Nechtela jsem byt hubena

Chtela jsem najit ve svem rozborenem zivote nejakou jistotu, nejaky rad. Rok pred tim, nez jsem zacala mit tyhle problemy zacal slibne. Dostala jsem praci po ktere jsem touzila. Celkem mi to slo a desne me to bavilo. Chodila jsem se skvelym klukem a jediny muj problem byli rodice, kteri se nekde 100 km ode me desne hadali a byli nestastni. Pak se to ale stalo. Tata spachal sevrazdu. Vsechno se sesulo jako domecek z karet. Zarizovala jsem jeho dluhy, aby je nezdedila mama, pohreb (dokonce jsem mela skoro rok urnu doma ve skrini, protoze jsem nevedela jak koupit hrob), pokousela jsem se docilit toho, aby mama nebrala tolik antidepresiv a sestra taky. Moc se to nedarilo. Sestra matku nesnasela, vubec spolu nemohli mluvit a nejdrive jedna, pak druha se opravdu o sebevrazdu pokusila. O svou vysnenou praci jsem prisla a mesic byla doma. Musela jsem nekde najit smer, najit cil, najit rad. Kdyz nemam nad nicim kontrolu, tak si neco musim vytvorit. Jedla jsem jedno jidlo denne a cvicila jako blazen. Najednou to slo. Mela jsem cil. Ne zhubout, ale jit kazdy den cvicit a 2 hodiny funet na pasu a na nic jineho nemyslet. Po pul roce jsem mela o 10 kg min, udelala jsem konkurz do tanecniho divadla a az tam na parketu s ostatnima tanecnicema si zacala pripadat tlusta. Kdyz jsem prestala menstruovat, tak jsem pochopila, ze to zaslo moc daleko. Zlomilo se to do zachvatoveho prejidani, jen zvrcet jsem nemohla. Tenkrat me to stvalo, ale ted jsem rada. Ted mam obycejnou praci, stale stejneho pritele. Komunikativni sestru i matku a zase starou vahu 65 kg. Stastny konec? Pocit, ktery jsem driv neznala, panicka hruza z toho jak jsem tlusta zustala a ja nevim jak dal… Usla jsem prilis dlouhou cestu, vim jak je to riskantni, vim ze hubnout kdyz mam zdrvou vahu je holy nesmysl, ale ten pocit, jako bych mela na sobe 24 hodin male obleceni, jako by to telo, ktere me nosi bylo nekoho jineho, nekoho odporneho, to mi neda spat…