Já a mé druhé já

/0 Komentáře/v /přidal

Kde jen jsem tedy já? Tam mezi lidmi, plna optimismu se smichem na tváři, nebo teď tady uplakaná a plná tmy a bolesti…Jsem bulimička 3 roky. Nezačalo to touhou po „skvělé“postavě, já byla štíhlá, tancovala jsem. Ale moje rodina. táta je alkoholik, máma je mírně labilní a brácha vždy zlobil…sídlištní dítě. Do toho mi zemrel strejda – muj 2.tata. sebevrazda. máma má přítele, ale žijeme všichni v jednom bytě. už mám dobré období, zvracím jen od cca2 odpoledne do 12 do vecera…uz to není 8x denně…Já vážně nevím, nvím jak s tím skončit…Léčila jsem se, ne jednou. beru prášky. a porád nic…snazim se a porad me neco tahne dolu…nevim jak znovu videt svetlo… Tady jsou nektere z mych uvah, kdyz mi je treba spatne… V mém životě je totální tma. Jako bych už byla dlouhé tři roky mrtvá. Duševně mrtvá. Je to jako temná komora. Ale tys do ní vnesl světlo. Možná zničilo pár fotek, snímků minulosti, ale s dobrým úmyslem. Jenže tak, jako se moje oči naučily znovu se smát, tak se znovu naplnily slzami, slzami bolesti a ničeho. Slzami samoty. Já se zamilovala a myslela jsem že mi ten optimismus třeba vydrží, že se naučím mít se ráda, ale není pomíjivá jen krása, je pomíjivé i štěstí. Ale duševní krása neumře, nezmění se, i když já umřu. Já nedokážu respektovat podmínky života lidí. Nedokážu chápat jejich zášť a zlobu, marnivost a lži. tu povrchní bezduchou povýšenost. Neumím se na to povznést, já ne, a možná právě tak to má být. Chci aby mi to bylo všechno jedno, jenže není. Nemůže být. Ale moje sny jsou fuč, rozplynuly se jako pára nad jezerem a nelze to vrátit. A byla tma. Nebe se zatáhlo. Jenže místo hvězd kolem, milion pochybností. Jako by snad ani sama netušila kdy se rozední, jako by nevěděla, že zákonitě se musí rozednít. Jenže slunce stávkovalo a tak čekala. Čekala. Nejprve plná touhy a napětí, potom už nepochopení a hořkosti. Čekala. Čekala na zázrak. Možná. Očekávala nic, jenže to nic pro ni znamenalo nesmírně mnoho. Znamenalo naději. Naději i šanci. Šanci na život. Pršelo Chtěla jsem změnit svůj život, ale asi to nejde. Měla bych spíš změnit způsob svého postoje k životu. Já už nejsem ta co dřív. Nepoznávám naprosto nic. Mám dva celky. Mé já ? mou duši. A mé tělo. Jsem neschopná; nedokážu vlastní duší, myšlenkou ovládat své tělo. Domov pro bulimii. Místo k vyřádění hříchů. Je to stop pro prožívání veškerých emocí. A přitom na začátku to bylo přesně naopak. Měla jsem pocit, že tím, že dokážu naklonit hlavu nad mísu, že tím mám své tělo a vnímání, prožívání, život samotný, pevně pod kontrolou, mylně jsem se domnívala, že jsem vyhrála, že jsem silná, vyjímečná. Potřebuju zvracet. To prejedeni me bude zase stat par slz, par vlasu, buseni srdce a ohromnou tihu zklamani?Vzdyt je to jenom na me. Tak proc se nechavam unaset tim proudem sebenenávisti. Vždyt mám pro co žít, mám proč ráno vstávat??.. Zase je to tu. Přejídání a zvracení.Co jen mám dělat?Jak zastavit ten šíleně rychlej kolotoč?Jak. Zvládnu to. Musím to zvládnout. Jsem to přece já ? ta která měla vždycky spoustu kamarádů, která věděla jak být šťastná a jako by se všechno mávnutím proutku změnilo. Změnilo k horšímu. Jako by mě někdo chtěl potrestat za nějaké hříchy, třeba z minulého života, nebo já nevím, co jsem udělala tak špatného že musím tolik trpět. A nebo je to naopak? Byla jsem tak vzorná, že mi život připravil tu nejtěžší zkoušku? Kontrolní otázka, umíš pomoci sama sobě? Třeba když se dostanu přes tuhle fázi, nebo teda spíše fáze, apak mě čeká poklidný život. Teď trochu pochybuji o přísloví, jaký si to uděláš, takoví ato máš, protože copak já na tomhle celou dobu pracovala? Tak chtěla jsem to? Tohle jsou střípky. Střípky mě samé… SNAD BUDE LÍP… Holky prosím neblbněte, musíme se uzdravit.. Léňa

