Archive for category: Můj příběh

Ahoj Holky, můj příběh je stejně smutný jako ten Váš. Nechce se mi psát jak to začalo, prostě to přišlo a zaskočilo mě to. Už v tom lítám od 16 let, teď je mi 24. Seznámila jsem se s jednou ženou, která je bulimička stejně jako já. Je odvážná a dává mi sílu. Není to jen v tom, že jí znám. Prožívám každodenní boj se samotou, dost hrozný a teď vím, že jí mohu alespoň zavolat. Všechno to chce odvahu. To je schopnost překonat strach chápete? Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem šílený slaboch a tak jsem si musela pořád něco dokazovat. Bulimie, to je jen nějaký mezistupeň, stejně tak dobře jsem mohla skončit jako alkoholička nebo brát drogy. Proč to píšu? Už jsem utahaná tím vším, společností, která na nikoho nebere ohled a to i když nikomu nepřekážíte, pouze existujete a to je smutné. Všude se mluví o pomoci.,“lidé jí mají plnou pusu“, ale když přijde na věc nikdo Vám nepomůže. Dokonce i já se občas otočím, když ke mě někdo přijde a chce peníze, ale já je nemám tak odmítnu. Stačí se rozhlédnout kolem, koho každý den potkáváme. Zamilované páry, spěchající lidičky s nákupními taškami, nervózní matky, a otcové ti jsou většinou v pozadí, děti a všelijaké žebráky. Je to takový frmol, že než se otočíte pomalu umíráte. My všechny stejně nemocné trpíme různými bolestmi, brečíme potají,nebo nebrečíme vůbec, neznáme se, nic neprožíváme a co nejvíc trápí mě? Prožitky, všeho bych se na světě vzdala, kdybych mohla něco prožít od srdce. Zamrzlo mi jak kámen, kdysi velkou bolestí. Teď je to nějaká bulimie, která se mi připletla do cesty, jenže já jí říkám jinak je to samota, není to nemoc je to mor. Vidíte stejně smutné jako ten Váš příběh.

Chtela jsem najit ve svem rozborenem zivote nejakou jistotu, nejaky rad. Rok pred tim, nez jsem zacala mit tyhle problemy zacal slibne. Dostala jsem praci po ktere jsem touzila. Celkem mi to slo a desne me to bavilo. Chodila jsem se skvelym klukem a jediny muj problem byli rodice, kteri se nekde 100 km ode me desne hadali a byli nestastni. Pak se to ale stalo. Tata spachal sevrazdu. Vsechno se sesulo jako domecek z karet. Zarizovala jsem jeho dluhy, aby je nezdedila mama, pohreb (dokonce jsem mela skoro rok urnu doma ve skrini, protoze jsem nevedela jak koupit hrob), pokousela jsem se docilit toho, aby mama nebrala tolik antidepresiv a sestra taky. Moc se to nedarilo. Sestra matku nesnasela, vubec spolu nemohli mluvit a nejdrive jedna, pak druha se opravdu o sebevrazdu pokusila. O svou vysnenou praci jsem prisla a mesic byla doma. Musela jsem nekde najit smer, najit cil, najit rad. Kdyz nemam nad nicim kontrolu, tak si neco musim vytvorit. Jedla jsem jedno jidlo denne a cvicila jako blazen. Najednou to slo. Mela jsem cil. Ne zhubout, ale jit kazdy den cvicit a 2 hodiny funet na pasu a na nic jineho nemyslet. Po pul roce jsem mela o 10 kg min, udelala jsem konkurz do tanecniho divadla a az tam na parketu s ostatnima tanecnicema si zacala pripadat tlusta. Kdyz jsem prestala menstruovat, tak jsem pochopila, ze to zaslo moc daleko. Zlomilo se to do zachvatoveho prejidani, jen zvrcet jsem nemohla. Tenkrat me to stvalo, ale ted jsem rada. Ted mam obycejnou praci, stale stejneho pritele. Komunikativni sestru i matku a zase starou vahu 65 kg. Stastny konec? Pocit, ktery jsem driv neznala, panicka hruza z toho jak jsem tlusta zustala a ja nevim jak dal… Usla jsem prilis dlouhou cestu, vim jak je to riskantni, vim ze hubnout kdyz mam zdrvou vahu je holy nesmysl, ale ten pocit, jako bych mela na sobe 24 hodin male obleceni, jako by to telo, ktere me nosi bylo nekoho jineho, nekoho odporneho, to mi neda spat…

