Anorexie ze strachu??

Ahoj lidičky, nevím, jestli jsem ten pravý člověk, který může psát na tyto stránky. Nikdy jsem neměla problémy s váhou, moje normální váha byla něco přes 50kg při 170 cm, což není moc, ale máme to v rodině. Na gymlpu mi holky záviděly, že můžu sníst co chci, nikdy jsem nemusela jídlo řešit… Po maturitě jsem nastoupila na VŠE do Prahy (pocházim z malýho města) a tehdy to začalo…Takový nervy, co jsem prožívala ty 2 roky, jsem neprožívala ani u maturity. Každodenní dojíždění do školy, každý týden domů a do Prahy, tj. 300 km, přednášky, cvičení, ..Někdy jsem jela v 6 ráno do školy a přijel v 8 večer. Za ty dva roky jsem zhubla přes 6 kilo, ale s čistou hlavou můžu říct, že NEÚMYSLNĚ, prostě jsem jela každej den až na dno. CO BY ČLOVĚK NEUDĚLAL PRO VZDĚLÁNÍ! Známí okolo mi začaly říkat, jak jsem podezřele hubená, kruhy pod očima, elán tentam, jen spát a spát a spát… Ale já si říkala, když tu školu udělají větší blbcí než jsem já, tak to přece nevzdam. Maturovala jsem se samýma jedničkama, tak bylo ode mně i jaksi „očekáváno“, že budu na vejšce. A po druháku jsem se psychicky a fyzicky zhroutila. Nebyla jsem schopná vůbec nic sníst, jak mě bylo po každém jídle zle. Začal kolotoč s doktory. Jsou to žaludeční vředy, na dvanáctníku, nebo něco jiného???Proto jsem byla na ultrazcvuku, nesčíslněkrát mi brali krev, dělali mi gastroskopii…A vše negativní. Je to už skoro rok, a stále se s tim peru. Teď jsem u jedné paní internistky, která se zdá být dobrá, a řekla mi právě tu diagnózu, jaká je v nadpisu: mentální anorexie ze strachu před zklamáním ostatních lidí a vyčerpání. NIKDYJ SEM SEI NEMYSLELA, ŽE I TAKTO MŮŽE ANOREXIE VZNIKNOUT. MYSLELA JSEM, ŽE JÍ MAJÍ JEN HOLKY, KTERÉ HUBNOU ÚMYSLNĚ!!! Držte mi prosím palce, bojuju dál:)