Anorexie a Bulimie v jednom těle

/0 Komentáře/v /přidal

V žádném případě nemám schizofrenii. Ale v mém těle i tak žijí dvě Karolíny. Jedna se jmenuje Anorexie, druhá Bulimie. Já – Anorexie nesnáší tu druhou. Anorexie je jako matka. Bulimie je dcera, která matku v žádném případě neposlouchá. Žije si požitkářsky a velmi často má větší vliv na tělo, v kterém žijí obě. Karolína-Bulimie rozhoduje o tom, co se bude dělat. Tělo je nervózní: K-Bulimie se rozhodne situaci řešit. Rozkáže tělu sebrat všechny peníze a vyrazit na nákup jídla. Potom nějakým kouzlem donutí tělo cpát do sebe obsah těch tašek… K-Anorexie je strašně naštvaná. Vždyť ona chce přece žít v těle, které skoro není vidět! a K-Bulimie z těla dělá sud na žrádlo, které tam přece vůbec nemá být. Po přejídání je Bulimie uspokojená a tělo unavené. Nyní nastává vláda K-Anorexie. Dá příkaz a tělo zmobilizuje všechny síly, aby se naklonilo nad kýbl a dostalo ze sebe všechno, co Bulimie způsobila. Potom tělo ztrácí kontakt s oběma osobnostmi a padá na zem, usíná. Když se tělo probudí, už doma kraluje zase „maminka“ Anorexie. „tak, a teď se už jíst nebude. Stejně v těle něco zůstalo, a za to se teď musí zaplatit. Máš na něco chuť, ty odporná Karolíno-B? Nic nebude. jen kafe můžeš.“ Mám radši sebe, když jsem anorexií. Mám pocit, že zvládám život. Ale cesta to není, to vím. Tělo přestává fungovat. Asi jsou ty dvě (A a B) moc na jedno tělo…. nevím. Vím jen to, že pokud bude tento vnitřní konflikt pokračovat, tělo to vzdá. A čeho se bojím nejvíc? že to moje tělo vzdá dříve, než ty dvě potvory, které tvoří moji osobnost…. A co bude potom? Už nic. Už nic nebudu chtít.

A zase znova

/0 Komentáře/v /přidal

Zdarec,už sem tu dlouho nebyla, ale stejně se sem zas wracím…ani newím proč píšu já jen že newím jak o tomhle mluwit s fyzickou osobou…Už asi před půl rokem(odhadem) sem sem psala swoje „life story“ a teď…je to wšechno zpátky!!! 3 týdny sem skoro nejedla- 4 kila dole, začla sem chodit s naprosto (w té době sem si to myslela) dokonalým týpkem bylo nám spolu krásně a on mi začal dáwat pocit že za něco stojím, dokonce sem chtěla kwůli němu začít alespoň se o to pokusit, normálně jíst, ale pak…ten parchant se se mnou rozešel bez důvodu, prostě se prý probudil a nic necítil, což mi přislo jako welice chabá wýmluva, a tím pošlapal úplně wšechno!!!Bylo to jako by mi we wšem lhal a jako bych opravdu nestála za nic!!!Začala sem se zase přejídat ale samozřejmě sem přibrala…teď zase vůbec nejím a moje psychika de do háje!!!Jestli si tohle někdo přečte tak mu děkuju že mě vyslechl nebo tak…mějte se a zas někdy…Mary

