Zničila mě láska

/0 Komentáře/v /přidal

Je to už rok co se semnou rozešel kluk – moje největší láska na týhle praštěný planetě.Dlouho jsem nechápala co jsem tenkrát udělala špatně nebo proč se semnou vlastně rozešel dokud mi to neřekl do očí: „Podivej se na sebe vždyť vypadáš jak bagr já na takovýhle nejsem.Prostě se mi líběj hubeňoučký modelky no ale ty k nim máš holt daleko.Kdybys zhubla tak bych se ktobě i vrátil“…Chodily jsme spolu rok a timhle mi totálně vyrazil dech.Nikdy předtím nebyl tak chladnej a bezcitnej ale ze dne na den jako když utne….začal chodit s mojí sestřenící která měří 165cm a váží 45kg.má doma různý knihy o dietě cvičení jídelníčkách prostě maniak.Propadla jsem totálnímu zoufalství a začala s drastickou dietou.Řekla jsem si…když můžou ty modelky v časákách a v televizi vypadat jako proutek proč né já.V tý době jsem měla 68kg měřím 170cm.Omezila jsem jídlo na 1 denně a postupně ještě ubírala…třeba jen 1 pomeranč za den a tak.Prostě šílenství.Každej den jsem stála na váze a hlídala kalorie.Holky ze třídy a vůbec kamarádi mě ujišťovaly jak vypadám super že nepotřebuju držet dietu a už vubec ne tak drastickou ale jednim uchem sem a druhym ven.Doslova jsem se jim ztrácela před očima,ale oni dietu nepotřebovaly..měly sexy postavu svýho kluka, prostě jsem o tom abych přestala nechtěla vubec slyšet.Postupně ubývala energie byla jsem zesláblá protivná točila se mi hlava na nic jsem se nesoustředila a pak to vyvrcholilo na party u kámoše když jsem zkolabovala.Do nemocnice jsem se naštěstí nedostala a kámoši mi tenkrát hodně pomohli ale dodnes v tom lítám.Bojím se jíst!Tu dietu jsem držela asi měsíc a půl shodila jsem snad 20kg a polovinu z toho nabrala jen tak tak protože se pořád hlídám.Někdy mám tendenci i zvracet a mám pocit že bez diet už neumím žít.Když jdu po ulici a vidím pěknou holku(hubenou)řikám si proč tohle nejsem já..takhle bych se Patrikovi určitě líbila…je fakt že po tom zkolabování jsme se s Patrikem tak nějak sblížily a on mi řekl ať už takhle neblbnu ale já mám pocit že i kdyby mě prosil na kolenou ať toho nechám tak ho neposlechnu.Nevím jestli jsem tvrdohlává a prostě mu chci dokázat že na to mám a nebo nemocná ale vím že kvůli jedný zklamaný lásce potřebuju pomoc!

