Jak dlouho

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,po přečtění několika příběhů jsem se rozhodla napsat i ten svůj,myslím si že se mi alespoń trochu uleví. Je mi 27let a s bulimií bojuji již 7let.Je to velmi nerovný boj a já zatím bohužel prohrávám. Vše začalo,když jsem byla jako dospívající dívka na škole,nepatřila jsem mezi oblíbené a ani mezi nejhezčí dívky a snad proto jsem byla samotářka a tiše záviděla těm krásným a štíhlím spolužačkám.Když šly ven já zůstala doma a četla jsem si knihy,při kterých jsem jedla a pomalu tloustla. Ve 20letech jsem se měla vdávat a v tu dobu byl pro mě zlomový bod.Byla jsem nešťastná,nejen proto že jsem věděla že můj nastávající není ten pravý,ale že nebudu dokonalá manželka a že nic nebude jak jsem si představovala.Tak jsem se jednou přejedla a po chvíli jsem šla zvracet a ejhle bylo mi fajn,nic mě netížilo žádné nervy z blížící se svatby TAk jsem se začala úmyslně přejídat a pak následně zvracet,takhle to trvalo 3měsice,než jsem si řekla dost a nejen že jsem zrušila svadbu,ale přestala jsem zvracet.Na čas byl pokoj,ale pak jsem poznala muže který byl o 14let starší a já se bezhlavě zamilovala,Byla jsem šťastná,do té doby než jsem poznala že má spoustu kamarádek kde chce být více než jen ten skvělý kamarád.V tu dobu mé sebevědomí nebylo na velké úrovni a tímhle zjišťením jěště více kleslo já do koloběhu jídla a zvracení spadla znova,tentokrát jsem zvracela 5krát za den.Po roce a půl jsme se rozešli.Kdy já jsem již 5měsíců navštěvovala psychiatričku,která mě dávala dohromady a která mě navrhla léčebnu v Kroměříží s které jsem se vrátila letos v únoru. V březnu jsem poznala mého přítele,který o mě ví vše i to že jsem bilímička,jsem šťasná že ho mám ale happy end se nekoná,zvracím dál,lžu jsem protivná.Ptám se jak dlouho to vydrží on a jak dlouho já???

STOP!NON STOP!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj vsechni kdo bloudí a zabloudili sem na tyhle stránky..pročetla jsem si tady pár příběhů a upně mě to vždycky vtáhne dovnitř,do světa tajemsví,bludů a tmy..sedim v práci a naproti mě se ostatní normálně baví a já mám pocit,jakobch byla schovaná do takové své ulity..tady s váma..je mi 24 a od 14 trpim ppp,začínalo to nevině..nikdy jsem nebyla vyhublá tak jako některý holky, a samo časy kdy nejvíc, mám v paměti jako nejštastnější..myslim že tohle tady ani nemusím vykládat..6 let trpim bulimií a někdy se bojim že už jí mám v kostech a nikdy se jí nezbavím,léčit už jsem se byla atd.pořád dokola,mám pocit že sluníčko pro mě nikdy nesvítí dost,že alkoholu a ani sexu nikdy není dost nato abych mohla říct `doprdele já jsem štastná`ale s tísnivim pocitem si představuju jaký by to bylo kdybych s jednoho krásného rána probudila a ona byla pryč,prostě by zmizela a už nevrátila,myslim že to by pro mě byla ta svoboda po který touží treba nějakej otrok…ani nevim proč to sem píšu,jen mám pocit,žeč tady mi někdo bude rozumět a nežádám rady jak se vyléčit,protože vím,že jesli to někdo dokáže je to součást jeho vlastní cesty a filozofie,která ale nikdy nemůže být univerzální..jen bych si třeba s někým ráda pokecala..spoustu pocitů,které tady popisujete jsou naprosto stejný s tím co zažívám,který už mě ani nepřekvapují ani nezaskočí,prostě jsou…jen jsem si myslela,že je ta chyba přímo součástí mojí osobnosti a né tolik týhle nemoci.tím nechci řícz,že by to bylo nějak pozitivní,jen mě to těší kvůli tomu,že za to fakt asi může..a možná by byly fuč,kdyby bulímie byla fuč..jenže nadruhou stranu by možná tyhle ppp ani nebyly,kdyby právě ty stavy a pocity tohle všechno nezpůsobovaly.začarovanej kruh…a já si fakt někdy myslim jako by tohle celý dělala nějaká vyšší síla.tak holky jestli máte někdo nějaký nápady nebo myšlenky,který by mohly přinést revoluci:-)tak pište a nebo pište i jinak…tak přeju co nejdelší pauzy mezi tím blivajzem a vubec.. zoufejte co nejmín..a ono se to jednou obrátí a bude fajn.honě síly! ps:někdy mi přijde docela vtipný,že na ulici potkávám spoustu holek co to maj a myslim,že je často poznám,někdy si sama pro sebe závistivě zasičim,že je někdo fakt hubenej..a řeknu si nojo je nosí si tady svoje hubený tělo,ale to co nosí uvnitř je fakt temný..jenže já nejsem tak hubená,protože bulimie mi tohle už nepřináší,takže jí závidím,že si ještě totálně nezesrala svojí vůli nebo cotoje..a zas mě to namotivuje a houdí ještě hloubejc do tý džuzny..možná čím je nás víc,tim víc se to šíří,protože navenek není vidět,co je potom za tím a jen nás svádí ta touha dokázat to,vypadat tak no noc koncim,byla jsem načapána….

