Archive for category: Můj příběh

NIKDY SEM NEBYLA žADNEJ HUBENOUR.odmala sem jezdila k babičce ktera výborně vařila,a pořád mě něčím vykrmovala.když mi bylo 12,stoupla sem na váhu a při 170cm sem vážila 68kg.tehdy sem si s toho nic nedělala,protože sem poměrně dost sportovala tak ty 4kg které sem za prázdniny přibrala byly do vánoc dole.peklo začalo v unoru.Vážně sem onemocněla a téměř 2 měsíce sem musela ležet.Jedla sem uplně normálně,ale tím že sem nesportovala sem přibrala na 77,5kg.V tom okamžiku se všechno zlomilo a já se rozhodla,téměř jíst.Za měsíc sem zhubla na 68kg a hrozně sem chtěla hubnout dál.Jela sem na tábor do řecka.tam sem začala normálně jíst a přibrala2kg.ted sem se rozhola zhubnout,ale ted už zdravě………………..

Aahoj, ja ani neviem preco tu pisem, ked tu tak citam vase pribehy tak mi beha mraz po chrbte, a potom ked sa mam pozriet do zrkadla tak mi je zle. Podla mna nemam ani A a ani B, len takmer vobec nejem a len obcas to udrzim v sebe, ale nie je to take zle, len keby mi tak hrozne nebolo vnutri, keby som vedela, ze je tu niekto kto ma ma rad, mozno by sa tu oplatilo ostat, ale takto? V com je zmysel zivota? Ja som ziadny nenasla, uz asi rok a pol, a neviem ci ho chcem hladat dalej, nechcem spadnut do anorexie, ani do bulimie, chcem len odtialto odist, je mi tu samej smutno… A ked som vcera drzala na rukach krasne babatko a uvedomila si ze asi nikdy takto nebudem drzat svoje, lebo uz asi rok nemam kramy, asi som povedala stop, toto nema zmysel… Babenky, ja vam budem strasne drzat palce aby ste z tychto chorob vyviazli a uzili si zivot…

mám asi všechny příznaky bulímie a občas to střídám s nejezením, pak mám hlad bojuju se svým svědomím a vůli a pak nekontrolovatelně žeru, nezvracím, protože nemám jak, ale taky jsem to dělala – pokud to bylo v koupelně, tak jsem zapla sprchu nebo naplno vodu do umyvadla, aby nebylo slyšet jak se dávím, pak jsem si pečlivě vypláchla pusu, utřela uslzený oči a snažila se moc nepoptahovat nudle a vrátila se do obýváku za manželem jako by nic a za chvíli to nutkání se najíst začlo znovu, jenže teď v současném bydlení nemám tolik soukromí, takže se jenom cpu a cpu s občasnými záchvaty absolutního půstu …pohybuju na sinusoidě…hubnu (třeba 40 kilo vloni) a pak zase tloustnu – zpátky a ještě víc a děsí mě, že se pohybuju v tak extrémních číslech, všude se akorát dočtu že bych měla zhubnout, jinak umřu, ale to je všechno…..já totiž zhubnu, ale psychicky jsem na tom strašně a čekám, kdy zase nastane nějaký problém nebo nějaký spouštěcí mechanismus a já zase začnu žrát bez ohledu na tušené následky… a je mi ze sebe hrozně, jsem uzavřená před celým světem, protože se za sebe stydím, že jsem to nezvládla a zase ztloustla a přitom to nenávidím, a teď začínám na sobě pozorovat (ve vzácných chvílích, když seberu odvahu se na sebe podívat sdo zrcadla) že mi začínají VISET špeky, třeba ta spodní pneumatika na břiše a jsem celkové odporná, přetejkám z každý židle, v autě se mi blbě řadí jednička a dvojka..a tak to by bylo pořád dokola….ach jo, je to bludný kruh, a já se točím pořád v kruhu. Nemůžu jíst 5x denně a málo, ne to není správné dietní chování, nežrat, tohle na mě platí a pak když to poruším, tak mávnu rukou a nažeru se, protože si říkám, že už je to stejně jedno…a takhle to je stále dokola, protože to nezvládám a já nevím proč, když vím, že takhle je to špatně