O tom, jak bojuju…

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj, znovu všechny zdravím a chtěla bych se s vámi podělit o události posledních měsíců. Nebylo to nic veselého, ale pravděpodobně se to muselo stát, abych se alespoň trochu vzpamatovala a začala si uvědomovat,že s mým problémem se dá skutečně něco dělat. Držela jsem se na svých 45 kilech ( měřím 168), cvičila jsem skoro každý den a jedla jsem na minimální porce ovoce, zeleniny a jogurtů. Občas jsem si dovolila nějaký větší oběd ve vegetariánské jídelně, ale měla jsem hned výčitky svědomí. Pak jsem znovu spadla do bulimie. Přejídání, zvracení, neustálý kolotoč, který stále nabíral na obrátkách. Jednou večer jsem se znovu přejedla a najednou už jsem nemohla. Jako bych z ničeho nic ztratila veškerou sílu, odvahu i naději. Seděla jsem, brečela a nedovedla už jsem si představit, jak budu žít dál. V budoucnosti jsem viděla už jenom přejídání, zvracení nebo hladovění. Bylo mi tak hrozně, že se to nedá ani vypovědět. Rozhodla jsem se, že to celé skončím. Vzala jsem si prášky na spaní. Bylo jich hodně… a pak už jsem jenom čekala, že budu spát a nic mě nebude trápit. Objevil mě můj přítel, který přijel nečekaně domů. Zavolal záchranku a já se probudila až v nemocnici, když mi vyplachovali žaludek. Skončila jsem na psychiatrickém oddělení s kapačkou na ruce. Byly to nejhorší dny mého života. Po necelém týdnu jsem na vlastní žádost odešla domů. A zároveň jsem se pevně rozhodla, že začnu skutečně bojovat. Za pár dnů mě potkala další velká rána. Kvůli svému zdravotnímu stavu jsem byla vyhozena z práce, kterou jsem měla ráda a dělala jsem jí 4 roky. Hned po tom, co se to stalo, jsem se dobrovolně nechala odvézt na psychiatrii. Moje doktorka se mi hodně věnovala a pomohla mi v těch nejtěžších okamžicích, abych to zvládla a znovu se nezhroutila. Ale já už druhý den věděla, že to MUSÍM zvládnout. Sice ve mně bylo tolik strachu, že jsem nemohla skoro ani dýchat, ale rozhodnutí bylo silnější. Odjela jsem k rodičům a našla jsem si novou psychoterapeutku. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem v poslední době udělala. Začala jsem o svých problémech mluvit s přítelem, s rodiči, a všichni mi moc a moc pomáhají. Nová paní doktorka je úžasná paní, která se mnou probírá vše od mého dětství po současnost a pomáhá mi pochopit, co se to vlastně v mém životě děje. Začala jsem taky chodit na skupinovou terapii a poznala jsem spoustu nových lidí. Začínám si uvědomovat, že existuje svět, ve kterém se všechno netočí jen kolem jídla. A že lidé jsou na tom mnohdy hůř než já. Neříkám, že je všechno růžové. Už jsem se párkrát znovu přejedla, ale vydržela jsem nezvracet. Teď jím celkem pravidelně, vařím si spousty voňavých čajů a věnuju se jen sama sobě. Odpočívám, cvičím, čtu, řídím se svými pocity a pomaličku se dostávám z nejhoršího. Můj přítel mě požádal o ruku a v srpnu se budeme brát. I když vím, že mě čeká ještě hodně dlouhá a složitá cesta, můžu dnes říct, že jsem ráda, že žiju. A teprve teď zjišťuju, o kolik báječných věcí jsem se záměrně šidila, když jsem myslela jenom na jídlo. Chci teď žít daleko pomalejší život než dřív. Chci si najít klidnější práci, která mě bude bavit. Chci přečíst spousty knih, na které jsem neměla čas, chci cestovat a věnovat se svému příteli a rodině. A nedopustím, aby mi v tom zabránila ta strašlivá bulimie nebo anorexie!!! Budu s nimi bojovat, dokud nevyhraju! A vám všem držím palce, aby se vám povedlo totéž. A pokud mohu poradit, tak asi tohle: nezůstávejte se svým problémem sami! Svěřte se někomu, ať je to kamarádka nebo vaši nejbližší, protože vám pomůžou. Není žádná ostuda jít k psychiatrovi nebo na psychoterapii. Je to jen první krok k tomu, abyste začli bojovat a vyhrávat. Vaše Dagmar.

ja už nezvracim!