S troškou do mlýna…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojte holky, setkávám se jak ve svojí práci, tak i v životě se spoustou velmi podobně potrefených holek, dokonce i kluků. Dalo by se říct, že jsem trošku deformovaná svým oborem, ale nutí mě to velmi k zamyšlení, zda vůbec existuje někdo normální. Jdu-li po ulici, koukám se kolem sebe na holky i kluky – hlavně -náctileté, pozoruji, jak oni sebe pozorují, jak se usilovně snaží vypadat dobře, jak v jejich lebčičkách koluje neustálá sebekontrola, zaměření na správné, sebevědomé a dokonalé působení na venek. Odhaduji, jak moc to toho či onoho trápí, jestli tam nebude nějaká forma ppp. Jak říkám, částečná deformace. Oj, působím tu jak stará matrona:-). Ne, jsem taky jedna z vás, i když už teda ne náctiletá, na začátku budu mít brzo trojku:-(, přesto některé způsoby myšlení se moc od doby dětství, mládí nezměnily. Zjišťuji, že normální vztah k vlastnímu tělu má asi málo lidí. A je zcela vedlejší, jak to působí „objektivně“ (štíhlý, tlustý, to je fuk) Taky blbnu. Asi ne ve smyslu takovém, jako vy, které tady píšete, jak jste na dně, nejíte, blijete. Takto si neubližuju, i když sklony k tomu mám. Jenom nestoupám na váhu, nedívám se do zrcadla. Nemiluju svoje tělo dostatečně. Proč? Protože mám pocit, že prostě nejsem dokonale stavěná, krásná. I když vím zcela určitě, že mnoho lidí si myslí pravý opak. I když vím, že srovnávání s ideály je úplná blbost. Je to příšerná sebestřednost, stydím se za to. Proč se všechno furt motá kolem těla a toho jak vypadá? Za takovéto myšlenky bych si nafackovala, když se potkám s lidmi, kteří třeba nemají nohy, nebo mají popálený obličej z děctví nebo… Ale já jsem vlastně chtěla napsat spíš nějaké povzbuzení. Třeba co pomáhá – samozřejmě láska na prvním místě. Ale otevřít se pro lásku, připravit se vnitřně, není vůbec jednoduché. Někdo vás sice může milovat celým srdcem, ale když ho otrávíte vlastní sebenenávistí, nedokáže tomu dlouho vzdorovat. Můj první kluk mě upozornil na špeky, o kterých jsem do té doby nevěděla (byla jsem spíš hubená, 18 let mi bylo). Za pár let jsem si k sobě přitáhla dalšího takového jedince. Opět špeky. To už jsem si říkala, že buď přitahuju furt ty stejné blbečky, nebo jsem mu svou obavou z toho, aby mi to neříkal, nějakým myšlenkovým pochodem vnukla právě to, aby mi to říkal. Ani jeden nebyl normální a láskyplný. Upozorňuji, že jsem dost vysportovaná, mám pěknou štíhlou postavu, jím zdravě, jsem vegetarián – není to moje chlouba, jen to konstatuju. Je opravdu těžké začít si po takovýchto zkušenostech myslet něco lepšího. A to i přesto, že můj současný kluk mě skutečně miluje celou, líbím se mu taková jaká jsem. Záchvaty mojeho (pouze psychického) blbnutí po jeho boku téměř nenastávají. Okolní lidi vidím skoro vždycky v tom lepším světle – to jak vypadají mi skoro vždy připadá krásné a dokonalé, jen na sebe tak nepohlížím. Ráda si prohlížím různé „nedokonalé“ typy lidí. Vždy po chvilce koukání a hlavně, vyzařuje-li z nich něco pěkného, si uvědomuju, jak jsou krásní a jak jejich tvary jsou dokonalé. Vnímání takto funguje. Na sto honů vycítím když z holky jinak krásné vyzařuje nějaký zádrhel. Taková se mi prostě namůže zamlouvat, to jak vypadá, i když by se mi to mohlo líbít, není pro mě důležité. (nebojte, nejsem na holky:-)) Už jsem vás asi uspala, tak jenom bonbónek na závěr, úryvek z jedné populistické knížečky: „Co odrazuje ženy na chlapech: když jsou muži po vašem boku posedlí vlastním tělem. Znáte ten typ, dámy. Nepřetržitě hledí do zrcadla, otáčí se ze strany na stranu, aby dosáhl lepšího pohledu na své vlasy, bicepsy, prdelku. Jestliže si někam spolu vyrazíte, soustředí se víc na obdivování sebe sama, než aby si všímal vás. Neustále cvičí, chodí do posilovny, nebo má nářadí doma. Po litrech pije nejnovější proteinový nápoj, pozorně sleduje novinky v životosprávě. Pro koho to všechno dělá? Pro vás? Kdepak, dělá to pro sebe! Pánové, možná je to pro vás překvapení, ale muži posedlí vlastním tělem ženy naprosto odrazují. Nahání nám to husí kůži. Je to možná tím, že jste tolik zahledění do sebne, snad je to pocitem, že jsme jenom doplněk vaší dokonalosti. Jednou jsem s takovým mužem chodila. Strávil mnohem víc času přemýšlením o svém vzhledu než o mně. Technicky vzato měl nádherné tělo, pěstoval si svaly zvedáním činek, takže splňoval představu mužského idolu. Stala se ale podivná věc, po jisté době mi přestal připadat přitažlivý. Něco v jeho posedlosti mi nedovolovalo, aby se mi líbil. Uplynulo několik let a já se zamilovala do skvělého muže, který byl pravý opak krále posiloven. Nestaral se o to, jak vypadá, a ačkoli se zajímal o své zdraví, neposuzoval se podle fyzického vzhledu. Můj bývalý partner by byl šokovaný, kdyby se dozvěděl, že považuji takového muže za sexuálně přitažlivějšího než byl on. Byla to ovšem pravda, protože tělo mého nového partnera zkrásnělo mojí láskou.“ Dámy, připomíná vám to něco? Loučím se s vámi. Pokud jste dočetli až sem, smekám.

