Archive for category: Můj příběh

AHOJKY VSICHNI.PARKRAT JSEM SEM PSAL.(ZACALO TO NEVINE,LINA MIT ANOREXII.ATD..)TED JSEM NA TY STRANKY TOLIK NECHODIM..A VITE PROC?UZ JSEM SE DOCELA PROBRALA!!PRIBRALA JSEM MAM OKOLO 5KG,ANI NEVIM-TOTIZ UZ SE NRVAZIM,JEN JEDNOU ZA CAS…JIM VCELKU NORMALNE.BYLA JSEM TOTIZ NA 15-TI LETY PROHLIDCE NEDAVNO A TA MI REKLA ZE VAZIM47,5 A TO JE HROZNE MALO.ZE JSEM PRIBRALA JEN O MALO NEZ PRED ROKEM A TO NENI DOBRY..NEVIM CO SE STALO,JAKO KDYBY TO ZAKRIKLA..NAJEDNOU JSEM JEDLA TROCHU SE PREJIDAM NEKDY-ALE CO JE DULEZITY NEZVRACIM!UZ DLOUHO.ZACAL JSEM JIST VSECHNOA VIM JAKY JSOU RIZIKA KDYBYCH ZVRACELA TAK JSEM TOHO NECHALA.UZ VIM ZE TO JDE!NENI TO LEHKY,PROTOZE SE FURT PREJIDAM-!JSEM TLUSTSI-I MOJE KAMOSKA MI REKLA KDYZ JSEM JI OZNAMILA ZE MAM SPEK,TAK ZE HO VAZNE MAM!SNAZIM SE BRAT ZE JSEM NO RNAMLNI.ANI ZEBRA UZ MI NEJSOU VIDET! JIDLO MI HODNE VZALO!VZALO MI OPRAVDU HODNE,ALE DALO MI TO ZKUSENOSTI.TED MUZU RICT-BYLA JSEM BULIMICKA I ANOREKTICKA.PREJIDAM SE,ALE NEZVRACIM.NECHCI.JE TO HNUSNY!!!A VY VSICHNI TO VITE.KDYZ TO DOKAZU JA TAK TO DOKAZE TE I VY!!JASNE NEJRACI BYCH PRESTALA JIST,KDYZ ZSE NA SEBE NEMUZU PODIVAT.ALE NEJDE TO.NEJDE TO NEJISTMUSIM PORAD NECO MALYHO HIST.MILUJU JIDLO A ZAROVEN HO NESNASIM.DRIV JSEM SI MYSLELA ZE SE TOHO NEZBAVIM-ALE JDE TO.NEJDRIV SE PREJIDATE,ALE NESMI TE ZVRACEN.K NICEMU TO NENI A ANI PO TOM NEZHUBNETE,JIDLO VAS OVLADA A BERE VAM KUS VAS.JA CHCI BEJT HUBENA,ALE NORMALNE CHCI ZHUBNOUT.NAKOU DIETOU,NE NEJEDENIM UPLNYM.JSOU DNY KDY CHVILLI NEJIM PAK SE PREZIRAM,ALE UZ TO NENI TOLIK.JE TO HNUSNA NEMOC TAK TOHO NECHTE!VZDYT JSOU KRASNEJSI VECI NA SVETE.JIDLO JE ZALUDNY..UZ NEBRECIM KAZD YDEN NAD TIM JAK JSEM TLUSTA A JEN TAK ZNICEHO.UZ NEJSEM PROTIVNA NA OSTATNI..JE FAKT,ZE NEJIM NORMALNE,ALE VIM ZE JEDNOU BUDU..JEDNOU..TED JSETE CHCI ZHUBNOUT,ALE ZDRAVE..NEVIM..NEVIM CO SNIM ZA HODINU…ZITRA…JSEM V NEJISTOTE..ODMITAM NORMALNI OBEDY..LEDATAK MAXIMALNE CHLEBY,MI¨CHANY VAJICKA,POLIVKY,JOGUTY,A SPOUSSTU DALSIHO.JIM SLADKY,HAMBURGRY ZMRZLINY..NEKDY SE PROSTE NEDOKAZU OVLADNOUT JE TO TAK TEZKYY…ALE JSEM RADA ZE NEZVRACIM..A ENCHCI ABY SE TO VRATILO..SNAD LEHA ANOREXIE,JE LEPSI NEZ TA HNUSNA BULIMIE.NENICITE SI ZALUDEK ASPOUSTU DALSICH VECI..CHTELA BYCH TOHHO TOLIK NAPSAT,PROTOZE NIKDO O ME NEMOCI NEVEDEL…ASPON MYSLIM…MOZNA JE TO NEPREDHLEDNE,ALE TO TIM ZE BYCH TOHO ZE SEBE CHTELA TOLIK DOSTET..ALE JE TOHO MOC..TAKZE TO ZVLADNETE!!!!!JE TO OPRAVDU HNUSNY TA BULIMIE,TAK TOHO PROSIIM NECHTE!VZDYT JE TOLIK DULEZITEJCH VECI!!!PROSIM NETRAPTE SE TIM JAK VYPADA,RACI DETE NA NORMALNI DIETU,ALE NEZVRACEJTE..JA VIM,ZE TO NENI SNADNE,LEHCE SE TO RIKA..ALE JA SI TIM PROSLA A VIM,ZE KDYBYCH BYLA NA VASEM MISTE MOZNA BYCH SOUHLASILA A POKOUSELA BYCH SE PRESTAT,ALE PAK BYCH STEJNE POKRACOVALA.NE NEPOKRACOVAL.ZVRACELA JSEM CASTO A VSUDE!“!!ALE ZVLADLA JSEM TO!!A UZ SE NAD TU MISU ZACHODOVOU NEHODLA OHNOUT ZNOVA.A VY JSTE SILYNA MUSITE PRESTAT!!VAZNE SE O TO POKUSTE..JE TOLIK ZDRAVOTNICH PROBLEMU KTERE BY VAS MOHLI POSTIHNOUT!!!!!A TO PRECE NECHCETE!!A JAM VSEM MOC VEERIM,A VERIM ZE TO ZVLADNETE!!!!TAKZE OD TED-KONEC Z V R A C E N Í! ! ! ! ! !! ! ! !! ! ! ! ! !(ted jsen doufam ze to vsechno u sebe nezakriknu :)))