/0 Komentáře/v /přidal

AHOJKY VSICHNI.PARKRAT JSEM SEM PSAL.(ZACALO TO NEVINE,LINA MIT ANOREXII.ATD..)TED JSEM NA TY STRANKY TOLIK NECHODIM..A VITE PROC?UZ JSEM SE DOCELA PROBRALA!!PRIBRALA JSEM MAM OKOLO 5KG,ANI NEVIM-TOTIZ UZ SE NRVAZIM,JEN JEDNOU ZA CAS…JIM VCELKU NORMALNE.BYLA JSEM TOTIZ NA 15-TI LETY PROHLIDCE NEDAVNO A TA MI REKLA ZE VAZIM47,5 A TO JE HROZNE MALO.ZE JSEM PRIBRALA JEN O MALO NEZ PRED ROKEM A TO NENI DOBRY..NEVIM CO SE STALO,JAKO KDYBY TO ZAKRIKLA..NAJEDNOU JSEM JEDLA TROCHU SE PREJIDAM NEKDY-ALE CO JE DULEZITY NEZVRACIM!UZ DLOUHO.ZACAL JSEM JIST VSECHNOA VIM JAKY JSOU RIZIKA KDYBYCH ZVRACELA TAK JSEM TOHO NECHALA.UZ VIM ZE TO JDE!NENI TO LEHKY,PROTOZE SE FURT PREJIDAM-!JSEM TLUSTSI-I MOJE KAMOSKA MI REKLA KDYZ JSEM JI OZNAMILA ZE MAM SPEK,TAK ZE HO VAZNE MAM!SNAZIM SE BRAT ZE JSEM NO RNAMLNI.ANI ZEBRA UZ MI NEJSOU VIDET! JIDLO MI HODNE VZALO!VZALO MI OPRAVDU HODNE,ALE DALO MI TO ZKUSENOSTI.TED MUZU RICT-BYLA JSEM BULIMICKA I ANOREKTICKA.PREJIDAM SE,ALE NEZVRACIM.NECHCI.JE TO HNUSNY!!!A VY VSICHNI TO VITE.KDYZ TO DOKAZU JA TAK TO DOKAZE TE I VY!!JASNE NEJRACI BYCH PRESTALA JIST,KDYZ ZSE NA SEBE NEMUZU PODIVAT.ALE NEJDE TO.NEJDE TO NEJISTMUSIM PORAD NECO MALYHO HIST.MILUJU JIDLO A ZAROVEN HO NESNASIM.DRIV JSEM SI MYSLELA ZE SE TOHO NEZBAVIM-ALE JDE TO.NEJDRIV SE PREJIDATE,ALE NESMI TE ZVRACEN.K NICEMU TO NENI A ANI PO TOM NEZHUBNETE,JIDLO VAS OVLADA A BERE VAM KUS VAS.JA CHCI BEJT HUBENA,ALE NORMALNE CHCI ZHUBNOUT.NAKOU DIETOU,NE NEJEDENIM UPLNYM.JSOU DNY KDY CHVILLI NEJIM PAK SE PREZIRAM,ALE UZ TO NENI TOLIK.JE TO HNUSNA NEMOC TAK TOHO NECHTE!VZDYT JSOU KRASNEJSI VECI NA SVETE.JIDLO JE ZALUDNY..UZ NEBRECIM KAZD YDEN NAD TIM JAK JSEM TLUSTA A JEN TAK ZNICEHO.UZ NEJSEM PROTIVNA NA OSTATNI..JE FAKT,ZE NEJIM NORMALNE,ALE VIM ZE JEDNOU BUDU..JEDNOU..TED JSETE CHCI ZHUBNOUT,ALE ZDRAVE..NEVIM..NEVIM CO SNIM ZA HODINU…ZITRA…JSEM V NEJISTOTE..ODMITAM NORMALNI OBEDY..LEDATAK MAXIMALNE CHLEBY,MI¨CHANY VAJICKA,POLIVKY,JOGUTY,A SPOUSSTU DALSIHO.JIM SLADKY,HAMBURGRY ZMRZLINY..NEKDY SE PROSTE NEDOKAZU OVLADNOUT JE TO TAK TEZKYY…ALE JSEM RADA ZE NEZVRACIM..A ENCHCI ABY SE TO VRATILO..SNAD LEHA ANOREXIE,JE LEPSI NEZ TA HNUSNA BULIMIE.NENICITE SI ZALUDEK ASPOUSTU DALSICH VECI..CHTELA BYCH TOHHO TOLIK NAPSAT,PROTOZE NIKDO O ME NEMOCI NEVEDEL…ASPON MYSLIM…MOZNA JE TO NEPREDHLEDNE,ALE TO TIM ZE BYCH TOHO ZE SEBE CHTELA TOLIK DOSTET..ALE JE TOHO MOC..TAKZE TO ZVLADNETE!!!!!JE TO OPRAVDU HNUSNY TA BULIMIE,TAK TOHO PROSIIM NECHTE!VZDYT JE TOLIK DULEZITEJCH VECI!!!PROSIM NETRAPTE SE TIM JAK VYPADA,RACI DETE NA NORMALNI DIETU,ALE NEZVRACEJTE..JA VIM,ZE TO NENI SNADNE,LEHCE SE TO RIKA..ALE JA SI TIM PROSLA A VIM,ZE KDYBYCH BYLA NA VASEM MISTE MOZNA BYCH SOUHLASILA A POKOUSELA BYCH SE PRESTAT,ALE PAK BYCH STEJNE POKRACOVALA.NE NEPOKRACOVAL.ZVRACELA JSEM CASTO A VSUDE!“!!ALE ZVLADLA JSEM TO!!A UZ SE NAD TU MISU ZACHODOVOU NEHODLA OHNOUT ZNOVA.A VY JSTE SILYNA MUSITE PRESTAT!!VAZNE SE O TO POKUSTE..JE TOLIK ZDRAVOTNICH PROBLEMU KTERE BY VAS MOHLI POSTIHNOUT!!!!!A TO PRECE NECHCETE!!A JAM VSEM MOC VEERIM,A VERIM ZE TO ZVLADNETE!!!!TAKZE OD TED-KONEC Z V R A C E N Í! ! ! ! ! !! ! ! !! ! ! ! ! !(ted jsen doufam ze to vsechno u sebe nezakriknu :)))