Je to ještě horší

/0 Komentáře/v /přidal

Cauky holky (i kluci)psala jsem sem asi tak před třemi měsíci. Od té doby se toho celkem dost změnilo. Jelikož já o svých problémech nerada mluvim, tak o nich aspoň napíšu, tak se mi trochu uleví. Od té doby jsem byla „donucena“ to říci své kámošce, která si myslela, že časem něco takovýho asi přijde. Pomáhá mi, i když po příchodu dom zbouchám vše na co přijdu, i když to ani nechci, ale prostě to do mě začne padat a já to pak musim vzít přes záchod. Tento stav, kdy pravidelně zvracim trvá asi měsíc. Předtim jsem zvracela tak 1-2x do týdne. Se zvracením sem začala kvůli antikoncepci, jelikož mi doktorka řekla, že přiberu max. 1,2 kila no a z těch dvou kilo bylo asi tak 12. V té chvíli sem si řekla, tak takhle to nepude. Omezila sem jídlo, někdy ho i vyzvracela a začala sportovat, jak blázen. Během 4 měsíců bylo vše dole i něco navíc. Celkem sem zhubla okolo 15 kilo.(takže teď meřim 165cm a vážim kolem 50kg) ale mně to nestačilo. Když sem měla těch několik kil navíc, tak sem si říkala, jak sem blbá, že sem si myslela, jak sem byla tlustá a že mi stačí zhubnout tak aspoň 7. No a teď když je to dole, tak si zas myslim, že sem pořád tlustá. V poslední době sem hrozně náladová. Je mi vcelku dobře a z ničeho nic mě všichni štvou. Taky začínám uvažovat o psychologovi, jelikož mě tento stav, jaký právě zažívám nebaví. Chtěla bych být normální holka, která si užívá života a ne ta, která tráví 20 hodin denně myšlenkama na jídlo a na to, jak vypadá. Byla bych ráda, kdyby se mi ozval i někdo, kdo má nějaké zkušenosti s psychology. Můžete se mi ozvat na meil lucyra@seznam.cz . Budu ráda, když se mi ozvete a taky držim všem takovým, jako sem já palečky, abysme to zvládly a vyhrabaly se z toho. Je přece mnohem hezčích věcí na světě než se pořád zabývat tím debilním jídlem. Já vim ono se to kecá, ale hůř dělá. Tak hodně štěstí 🙂 Lucy

