Archive for category: Můj příběh

ahojky vsichni, po 4 letech boju s jidlem sem se rozhodla s ti neco udelat,ale bohuzel nevim jak na to!nemam odvahu jit se lecit a porad si myslim ze to zvladnu sama. Pred dvema lety sem prodelala anorexii kterou sem trpela asi rok.Pote co sem se dostala na 39 kilo a malem se zhroutila tak sem se jednoho dne prejedla.svou nemoc sem si nikdy nepriznala,takze mi to neprislo nejak divny…jen sem chtela vypadat dobre! Jenze to prejezeni byla chyba,ktery lituju do ted!Od te doby se prejidam uz dva roky.Nejsem nijak tlusta,teda ted uz.Behem roku sem nabrala 10 kilo a dostala se na svou puvodni vahu.jenze prejidani neslo zastavit takze sem nabrala dalsich 10 kilo!Vazila sem 60 kilo a to mi bylo 16 let.Muj kluk me porad napominal ze jsem ztloustla aze bych s tim mela neco delat.No jo jemu se to rekne…nedokazala sem se mu sverit a dokonce sme se malem rozesli.Ja sem se ze zoufalosti prejidala jeste vic…..jidlo mi ani nechutna…mam k nemu odpor,ale je to takova moje zbran! Ted sem na tom uz lip…zhubla sem takte vypadam ok,teda ja sem nespokojena,ale tlusta nejsem!Ted sem na tom tak ze treba tejdem skoro nejim,nedokazu snist ani ctverecek cokolady,ale jakmile nastane vikend a ja se treba nudim doma a mama udela k obedu treba hranolky tak se hrozne prejim protoze si rikam ze uz to je ztraceny….a pak je mi blbe,mam hroznou depresi,nekdy i zacnu brecet a moje sebevedomi je na nule.Jsem hrozny perfekcionista a fakt ze sem to nevydrzela, me nici!!!pred tydnem sem se rozhodla ze se toho definitivne zbavim,ale ted sem zase nacpana,mam na krajicku a nejradsi bych se sla vyzvracezt ale na to ja bohuzel nema protoze vim ze by mi po tom bylo jeste hur……ach jo,ppp je zacarovanej kruh.Vse zacalo kdyz mi bylo 14,ted je mi 17 a ppp mi berou dobrou naladu.Obdobi kdy se vetsina teenageru bavi a prozivaji bezstarostne obdobi,sem promarnila jen kvuli touze vypadatdobre!!!!

Jsme z toho celá vedle. Jestli vám to nebude vadit shrnu tady svůj poslední rok.. ..všechno začalo těsně před letními prázdninami 2004, to jsem chodila do devítky. zjistila jsem že se jídlo jaksi stalo mou prioritou, ale že to takyhle nemůže dál jít, protože jak bych pak vypadala..když jsem se rozhlídly kolem sebe, viděla jsem plno holek s krásnou postavou, zvláště pak mou sestřenici, kterou mám nadevše ráda, a zároveň ji závidím její postavu. V podstatě ji závidím skoro vše..Je chytrá, ůspěšná, hezká, umí zpívat, kreslit, každý ji má rád, je roztomilá a má hezkou postavu…sice je malinká(nějakých 157cm) ale kdybyste viděly ten pas, a v podstatě celou její postavu..no škoda slov… prostě jsem chtěla být jako ona(kdo by nechtěl)..začal jsem méně jíst..postupně jsem to jídlo ubírala..čím dál více jsem cvičila, během dvou měsíců bylo 10kg dole..jenže mělo to své nástedky. Naši si všimli, že nejsem jako dříve, že se z nikým nebavím, jsem pořád zalezlá v pokoji, vůbec se neusmívám..apod..prostě děs… Jedno jak jsem byla s kámošema a mou sestřenicí(pajuška) v motobaru, což je hospoda, tak sjem se tam tak trošku připila..:o)…no a jak jsme byla v takové rozverné náladě tak jsem prokecla že si vyvolávám zavracení..v tu ránu všichni stichli..tak jsme jim to povyprávěla..no na druhý de n jsem o tom řekla mamce i taťkovi..teda pěkně je to vzalo..jsme vůbec netušila, co jim to udělá…když jsem viděla mojeho taťku brečet(a to je metalista..tvrďák!!)tak jsem z toho byla pěkně mimo..pak mě teda mamka obějdnla k psycholožce a ta okamžitě k psychiatričci…sice se obě holčiny moc snažily, to musím uznat, ale není to ono..pořád se to vrací..mám toho dost..sice je to občasné, ale je to!..nejhorší jsou pro mě víkendy a prázdniny..prostě ve škole se dokážu 100% uvolnit, ale jak jsem doma, tak to prostě nejde, jsem sevřená.. to by asi bylo ve zkratce všechno…jinak je to mnohem obsáhlejší…