DOBOJOVÁNO, SNAD VÍTĚZSTVÍ

/0 Komentáře/v /přidal

AHOJ LIDIČKY, NEDALO MI TO NENAPSAT SVOJI ZKUŠENOST. OD SVÝCH 16 DO 23 JSEM BYLA BULIMIČKA JAK VYŠITÁ. DO DVACETI JSEM BYDLELA DOMA. TAKOVÝCH NÁPADŮ JAK TUTO SITUACI KAMUFLOVAT- NO AŽ SE TOMU DIVÍM. NAKUPOVALA JSEM JÍDLO JAK ZBĚSILÁ- KILOGRAMY DŘÍVE SPORADICKÝCH DOBROT A TY KOMBINACE. VLAŠÁK A ČOKOLÁDA….. NO VŠAK TO ZNÁTE. A PAK ZVRACENÍ- JAK SKRÝT, ŽE PO KAŽDÝM JÍDLE MUSÍM NA ZÁCHOD- NIJAK ZVRACELA JSEM DO PYTLÍKŮ, VANY…. STAL SE ZE MĚ PŘÍMO AGENT KAMUFLÁŽE. A VÍTE, PROČ JSEM ZAČALA? PROTOŽE TO MÉMU SLEPIČÍMU MOZEČKU PŘIPADALA NEJSNAŽŠÍ CESTA K VYSNĚNÉ POSTAVĚ. NASTALA KLASIKA- STŘÍDAVÁ EUFORIE ZE ZAČÁTKU, V DUCHU JSEM SE UJIŠŤOVALA, ŽE AŽ DOSÁHNU SVÉ POSTAVY, TAK PŘESTANU. AŽ SE OBJEVILA ZÁVISLOST. OPOJENÍ Z JÍDLA, NE Z HROMADY JÍDLA A OBROVSKÁ ÚLEVA, KDYŽ TO ŠLO VEN. JÁ MĚLA DEN ROZDĚLENÝ NA ČAS OBŽERSTVÍ, ABSOLUTNÍHO SOUKROMÉHO ŠTĚSTÍ A SKRÝVÁNÍ. TRVALO, NEŽ SE TĚLO PŘIHLÁSILO, ALE TO UŽ BYLA PSÝCHÉ NA SVÉM DNĚ. LIDI, PROSÍM, BĚHEM PRVNÍCH DVOU LET SE ZAČÍNALY KAZIT ZUBY, AKNÉ, PAK HORMONY A MENSTRUACE- NEBYLA, NEBO SLABÁ A NAKONEC NEMOCNÝ JÍCEN, TOTÁLNĚ ROZHOZENÝ ŽALUDEK, JEHO KYSELINY. ALE POŘÁD JSEM SI PRO OSTATNÍ ZACHOVÁVALA TVÁŘ A LHALA, ÚPLNĚ SMĚŠNĚ JSEM LHALA. NAKONEC SE MI KILA VRÁTILA, ALE BULÍMIE ZŮSTALA A NENÁVIST. KDYŽ JSEM SI ŘEKLA SVÉ VÁŽNÉ DOST, ANI JSEM S NIKÝM NECHODILA, NIKAM SE NESTĚHOVALA, PROSTĚ BYLO MI 23 A ZVRACENÍ A ŽRAVOST MI DIKTOVALA DENNÍ PROGRAM, KTERÉMU SE PODŘIZOVALI NETUŠÍCÍ PŘÁTELÉ, RODINA I ŠKOLA. TO DOST NEBYLO PRVNÍ, ALE BYLO OPRAVDOVÉ- KVŮLI SVÉMU TĚLU, KVŮLI SOBĚ JSEM SI ŘEKLA KONEC. KDYŽ JSEM SI NATVRDO PŘIZNALA SVŮJ VZTAH K NÍ- NEBYLO MI VŮBEC DOBŘE, ALE POPRVÉ JSEM SE STYDĚLA NAHLAS. PAK JSEM TO ŘEKLA DOMA. BYLO TO TĚŽKÝ PŘIZNAT SVOJÍ NEDOKONALOST A TO, ŽE JSEM NA DNĚ. ALE NEOMLOUVALA JSEM SVŮJ DOSAVADNÍ ŽIVOT. STRAŠNĚ SE MI NAJEDNOU ULEVILO A POPRVÉ HO VZALA TAKOVÝ JAKÝ JE, I S NÍ. PAK ZAČALO NEJTĚŽŠÍ OBDOBÍ. ZAČALA JSEM JÍST PRAVIDELNĚ A NORMÁLNÍ PORCE. JÁ SI JE DOKONCE MUSELA NASTUDOVAT V KNÍŽCE A ODKOUKAT OD SPOLUBYDLÍCÍCH. ZA TY ROKY JSEM UŽ NEVĚDĚLA, CO JE NORMÁLNÍ JÍDLO-PORCE- ZNALA JSEM NAVENEK NEJÍST A V SOUKROMÍ SE PŘEŽÍRAT. ZAKÁZALA JSEM SI ZVRACET, NAKONEC JSEM REZIGNOVALA NA ZÁKAZY A SNAŽILA SE JÍDLO V SOBĚ UDRŽET. VYHÝBALA SE SITUACÍM, KTERÉ LÁKALY. NO JO BYLA JSEM