valka s jidlem

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, dnes jsem se dostala poprve na internetove stranky ppp a tvuj pribeh je mi opravdu hodne povedomi. Ve 12 jsem merila 150 cm a vazila 60 kg. K tomu silne bryle a same jednicky = velke problemy. Do 18 jsem se vytahla na 170 cm, ale vaha se vysplhala az pres 85 kg. Protoze zpivam operu, mela jsem nuz na krku a za rok a pul zhubla na 60 kg. Byla jsem statna a me denni menu vypadalo na zeleninu, ovoce, jogurt (vitalinea) a sem tam dusena ryba. Vsichni me chvalili, jak mi to slusi. Pak jsem ale zacala mit problemy udrzet si svuj omezeny jidelnicek. Dostavala jsem chute na zmrzlinu, cokoladu, sladke pecivo atd. Tak to vypadalo tak, ze jsem se drzela a pak snedla najednou kilo zmrzliny a zajedla to kolacema. Nikdy jsem nezvracela. Jen jsem potom zahajila dalsi hladovku. Takto jsem se po dalsim pul roce dostala na 75 kilo. Pripadam si hnusne tlusta, chtela bych vazit aspon 65 kilo, coz je na 170 cm normalni, aspon podle tabulek. Vzdy kdyz zahajim nejakou dietu, vydrzim to nejvyse tyden a pak zacnu s prejidanim. Uz nevim jak dal, protoze potrebuji byt hubena, abych na sebe dostala divadelni kostymy. Ma nekdo podobnou zkusenost, poradi, jak z toho ven? Diky moc.