Co je to být normální?Nevěděla jsem a ted hledám EXIT!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,posílám jen v krátkosti můj příběh. … Na základce jěště v devítce jsme byla v pohodě , hezký ksichtík , pěkný zdravý vlasy , bílý zuby postava úplně v normě . Co v normě dalo by se říct , že jsme byla docela hubená. Jediný co mi vadilo , bylo to ,že jsme byla trchu malá.Ale kdo by se tím zatěžoval ,když jsme vážila 50kg na 165cm , klukům sem se líbila= byla jsme hubená!!! jenže pak jsem se musela učit na zkoušky. V březnu mi odvezly dědu do nemocnice a tak jsme za ní každý druhý den chodili , nemohla jsem se tedy učit. Zkoušky jsem dělala 25. května a učit jsme se začala až 7ho ,protože 6.května děda jel zase domů a byla zdravý.měla jsme na to 18 dní, učila jsem se 20 hodi děnně. Na zkouškách jsem byla dvacáta a přijaly mě tudíš . Máma byla pyšná o to víc když jsem měla jěště dobrý výzo! Byl to fakt nářez o to větší ,že jsme se učila jen těch 18 dní. Za odměnu mi na prázdninách dělala pomyšlení. A já jelikož jsem v zkouškovým obdobím nejedla tak jsem si řekla proč si po tý dřině neodpočinout?Zasloužím si to …. …. V prváku na střední(po prázdninách) jsem měla 168cm/ 75kg!!!¨nikdo se mi nesmál ,prostě pohoda ,jenže asi tak v listopadu se mi začal líbit jeden kluk ze třetáku. Líbil se všem holkám,ale on si vybíral jen samé „modelky“. Strašně jsem ho chtěla ,byl o 2 roky straší a tak jsme mu nadbíhala co to šlo aby si mě všim.Třeba o přestávce když seděl venku na lavičce tak jsme kolem něj třeba 6x prošla. Samozřejmě ,že si mě všiml ,ale jinak než jsme chtěla.Myslela jsem ,že když po mě kouká tak ,že to vypadá slibně. POkračovala jsem proto v nadbíhání dál. Asi tak v dubnu v květnu(to už jsem měla asi 78kg) jsem zase kolem něj šla( samo ,že jakoby “ náhodou“) a slyšela jsme jak říká ¨kámošům : “ KDYBY BYLA ALESPON NORMÁLNÍ , KDYBY BYLA ASPON MALIČKO NORMÁLNÍ ,ALE TAKHLE TO SNAD NEMYSLÍ VÁŽNĚ.NEŘÍKÁM ,ŽE MUSÍM MÍT HUBENOU ,ALE TOHLE JE FAKT HNUS . TA SI SNAD DĚLÁ SRANDU“ Jeho kámoši něco jako at to zkusí ,že sex s hrošicí bude třeba fajn a tak … a pak s e začali smát . Bylo mi do breku. Přišli prázdniny a já začala hubnout … …samo ,že se mi to vymklo z rukou… V září jsme už měla 168cm/48kg. Ten kluk si toho všiml,ale nechtěl mě. líbí se mu snědý holky ,hnědý vlasy. Ká bloncka a světlá plet. Snažila jsem se zhubnout.Podařilo se říjen 2005= 45kg , leden 2005= 40kgPak o mě řekl ,že jsem anorektička a že jsme ubohá . Neřekl to přímo ,ale doneslo se mi to. únor 2005= psychiatrie,léčebna. Předevčírem jsem se vrátila. Viděla jsme ho s holkou….trhalo mi to srdce holky jestli do toho spadne¨te at to není kvůli klukovi nestojí to za to!!!!!!!!!!!

