Archive for category: Můj příběh

Ahoj všem Tak se znovu ozývám… je to sice více než půlrok co jsem tu nebyla, ale dnes mám opět důvod tyto stránky navštívit. Asi bych se mohla tedy trochu připomenou – před rokem, před prázdninama, jsem začla hodně snižovat svuj denní příjem jídla, až jsem se omezila tak na 400 kalorií denně, někdy třeba jen 100. Z 60 kg jsem zhubla na 56kg. Ke konci prázdnin až do Vánoc jsem zvracela veškeré jídlo co jsem snědla – z anorexie bulimičkou – a svou váhu (při 165cm) jsem snížila na 53kg. Pak jsem si řekla dost, měla jsem kvuli tomu velmi zničené zuby, začala víc sportovat ale jedla normálně… tedy normálně – jsem veganka, takže podle toho… nijak jsem se však neomezovala. Asi před třemi mesíci jsem si řekla, že bych se sebou zas měla něco dělat. Váha se mi postupně vyšplhala zas na 60kg. Každý den jsem si říkala, že druhý den budu držet dietu, že dnes si tedy ještě mohu dát toto a toto – většinou šlo o velmi kalorická jídla… ale říkala jsem si, že druhý den, když začnu s dietou, vše zase shodím…. samozřejmě jsem to každý den oddalovala a váha se přehoupla až na hrůzných 65kg (stále jen 165 cm) Ale před čtyřimi dny jsem si už konečně řekla opravdové STOP! Za dvy týdny jsou prázdniny a já se začnu ukazovat v plavkách s tímto nákladem tuku? To v žádném případě. Asi bych také měla podotknout, že na Silvestra jsem se poznala s úžasným klukem, mým nynějším přítelem. Jemu má váha vůbec nevadí, myslím že se mu to i líbí, ale on sám je hubený až běda (55kg/175cm). Jednou podotkl, že by mě miloval, i kdybych byla hubená jako on. Nevím, zda to myslel tak, že by mu to nevadilo, ale má nynější váha se mu líbí mnohem více, nebo tak, že tato váha je dobrý, ale kdybych zhubla tak by to vůbec nevadilo, ba naopak. No ale zpět. Prostě jsme se rozhodla zhubnout a to jakýmkoliv způsobem, kromě zvracení. Již čtvrtý den držím hladovku. A ted bych asi měla říci jak to začalo. Ve škole na obědy kvuli vaganismu nechodím, snídaně nestíhám, takže své první jídlo jím až doma, někdy kolem druhé hodiny. To si vařím sama. Pak po celý den uždibuji různé ovoce a k večeři si dávám polívku… Jenže před třema dnama jsem se vrátila domů a rovnou zasedla k počítači, chvíli chatovala a pak se učila. ANjednou byl večer a já šla spát – tudíž jsem celý den nejedla. Když jsem si vše druhý en uvědomila, chtěla jsem v hladovce pokračovat a tak jsem se prostě ovládla a jen pila – za den asi litr džusu. Musím konstatovat, že hlad nepocituji ani ted, již čtvrtý den. Za ty tři a půl dne jsem ze 64,4 kg zhubla na 61,1 kg. Tři kila a něco za tři dny… V pondělí odjíždím na SvP, takže má hladovka bude trvat maximálně do té doby – tedy asi pět dní. Ráda bych ještě zhubla na 60kg. Od školy v přírodě si také slibju nějaké to kilo dolů. Vzhledem ke každodením procházkám co se tam budou pořádat, soutěžím v běhu a malému příjmu potravin, bych se domu chtěla vrátát tak asi se 57-58 kg. Doma pak další dva týdny držet hladovku, při čemž bych klidně těch 50kg mohla dosáhnout…. nechci znovu spadnout do anorexie nebo bulimie, to v žádném případě! Po získání mé vytoužené váhy (45-50kg) zase začnu jídlo pomalu jíst, po malých porcích postupně přidáávat, hodně sportovat, dokud nebudu moct jíst tak nějak normálně. Občas si třeba dám i to sladké. Nebudu hysterčit když přiberu jedno kilo, jen se ho pokusím nějak šetrně (hladovkou už ne) zas dát dolu, třeba sprotem. Nechci aby mě tu považovali za PPP nemocnou, z toho jsme se už jakž takž dostala, ačkoliv obvčas na zvracení ještě myslím. Nehodlám už tomu však nikdy propadnout. Po SvP se vám zas ozvu a uvidíme, jak na tom budu s váhou 🙂 Lucka