Majka

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojte Princesse, Angel, Sarah, Jitko, Barborko, Báro, Zdeničko, Monko.. Na tyto stránky chodím už nějaký pátek a dnes jsem se rozhodla, že se s vámi rozloučím! A musím vám říct proč.. Když jsem sem přišla, vážila jsem skoro 41 kg a problémy s jídlem jsem měla už čtvrtý rok a byla jsem opravdu na dně a vy všechny jste mi hrozně pomohly, radily jste mi, jak jíst, chválily jste mi jídelníčky, nebo jste mi za ně vynadaly. Rozhodla jsem se, že s tím skoncuju, ale ukázalo, že to není tak snadné jak se zdá. Hrozně jsem chtěla, ale nedařilo se mi to, tak jsem začala lhát. Lhala jsem vám, že jsem přibrala nějakých 6 kilo, ale byla to sotva kila dvě. Byla jsem zbabělá, hloupá a stydím se teď sama před sebou! Nedokázala jsem vám říct pravdu i proto, že jsem taky lhala sama sobě!! Podařilo se mi samu sebe přesvědčit, že jsem v pořádku a přitom to nebyla pravda. Ale před dvěma dny se stalo něco strašně zvláštního, pohltila mě šílená deprese, nepředstavitelná úzkost a já jsem najednou věděla, že to všechno musím říct svému příteli, i když jsem mu to nikdy v životě říct nechtěla. Ale musela jsem, tak jsem mu napsala dopis, ve kterém jsem mu vylíčila své bývalé problémy, ale tvrdila jsem mu, že už jsem v pořádku a opravdu jsem si to myslela. Pochopil to, ale mě se neulevilo, naopak mi bylo ještě hůř a najednou se začali vynořovat další a další věci, které jsem mu zamlčela a nějaká neznámá síla mě nutila k tomu, abych mu to všechno říkala. A jak jsem mu odkrývala jednu pravdu za druhou, tak jsem najednou pochopila. Byl to okamžik, na který nikdy nezapomenu. Najednou se mi po těle rozlilo zvláštní teplo, úzkost zmizela a já jsem najednou věděla, co se děje, v čem je problém. Pochopila jsem, že nejsem v pořádku, ale že si to stále nalhávám, že jsem to potlačila někam do podvědomí a teď ten pohár přetekl a já jsem si to konečně dokázala přiznat! Uvědomila jsem si, že dělám všechno špatně a stále se to snažím před sebou ospravedlňovat. Tvrdím sama sobě, že je normální jíst 2 rohlíky denně, že je normální se stále pozorovat v zrcadle, jestli nepřibírám, že je normální vážit se 5x denně a vyhýbat se akcím s kamarády jenom proto, že se tam bude jíst. Ale teď už vím, že to normální není!! Napsala jsem si takový seznam, co je a co není v jídle v pohodě a začnu podle něj jíst a žít 🙂 Vím, že poprvé v životě jsem připravená na to se opravdu, jednou provždy vyléčit!! Jsem připravená přibrat a nemít z toho výčitky, jsem připravená na to, chodit několikrát týdně na obědy a jsem odhodlaná přestat lhát sobě i ostatním kvůli jídlu – už nikdy nebudu jídlo vyhazovat, schovávat, vymýšlet si.. Vím, že to nebude tak snadné, jak se mi to zdá teď, ale věřím si! Dělám to i pro svého přítele, pro naše budoucí miminko a hlavně sama pro SEBE!! Chci začít úplně znova, od začátku a proto se s vámi musím rozloučit. Nemůžu chodit na tyto stránky, pokud se od toho chci jednou pro vždy odpoutat. Chci vám strašně moc poděkovat za všechno, co jste pro mě udělaly a chci vás poprosit za odpuštění. Nevím, jestli mi to odpustit můžete a pokud ne, chápu to. Všem vám přeji mnoho štěstí v boji s PPP a upřímně věřím, že to dokážeme – VY i JÁ. Možná se tady jednou objevím, ale tentokrát to bude tehdy, až to bude opravdu za mnou.. Ať vám sluníčko svítí na cestě životem, mám vás všechny moc ráda!!! Majka

Jedna z mnoha..

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky.. Na tyhle stranky chodim kazdy tyden. A kdyz si tak procitam Vase pribehy, tak je mi z toho do breku a chtela bych se s Vami podelit o svy krusny zazitky a zkusenosti s ppp. S bulimii bojuji jiz 6 rokem. Ani nevim v ktery okamzik to presne zacalo. Nikdy jsem nebyla tlusta, ale uz na zakladni skole jsem byla tak trochu zakulacenejsi. Ale v ty dobe jsem si s tim hlavu nelamala. Na stredni uz jsem se docela zacala zajimat o to jak vypadam a to vlastne trva az do dneska. Bohuzel, je to az chorobna zavislost. Zhruba v 18 jsem zkousela poprve zvracet. Nedokazala jsem prestat jist, tak jsem se prejidala. A abych ulehcila svymu zaludku i svedomi, tak jsem to proste ze sebe musela vsechno dostat. Proste ten kolotoc, jaky vsechny dobre znate. Dneska je mi skoro 24 a jsem z toho vseho unavena. Mam skvelou praci, uzasnyho a krasnyho pritele, docela pohodovy rodice, nejlepsi segru na svete, spoustu pratel. Tak nevim, proc to vlastne delam:-) Uz asi 3 tydny jsem ve stavu naznacujici anorexii. Prestala jsem den ze dne proste jist. Za den snim pouze jedno jablko a max. musli tycinku. Tot vse. Casto je mi spatne a na omdleni. Jediny komu jsem se sverila je muj pritel. Ten bydli v Brne, takze me nemuze hlidat. Na jednu stranu jsem rada, ale na druhou ne. Jist jsem prestala vlastne hlavne kvuli nemu. On me do toho nenuti, miluje me takovou jaka jsem. Ale pokazde, kdyz si vzpomenu na jeho bejvalky, tak si pripadam hrozne oskliva a tlusta. On tohle netusi a ja mu nejsem schopna to rict. Mivam posledni dobou hodne uzkostlive stavy a deprese, rozbreci me uplne malickosti. Nevim, jak z toho ven. Porad si rikam, ze az budu mit tech 50 kg, tak budu uplne stastna. Ale je to vubec mozny, byt absolutne stastna:-)Dokud nezacnu mit rada svoje telo, tak se to nespravi. Holky, pokud nektera budete chtit se podelit o sve problemy nebo jen tak pokecat, tak mi klidne napiste na: cervencovaholka@centrum.cz. Budu moc rada. Mejte se krasne a drzte se!!!

