když se vám svírá žaludek, jen když padne slovo o JÍDLE. Ještě horší je, když to jídlo vidíte nebo nejhůř – když ho máte požít. Ne, to nejde? To nemůžu – honí se vám pořád hlavou. A přitom na to hnusné jídlo celý den myslíte. Občas se vám o něm třeba zdá. Máte noční můry, budí vás to. Jste neustále nervózní. Proč? To nevíte. Ani nevíte, proč jídlo najednou nemáte rádi. Dřív jste ho třeba i milovali, byli jste velcí gurmáni? A najednou jako by vám přeskočilo. Nejíte. Nesnášíte jídlo. Nesnášíte lidi, kteří o něm mluví. Nesnášíte pohled na lidi, kteří právě jí. A pokračuje to dál. Začínáte nenávidět sebe. Jste hnusní, tlustí, oškliví, méněcenní. Musíte se trestat. Různými způsoby – nejíte, mluvíte o sobě hrubě, nesnášíte zrcadlo a pohled do něj, protože ta postava, kterou odráží jste vy. Jste tlustí. A nemáte se rádi. Jídla se straníte, jak se dá. Nesnídáte. Nevečeříte. Neobědváte. Veškeré chutě si zakazujete. Za každým soustem vidíte jen miliony kalorií, které ještě více zohyzdí vaše, už takhle dost jídlem poškozené tělo. Prvně vysadíte jen ty nezdravá jídla – sladkosti, veškeré dobroty pro zpestření chuti. Pak ze svého života pomalu odhrnujete i ostatní jídlo. Neradi se před někým svlékáte. Chodíte pokud možno v dlouhých rukávech, kalhotách? Začíná vám být zima. Padají vám vlasy, lámou se vám nehty? Jste stále unaveni, že už v úterý padáte na hubu. Skolí vás každá maličkost. Zužuje vás neustálá nervozita z banálních věcí. Začínáte být velice podrážděni. Trápí vás nestabilní nálada. Jednou je vám krásně, podruhé myslíte na to, že na světě nemáte co dělat a ta myšlenka vám najednou utkví v mysli. Myslíte na to stále častěji. Vždyť ano – vaše jediná možnost je sebevražda!!! Ano! to je ono! Tady na světě vám nikdo nerozumí. Jste tlustí. Hnusní. Neschopní. Když se vám podaří nemyslet na to, že na tomhle světě pro vás není místo, žijete dál stejným způsobem. Postupem času vám dojde, že k tomu, abyste mohli existovat něco jíst přeci jen musíte. Také cítíte obrovský nátlak okolí. Máte pocit, že vás neustále někdo pozoruje. Že všichni o tom, co se vám honí hlavou ví. Všichni lidé kolem vás se normálně stravují a nevědomky od vás považují to samé. Později vás do jídla začínají nutit a vy v tom vidíte obrovskou křivdu a máte na ně hrozivý vztek. Hádáte se, křičíte, pláčete. Uzavíráte se stále víc a víc do sebe. Nechcete k sobě nikoho pustit. V každé nabídce o pomoc vidíte výzvu k souboji. Víte, že musíte jíst. Jíte tedy jen tehdy, když jste viděni. Musí vás alespoň jeden vám blízký člověk vidět, aby to řekl dalším a podezření, že vy nejíte se vytratilo. Pečlivě a s láskou připravované svačiny buďto rozdáváte nebo vyhazujete – jak se to zrovna hodí. Lžete, jak můžete. Jen aby si někdo nemyslel, že jste nemocní!!! O jídle mluvíte čím dál tím víc. Jen aby nebylo žádné podezření. Jste zesláblí, bez nálady, plačtiví, hádaví? každou chvilku je ve vás jiná osobnost. Kila jdou dolů a vy máte šílenou radost, jste šťastní a chcete víc! Ještě víc! Neustále se někoho ptáte, jak se mu líbí vaše postava. Chcete být stále chváleni, za to, že jste tak krásně štíhlí (přitom je to pro vás ale stejně hrozná tloušťka). Jste schopní zastavit i neznámého na ulici a zeptat se, zda si myslí, že jste tlustí? Pokud si někdo vašeho nenormálního chování přeci jen všimne (dříve a nebo později se tak stane) a začne vám promlouvat do duše, pořád si nedokážete připustit, že onen člověk mluví pravdu. Řeči typu „Musíš jíst. Neblázni a jez.“ nebo podstrkování čerstvých buchet pod nos vás vytáčí. Cítíte strašnou zlobu vůči těm dobrým duším, které se vám vlastně snaží zachránit život. „Ne. Ne. Já NEJSEM nemocná!!!!!“ říkáte si? Jenže pak vám dojde, že jste. Dokážete to přiznat, ale pomoct si nedokážete. Nedokážete najednou začít normálně jíst, jako kdysi. Víte, že to není normální? Ale stále se nenávidíte. Nenávidíte svoje břicho, svá stehna, svůj zadek, své tlusté tváře? Stále častěji vyslýcháte kázání vašich blízkých, kteří se vám usilovně snaží pomoct. Přiznáváte se? Ale přestat s tím vlastně nechcete? Víte proč??? Protože jste tlustí?