Já si prošla anorexií ,ale táta mě pomohl se z ní vyléčitt.Měla jsem ji teprve tak měsíc takže to nebylo zas tak těžké se od ní odloučit. Můj kamarád trpí anorexií už apspon 5 měsíců a je na tom fakt hrozně,chodí ke 4¨psychiatrům ale ani jeden mu nedokázal pomoct už mu i hrozí Bohunice.Navíc ještě pořád počítá kalorie už se i jednou zhroutil, všude mu koukají kosti. On ví že jsem si tím prošla taky a tak jsme si o tom začly povídat a já se mu svěřila s tím že když jsem ji měla tak se mi strašně třásli kolena,měla jsem studené končetiny……a on si ted myslí že bych mu mohla pomoct,ale to já vážně nedokážu. ještě mi navíc řekl že to dělal kvůli mě aby se mě líbil.(Jeho představa o dokonalém těle je aby se mu na břiše když si sedne nedělaly „špeky“ ale to přece nejde ne?) nevíte někdo jak bych mu mohla pomoct???Prosím vaše odpovědi nepište sem ale pošlite mi je na e-mail cebi@atlas.cz strašně moc děkuji za jakoukoli radu

Ahojky všem, U mě to začalo okolo 13 roku mého života ? začala jsem dělat modelku a zdálo se mi že jsem oproti ostatním modelkám tlustá. Tak začaly mé diety a cvičení ( z počátku myslím v normě ) v tu dobu jsem měřila 176 cm a vážila 55 kg. Hubla jsem vždy jen před přehlídkami a to tak že jsem týden moc nejedla. Tehdy bych řekla že jsem byla ještě relativně zdravá, ale roky plynuly a já začala přibírat což mi samozřejmě vadilo, protože jsem si myslela, že svých 55 kg budu mít už po celý život. V 16 letech jsem se denně probírala časopisy s modelkami a našla jsem článek o tom jak si modelky udržují štíhlou postavu ? byl to samozřejmě článek o anorexii a bulimii. Tak jsem si řekla že to zkusím, na anorexii jsem si už trošku šáhla ? tak proč nezkusit bulimii? Musí být přece super jíst co chci a pak nepřibrat. Zpočátku to moc nešlo, tělo přece není dělané na to aby jednoduše vyzvracelo vše co sní. Ze začátku to nebylo tak strašné, zvracela jsem jen párkrát do měsíce.Pak jsem si řekla že to nemá smysl, a skoncovala s tím. V 17 letech jsem se seznámila s mým nynějším přítelem a v tu dobu jsem měřila 180 cm a vážila 68 kg. Ale myslela jsem, že proto abych si přítele udržela musím být hubená a vše začalo znova, ale bylo to mnohem horší. Přestala jsem jíst a když už jsem něco snědla tak jsem to vyzvracela. Cvičila jsem denně 2 hodiny, k tomu jezdila na kole a běhala. A během měsíce jsem zhubla na 58 kg. Libovala jsem si v tom a jelikož přítel se mnou nebydlel nepřišlo mu to divné, věděl že cvičím, když jsem byla s ním tak jsem i jedla ( a pak tajně zvracela ), nebo jsem se prostě vymluvila že jsem už doma jedla. Jenže tohle nešlo dál, byla jsem sice hubená, ale