autorka

Nazdárek lidi, když si tu tak čtu ty vaše dopisy, aspoň vidím, že nejsem sama, kdo má tyhle problémy. Když tu čtu o pocitech, co tady všichni popisujou, PŘESNĚ vím, co tím myslí. Já sama jsem byla na pokraji mentální anorexie někdy už ve dvanácti letech. Nikdy sem jí neměla tak vážnou jako někteří jiní, kteří tady píšou své příběhy, ale stejně. Měřila sem tenkrát asi 173cm a z váhy 63 jsem zhubla asi na 51kg.Ne- na tom nebyla tak, že bych snědla za celej den jabko a třeba jogurt. Já sem jedla, ale tím způsobem, že sem si dala ke snídani půlku rohlíku (víc už sem si jíst zakázala) a pak sem s pohledem celou dobu upnutým na hodiny už jen toužebně čekala, až uplne několik a hodin a já si budu moct dát jabko nebo malou mrkvičku ke svadčině. To jsem snědla a pak už sem jen čekala, až si budu moct dát svůj miniaturní oběd. Furt sem myslela na jídlo. Sice sem jídla nevynechávala, ale myslím si, že už nezáleží na tom, jestli sem jedla takhle, nebo jestli sem nejdla vůbec. Já spíš furt chroupala nějakou zeleninu a jedla jogurty. Tohle je prostě psychická nemoc. Jednou se takhle například jela na ňákou akci, kde sme přespávali. Já dostala od mámy na snídani dvě malý buchty. Asi si dokážete představit, že sem se jich bála jak čert kříže. Celej večer sem se nehohla soustředit na nic jinýho, než že sem se furt potila a přemejšlela, jestli z těch dvou buchet neztloustnu, počítala sem, kolik přiberu kalorií. A nic sem si z toho večera neužila. Nemohla se soustředit na nic jinýho, než co můžu a nemůžu sníst. Trvalo to asi rok. Já už pak i věděla, že bych měla přibrat, že sem vychrtlá, ale na druhou stranu sem se kil děsila. Nakonec sem to překonala a vyhrabala se z toho. No a teď sem v tom zase. Bude mi šestnáct a za ty dva „normální“ roky sem vyrostla do výšky 179cm (a naštěstí už při tom zůstalo)a přibrala na 69. Všichni mi říkali, že takhle sem akorát. I klukům se to líbilo, když sem někdy před nima podotkla, že si myslím, že sem tlustá a po očku sem sledovala jejich reakci, většinou řekli něco jako: „Mě se to líbí, dyť seš tak akorát, ani tlustá ani hubená.“ Ale já do toho spadla zase. Ale tentokrát to bylo zákeřnější. Já se totiž od mé první zkušenosti vyhýbala hladovění a tak moje druhá dieta začala tím, že sem začala jíst, jak se říká, „málo a často.“ Takže já nehladověla, jen sem přestala jíst bílý pečivo,sladkosti, nejedla po šestý večer atd. atd. Jenže POSTUPNĚ malých porcí byli postupně porce miniaturní. Anorexii nemám, nehladovým, vychtlá nejsem (jen hubená-zhubla sem osm kilo), na to sem si totiž dávala pozor, ale spíš se mi vrátila ta psychická stránka nemoci. Ta mě nakonec tak vyčerpala (jelikož člověk se pak fakt na nic jinýho nesoustředí), že sem zašla za doktorkou na odběry (mám pocit, že přesně tohle tu už někdo taky psal) a zašla za psychiatričkou. Jelikož mi zmizel i menzes, mám za úkol přibrat natolik, až se mi zase objeví. A já chci přibrat (i když vychrtlá nejsem-spousta lidí mi řiká, že sem akorát, někteří že sem prej vychrtlá. Tak nevim-to se pak blbě přibírá). A hlavně mi to stejně nejde. Sice už jim víc, i sladkosti a bílý pečivo, kafe už si zase sladim :)) Jeden den jim normálně, a ten další se najim jako včra a je mi pak z toho tak blbě, že se jen silou vůle a strachem z dalších problému přinutim, abych si nestrčila prsty do krku. Jeden den jim normálně, další den snim deset kopečků zmrzliny. Ale nezvracim. To se jen pak vrátí všechny výčitky, proti kterejm v duchu bojuju argumenty, že stejně potřebuju přibrat. Chtěla bych, aby mě někdo naučil, jak správně jíst. nechci na to furt myslet, i když ty myšlenky se teď už netočí kolem toho, jestli ztloustnu nebo ne, ale kolem toho, jestli když sním tohle, jestli mi z toho nebyde blbě. Ale když na to nemyslim, tak se nekontroluju a přeženu to. Sem teď docela s psychikou v háji. Takže sem aspoň ráda, ža mám svoji mamku a kámošky (naštěstí se počet mých kámošů ani kámošek nesnížil-a já, aspoň když sem s nima, na jídlo vůbec nemyslím a mám chvíli oddech), kteří mě podporují,jak můžou a tak mi zbývá naděje, že se z toho zase vyhrabu jako poprvé a tentokrát už natrvalo a už s tim nikdy, nikdy nechci začít blbnout. Na počátku totiž pokáždé stálo mé pevně dané rozhodnutí, že zhubnu pár kilo a člověk ano nemusí hladovět, aby se mu zcvrkl žaludek tak jako mně, že když by si vzal sousto navíc, tak bude přejedený. A taky sem zapomněla napsat, co mě dostalo z tý první nemoci a díky čemu se nyní pomalu hrabu i z tý druhý-je to víra v Boha, v Ježíše. A vážně-pokaždý, když ho prosím o pomoc, přijde úleva a zlepší se to. Ale stejně jako poprvý to je boj, v němž je třeba vytrvat, ale boj, ve kterym Bůh opravdu pomáhá, i když většinou to není jednorázově. možná je tenhle konec takovou modlitbou za všechny, kteří touhle nemocí trpí. Mě už Bůh pomohl jednou a věřím mu i teď!