Ahoj, psala jsem sem už víckrát, ale mnohé se stihlo změnit. Všechno se zdálo být tak v pořádku – všech 12kg, co jsem zhubla za svou bulimičskou éru, zase nahoře, žádná bolest v břiše, projímadla, zvracení, ani špatné svědomí, na jídlo ani pomyšlení… Menstruace… spousta kamarádů… A nevím proč a kde se to vzalo, ale pomalu cítím, jaxe všechno začíná vracet. 🙁 nejdřív ve snech, kde jsem kynula jako knedlík, takže jsem se probouzela s tím vtíravím pocitem zhnusení, a ten mi pomalu utkvívá v hlavě i přes celý dlouhý den. Bojovala jsem proti těm myšlenkám, jenže; včera se to stalo. Záchvat přežrání. Po víc jak měsíci. nebo dokonce dvou. Zvracela jsem asi hodinu v kuse, a ze začátku totálně nedobrovalně. Teď je mi nic. Vidím tu propast, jaxe do ní zase nenávratně řítím. Chvilkami jsem při smyslech a peru se s tím, ale není to nic platné! Já nechci! Je to věčná válka v mojí hlavě! Věřila jsem, že s tím jde skončit, ale jde? skutečně? A JAK???

holky, nešilte! to já bych měla, měřím 162 a vážím 58 a jsem prase! kéž bych Vám mohla napsat já, že vážím padesát… nikam nechodím, sstrašně moc se stydím! všichni okolo mě hubnou, kamarádky, v televizi a vy.. před týdnem jsem začala zvracet… cítím se slabá, dělá se mi po tom vyrážka na obličeji/ praskaji žilky/ ,jsem ošklivá, smrdí mi ruce.. ale zvracím dál, vtáhly jste mě do toho vy, lidi okolo co jste hubení, ale já budu taky! už se těším až si koupím nový rifle a odhalím plochý bříško!! já už chci být hubená, chci chci sestra je a já ne, proč? nechci zvracet ale to jídlo? nikdo to neví, naši by mě asi zabili… takovou hloupost dělat, já vím, že nendělám dobře, ale jak jinak. … Help me, please!

Som uplne na dne.Trva to uz rok.Striedaju sa u mna obdobia ked sa neustale prezieram a obdobia,ked nejem nic,pijem len vodu.Moja vaha sa pohybuje v rozmezi 20 kilogramov.Momentalne vazim 70 pri vyske 180.Moja najnizsia vaha bola 49 presne pred rokom.Poviete si,ze pri vyske 180 je vaha 70 kil v poriadku,lenze moja normalna vaha,ked som nebola v anorektickom obdobi bola 60 kilogramov.Potom som sa chcela stat modelkou,za tri mesiace som schudla 3 kila,to som totiz chudla rozumne.Vsetko sa to zmenila,ked som v jednom zenskom casopise objavila recept na zazracnu polievku vdaka ktorej som mala byt za tyzden o 7 kil lahsia.Samozrejme chcela som to skusit,zdalo sa mi to super,tak rychlo schudnut.Ocko mi teda uvaril polievku,aj napriek tomu,ze vedel o tom o aku polievku sa jedna.Rodicia na tom nevideli nic zle.Polievka mi vsak vobec nechutila,tak som ju asi po dvoch dnoch prestala jest a jedla som len predpisane potraviny na kazdy den,a to tak,ze som jedla mini porciu na ranajky,v skole som nejedla a dokonca ani nepila nic,ked som prisla zo skoly,tak som zjedla zase svoju mini porciu,bud to bolo ovocie alebo zelenina,veci ako maso alebo mlieko som samozrejme vynechala,radsej som nic nejedla.a Vecer som zjedla poslednu mini porciu,bola som vsak strasne hladna,aby som nemusela viac jest chodila som spavat okolo siedmej-osmej vecer.Rodicia si to vysvetlovali tal,ze som unavena zo skoly.Za prvy tyzden som schudla 4 kila,takze som uz vazila 53,to sa mi zdalo este vela,utvrdila som sa v tom aj v obchode,kde som si skusala dzinsy-38 a nezapla som gombik.Co na tom,ze stare dzinsy mi boli uplne volne,vsimla si to aj mama,ale len podotkla,ze som nejako vela schudla.Druhy tyzden som teda zhodila dalsie 4 kila,chcela som este viac,ale uz som nevladala dalej chudnut,nedokazala som sa poriadne sustredit na ucenie…tak som sa rozhodla,ze si 49 kil udrzim,jedla som len light jogurty bez cukru,ovocie,zeleninu,obcas nejake to celozrnne pecivo,dokonca som jedla aj maso-chudu morcaciu a kuraciu sunku alebo ryby,sladkosti som uplne odmietala,obcas som si dopriala nejaku musli tycinku alebo dia sladkost.Stala sa zo mna hotova odbornicka na stravovanie-kazdeho som karhala a kritizovala,ked jedol nieco nezdrave.Rodicia sa mi plne prisposobili a kupovali mi len to.co som im povedala,bola som stasta…ale za aku cenu,uplne som stratila menzes,stale mi bola zima,bolela ma hlava,casto sa mi zahmlievalo pred ocami,asi dvakrat som aj odpadla,o tom nastastie mikto nevedel.Nakupila som si vela noveho oblecenia,ale vobec som ho nenosila.Obliekala som si stare veci,ktore na mne nechutne vyseli.Raz….pokracovanie nabuduce