nebyla jsem šťastná ? pořád jsem myslela na jídlo, nebo na cvičení. Pak v mých 21 letech jsem se přestěhovala k příteli a už nic nebylo tak jednoduché. Ve 2+1 prostě nešlo jen tak tajně zvracet a jíst jsem musela a tak jsem se docela přejídala. Přibrala jsem za rok na neskutečných 72 kg. Což byl pro mě nepřekonatelný problém ? s přítelem jsem se rozešla vrátila jsem se domů a začala na novo. Teď je mi čerstvých 23 a podařilo se mi zhubnout na 62 kg, ale má váha hodně kolísá ? bojuji mezi anorexiií a bulimií v době anorexie mám 62 kg v době bulimie ač je to divné ale přibírám na 67 a to klidně během týdne zhubnu, nebo přiberu 5 kg.Je to šílené a chci s tím přestat, ale nějak to nejde. Vrátila jsem se ke svému příteli, ale nevím jak dál. Teď jsem se rozhodla že zkusím ten celý kolotoč zastavit ? vím, že když budu jíst normálně budu vážit okolo 65 kg ( což je normální) ale zároveň se bojím, že mě opět přepadne má hubnoucí mánie, protože nebudu spokojená se svým tělem. Nevím jestli přítel o mém problému ví, ale přinejmenším tuší, že mé stravovací návyky nejsou v pořádku. Možná se jednou odhodlám a dám mu tuhle zpověď přečíst a požádám ho o pomoc?.zatím se ale příliš stydím na to abych se mu svěřila. Tak tohle je má zpověď a zároveň bych chtěla apelovat na holky které si s A nebo B zahrávají ? přestaňte dokud to jde. Budu ráda když mi napíšete nějaký komentář ? jste první lidičky, kterým jsem se svěřila a snad to bude nový začátek?.

Zdárek, jsem Lucka. Nedávno jsem oslavila 19 let a téměř 4 roky s bulimii, mou nejlepší přítelkyní. Vloudila se do mého života nenápadně. všimla jsem si jí, až už bylo pozdě. Ted je tady a já s ní žiju. Chci se jít léčit. Mám před maturou, takže až po ní. Měla jsem jít už ted, jaá vím, ale myslím si, že mě chápete. oddaluji to a pak až dojde na věc-zdrhnu, ale já nechci utéct. Já furt před vším utíkám. Neumím nic vyřešit, jsem tak nerozhodná. Nevím, co chci a vím, co nechci. Vím, že nic nevím. Hledám pravdu a nenacházím. Nedávno jsem byla v nemocnici, kde vyloučili(jak jinak) organickou příčinu mých potíží a s definitivní platností mi byla diagnostikována“bulimia mentalis“. Když jsem si četla lékařskou zprávu, pomylsela jsem si: TAK TY SEŠ JASNÁ!!! Bylo to tam černé na bílém. Ví to o mě dost lidí, protože se to nedá schovávat donekonečna. Otec mě deptá, posmívá se mi, je to ubožák. Matka je nemocná a díky mě na zhroucení. Sestra začala PODEZŘELE ubývat na váze….. KOHO je to VINA? MÁ!!!!!!!!!Jak mám žít s tím, že neničím život jen sobě, ale i mamince a sestřičce???Kdy to skončí? při mém pobytu v nemocnici jsem jim tam zvracela, jen trošku, abych si dokázala, že to ještě umím, že jsem nezapomněla. Tajně jsem cvičila ve sprše… Nejhorší je, že jsem si na bulimii zvykla a připadá mi to normální.Co na tom, že jsem čím dál víc agresivní, vulgární a zaměřená na sebe a můj bulimický svět??? Ptám se PROČ? jednou musím najít odpověd!!!!!!!!!!