Je to k smichu nebo k placi?…

/0 Komentáře/v /přidal

Precetla jsem si tady nekolik cllanku a snad v kazdem z nich jsem nasla kousek sebe. Ja jsem byla vzdycky pri tele a stale se to snazim nejak zmenit. pred rokem o prazdninach jsem za dva mesice zhubla dvacet kilo, mela jsem silene problemy ale nebylo to na umreni. od te doby jsem asi trikrat pribrala a stejne zase zhubla. nyni drzim hladovku poctvrte. Citim se hrozne, nemam na nic naladu, jsem porad unevena, vypadavaji mi vlasy, je mi hrozna zima a nejvice me stve ze jsem nastvana na kamosky i kdyz k tomu nemam duvod. je tu jeste spoustu jinych osobnich problemu ktere se sice netykaji tematu ale navzajem tvori jeden velky problem. dal pokracuji s hubnutim a nevim jak to skonci. nejvice se bojim oslav a ruznych akci, ze me budou nutit do jidla a proto tam radsi nechodim. mam strach z jidla. je to k smichu nebo k placi?

Zpověď

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky všem, U mě to začalo okolo 13 roku mého života ? začala jsem dělat modelku a zdálo se mi že jsem oproti ostatním modelkám tlustá. Tak začaly mé diety a cvičení ( z počátku myslím v normě ) v tu dobu jsem měřila 176 cm a vážila 55 kg. Hubla jsem vždy jen před přehlídkami a to tak že jsem týden moc nejedla. Tehdy bych řekla že jsem byla ještě relativně zdravá, ale roky plynuly a já začala přibírat což mi samozřejmě vadilo, protože jsem si myslela, že svých 55 kg budu mít už po celý život. V 16 letech jsem se denně probírala časopisy s modelkami a našla jsem článek o tom jak si modelky udržují štíhlou postavu ? byl to samozřejmě článek o anorexii a bulimii. Tak jsem si řekla že to zkusím, na anorexii jsem si už trošku šáhla ? tak proč nezkusit bulimii? Musí být přece super jíst co chci a pak nepřibrat. Zpočátku to moc nešlo, tělo přece není dělané na to aby jednoduše vyzvracelo vše co sní. Ze začátku to nebylo tak strašné, zvracela jsem jen párkrát do měsíce.Pak jsem si řekla že to nemá smysl, a skoncovala s tím. V 17 letech jsem se seznámila s mým nynějším přítelem a v tu dobu jsem měřila 180 cm a vážila 68 kg. Ale myslela jsem, že proto abych si přítele udržela musím být hubená a vše začalo znova, ale bylo to mnohem horší. Přestala jsem jíst a když už jsem něco snědla tak jsem to vyzvracela. Cvičila jsem denně 2 hodiny, k tomu jezdila na kole a běhala. A během měsíce jsem zhubla na 58 kg. Libovala jsem si v tom a jelikož přítel se mnou nebydlel nepřišlo mu to divné, věděl že cvičím, když jsem byla s ním tak jsem i jedla ( a pak tajně zvracela ), nebo jsem se prostě vymluvila že jsem už doma jedla. Jenže tohle nešlo dál, byla jsem sice hubená, ale nebyla jsem šťastná ? pořád jsem myslela na jídlo, nebo na cvičení. Pak v mých 21 letech jsem se přestěhovala k příteli a už nic nebylo tak jednoduché. Ve 2+1 prostě nešlo jen tak tajně zvracet a jíst jsem musela a tak jsem se docela přejídala. Přibrala jsem za rok na neskutečných 72 kg. Což byl pro mě nepřekonatelný problém ? s přítelem jsem se rozešla vrátila jsem se domů a začala na novo. Teď je mi čerstvých 23 a podařilo se mi zhubnout na 62 kg, ale má váha hodně kolísá ? bojuji mezi anorexiií a bulimií v době anorexie mám 62 kg v době bulimie ač je to divné ale přibírám na 67 a to klidně během týdne zhubnu, nebo přiberu 5 kg.Je to šílené a chci s tím přestat, ale nějak to nejde. Vrátila jsem se ke svému příteli, ale nevím jak dál. Teď jsem se rozhodla že zkusím ten celý kolotoč zastavit ? vím, že když budu jíst normálně budu vážit okolo 65 kg ( což je normální) ale zároveň se bojím, že mě opět přepadne má hubnoucí mánie, protože nebudu spokojená se svým tělem. Nevím jestli přítel o mém problému ví, ale přinejmenším tuší, že mé stravovací návyky nejsou v pořádku. Možná se jednou odhodlám a dám mu tuhle zpověď přečíst a požádám ho o pomoc?.zatím se ale příliš stydím na to abych se mu svěřila. Tak tohle je má zpověď a zároveň bych chtěla apelovat na holky které si s A nebo B zahrávají ? přestaňte dokud to jde. Budu ráda když mi napíšete nějaký komentář ? jste první lidičky, kterým jsem se svěřila a snad to bude nový začátek?.