Ahojky všem, Už dlouho jsem přemýšlela jestli mám nebo nemám napsat na tyhle stránky. Vlastně ani nemám takový problémy jako vy ostatní které trpíte anorexií nebo bulímií. Vlastně jednou skoro ale nějako sem si o všechno uvědomila a skončila s tím, i když se mi teda vůbec nechtělo. Nechtěla sem zase začít normálně jíst, abych náhodou nepřibrala. Napíšu to raději od začátku. V létě jsem byla v lázních, kam sem se hodně strašně moc těšila. Hlavně za kamošema, s kterejma je ta nej zábava. Odjela jsem na celý měsíc a to znamenalo, že celých 30 dní neuvidím svého přítele. Ale co, říkala jsem si, máme mobil, dopisy atd. Neděla sem si z toho nic až jednoho dne mi od něj začli chodit sms, jak se mu líbí jedna holka. Hubená, nádherná? Nevěděla jsem co dělat. V tý době jsem měla 165 cm a 67 kg. Nebyla jsem tlustá, jen trošku oplácanější? ale aspoň sem se líbila? teda myslela jsem si že pro něj sem ta nej já ale po těch sms to už tak nebylo. Rozhodla jsem se, že s tím něco udělám. Ze dne na den sem omezila jídlo. Nepatrná snídaně, místo pořádného oběda, jablko nebo banán. Prostě nějaké ovoce. No a k večeři už vlastně skoro nic. Svou druhou večeři jsem dávala klukům (potřebovali to víc jak já). Začla jsem chodit do posilovny. Pondělí, středa, pátek. Někdy i v jiný den. Byla jsem tam vždy aspoň 2 hodiny. Během 14 dní jsem zhubla 12kg. Ale líbila jsem se nej sobě, ale taky jiným. I když mí kamarádi moc nadšený nebyli. Báli se o mě ale já si to vůbec neuvědomovala. Po měsíci jsem odjela domů a viděla sem s tím mojim. Všiml si že sem zhubla, že mi to sluší, že sem si už mohla dovolit krátký trička. Jenže sem si uvědomila, proč to vlastně dělám. Vždyť já se mu mám líbit taková jaká jsem. Byla sem stále víc a víc podrážděná jak sem nejedla, unavená a hlavně mi byla docela zima. Řekla jsem si dost? kašlu na to a zase začla normálně jíst. Po nějakým měsíci sem se opět dostala na váhu přes 60kg myslím, že jsem měla 63 kg. A já zase začla bejt ta stará, usměvavá holčina. V listopadu jsem zase začla bláznit, ale naštěstí mi to skoro nevydrželo. Prostě tvrdím: HOLKA MÁ BÝT SAMA SEBOU, NEPŘETVAŘOVAT SE KVŮLI LIDEM KTEŘÍ ZA TO NESTOJÍ. A NESTOJÍ ZA TO ŽÁDNEJ KLUK. TO MI VĚŘTE. Jestli by mi chtěl někdo něco napsat, může. Budu jedině ráda. Všem vám držím palce pa tedies@seznam.cz

Ahoj,měřím 150 cm a vážím 47 kg. Všichni mi tvrdí, že je to v pohodě, ale já si připadám strašně tlustá. Největší peklo pro mě je svléknout se do spodního prádla a v létě do plavek. Jídlo je moje droga. Celý den třeba vydržím nic nejíst, ale večer přijedu ze školy domů a strašně se přecpu tak, že je mi zle a po „akci“ ještě hůř psychicky. Mám strašný výčitky svědomí a nenávidím se za to. Celý den ve škole jenom pozoruju ostatní holky jakej mají zadek, břicho nebo nohy a co všechno jí. Jsem už z toho zoufalá, nemyslím na nic jinýho. Mám skvělýho kluka, kterej mě miluje, pořád mi říká jak jsem krásná a skvělá, ví o tom, jaký mám mindráky. Já mu jinak strašně věřím, vím, že je ke mně upřímnej, ale tomuhle se těžko věří. Občas o nějaký holce řekne, že má pěknou postavu a mě to strašně zraňuje. Vím, ža se mu líbí štíhlý holky. I jeho bejvalka měla dokonalou postavu. Takhle s ním nemůžu být nikdy šťastná. Nedokážu se uvolnit, pořád si připadám strašně ošklivá a tlustá, blbá a absolutně k ničemu. Moje sebevědomí se rovná nule. Hlavně, když se mám před ním svléknout, je to horor a on je pořád smutnej, protože neví, čím to je. Možná si myslí, že mě nevzrušuje, že se mi mazlení s ním nelíbí. Já jsem tohle ještě nikdy nikomu neřekla, nechci s tím nikoho otravovat, protože vím, že sama nemám ráda ty věčný holčičí nářky o tom, jak jsou strašně tlustý a tak. Jsem ráda, že jsem našla tyhle stránky a mohla se z toho alespoň vypsat. Jsem nešťastná. Nenávidím jídlo, je to můj největší nepřítel. Každy den začínám s tím, že tentokrát to už opravdu zvládnu, tak mi držte palce, aby ten den někdy nastal. Tohle trápení opravdu nikomu nepřeju!!!! Ahoj L