Ahoj holky! Já vím,že tohle nepatří k ppp,ale napadlo mě poslat to i sem,protože je to dost palčivý problém. Jelikož na tyhle stránky chodí převážně dívky, bylo by dobré si to přečíst a vzít to na vědomí. Rozhodla jsem se napsat tento mail jako varování. Bude určitě lepší, když jsem důkazem já než když uslyšíte, že někdo někde… A že jedna paní povídala. Bohužel člověk nejdřív nevěří,že se to může stát i jemu, ale právě včera jsem zažila něco, co se děje běžně a je to jedna z nejhnusnějších věcí,co může holka prožít. Šla jsem domů sama a pěšky, protože autobus mi měl jet až za dlouho. Vážně se mi nechtělo přemlouvat mého přítele, ať mě doprovodí. Zřejmě si taky myslel, že je nepravděpodobné, aby mě někdo třeba přepadl. Mrzelo mě to, ale šla jsem tedy sama. Bylo zhruba 22:20. Když jsem odbočila z hlavní osvětlené ulice do zatáčky vedoucí na sídliště, někdo se ke mně připojil. Nejdřív jsem samozřejmě myslela, že ten někdo má stejnou cestu a předejde mě. Zpomalila jsem, protože nemám ráda, když jde někdo za mnou a ještě k tomu v noci. Jenže ten člověk mě nepředešel. Šla jsem už hrozně pomalu, ale on pořád na krok za mnou. To naprosto nebylo normální, takže jsem dostala strach. V duchu mi běhalo, že než se tady dovolám pomoci, může se stát všechno možné. Už jsem si byla jistá, že mám za sebou někoho „divného“. Bála jsem se otočit, nemohla jsem utíkat,nemohla jsem nikam zabočit. Nikomu to nepřeju, byl to šílený stres. Pořád ještě jsem ale doufala, že plaším zbytečně. Ale věřte mi, nikdy to není zbytečné. Ten člověk na mě začal mluvit a když jsem ho uviděla, bylo mi zle. Byl strašně hnusnej a volezlej, chyběly mu nějaké zuby, možná byl opilý, a mě došlo, že mám problém. Celou cestu jsem si představovala úchyly a znásilnění a jestli je možné se z toho ještě někdy vzpamatovat a teď tohle! Nezbylo mi, než si s ním povídat, snažila jsem se neukázat strach. Doufala jsem, že se už konečně odpojí, ale marně. Šel se mnou až ke vchodu paneláku a já neměla, co říct, jak ho odehnat. Musela jsem jen doufat, že je neškodný. Taky marně. Chtěla jsem rychle odemknout dveře a zmizet, ale pak se to seběhlo docela rychle. Ten úchylák mi sáhl mezi nohy, sahal i na sebe, zřejmě si dělal dobře a vyplazoval na mě jazyk. Holky, v tu chvíli je to takovej děs, vůbec nevíte, co by ho tak mohlo přimět, aby vás nechal jít, běhá vám hlavou, jestli začne být násilnickej a agresivní a dochází vám, že fakt, že jste u svého paneláku není naprosto žádná záchrana! Ani nevím, jak se mi podařilo odemknout, rychle jsem za sebou zabouchla a zamkla. Měla jsem neuvěřitelnou kliku!!! Mohl se třeba cpát do dveří, mohl mě osahávat mnohem víc, mohl mě znásilnit. Nebude žádné příště. Tohle už riskovat NIKDY nebudu. Už to, že někdo jde za vámi, je stresující a vidím, že obtěžování je odpornější, než jsem si uměla představit. Sama už nepůjdu, maximálně ten kousek od autobusu a jedině se slzným plynem. Nahlásili jsme to na policii, ale je mi jasné, že ho nechytnou a bude se tu potulovat dál. A nejen on, je jich víc, než si myslíme. Teď jsem ráda, že jsem se poučila na vlastní kůži…