Touha po čistém životě

/0 Komentáře/v /přidal

Jak začít? Asi podobně jako většina děvčat, jejiž články jsem četla.Tedy je mi 24 let.Jsem normální, akorátní a sama vím, že i dost hezká holka.Ten kdo mě zná by neřekl, že už sedm let si kazím život těmi nesmírně ubíjejícími chvílemi na toaletě.Ať se snažím jak chci vzpomenout si na prapůvod toho všeho.Už jsem to snad i zapoměla.Nejspíš asi jako u všech jsem si myslela že úspěch u kluků zaručí super štíhlá postava.Já byla vždycky pěkná, akorát.Ale chyběly mi proporce drobně stavěných dívčin.Jenže jsou věci které nezměníme, a pak se to všechno rozjelo.Zvracela jsem nejprve občas, pak se z toho stala každodenní záležitost, někdy jsem to „vydržela“ pár dní ale pak znova.Tak je tomu do dneška.BOHUŽEL.Nejhorší je že si umím všechno vysvětlit, znám rizika, vím že je to absolutní hloupost a neodpustitelný hřích vůči vlastnímu tělu.A moc mě to ubíjí psychicky.Ale k dnešnímu dni by nikdo nic nepoznal,prože mám normální štíhlou postavu,a vybírám si co strávím a čím se přejím a následně neudržím. Moc mě trápí že cela tahle zpráskaná Bulimie mě přinutila lhát, samozdřejmě sem se nevyhnula vysvětlovaní kam zmizely kila jablek a jogurtů a půl hrnce guláše.Aú.Nejhorší bylo když to mamka zjistila.Chtěla mi pomoci.Ale stejně to neklaplo.Trápilo jí to a tátu taky.Teď si myslí že jsem z toho venku, žiju krásný život.Mám přítele, který mě miluje a mám zázemí, bydlím na samotě mám spoustu zvířat kolem sebe, jsem vlastně spokojená jen se nemůžu zbavit týhle černý stránky svýho života.Pořád mi něco našeptává že bych měla vypadat líp a tak nevím jak z toho ven.Chci to moc.To co se mi honí v hlavě to je šílenej guláš.Tak budu moc ráda když mi napíšete Váš příběh,Váš názor, Váš uspěch Vaší snahu, spolu to zvládneme tak prosím NAPIŠTE MI:-) Chcete-li zas žít normální život jako já………….Děkuju Ahoj Mišu – misa.jiraskova@centrum.cz

Hledám pravdu

/0 Komentáře/v /přidal

Zdárek, jsem Lucka. Nedávno jsem oslavila 19 let a téměř 4 roky s bulimii, mou nejlepší přítelkyní. Vloudila se do mého života nenápadně. všimla jsem si jí, až už bylo pozdě. Ted je tady a já s ní žiju. Chci se jít léčit. Mám před maturou, takže až po ní. Měla jsem jít už ted, jaá vím, ale myslím si, že mě chápete. oddaluji to a pak až dojde na věc-zdrhnu, ale já nechci utéct. Já furt před vším utíkám. Neumím nic vyřešit, jsem tak nerozhodná. Nevím, co chci a vím, co nechci. Vím, že nic nevím. Hledám pravdu a nenacházím. Nedávno jsem byla v nemocnici, kde vyloučili(jak jinak) organickou příčinu mých potíží a s definitivní platností mi byla diagnostikována“bulimia mentalis“. Když jsem si četla lékařskou zprávu, pomylsela jsem si: TAK TY SEŠ JASNÁ!!! Bylo to tam černé na bílém. Ví to o mě dost lidí, protože se to nedá schovávat donekonečna. Otec mě deptá, posmívá se mi, je to ubožák. Matka je nemocná a díky mě na zhroucení. Sestra začala PODEZŘELE ubývat na váze….. KOHO je to VINA? MÁ!!!!!!!!!Jak mám žít s tím, že neničím život jen sobě, ale i mamince a sestřičce???Kdy to skončí? při mém pobytu v nemocnici jsem jim tam zvracela, jen trošku, abych si dokázala, že to ještě umím, že jsem nezapomněla. Tajně jsem cvičila ve sprše… Nejhorší je, že jsem si na bulimii zvykla a připadá mi to normální.Co na tom, že jsem čím dál víc agresivní, vulgární a zaměřená na sebe a můj bulimický svět??? Ptám se PROČ? jednou musím najít odpověd!!!!!!!!!!