HYSTERICKÁ, POŘÁD MĚ TO LÁKALO UDĚLAT SI ALESPOŇ POSLEDNÍ MEJDAN ŽRAVOSTI, ALE VYDRŽELA JSEM. TĚCH PÁR TÝDNŮ JSEM CHODILA, KDYKOLIV TO NA MĚ PŘIŠLO, VEN A NEBO DO KINA. VIDĚLA JSEM TOLIK FILMŮ, CO DO TÉ DOBY NIKDY. JO CHUTĚ PŘICHÁZELY, ALE JÁ SI OPRAVDU ŘEKLA DOST. A TAK JSEM UTÍKALA MEZI LIDI- TAM MNĚ PŘIPADALO TRAPNÝ SE PŘEŽÍRAT. POPRVÉ JSEM NEŘEŠILA, CO SI O MNĚ KDO MYSLÍ, BYLO MI TO JEDNO, HLAVNĚ, ŽE JSEM NEMĚLA DŮVOD SE PŘEJÍST A ZVRACET. TO BYLA PRIORITA A PAK TEPRVE VŠE OSTATNÍ. UPOZADILY SE OSTATNÍ PROBLÉMY,…. . A NASTAL ZLOM. NAJEDNOU MI PRAVIDELNÝ PORCE NEVADILY, TĚLO SI ASI ZVYKALO, ALE JÁ JSEM SE HLAVNĚ ZAČALA MÍT RÁDA. BYLO MI LÍP. LÍBILI SE MI I ŠPEKY, PROTOŽE JE NIKDO NEŘEŠIL. NEDRŽELA JSEM DIETU, PROTOŽE TO BYCH ZASE SPADLA NA ZAČÁTEK. PO ROCE JSEM SI DOKÁZALA JÍT KOUPIT OBLEČENÍ BEZE STUDU, JAKO ZNOVUZROZENÁ OBJEVOVALA UTAJOVANÉ POTĚŠENÍ ZE SEXU, BEZE STRACHU, CO SI PROBOHA TEN DOTYČNÝ BUDE MYSLET O MÉM TĚLE, PROTOŽE JÁ TO TĚLO MĚLA RÁDA. DOKONCE SE I PŘEJÍST S HOLKAMA A NEZVRACET. DOMA BÝT U LEDNIČKY A NEVYPLENIT JI. JEN, KDYŽ SE OBJEVIL NĚJAKÝ PROBLÉM, NEBO JSEM BYLA SAMA A NUDILA JSEM SE- TAK V TÉ CHVÍLI JSEM BYLA OPATRNÁ. PO DVOU LETECH JSEM UJELA. STÁLA JSEM NAD ZÁCHODOVOU MÍSOU A SNAŽILA SE ZVRACET. A NAJEDNOU, JAKO BYCH BYLA NA ZAČÁTKU, TENKRÁT MI TO V 16 S PRSTEM V KRKU NEŠLO, DÁVILA JSEM SE TŘEBA ČTVRT HODINY, NEŽ SE DOSÁHLO NĚJAKÝCH VÝSLEDKŮ. JAK SE MI TA PŘEDSTAVA VYBAVILA, JAK TO NEŠLO A JÁ CELÁ RUDÁ SE DRŽELA PRKÝNKA. ZAČALA JSEM SE SMÁT. TĚLO SI VYBUDOVALO ZASE V ŽALUDKU A KRKU ZÁKLOPKU A JÁ ZA NI BYLA VDĚČNÁ. NEVYZVRACELA JSEM SE. URČITĚ BY TO ŠLO, JEN SE TROCHU SNAŽIT, ALE NECHTĚLA JSEM. TO BYL POSLEDNÍ ZLOM. TEĎ MÁM 26, NEZVRACÍM A MÁM SE RÁDA- TAKOVÁ NEDOKONALÁ, ALE HRDÁ. VÍM, ŽE KDYKOLIV BUDOU PROBLÉMY, TAK JE VE MNĚ UKRYTÁ TA POTVORA, JSEM OPATRNÁ, ALE NEPUSTÍM JI VEN. NĚKDY DRŽÍM DIETU, ALE NAJEDNOU ZE MNĚ ODPADL TEN EXTREMISMUS. ZHUBNU MAXIMÁLNĚ 3 KILA, POMALU,ALE SPOKOJENĚ A V PODSTATĚ VÍC ANI NEPOTŘEBUJU. VÍM TO, ALE TRVALO TO. MIMOCHODEM MÁM KOLEM SEBE PRIMA LIDI. JSOU TAKY RŮZNĚ NEDOKONALÍ. TAK NAKONEC, POKUD SE ROZHODNETE SKONČIT, TAK NEVÁHAJTE. VYHLEDEJTE POMOC, UDĚLEJTE COKOLIV, PROTOŽE ZA TO STOJÍTE A ŠKODA, ABY SI TO ČLOVĚK UVĚDOMIL PO TOLIKA LETECH JAKO JÁ A NECHAL SE TAK DLOUHO VYDÍRAT. PAPA A VŠEM DRŽÍM PALCE, POTAŽMO I SOBĚ.