Víte, často na tyhle stránky zavítám. Čtu si to, říkám si, jak je to hrozný,že tímhle můžou nějaké holky trpět a sama? Sama v tom asi taky pěkně lítám. Bylo mi 15, kámoška řekla -dáme si hranolky a pak, jdeme to vyzvracet. Bože, to nešlo. Pak to přišlo samo, nějak jsem začala pravidelně. A dneska? Je mi 23, když si dám normální jídlo, tak mě děsně bolí žaludek, pořád je mi zima, pořád se mi motá hlava a krká všechno na horu. Ale je mi dobře. Říkám si, mě se to stát nemůže, aby se to vymklo. Ale ničí to moje manželství. Jo,ale pak mám ještě někoho. Někoho, kvůli komu bych se uzdravila, ale nemám sílu. Tu chuť a odhodlání. Připadá mi, že vše zkazím, že jsem tak zbytečná, tak odporná. Tak ráda bych usnula a už se nevzbudila. Když se mě někdo zeptá,co je mé největší přání, já odpovím – umřít. A je to pravda. Máme jet příští týden na dovču – Macocha, Český ráj atd. Přemýšlím, že by mi třeba podjela noha. Ale… určitě zas budu zbabělá a budu tu každého otravovat. Proč jsem se narodila, proč? I moje máma říkala, že kdyby věděla, co bude mít za parchanta, že mě hned zabila.Tak proč si mě nechávala? Proto, aby mě celý život třískala a ponižovala?Nevím,asi je to ve mě.Teda ne asi, určitě. Teď jsem potkala nejúžasnějšího kluka,jaký může být. Pomáhá mi, ale je synem nejvyššího u nás. Tak koukám, že mi není souzeno být šťastná. Jsem tu omylem,ale musím být.A tak se aspoň modlím, aby mi při tom zvracení něco prasklo a já už nebyla. A všichni budou konečně šťastní.

Nevím,čím mám vlastně začít. Možná tím, že už dlouho a neustále myslím na to, že bych chtěla zhubnout. Takové myšlenky mě pronásledují i několikrát denně. Nikdo mi sice nikdy neříkal, že jsem tlustá, každý mě viděl jako štíhlou, ale když se na sebe podívám do zrcadla, tak bych řekla, že své tělo nenávidím. Své tělo si chodím prohlížet několikrát denně, já se nevážím, protože čísla mi nic neříkají, tím největším ukazatelem je pro mě zrcadlo. Dříve jsem jedla bílé maso, tmavé pečivo……. Jenže s mým tělem se nic nedělo. Nyní snídám 1-2 plátky rýžových chlebíčků (připomínají polystyrén) a 1kiwi, k obědu mám většinou talíř ze 3/4 naplněný zeleninou a k tomu trochu sojového masa nebo jiný produkt ze sóji a k večeři ovocný salát. Jenže se mi to zdá opět moc a chtěla bych svůj jídelníček více zredukovat. Cvičím 5x-6xtýdně a přesto si připadám jak největší tlusťoch na světě!!!!!! A teď napíšu něco, co se může zdát někomu naprosto vyšinuté. Stáhla jsem si z internetu pár fotek, kde jsou holky, kterým jsou vidět žebra a mají nádherně hubené ruce, jejich těla se mi zdají krásná, také bych tak chtěla vypadat, jsou mojí inspirací. Vím, že to zní šíleně. Můj známý mi řekl, že jsou mi také vidět žebra a přítel tvrdí, že jsem kost a kůže, jenže já jsem stále tlustá, vím to a jsem z toho nešťastná a trápím se, nedokážu myslet na nic jiného než na cvičení, na to jak se budu potit a budu z toho mít nádherný pocit. Jinak mám asi 162cm a naposledy když jsem se vážila, jsem měla kolem 46kg. Ještě jsem zapomněla na jednu věc, často jezdím na trenažéru, který máme doma. Ale těsně před cvičením se celá zabalím do igelitu a obléknu do trika a teplákovky a pak jezdím asi hodinu a pak ještě hodinu posiluji. Když člověk během cvičení hodně pije, špeky jdou lépe dolů. Já nevím, ale mně to přijde normální. Jedna věc mi ale vadí, v noci nemůžu vůbec spát a moje pleť je v katastrofálním stavu, nikdy předtím se mi tak neloupala. Chtěla bych vás jen někoho poprosit o názor. Díky