Byt nejlepsi

/0 Komentáře/v /přidal

Vzdycky jsem byla hodne ambiciozni.Uz od mala jsem delala zavodne rychlostni kanoistiku.Je to tvrdy sport,treninky 6*tydne,dopoledne i odpoledne.Od svych 13 let do maturity jsem zila jenom sportem.Prineslo mi to spoustu peknych zazitku,rodice na me byli hrdi.Byla jsem mezi partou skvelych lidi,nemela jsem cas na blbosti a cestovala na mezinarodni zavody.Ze skoly jsem letela vzdycky rovnou na trenink a domu se vracela tak kolem osme vecer.Byla to drina(chodit na vodu a prorazet ledovy kry),ale mela jsem urcite cile a smysl zivota.Ale u me to bylo az prehnane.Kdyz jsem napriklad onemocnela,nemohla trenovat,byla jsem psychicky upne zdeptana.Navic jsem hrozny nervak a vsechno strasne prozivat(i ted treba zkouskovy obdobi na VS).Moje spatny nervy me svazovaly i na zavodech.Vahu jsem v tomto obdobi moc neresila.Byla jsem ve skvele fyzicke kondici a telo bylo vysportovane(skoro az moc).V maturitnim rocniku jsem uz na treninky tolik casu nemela.Skola byla prece jenom dulezitejsi.Ale porad jsem se hejbala a udrzovala se v kondici.A zacala jsem blbnout s dietama.Bylo to super,schodila jsem na 57 kg a na maturitnim plese jsem si pripadala fakt skvele(merim 175 cm)Pak se mi vaha zase zacala vracet,ale nemela jsem zadny brutalni stavy prejidani.Proste jsem jedla vic a neco jsem pribrala. Maturitu i zkousky na VS jsem zvladla vyborne-sice spousta nervu,ale bez tech to u me nejde:-)A co dal?Zase treninky kazdy den a vratit se k vrcholovemu sportu?To se mi moc nechtelo.Zkusila jsem zmenu a zacala veslovat.Je to taky vodni sport,mela jsem k tomu blizko.U veslaru ze me byli vsichni nadseny a predpovidali mi skvely sportovni upechy.Ja se nechala zblbnout.Musela jsem ale zhubnout par kg,abych mohla jezdit „lehke vahy“-mit pri vazeni pred zavodem 58 kg.Tak jsem nasadila dietku.Jedla jsem malo a jeste chodila kazdy den behat.Silene jsem se hlidala.Pak jsem to ale obcas nezvladla.Zacala jsem jist a rychle jsem se cpala vsim moznym,protoze jsem vedela,ze zitra uz si nic nedam.Zvraceni mi nejdriv vubec neslo.Nezvracim ani po alkoholu.Ale i to jsem nakonec zvladla,protoze jsem byla uplne psychicky mimo:-(Nebo jsem sla behat,do posilovny,abych ty kalorie spalila.Tam jsem se uplne odrovnala.Tim zacalo moje prezirani a obcasne zvraceni kombinovane s obdobim hladovek(treba tri dny) nebo znicenim se v posice.Zacala jsem mit i spatnou imunitu a porad byla nemocna.To znamenalo dalsi narust vahy a dalsi pocity viny a bezradnosti. Vsechno me to nakonec vedlo k tomu,ze jsem s veslovanim uplne prestala.Problemy ale neskoncily.Nabrala jsem dalsich 10 kg a deprese a stavy prezirani a zvraceni mam porad.Nikdo by me ted treba nedonutil dojit si do veslarske lodenice pro zbytek mych veci.Uz vidim ty pohledy a slysim ty reci,ze se ze me stal otesanek.Vzdycky mi strasne zalezelo na tom,co si o mne lidi mysli. Ted mi asi chybi nejaky ten novy cil.Predtim to byl vzdycky sport.Ale kde ho mam najit ted?Treba kdyz me neco nedchne,zapomenu na svoje problemy s pp. Omlovam se,ze je to tak dlouhe.Snad nebudu moc nudit.Budu rada za vsechny vase pripominky a rady. Papa