Sluníčko po celý život…všichni ho můžeme mít!

/0 Komentáře/v /přidal

Všem kočičkám a kočákům,protože i chlapi jsou mezi námi děvčaty:) Lidi,i já patřím mezi vás a čím víc chodím na tyto stránky, tím víc zjišťuju jak je si všechno podobné…. Trápí nás neřešitelné starosti s jedinou možností východiska-jíst až člověk praská ve švech nebo naopak nejíst a nebo i oboje… Plno příběhů je tu dost smutných.To je jasný.Proto jsem se rozhodla napsat něco co je fajn a ty nerozhodnuté to snad hodí na druhou stranu nebo alespoň navede kudy vede cesta. Jde o prd,ale jak málo stačí člověku ke štěstí. Je to přes půl roku co se na mě moje bulimie provalila před rodiči mého přítele a před ním samotným.Dost mě to tenkrát dostalo a postavení jeho rodiny ke mě jsem znovu začala brát jako negativní. Díky bohu jsem si našla dost milého psychiatra,kterej mi po třech předchozích zkušenostech s těmito doktory naprosto vyhovoval.To je první věc,která mi tenkrát dost zvedla náladu.Vždycky se k němu těším a vždycky od něj odcházím s nějakým novým poznatkem do života. Pak je dost důležitej partner.Píšu ho sice na druhém místě,ale u mě to tak prostě je a myslím si,že ne vždy musí platit pravidlo opory v drahé polovičce. Ono pak když je toho moc…je nezávislá osoba mnohem užitečnější. Ten muj je dost hodnej kluk,dost uzavřenej,dost zásadovej a dost mě asi má rád,protože jinak už by se mnou nebyl.Teprve teď jsme jeden druhýmu schopný pomáhat a já snad co nejdřív přestanu lhát a budu k němu upřímná a rovnocená i s chybama na který má právo úplně každej. Zatím si můžeme bejt oba dva jistí tím,že jsem se přestala vážit přestala jsem pít projímavé čaje naučila jíst pečivo-po sedmi letech To je zhruba všechno,že pár dní nezvracim je sice hezký,ale já to napíšu jako fajn poznámku až to bude na tuty. A co se týká sluníčka po celý život….je to jen o tom jak si ho člověk sám v sobě umí rozzářit.Já jsem takovej blb,že mám vánoce když vidim ježka,rozkvetou u nás stromy nebo co…ono se na všem něco hezkého najde.Jde o to to tam chtít vidět:) Tím to vás chci všechny pozdravit a utěšit,že když to takhle šlape u mě… rozmazlený 🙂 – co je špatnýho na tom,že se ráda mazlim líný 🙂 – no tak si ráda hodim kopyta nahoru holky bez výhlídky do budoucnosti :)- žít přítomností je taky fajn půjde to i u vás.Jde hlavně o to si ze všeho udělat pozitivum a plus. Tak pa a sluníčko po celý život:)

