Archive for category: Můj příběh

Potřebovala bych pomoc od něhoho kdo tím prošel a úspěšně se z toho dostal…Je mi šestnáct,mam úžasnýho přítele a kamarády ale doma a ve škole není všechno vždycky jak bych chtěla.Mam štíhlou postavu a dkyž se držím jsem spokojena…víceméně.ale často dostanu uplně záchvat a přejím se tak že mam křeče v břiše.třeba přijdu domu ze školy,nemam co dělat tak snim dva štrůdly(cele).pak brečim,nenavidim se,nechci mezi lidi a v depresi jsem az do vecera…hrozne me pak vsehcno mrzi.ale uz to nejde vratit zpatky.nikdy sem nezvracela umyslne ale tohle je stejne hrozny.je mi smutno a nechce se mi to rikat blizkym aby si nemysleli ze sem magor.tatka me che dat k psychiatrovi protoze my reakce na ruzny neprijemny veci sou prehnany.netusi proc sem takovy,furt myslim na jidlo,neni to normalni….hrozne se bojim a chci prestat a zacit to delat jako normální lidi…chtela bych bejt ve vsem nejlepsi a vim ze to nejde.moje dve kamaradky a pritel to vedi ale jinak nikdo…mamka taky ale bere to na lehkou vahu.pomoc…nejste na tom nekdo podobne?

Ahoj holky:-)bubdu se snazit pisat cesky ale jelikos jsem ze Slovenska tak prominte jestli se nestrafim do vyrazu:-)ctu tu uz asi 2 roky o jinych lidech a stejne mam pocit ze je to o mne strata vahy zmeny nalad divne chovani a nebudu se v tom patlat dal:-)vzdyt naco:-)) Jen bych se rada zeptala jestli je tu nekdo kdo se z toho dostaL???Jen kratce bulimii mam 3 newbo vic roku ja uz zseb ani nepamatuju jen vim ze jsem mela okolo 64kg pri vyske 1,53 takze maly meda beda:-)pak chudnuti pomoci buliimie az na 44kg potom kratko anorexie 41kg prejidani 47kg bulimie s cvicenim 48kg bulimie bez cviceni okolo 53kg momentalne studuju v anglii na un iverzite kdubych ze jsem doma asi se dam zavrit na kliniku nech ma daju do poriadku:-(vite stale si opakuju:vaha neni dulezita ale uz kdyz vidim vsechny ty rifle ktery nedopnu tak je lito a rada bych se iba probudila stihla bez tych znaciek od zubov na rukach.vzdy jen trpnu jestli se me nekdo nezepta co to je a parkray se to i stalo tak zalzu ze jsem se spalila nebo co ale i tak..je to hloupy vim ze z bulimie priberu a i tak nevim prestat.Prosim kdyz nekdo vite jak z toho nechte me vedet:-)dekuju mockrat a fakt prominte tu cestinu a este 1 vec kluk ktereho mam moc rada si potrpi na stihle devcata ted chvalabohu nevidi jak vypadam protoze je v cesku ja v anglii a dost se hrozim slyset to co by rekl na mou figuru.ja vim ze je hloupy brat to takle ale uprimne kolik z nas by tu psalo kdyby se u nich ppp nezacalo nejakym nevhodnym komentarem nebo reakci okoli oni se nestaraji ze vy to slyset nechcete hmm no nic dekuju drzim prsty a doufejme ze se vsichni z toho raz dostaneme:-))mozna:-))))aloha jo a prosim vas mi nepiste zadne komentare typu ty vymlete kravo ja potrebuji radu jak jsem hloupa vim i sama:-)))

Ahojky,zdravím všechny holky co mají stejný problém jako já a svěřují se tady se svým příběhem….Rozhodla jsem se,že vám taky napíšu jak to je se mnou….U mě to začalo před dvěma lety bylo mi 14,,jako každá holka v období puberty není spokojená sama se sebou,,tak to jsem pocitovala i já..Nelíbila jsem se sama sobě..Chtěla jsem být jako ty krásné hubené holky..Myslela jsem si,že to je všechno co mi stačí ke štěstí..usilovně jsem se o to snažila….začalo to na podzim v roce 2005..Já jsem vždycky hodně sportovala,,hrála jsem závodně volejbal na základní škole a tak jsem měla celkem velký výdej..začala jsem tak,že jsem se omezovala ve sladkém,až jsem ho přestala jíst úplně..Postupem času mizely z mého jídelníčku skoro všechna má oblíbená jidla….já jsem toho snědla vždycky dost..A hlavně i sladkého..Než jsem začala blbnout měřila jsem 170 a váha abyla 58…asi po půl roce omezováni jsem měla 53 kilo..né ze by to šlo nějak poznat hodně,,ale mamka si všimla,že se se mnou něco děje..Že jsem i psychicky na tom hodně špatně..A všímala jsi ,že mám problémy s jídlem…Do té doby tuhle nemoc znala jen z vyprávění,,ale urcitě jí nikdy nenapadlo,že to potká mě..A hlavně já sama jsem si nedokázala přiznat to,,co se semnou děje…jak mamka se začala utvrzovat v tom ,že mám mentální anorexii..začaly mezi námi boje s jídlem..Mamka se snažila mě donutit jíst,,at hlavne dále nehubnu,,i když chtěla abych přibrala..Ale hlavne abych už dále nehubla..jenže muj organismus za tu dobu co jsem se omezovala,,byl nastartovany uz hubnout a i přesto že jsem pravidelně jedla doma s mamkou malé porce,,jsem zhubla na 47 kilo…bylo to hodně špatné,,zjistila jsem že nejsem štastná,,bylo všechno čím dál horší…má psychika byla na dně..a mamka s mnou..je to hrozné ,ale mě těšilo na světě v tu dobu jen to,že jsem hubená…a nejraději bych šla níž..ale to by samozřejmě bylo horší a horší..Nasledovaly boje,začala jsem chödit k psychiatričce a k psycholožce a postupně díky nim a hlavně kvůli mé maminky ,se můj stav začal zlepšovat..maminka u mě vždycky stála,,i když jsem se chovala hrozně ,,nenechala mě nikdy v tom samotnou a udělala pro mě nejvíc na světě co mohla….kdyby si ničeho nevšimla už nežiju,,anorexie by mě stáhla až na ůplné dno..od té doby uběhlo už pres rok a mezitím moje váha kolísala..ale měla jsem nejméně 53..tedka měřím 173 a vážím 54….a mám zase problémy nelíbím se sama sobe,,nanávidím své tělo,chtěla bych být hubenější..ale to asi nikdo nechápe kdo si tím neprojde..trápím rodiče,,hrozně mě to mrzí,,a sama si nedokážu pomoct…co mám deělat..napište prosím…

