Archive for category: Můj příběh

Bylo nebylo , před patnáci lety se narodilo zdrávé , pěkně roztomilé miminko . Dali mu jméno Martinka . A to byl asi začátek všeho 🙂 . Martinka rostla a byla spokojené dítě , s chutí do života , s úsměvem na tváři , samozřejmě i s dobrým apetitem . No proč ne .Nikdy neměla problémy s postavou , byla vždycky vyšší než ostatní , babičky říkaly , že bude „šacovat letadla“ . A ta holčička rostla , rostla až z ní vyrostla „mladá slečna“ . Měla 175 cm , 59kg ,chuť do života , spoustu přátel , pořád se smála , vymýšlela bláznivé věci a spolu s kamarády je ráda realizovala . Taková byla dřív . Přišlo ale období , kdy si začala uvědomovat , že je jiná než ostatní – velká , taková jakoby neforemná , zkrátka tlustá !! Začala o tom přemýšlet den co den , na očích měla pořád svoje „křehké“ mrňavé kamarádky . Bylo jí teprv okolo 14ti a už začala s dietami .. Ale neúspěšně . Nedařilo se jí odolávat vůním maminčiných buchet a babiččiných povidlovým rohlíčků .. Začala se přirozeně „žensky“ obalovat .. Juj a přišla doba , kdy nedokázala mluvit o ničem jiném , než jak je tlustá , co všechno zase snědla , proč nemůže do plavek , jakou drží zase dietu … A už neměla 59kilo , ale 63 !! Proboha , je to přes šedesát , panebože , jsem obrovský 60ti kilový kus hmoty , říkala si pořád dokola . Byla jak hladová po různých článcích o dietách , o tom všem . Posilovala ,ale podle jejích očí to nemělo výsledek … Byla nešťastná . Ne , nešťastná , byla nespokojená . Neměla sama ráda sama sebe a tudíž nemohla mít ráda ani ostatní . Jednoho dne , se naše zakomplexovaná Martinka vracela od zubaře s verdiktem , že bude její pusu po celý rok zdobit plechová ozdoba – ano ,bude mít rovnátka !! Je tlustá , ošklivá a ještě bude mít rovnátka !! No to už na ni bylo vážně moc a řekla si , že když už hnusná , tak aspoň hubená !! A to za každou cenu !! Chtěla všem dokázat , že na to má . A taky začala . Od příštího rána nepozřela maso , bílé pečivo , sladkosti , prostě všechno . Časem zmizelo i černé pečivo a nebylo samo .. Dostala se až tam , že praktocky nejedla nic jiného než obilí , ovoce a bílé nízkotučné jogurty .. No , možná trochu víc , ale každopádně ne o moc . Takhle si žila skoro půl roku a kila šla dolů . Ale neztrácela se jen kila , ale i chuť do života , kamarádi , protože přece nepůjde s kámoškama na pohár nebo na něco tak zakázaného jako je mléčný koktejl !! Pokud to mám zkrátit , pomalu ale jistě se z ní stávala troska bez života . Nikdo se o její anorexii ale nezajímal , teda ona si to myslela .. Maminka měla strach , snažila se jí donutit jíst něco víc . Ale nedokázala o tom asi správně mluvit a tak si naše Martina myslela , že o tom nikdo neví . Ale ani ona sama zpočátku nevěděla čím trpí .. Nepřipouštěla si to . Jednoho dne , jí maminka ráno zavolala z práce , že se má zastavit u své dětské doktorky . Nechápala proč . Asi nějaké odběry pomyslela si . Ale chaby lávky . Hned jak vešla , poslala jí sestřička na váhu . Chvilka napětí 53 . Fajn , to číslo Martina znala . Kontrolovala ho desetkrát denně . Byla nešťastná z toho , že už nejde dolů . Paní doktorka po ní jkao u výslechu chtěla jídelníčky několik dní dozadu . Znala je nazpaměť. Jak by taky ne,že . Na dvou jogurtech toho člověk moc nezapomene .. Ale , zas tak strašné to nebylo . Po týdnu přišly výsledky z vyšetření štítné žlázy . POslali jí do nemocnice . Výsledky byly všeříkající … Měla anorexii , teď už písemně potvrzenou . Ale sama tomu nechtěla veřit . Vždyť přece jí dost , necvičí do úmoru . No , možná to bylo tím , že prostě nemohla .. I spousta holek na tomhle chatu ji upozorňovala , ře MÁ anorexii , ale ne , nedala si říct . V nemocnici jí zkoumali jako nějakou vystavovanou opici . Dávali jí tam normální jídlo , nebyla na tom tak zle , aby musela jíst sondou . Ale i jejich jídlo odmítala a jedla si dál svoje ovoce . Po týdnu jí pustili domů , nemá to prý cenu . Na anorexii nejsou specializovaní a štítnou žlázu dali víceméně dohromady . Moment , zapomněla jsem říct , že MArtina odcházela z nemocnice se 49kily .. Bylo dohodnuto , že bude ambulantně dojíždět k psychiatričce , ta jí ale moc nepomáhá , nechápe ji . Jen jí předepsala prášky . MArtina si ale v nemocnici oblíbila jednu paní doktorku , mladou , studentku psycholigie . Skamarádila se s ní , brala jí jako kamarádku , měla jí ráda . Ještě má . Jejich vztah totiž nezkončil MArtininým propuštěním , jezdí za ní na popovídání dál . A jednoho takového dne , kdy za ní MArtina zase jela , aby se svěřila , co se za ten týden kdy se neviděly , stalo nového jí došla jedna věc :“MÁ TO CENU??“ Má cenu riskovat že nikdy nebude mít děti , umře ve dvaceti , bude ošklivá , svraštělá , fuj .. Tohle chce ?? NE !!!!!! Chce být přece zdravá , krásná , zase se smát , lízat s kamarády zmrzku , TOHLE CHCE !!!!! A tak už to velmi zkrátím . Martina už asi dva týdny bojuje o lepší život . Pár pokusů předtím , to se nepočítá , nikdy nezabrala pořádně a vždycky se vrátila ke své „jistotě“ . Ale teď ne !! TEĎ NE !! Teď to dotáhne do konce !! A proto vzkazuje svojí anorexii :“TŘES SE !!!!!!! “ Tak … to byl „Můj příběh“ jsem to totiž já , ta MarTINA , která ten boj o lepší život chce vyhrát a které je teď tak dobře , že se až diví , myslí si , že už je anorexie snad pryč , ale ne , ta mrcha se tak rychle nevzdá .. Všem vám chci říct , že to opravdu nestojí za to , že si žádná z vás nezaslouží to trápení a věčný pláč nad každým soustem , jako jsem dřív plakala já , všem vám chci zkrátka popřát strašně moc štěstí , protože , veřte , já vím jaký to je !! DRŽÍM VÁM PALEČKY !!!!!! Tinka