Tak v tom zase lítám…

/0 Komentáře/v /přidal

Tak, minulý rok touto dobou jsem byla v léčebně. Teď jsem se vrátila doškoly a vše začalo nanovo. Fůra učení, učítelé jsou blbci a já se začínám zase lítat. Poslední bulimický záchvat jsem měla v 6 ráno a už zase myslím jen na jedno-jídlo. Takto to dál nejde musím odejít z gymplu a to hned! Kdyby tak naši věděli jak se jim jejich dcera utápí v žrádle… Už nikdy se nenaučím normálně jíst a odhadnout dávku… Zpropadenej gympl, zpropadená základka, zpropadenej život!!! Nenávidím se za to!!! POTŘEBUJI POMOC. Karolinka(15)

vždy budem mať nejaký problém

/0 Komentáře/v /přidal

Často chodím na tieto stránky, niekedy mám pocit, že sa ma týkajú, niekedy nie… Ťahá sa to už štyri roky. Vždy som mala priemernú postavu, možno nejaké to kilečko navyše. Asi v dvietej triede som začala trochu priberať a v druhom ročníku na gymnáziu som už mala 72kg pri 175cm. Bola som ale šťastná. Začala som chudnúť, túžila som po krásnej postave. Dotiahla som to až na psychiatriu. To som mala po vyše pol roku 45kg. Tam som sa dala do poriadku, zdalo sa, že problémom s jedlom je koniec. Po necelom roku som však bola späť, tentokrát s ťažkými depresiami, ale za všetkým bola zase váha. Som chorobná perfekcionistka. Keď nie som najlepšia, ide ma roztrhnúť od zlosti a je to pre mňa výzva pracovať na sebe ešte viac. Je to tak vo všetkom. Teraz som na výške a bývam na intráku. Nikto ma nekontroluje a teda nikto netuší, že trpím bulímiou. Na prvý pohľad vyzerám možno normálne, aj keď som dosť pribrala. Nezvravciam, ale striedam obdobia krutej hladovky so strašným prejedaním. Jeden deň som schopná zjesť 10 čokoládových tyčiniek, 3 bagety, min. 5 koláčov, hranolky, pizzu, 5 keksov… Pchám do seba jedno cez druhé, kým mi nie je strašne zle, chvíľu si oddýchnem, kým to prejde a celé to zopakujem. V poslednej dobe moje prežieracie dni a hladovky idú do extrémov. Môj rekord v udržaní hladovky bol tri a pol týždňa, schudla som asi desať kíl a za dva dni to bolo všetko späť. Niekedy túžim po anorexii, ale v skutočnosti by som len chcela normálne jesť. Veď to dokážu aj zvieratká, len ja nie. Raz mi jedna psychiatrička povedala, že je budem mať vždy nejaký problém. Dostanem sa z jedného, príde ďalší a v triciatke skončím na invalidnom dôchodku. Čo ak mala pravdu? Zatiaľ tam smerujem… Pohŕdam všetkými, čo nie sú dokonalí, a hlavne sebou. Som tučná a nemám žiadnych kamarátov, lebo nikto mi nie je dosť dobrý. Toľko krát som začínala od znova a vždy to dopadne rovnako… Pointu v tomto príbehu nehľadajte. Ja som len mala potrebu to zo seba dostať a počkať, kým mi trochu vytrávi, aby som mohla ísť na ďalšie kolo napchávania sa…

Podekovani pani Klarce za jeji pribeh a muj vlastni pribeh zatim bez konce.