Soupeř bulimie

/0 Komentáře/v /přidal

Dlouho jsem se rozmyšlela zda napsat svůj příběh.A až dnešní nálet na ledničku a následné zvracení mě přesvědčil,že se podělím o můj příběh, já a bulimie.Vše začalo před 7roky,kdy jsem měla před svatbou a já začala hubnout,ale to nešlo,tak jsem se začala přejídat a následně zvracet.Snad to bylo ze vzetku,že mi nejde zhubnout a snad i proto že jsem věděla že to není ten pravý.Po zrušení svatby jsem měla období kdy jsem toho nechala a ani nevím jak.A pak byl zlom.Před dvěma roky jsem se seznámila s bývalým partnerem,který byl o 14let starší a já do kolotoče jídla a zvracení spadla znovu.Náš vztah jsem nezachránila,ale sama sabe ano.Jsou to 4 měsíce,co jsem se vrátila z léčebny a 2 měsíce co mám nového přítele.Ví o mé nemoci a snaží se mi pomáhat.Ale já mám strach že vztah pokazím a opět jsem začala zvracet.Bulimie je silný soupeř,ale věřím že jí porazím pomocí, partnera,lékařky a svojí vůlí.

Co je ještě v

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím všechny zbloudilé čtenáře, chtěla jsem se tady s někým poradit. Já sice nemám PPP, ale mám obavy o svojí kamarádku.. Budou to asi tři roky, co se odstěhovala z Prahy do Chrudimi u Pardubic. Přesto je to stále ta nej kámoška, jakou si můžete přát. Od té doby začala kouřit – vždyť víte, jak to chodí na vesnicích.. Začala také pít. Než se odstěhovala, byla spíš taková stydlivá a teď má za sebou dva vztahy. I když je jí jenom 15 a někdo by si mohl myslet, že takové vztahy v 15ti jsou primitivní. Měla prvního kluka a ten se s ní rozešel. A teď i druhý. Nevím, jestli je to podmíněno i tím, že příliš nejí, ale ona už tak před měsícem (tedy tvrdí, že před měsícem) postupně přestávala normálně jíst. Totiž, podle toho, co berete jako normu. Berte to tak, dřív by snědla i polovinu pizzy, dnes by nesnědla ani jeden trojúhelníček. Vysvětlovala mi, že nesnídá – po snídani jí je blbě, takže ani pře obědem nesvačí. Pak přestala i obědvat (nebo jí velmi málo, no umíte si to představit) protože po obědě je jí vždycky ještě víc blbě, většinou ani nemá nějakou odpolední svačinu a když má, tak už asi nevečeří či naopak. Dá si prý třeba bílý jogurt s piškoty, jenomže teď jí prý přestaly ty piškoty chutnat, takže sní tak maximálně bílý jogurt a k večeři má pak jenom kousek chleba nebo jiného pečiva – když jsem tam byla přes víkend, nic jiného večer nejedla, jestli vůbec. Váží 54 kg a měří asi 167 cm. Nevypadá anorekticky, je tak nějak normálně štíhlá, akorát břicho má podle mě moc vyhublé. Má ho hubené asi o centimetr dolů, než jsou pánevní kosti. Dělá mi starosti. Teď je v normě, ale co když za pár dní nebude??? Při tom, co za den sní, se pak nalačno napije alkoholu a je úplně na šrot (to už jsem s ní zažila, je to hrůza). Nemá vůbec pestrou stravu a třeba zeleninu vůbec nekopujou, protože je tam docela drahá (nechápu). Bude to ale asi i psychické. Říkala mi totiž, že jednou celý den nejedla a pak si dala housku s něčím a ještě něco podobného a máma jí řekla, že prý moc jí a od té doby – že neví proč – ale že jí hrozně málo a ani jí nic nechutná, nemá nikdy chuť ani na čokoládu, kterou měla dřív ráda. Dřív si občas dávala na hlad žvýkačku, dnes si tomu dá cigáro. Tvrdí, že cigarety poničí orgány až tak po dvaceti letech a že tudíž pro ni nejsou až tak závadné. To si rozhodně nemyslím. Fajn, dost trpěla kvůli tomu rozchodu (s tím klukem se dokonce i vyspala a tvrdila, jak je úžasné, že mu může ve všem důvěřovat atd.). Prý pořád brečela a ještě navíc – nepochybně (když jsem u ní byla, ověřila jsem si to) utěšovala svou bolest pitím atd atd. PROSÍM PORAĎTĚ MI, JAK JÍ MŮŽU POMOCT. HLAVNĚ S TÍM JÍDLEM!!!!