Obtěžování :(

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky! Já vím,že tohle nepatří k ppp,ale napadlo mě poslat to i sem,protože je to dost palčivý problém. Jelikož na tyhle stránky chodí převážně dívky, bylo by dobré si to přečíst a vzít to na vědomí. Rozhodla jsem se napsat tento mail jako varování. Bude určitě lepší, když jsem důkazem já než když uslyšíte, že někdo někde… A že jedna paní povídala. Bohužel člověk nejdřív nevěří,že se to může stát i jemu, ale právě včera jsem zažila něco, co se děje běžně a je to jedna z nejhnusnějších věcí,co může holka prožít. Šla jsem domů sama a pěšky, protože autobus mi měl jet až za dlouho. Vážně se mi nechtělo přemlouvat mého přítele, ať mě doprovodí. Zřejmě si taky myslel, že je nepravděpodobné, aby mě někdo třeba přepadl. Mrzelo mě to, ale šla jsem tedy sama. Bylo zhruba 22:20. Když jsem odbočila z hlavní osvětlené ulice do zatáčky vedoucí na sídliště, někdo se ke mně připojil. Nejdřív jsem samozřejmě myslela, že ten někdo má stejnou cestu a předejde mě. Zpomalila jsem, protože nemám ráda, když jde někdo za mnou a ještě k tomu v noci. Jenže ten člověk mě nepředešel. Šla jsem už hrozně pomalu, ale on pořád na krok za mnou. To naprosto nebylo normální, takže jsem dostala strach. V duchu mi běhalo, že než se tady dovolám pomoci, může se stát všechno možné. Už jsem si byla jistá, že mám za sebou někoho „divného“. Bála jsem se otočit, nemohla jsem utíkat,nemohla jsem nikam zabočit. Nikomu to nepřeju, byl to šílený stres. Pořád ještě jsem ale doufala, že plaším zbytečně. Ale věřte mi, nikdy to není zbytečné. Ten člověk na mě začal mluvit a když jsem ho uviděla, bylo mi zle. Byl strašně hnusnej a volezlej, chyběly mu nějaké zuby, možná byl opilý, a mě došlo, že mám problém. Celou cestu jsem si představovala úchyly a znásilnění a jestli je možné se z toho ještě někdy vzpamatovat a teď tohle! Nezbylo mi, než si s ním povídat, snažila jsem se neukázat strach. Doufala jsem, že se už konečně odpojí, ale marně. Šel se mnou až ke vchodu paneláku a já neměla, co říct, jak ho odehnat. Musela jsem jen doufat, že je neškodný. Taky marně. Chtěla jsem rychle odemknout dveře a zmizet, ale pak se to seběhlo docela rychle. Ten úchylák mi sáhl mezi nohy, sahal i na sebe, zřejmě si dělal dobře a vyplazoval na mě jazyk. Holky, v tu chvíli je to takovej děs, vůbec nevíte, co by ho tak mohlo přimět, aby vás nechal jít, běhá vám hlavou, jestli začne být násilnickej a agresivní a dochází vám, že fakt, že jste u svého paneláku není naprosto žádná záchrana! Ani nevím, jak se mi podařilo odemknout, rychle jsem za sebou zabouchla a zamkla. Měla jsem neuvěřitelnou kliku!!! Mohl se třeba cpát do dveří, mohl mě osahávat mnohem víc, mohl mě znásilnit. Nebude žádné příště. Tohle už riskovat NIKDY nebudu. Už to, že někdo jde za vámi, je stresující a vidím, že obtěžování je odpornější, než jsem si uměla představit. Sama už nepůjdu, maximálně ten kousek od autobusu a jedině se slzným plynem. Nahlásili jsme to na policii, ale je mi jasné, že ho nechytnou a bude se tu potulovat dál. A nejen on, je jich víc, než si myslíme. Teď jsem ráda, že jsem se poučila na vlastní kůži…