/0 Komentáře/v /přidal

Pred 3 lety, bylo mi 21, jsem po strevni viroze kvuli nechutenstvi zhubl asi o 8 kg. Vzdy jsem byl sportovni typ a nikdy jsem nemel problemy s vahou, toto tema me ani zvlast nezajimalo. Po teto nemoci jsem se vsak zacal chovat uplne jinak nez drive, rekl jsem, si, ze muj organismus nesmese mastna jidla, protoze z nich jsem tuto virozu patrne mel (dostal jsem ji par hodin pote, co jsem snedl ukrutne mastny bramborak v nadrazni kantyne) a zacal jsem jist prehnane „racionalne“. Same lehke, dietni veci, vytesnil jsem veskery tuk a cukr. Postupem casu jsem se zacal i vazit a zacalo se mi libit vlastni ploche, napnute bricho bez jedine tukove vrstvy. Zhubl jsem postupne pri vysce 178 cm na 55 kg. (Neni to pravdepodobne zadna hroziva vaha, co se tyce zdravotnich nasledku, presto mi kazdy rika, ze vypadam jako bych se vratil z koncentracniho tabora.) Tuhle vahu jsem si drzel asi 1,5 roku, nez jsem pochopil, ze moje problemy s jidlem jsou tak velike. Nedokazal jsem se normalne stravovat a mel jsem natolik zazite rituali, co smim snist (bily jogurt rano s hrstkou sypaneho musli, obed – trocha zeleniny + celozrnny krajicek chleba + maximalne ryba – jine maso jsem nedokazal pozrit, vecer zeleninovy salatek + kousek syra), ze jsem je nedokazal absolutne zmenit. Zacal jsem byt unaveny, ztracely se mi celkem rychle vlasy, byla mi porad zima na ruce a na nohy a obcas jsem mel nalady, ze musim znicehonic brecet (dost trapne, kdyz mate byt 22 – lety typek, ktery ma spoustu zajmu a chut do zivota.) Vrcholem vseho bylo to, ze moje cvicebni ritualy se cim dal vice priostrovaly a kazdy den jsem (i dnes) musel v pravidelnou dobu 5.45 vstavat a cvicit. Zazity trenink v zazity cas. Pokud nemohu cvicit, cely den jsem nervozni a jakoby na trni. Pritelkyne se se mnou po 6 – lete znamosti rozesla a i kdyz neudala tento duvod, bylo mi jasne, ze je to hlavni pricina, protoze jsem se vlastne nedokazal uvolnit a vsechno jsem vnimal v souvisloti s jidlem. Kazdou oslavu, vylet, jednoduse cokoliv. Jit nebo nejit nekam do spolecnosti casto zalezelo na tom, zda neprijdu moc pozde, abych mohl rano vstavat a nebyl moc unaveny na pravidelny trenink. O tom, ze bych mel snad snist neco jineho nebo neco vic, kdyz uz pujdu, nebyla ani rec. Navic jsem si natolik oblibil sve ploche a vyrysovane bricho (zni to asi dost hloupe, ale opravdu ho kazdy den sleduju, jestli nemam pod kuzi ani spetku tukove vrstvicky), ze jsem vse zacal pomerovat podle nej. Zaludek mam natolik scvrkly, ze kdyz se pokousim najist asi jako normalni clovek, hned me zacne bolet a citim neprijemne tlaky z prejedeni, coz me vzdy odradi od pokusu prekonat tenhle trvaly svrab. Ke vsemu mam obzvlaste uspokojivy pocit, kdyz mi kruci v brise a mam hlad. Jakobych se dokazal perfektne ovladat, mnohem vice nez nekdo jiny. Takto se to se mnou tahne v podstate az dodnes. Po skole jsem odesel pracovat do zahranici, kde jsem nyni zhruba rok. Vim, ze mam problem s jidlem a snazim se ho nejak rozumne vyresit, proto sleduji a ctu ruzne clanky a brozury a publikace o anorexii a bulimii. V poslednim mesici jsem se nekolikrat v zachvatu zravosti, vzdy vecer, kdyz jsem se trochu priopil a opadly veskere zabrany, priserne prejedl cokolad a kokosovych tycek a podobnych veci. Jakoby si to me telo chtelo vsechno naraz vynahradit. S prisernymi vycitkami jsem se vzdy rano budil a drzel hladovky. Nekolikrat jsem se pokousel zvracet, ale „bohuzel“ se mi to povedlo jen jednou. Nyni jsem v kolotoci prejidani a nasledneho nejedeni. Nemam si s kym promluvit, i kdyz s rodici si rozumim dobre a i kdyz oni neco tusi, nedokazu jim neco takoveho rict – zni mi to samotnemu trapne, kdyz nejsem vlastne zadna prastena holka, ale dospely clovek, navic kluk. Proto me potesil Vas clanek, ze jste to zvladla a naucila se odpoutat od vahy a vlastiho tela, coz se mi nedari. Vlilo mi to novy impuls do zil, ze od zitrka musim zacit normalne jist, prestat se vazit a zapomenout na cistici dny a dny prejidani. Sice si nejsem jisty, jestli to dokazu, ale alespon se musim pokusit. Dekuji Vam za mozna nevedomou podporu. A jeste jedna vec – vy jako zena – co se Vam na muzich nejvice libi? Ja porad ziju v domneni, ze mit ploche bricho je to nejdulezitejsi a pokud trochu priberu, nebudu vubec atraktivni. I kdyz dnes mi kazdy tvrdi, ze se svymi ostrymi rysy v obliceji a kruhy pod ocima a bledou pleti nejsem atraktivni vubec. Jeste jednou dekuji za Vas pribeh a preji Vam hodne zivotniho stesti, sily, pratel a myslenek, ktere se netykaji jidla.