Není den, abych na netu nehledala veškeré údaje týkající se anorexie. Jsem totiž strašně zmatená. Všude čtu, že anorexie se projevuje tím, že dívky chtějí zhubnout a čím víc se jim to daří, tím více chtějí být hubené až jednoho krásného dne zjistí, že je něco špatně, ale oči je vidí neustále tlusté i přes to, že mají silnou podváhu. Já jsem nikdy neměla pocit, že jsem tlustá. Neumím si ani spočítat kalorie, protože jsem si je nikdy nehlídala. Vím o sobě, že jsem hodně hubená a chci přibrat. Měřím 170 cm a vážím 46 kg. Přesto podle mého psychiatra mám anorexii. Nevím proč, ale mám dny, kdy jím tak nějak normálně, ale pak mi něco řekne dost. Najednou mi je to jídlo odporné. Nemůžu jíst. Nevím proč. Jsem podrážděná, náladová, je mi do breku, aniž bych měla důvod. Vím, že uvnitř mě, mne táhne něco dolů. Něco mě užírá a trápí a já nevím proč. Vždy jsem byla společenská a ráda jsem se bavila. Dnes se cítím doma v bezpečí a mám strach někam jít. Cítím se jako šedesátiletá bába, unavená a bez života. Dost se do sebe uzavírám a to mne děsí. Někdy mám pocit, že ani nechci jinak žít. Něco mi říká nepřibírej, ale já vím že je to blbost a přibrat chci. Mám to v hlavě teoreticky jasně daný a nechci klesnout níž, ale praxe je trochu jiná. Jsem tak zmatená, protože nevím co se to děje. Myslíte, že mám opravdu anorexii a nebo prostě jen plaším, protože mne potkalo zrovna nějaké špatné období?

Začalo to tak ve čtrnácti před čtyřmi lety.Jednoho dne jsem se zvážila a měla jsem 53 kg na 160 cm.Zhrozila jsem se, a tak jsem omezila sladkosti a brzy jsem zhubla na 50 kg.Chtěla jsem být ale ještě hubenější, proto jsem omezila jídlo ještě víc.A vida.Zabralo to.Jenže pak se stalo,že jsem toho prostě snědla víc.Měla jsem hrozné výčitky, ale přesto jsem si řekla,že už to nemá cenu, že od zítřka budu držet hladovku, a tak jsem se poprvé přežrala.Skutečně jsem pak téměř 14 dní nic nejedla a zhubla jsem na 42 kg.Jenže dlouho se to nedalo vydržet a tak jsem se střídavě přejídala a držela hladovky.Než jsem nastoupila na střední, měla jsem 48 kg.Tam to moje střídání žravosti s nejedením pokračovalo a také jsem si začala kupovat projímadla.Jenže jsem nehubla a pokud se mi to podařilo,tak jsem to zase rychle nabrala zpět.Začala jsem být depresivní, přestala jsem komunikovat s lidmi(tak je tomu do teď), nechodila jsem ven.Měla jsem strach chodit do školy, protože jsem měla a vlastně i stále mám pocit, jak na mě všichni hledí a říkají jak jsem tlustá.Sebevědomí na nule.Nakonec jsem se pokusila o sebevraždu.Dnes lituju toho,že nejsem mrtvá.Tím pokusem se věci trochu rozhýbaly, nicméně nikoho nenapadlo,že by za vším mohly být problémy s jídlem,jelikož moje váha dost skáče,ale nemám podváhu.Teď na tom nejsem o nic líp, spíš zase znovu upadám do deprese,pořád toužím po váze 40 kg a když mám sílu,tak se jí snažím dosáhnout a nejím.Celkově jsem na tom psychicky strašně špatně.Nemám téměř žádné kamarády,protože nikam nechodím.Stydím se za sebe a mám strach z lidí.Mám pocit naprostýho selhání, že jsem zklamala sama sebe,své nejbližší a nemám ani žádný výhled do budoucnosti,jelikož si nedokážu představit, že by člověk jako já (nevyrovnaný,depresivní,úzkostný a fobický)mohl někdy uspět a vést normální život).