Samota

Ahoj Holky, můj příběh je stejně smutný jako ten Váš. Nechce se mi psát jak to začalo, prostě to přišlo a zaskočilo mě to. Už v tom lítám od 16 let, teď je mi 24. Seznámila jsem se s jednou ženou, která je bulimička stejně jako já. Je odvážná a dává mi sílu. Není to jen v tom, že jí znám. Prožívám každodenní boj se samotou, dost hrozný a teď vím, že jí mohu alespoň zavolat. Všechno to chce odvahu. To je schopnost překonat strach chápete? Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem šílený slaboch a tak jsem si musela pořád něco dokazovat. Bulimie, to je jen nějaký mezistupeň, stejně tak dobře jsem mohla skončit jako alkoholička nebo brát drogy. Proč to píšu? Už jsem utahaná tím vším, společností, která na nikoho nebere ohled a to i když nikomu nepřekážíte, pouze existujete a to je smutné. Všude se mluví o pomoci.,“lidé jí mají plnou pusu“, ale když přijde na věc nikdo Vám nepomůže. Dokonce i já se občas otočím, když ke mě někdo přijde a chce peníze, ale já je nemám tak odmítnu. Stačí se rozhlédnout kolem, koho každý den potkáváme. Zamilované páry, spěchající lidičky s nákupními taškami, nervózní matky, a otcové ti jsou většinou v pozadí, děti a všelijaké žebráky. Je to takový frmol, že než se otočíte pomalu umíráte. My všechny stejně nemocné trpíme různými bolestmi, brečíme potají,nebo nebrečíme vůbec, neznáme se, nic neprožíváme a co nejvíc trápí mě? Prožitky, všeho bych se na světě vzdala, kdybych mohla něco prožít od srdce. Zamrzlo mi jak kámen, kdysi velkou bolestí. Teď je to nějaká bulimie, která se mi připletla do cesty, jenže já jí říkám jinak je to samota, není to nemoc je to mor. Vidíte stejně smutné jako ten Váš příběh.