tak si říkám, že možná, když se odvážím, alespoň anonymně přiznat, mohla bych konečně najít sílu.. je mi 26, začalo to nevinně – v 15 letech jsem si přečetla „odrazující“ článek a hop- nenapadlo mě nic horšího, než to zkusit… dnes už můžu říct jen to, že je to cesta do pekla. denně se s tím probouzím, usínám. nikdy jsem se nikomu neodhodlala svěřit, i když bych tak moc chtěla.. zvládla jsem i svatbu – a naštěstí dítě, ale o to víc se trápím. teď neubližuji jen sobě, stahuji tam své blízké. a to je nesnesitelný pocit.trvá to tak dlouho a nevidím konec, vlastně je to moje chyba, ale nenacházím sílu. potřebuji fungovat, aby nikdo nic nepoznal, na druhou stranu hrozně toužím po tom, odhodlat se, svěřit se těm, které miluji. jsou lidé, kteří vás mají rádi, a ti, kterym vadíte.. děsí mě, že nikdo z nich nechápe, čím neustále procházíte,neznají vás.. přestože bych si neměla stěžovat- způsobila jsem to sama sobě. a jsem v tom sama, to je to nejhorší. občas mě napadne, že umřít je to nejlepší, co bych mohla udělat, ale to nejde, je tu někdo, kdo mě potřebuje. tak moc toužím po štěstí, klidu.. sžírá mě hnusná bulimie, ubližuji všem, sebe nepočítám. určitě jsem zdaleka nenapsala vše, co mám na srdci, ale věřte, že se mi po strašně dlouhé době aspoň maličko ulevilo. možná mám ještě šanci, doufám, snad…

Ahojky, asi jako každá, která sem píše poprvé, nevím, přesně, jak mám začít… BULIMIE: hnus, zlá nejen noční můra, která ovládá můj život, voda, která ničí mou jiskru naděje na NORMÁLNÍ… všechno. 1)začátek Jsem jedna z těch, která kdysi vážila oněch známých 95-100kg a při každém shození 5-10kil začala „normálně“ jíst, čili více než hodně a vše plus hodně navíc bylo zpět. Ne, neviděla jsem ani Áčko, ani jsem nečetla článek v novinách, jaká je anorexie a bulimie svině, ale přišlo to tak nějak samo… A aaha! najednou to šlo! kilo, tři, pět… JO!!! nakonec 18, ale za jakou cenu? 2) otec první, kdo odhalil mou „dietu“ byl táta. na dovolené jen nás dvou (každoroční) vylezl z koupelny a než zhasnul světlo a zavelel ke spánku řekl: Míšo, ale máme problém s tím blitím. mně se zatmělo před očima a nevěděla jsem, co říct. Pak se rozpovídal o tom, že to dělal taky a jak bylo hrozný sníst 30 rohlíků a pak… no jo, já se jen zlehka pousmála a přestavila si tak děsně utopickou myšlenku, že JÁ bych někdy snad snědla naráz 30 rohlíků. bože, to se snad sranda… a teď? rok- co by ne… ale k tomu se dostanu… snad. přijeli jsme z dovolené a za 14 dní přišel znovu do mého pokoje (bohužel to bylo na toto téma naposled) a řekl přesně-cituji: SAKRA VYSER SE NA TO BLITÍ. TED SE TI TO ZDA JAKO DOBRY NA ZHUBNUTI, ALE BUDES V PRDELI, FAKT, VER MI! TO UZ ZA PAR MESICU NEUDRZIS V ZALUDKU NIC! NIC! jojo, kdyz zavrel, lehce jsem se zase usmala a v duchu ho poslala… vite kam. 3) prusvih nezacal, kdyz jsem zacala chodit do skoly, ten se priplazil pomalu a necekane. naladovost, no vsechny ty hnusny priznaky, ktery se tezko prekonavaji. ze skoly rychle do obchodu, z obchodu na vlak, z vlaku kamkoli (……) a pak domu. a doma znova. vsak to asi znate. achjo… 4)tak me napada… amm to tady vsechno rozepisovat, kdyz to vsechny zname? vsechny nas to ovlada a vsechny chceme skoncit, proc za nami neprisly ty, ktere na tom byly spatne, kdyz my jsme zacinaly a nedaly nam po hube? stejne by to nepomohlo, dokud si nanarazime drzku samy, tezko nekomu uverime… jako ja tenkrat tatovi. a co bych ted dala za to, kdybych mela onech 98 kilo a mohla si kazdy gram ke sve nynejsi vaze vydrit, vypotit, a ne vyzvracet. je to az prilis jednoduche. holky, my to zvladneme. snad, nekdy! M.