Milé slečny! psala jsem na tyto stránky uz nekolikrát.Asi poslední 3 příběhy o tom, že už opravdu končím, že teď už toho nechám!Poslední příběh byl o tom, že mi zjistili, že mám zničený játra, psala jsem, jak je to pro mě motivace!Ale upřímně!Vydržela jsem to pitomej týden!Vždycky to zvládám, 1 den, 2, 3 …..a přijde 5 den ja stoupnu na vahu a už je zase všechno v haji!a zase zvracim pořád dokola a snažim se zhubnot!Přejím se, zvracim,,,,,potom brečím nad tím, jak si kazím život!Mám deprese z toho, že jsem tlustá a že všichni na mě čumí proto, že mi všude lezou špeky a…..no však to znáte!Nevím, jak se mám odhodlat s tím skončit, jak to mám dokázat????????Byla jsem i u psycholožky, ale nic……..vím, že tohle si musím uvědomit sama……muj kamarád mi řekl, že tím neubližuji jenom sobě, ale i všem co mě mají rádi…..nevím, myslím, že ani tohle pro mě není nic, proč bych přestala……prosím, napište mi někdo jak už mám konečně přestat!Já už tu hnusnou mrchu bulimii nechci!!!!!!!!!!!!!!!!!Nenávidím ji a přitom se s ní nedokážu rozloučit!Je to závislost…….psychicka a fyzicka……………….

Preco? To je tazka otazka, ale odpoved je este tazsia.. Preco sa citim tak sama? Preco mi je zle? Preco mi nic nevychadza? Preco….. Preco…. Otazok preco je vela a ja som na ziadnu nenasla odpoved, az na jednu a ta je Preco mam zit? a nasla som odpoved pre nic, nemusim, bude mi lepsie niekde inde na druhom svete. Len nechapem PRECO to prvykrat nevyslo, preco???? Vsetky co sa toto pytate skuste najst odpovede aj za mna…

ahojte, ani som netušila kolko nás je, teda tušila len si to nechcem priznať -neviem ako začať, neviem ani čo bolo spúšťacím mechanizmom mojej bulimie viem len to, že ju mám 10-tym rokom, hm ako strašne vyzerá to číslo, stratené roky, roky klamstiev a pretvárok, roky neslobody a nenávisti…voči sebe -nemožem sa zveriť nikomu, mala som šťastné detstvo a mám milujucích rodičov a moje priznanie by ich „zabilo“, mám priateľov, ktorý ma majú radi, som pre nich „slniečkom“ a veselou spoločníčkou a predsa, predsa žijem dvojitým životom….vyčerpávajúcim….som slaboch z nulovou sebadvoverou -intenzitu som nabrala po „osamostatnení“ sa a snahou budovať si život mimo domova…stále ma to stojí veľa síl -prvú prácu, som stratila vlastným pričinením,nezvládla som to, bulimia a druhý život s ňou pokračuje, akoby som to nebola ja, emócie su niekde mimo, občas ma chytia záchvaty plaču a sľubujem si, že je to naposledy…. -mam panický strach nadviazat vzťah a všetky náznaky v zárodku zničím, a slovo sex mi nič nevraví-mám obdobia keď som týždeň v „pohode“ a obdobia „vyčerpania“ -mám panický strach sama zo seba