Ahoj holky, už je to docela dávno co jsem do téhle rubriky psala svůj příběh. Nebylo to na nic. Nevadí. Dneska jsem na něco přišla, vymyslela jsem to svojí přemýšlivou hlavinkou, kterou mi tolik lidí vyčítá. Mám teď hodně času přemýšlet. Simuluji nemoc a právě v této době se nacházím v asi nejhorší fázi bulimie. Jenže si myslim, že chce-li se člověk z nějaké nesnáze (dost křehce řečeno o bulimii že?) dostat, musí se dostat až nanaprosté dno, protože teprve odtud se může odrazit. Takže jsem vlastně ráda. A na co jsem tedy přišla? Čím je pro mě bulimie, jak napovídá název tohoto článku. Všechny se jistě shodneme, že bulimie je problém. A TO JE ONO! Pro mě je to problém, který si můžu a musím řešit sama. Ostatní problémy? Řeší je za mě rodiče, přesněji matka a nevlastní otec. Takže bulča je vynikající prostředek jak si neustále dokazovat, že si nějaký problém řeším opravdu sama, nikdo o tom neví! Proto mě pořád baví prohrávat s ní a zase znovu a znovu začínat bojovat a řešit problém zvaný PPP. Než jsem s touhle bláznivou zálibou přišla do kontaktu, závodně jsem běhala. Vyhublá na kost. Chodila jsem na VOŠ, prospívala bez problémů. Doma vše jak má být. Jediný problém, který jsem řešila byl, jestli uběhnu kilometr za 3:45 nebo 4:00 a řešila jsem ho sama!!!! Parádní pocit. Doma jsem téměř nebyla a rodiče mým starostem nerozuměli, takže mi ani do ničeho zasahovat nemohli. Pak ale skončila škola a já se musela zapojit do běžného dospěláckého života, sehnat si práci, bydlení a solidního chlapa. A OUHA. Problémy. Naši mi dost a dost pomohli. Našli mi práci, pomohli mi s bydlením a můj nevlastní otec mě seznámil s mým tehdejším přítelem a později se zasloužil o to, že jsem ho dokázala opustit. A jak jsem se cítila? Neměla jsem žádné starosti, protže je za mě vyřešili rodiče. Naprostý pocit méněcennosti a neschopnosti. A tak jsem pomalu ale jistě problém hledat začala. A tak jsem si našla. Bojuji s ním už 3 rok. Nic moc oproti ostatním dívkám co sem píšou, ale na mě slušný výkon. Ještě bych asi měla napsat, že to že nechávám rodiče řešit mé problémy, není jejich chyba. Je to má chyba. Já se nechám! Jenže v naší rodině je to ještě trochu komplikovanější, protože jak jsem výše uvedla, že doma bylo vše v pořádku, nezůstalo to tak napořád. Přišlo to jako rána z čistého nebe. Bráška spáchal sebevraždu. Oběsil se na smetišti. Proč? Pocit méněcennosti a neschopnosti. Neodvažuju se ani přemýšlet nad tím, jestli v jeho případě hráli rodiče tutéž úlohu jako u mě. Co jeho smrt znamenala znamenalo pro mě? Trochu egoistická úvaha, ale přece jen se nad tím musím zamyslet. Především obrovskoku ztrátu. Matka měla najednou nával starostlivosti a péče o mě. Vždyť už jsem jediná kdo jí zůstal. A já? Nechala jsem ji, už si toho tolik protrpěla, tak proč by nemohla mít dobrý pocit z toho, že něco dělá pro svou dceru, když to neudělala pro svého syna. Jenže není to právě úplný opak toho co potřeboval můj bratr a co právě nyní potřebuji já? Přes veškeré mé úvahy nad tím, co může nebo nemůže za moji bulimii. Chtěla bych vám holky říci svůj názor na „náš problém“. MYSLÍM, ŽE JE MNOHEM PERSPEKTIVNĚJŠÍ A ÚČINNĚJŠÍ SE SOUSTŘEDIT NA TO, JAK S NÍM BOJOVAT, NEŽ NA TO CO HO ZPŮSOBUJE. Trochu nudný článek, pro některé dívky které zde hledají návod jak začít bulimii nebo návod jak zhubnout co nejdříve a co nejdrastičtěji, ale pevně věřím, že alespoň nějakou dušičku přiměl zamyslet se nad tím, v čem by asi tak mohl být „její problém“ Mějte se krásně kočky a krásné léto přeje Lidka