Anorexie ze strachu??

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj lidičky, nevím, jestli jsem ten pravý člověk, který může psát na tyto stránky. Nikdy jsem neměla problémy s váhou, moje normální váha byla něco přes 50kg při 170 cm, což není moc, ale máme to v rodině. Na gymlpu mi holky záviděly, že můžu sníst co chci, nikdy jsem nemusela jídlo řešit… Po maturitě jsem nastoupila na VŠE do Prahy (pocházim z malýho města) a tehdy to začalo…Takový nervy, co jsem prožívala ty 2 roky, jsem neprožívala ani u maturity. Každodenní dojíždění do školy, každý týden domů a do Prahy, tj. 300 km, přednášky, cvičení, ..Někdy jsem jela v 6 ráno do školy a přijel v 8 večer. Za ty dva roky jsem zhubla přes 6 kilo, ale s čistou hlavou můžu říct, že NEÚMYSLNĚ, prostě jsem jela každej den až na dno. CO BY ČLOVĚK NEUDĚLAL PRO VZDĚLÁNÍ! Známí okolo mi začaly říkat, jak jsem podezřele hubená, kruhy pod očima, elán tentam, jen spát a spát a spát… Ale já si říkala, když tu školu udělají větší blbcí než jsem já, tak to přece nevzdam. Maturovala jsem se samýma jedničkama, tak bylo ode mně i jaksi „očekáváno“, že budu na vejšce. A po druháku jsem se psychicky a fyzicky zhroutila. Nebyla jsem schopná vůbec nic sníst, jak mě bylo po každém jídle zle. Začal kolotoč s doktory. Jsou to žaludeční vředy, na dvanáctníku, nebo něco jiného???Proto jsem byla na ultrazcvuku, nesčíslněkrát mi brali krev, dělali mi gastroskopii…A vše negativní. Je to už skoro rok, a stále se s tim peru. Teď jsem u jedné paní internistky, která se zdá být dobrá, a řekla mi právě tu diagnózu, jaká je v nadpisu: mentální anorexie ze strachu před zklamáním ostatních lidí a vyčerpání. NIKDYJ SEM SEI NEMYSLELA, ŽE I TAKTO MŮŽE ANOREXIE VZNIKNOUT. MYSLELA JSEM, ŽE JÍ MAJÍ JEN HOLKY, KTERÉ HUBNOU ÚMYSLNĚ!!! Držte mi prosím palce, bojuju dál:)

POHLTI ME TO ?

/0 Komentáře/v /přidal

Zavitala jsem sem k vam,ani nevim proc,ale asi si uvedomuju,ze takovy problem,ktery privedl vas vsechny sem ,zrejme zacinam mit i ja.Da se rict,ze to neni dlouho,co to takhle zacalo,ale za dva mesice to cloveka ovlivni dostatecne.Muj sen vzdycky byl,dostat se na modeling a neco si tim dokazat,ale i pres to,ze mi uz nejake nabidky prisly,ztroskotalo to u me.Bylo to tim,jak jsem se podivala do zrcadla,videla jsem se tlusta,tady faldik,tady by to potrebovalo ubrat…moje miry nebyly podle mych predstav…no proste jsem z toho mela hrozny mindraky.Tak jsem si rekla ,ze mi neuskodi,kdyz zacnu malinko neco delat.Zredukovala jsem potravu na minimum,zacala cvicit,a nakonec si i koupila prasky na hubnuti.Pro predstavu jak jsem vypadala…172cm a 63kg.Najednou jsem se zacala citit lepe,a tak to pokracovalo asi do carodejnic.Slavili jsme a ja si rekla,ze se aspon jednou trosku vic najim,aby kamosky nic nepoznaly.Kure,chleba,chipsy,hranolky,colu a kdo vi co jeste..Ale netrvalo dlouho a ja zacala mit vycitky…Nakonec jsem se od ohne nachvilku oddalila a proste slo vsechno ven.Nikdo se to nastesti nedozvedel. Ted kdyz tu sedim a premitam,jak to bylo od te doby…parkrat jsem zvracela,muj jidelnicek se sklada tak z jednoho jogutu denne,jednoho grepu a zeleniny navecer..Nabidka s modelingem stele trva…moje vaha je o 6 kg nizsi…a ja nejsem stale spokojena.. jen si pokladam otazku…POKUD BUDU S TIM V BUDOUCNOSTI ZKONCIT PUJDE TO?