Známá písnička

/0 Komentáře/v /přidal

Je to už delší doba co jsem se neozvala. Říkám si, zda je to dobré či ne, ale asi bych sem nepsala, kdybych zase nepotřebovala pomoc! Možná pomoc, možná pochopení nebo útěchu. Sama nevím. Stále věřím a doufám v to, že tady jednou napíšu příběh poslední, v dobrém slova smyslu. Například pod názvem: Vzala mi moc, ale já přežila! Nebo: Je silná, ale já jsem silnější! Tou onou myslím bulimii, která ne a ne se unavit. Jenže já už unavená jsem, snad proto za pár dní už po třetí budu zkoušet najít novou cestu a uzdravit se. Bude to dlouhá a trnitá cesta, ale já se nedám! Vzala mi hodně, nic už nemám, proto jsem na řadě teď já! Buď žít a být šťastná nebo vzdát se a jít s ní kam ona chce, vyčerpaná, nemohoucí, poražená! Je to dilema, ale musím chtít. Mám poslední šanci a nesmím se jí vzdát. Říkáte si proč poslední šanci? Protože se už po třetí budu pokoušet vzdát se této nemoci a znova nabít energii pro další život. Snad se mi to podaří. Drží se mě zuby nehty a já stále přemýšlím zda selhávám já nebo věci okolo mě, ale vždy přijdu na to, že selhávám jen já, nikdo jiný! Jsem odporná a nechutná, nenávidím se při každé myšlence na jídlo, takže stále! Nemůžu se na sebe podívat do zrcadla, na to sádlo, které je všude a je jak noční můra! Nemůžu se ho zbavit, stejně tak, jako oné bulimie. Abych Vám to trochu osvětlila. Za týden jedu do léčebny, pokoušet svůj osud. Minulý týden jsem díkybohu úspěšně odmaturovala a naivně si myslela, že teď budu za vodou. Ale všechno je jinak! Chybí mi kamarádky a třídní, chybí mi atmosféra školy a vůbec všechno, co se školou souviselo. Ve škole mě nad vodou držely kamarádky, měla jsem v nich velikou oporu a pochopení. Přišla jsem o to, tak jako v poslední době přicházím o všechno. Doma pochopení nemám, mamka mi stále vmetává do tváře, jak jsem všechno zkazila a asi má pravdu. Snaží se mi pomoci, ale nechápe to a to je velká překážka mezi námi, ale já to chápu. Nevěří mi v ničem, podezírá mě s věcí, které jsou bohužel pravda. S užíváním diuretik, projímadel a zvracením. Ví, že zvracím, ale netuší, že někdy i 6 x denně. Maminko promiň, promiň, že jsem to, co jsem ? vůbec nic!!! Promiň, že jsem Tě zklamala, není to Tvá vina. Ubližuji všem v okolí, a proto si nic dobrého nezasloužím. Holky zvládneme to, bude to těžké, ale ne tak těžké, abychom to neunesli, s tím velkým břemenem s ještě větším ? Bé ? se taháme už dlouho, ale máme okolo lidi, kteří se i přes naše neúspěchy a nesplnitelné sliby snaží pomoci. Děkuji, že jsem se opět mohla svěřit, tak snad někdy naposled pod názvem: VZALA MI MOC, ALE JÁ PŘEŽILA:-)