Zdám se vám na to mladá??????????????? Ne nejsem-tohle je teprv totiž začátek-pomaličku, ale jistě se do toho dostávám celou svou duší… [Další text nezveřejněn] …ZPRÁVA OD ADMINA: Milá Ivet, tvůj text nebyl do práběhů zařazený záměrně, tyto stránky jsou zaměřené na léčbu, ne propagaci anorexie. Tady tě za to, o co se snažíš, nikdo nepochválí, protože prostě hazarduješ se svým zdravím a riskuješ potíže, ze kterých se pak nemusíš dostat ven. Svou vědomou snahu stát se anorektičkou můžeš psát jinam, sem to nepatří.

Ahoj jsem 17letá holka,ještě před rokem bylo vše ok ale před 3 měsíci se můj přítel semnou rozešel! a tím to vše začalo. Myslela jsem si že to je kvůli tomu že jsem tlustá. Každý mi sice říká že jsem hubená a měla bych přibrat. Rodičům lžu že jím, ale není to pravda! nosím dlouhé kalhoty a trička. Jím jenom žvýkačky a čistou vodu. Dělám to jen protože se chci líbit klukovi, se kterým chodím 10 dní.Je hubený a moc hodný vím že mu ubližuji když nejím, prosím odpust já už jiná nejspíš nebudu…

Celkem po dlouhé době si čtu Vaše příběhy, je mi až do breku, kolik jich stále přibývá. Já mám bulimii už 3 roky, byla jsem dokonce v léčebně, ale jsem na tom stále stejně. Zvracím 3x denně. Vím, že můj problém je to, že se nějak nedokážu odhodlat a říct si: Už nikdy, už se nechci ničit, trápit se, mít deprese, sebevražedné myšlenky, jak já chci skončit to své trápení a začít normálně jíst, jenže stačí chvilinka, kdy nemyslím na to, že to DOKÁŽU, a už se vezu. Aniž bych si to uvědomovala, nakládám si jídlo a pouštím se do své zkázy. Každé ráno si říkám: Dnes je ten správný den, ty to dokážeš, stačí jen chtít! Jenže když překonám snídani, někdy zvládnu dokonce i oběd, ale pak můj vnitřní hlas mě začne přesvědčovat: Jednou můžeš, to se nic nestane! Můžeš si dát, co chceš, co by sis normálně nedovolila a nezůstane to v tobě! A já husa hloupá vždy naletím, začíná to většinou tak nenápadně – banán, nějaké ovoce, zelenina, jogurt, pak najednou čokoláda, sušenky a pak je mi už jedno, co to je, hlavně, když cítím, že něco jím – spíš už hltám než si vychutnávám. Na záchodě si nadávám, jak jsem mohla být tak hloupá a naletět, dělám stále stejné chyby a stejně se nepoučím. Jsem zoufalá, přestávám věřit, že tento boj lze úspěšně vyhrát. Jsem zoufalá, moc zoufalá, jak bych si přála být normální, normálně jíst, normálně se chovat. Proč je to tak těžké? Je vůbec nějaká šance, že se z toho úplně dostaneme?