Archive for category: Můj příběh

Ahoj Tak sakra proč?Proč existuje takové svinstvo jako anorexie,bulimie a takovéhle problémy?Sama sebe jsem se na tohle ptala snad tisíckrát.Holky(kluci)proč tohle děláme?Vždyt je to úplně zbytečný marnění života,co z něj máme,když půlku života strávíme jako trosky ,které ničí samy sebe?Život je přece o něčem úplně jinym.Je o tom abysme si užili NE přežili!To znamená,že se ráno probudíme,najíme,ůplně v pohodě,ani se nepozastavíme nad tím,že je jídlo špatný,nebudeme přemýšlet o tom ,kolik má kalorií,kolik tuku,kolik můžeme sníst,abysme náhodou nepřibrali.Nebudeme bojovat samy ze sebou nad touhou se přežrat a zvracet,nebudeme prostě jídlo brát jako něco co milujeme(přiznejme si to otevřeně)ale zároven si ho odepíráme,jednoduše řečeno,sníme tolik,kolik samy chceme.Jsme přece svobodní lidi,my samy si rozhodujeme o svém životě,my samy si udáváme směr ,kterým se chceme vydat,je to náš život,nikdo nám nemůže bránit v tom abysme si ho zničili,ničíme si ho samy,ůplně nesmyslně,kvůli takové kravině,jako je vzhled,copak je tohle důležité?Není,a vy to víte,i já to vím.Mnohem důležitější je to jaké jsme uvnitř,jak působíme na okolí,naše vyzařování,charisma….Tohle víme ale proč se teda podle toho neřídíme?Vykašlete se na to,vím že je to těžký,ale zkuste to,řekněte si,že jste skvělý,kašlete na to,co vám říkají ostatní,at vám klidně nadávají že jste tlustý nebo oškliví,ne vy nejste,jenom ten dotyčnej si na vás léčí svoje mindráky,protože sám nemá sebevědomí ani co by se za nehet vešlo.A vy si přece kvůli takovýmu,nechci být sprostá,nezničíte život!Máte přece svůj rozum,nebudete se přece řídit tím co si o vás myslí ostatní,nenechte se ovlivnit tím jak vypadají modelky v časopisech,jsou to jen umělé masky bez života,dokonalé,dokonalé,pch….Ano náš průmysl už je tak vyspělej a zkaženej,že dokáže vytvořit dokonalé fotky holek,vyretušovat všecky chyby,jenom proto aby se to lidem líbilo,jen proto,aby se časopisy dobře prodávaly,jenom pro peníze.Pro nic jinýho,a my jsme tak hloupý,že se na ty holky díváme s div ne nábožnou úctou a vzdycháme že tak nikdy vypadat nebudeme.Na holky které NEEXISTUJÍ,a my bysme se jim chtěli podobat!Za cenu čeho?!Za cenu ztráty zdraví,sebevědomí,naší osobnosti!!To samé modelky v televizi,Přece byste nechtěli vypadat jako ony,vyblité,zelené trosky,které než vylezou na molo,musí na sebe napajcat tunu mejkapu,jenom proto aby se líbili lidem a jejich manažerům vydělávaly těžký prachy!Ano modelky jsou štíhlý,je to jejich práce aby celej život vlastně prodávaly svoje tělo,a dělají proto všechno,my na obrazovce vidíme dokonalá těla a tváře,ale zamýšlíme se někdy nad tím jestli jsou štástný?99 procent z nich prožívají v soukromí peklo,dělají všechno proto aby vypadaly pořád skvěle,celý den nedělají nic jiného než že cvičí,posilují,a za den sní možná tak jedno zrnko rýže,a neustále myslí jenom na sebe,musí myslet jenom na sebe,nemůžou chodit s normálním klukem a jít s ním třeba do cukrárny nebo na pizzu,protože by nedejbože mohly přibrat!A kterej kluk by tohle vydržel?Kterej kluk stojí o holku která se stará jenom o to,aby byla co nejhubenější?Která s ním nepůjde ani na večeři,pořád ještě my nevěříte?Pořád ještě si nalháváte že život je o tom abyste ho promarnili tím,že se budete týrat?Uvedu vám příklad.Jeden kluk ,můj kámoš jednou chodil s holkou,která byla moc hezká,byla sice trochu při těle,ale měla ráda sama sebe a vyzařovalo z ní něco,čemu se říká sebevědomí,na které se kluci lepí jak na mucholapky.Potom dostala nabídku z modelingové agentury……A všichni určitě tušíte jak to dopadlo,stala se z ní další troska v řadě,další která podlehla tomuhle modelkovskému bláznění ,stala se z ní totální anorektička.Řekli jí totiž že jetli chce být modelkou musí zhubnout.Osudná věta,kdy stojíte na křižovatce a rozhodujete se co dál.Jestli se vydáte za pomyslnou slávou na jejímž konci čeká smrt a začnete hubnout,(doposud jste se sebou byly spokojeni,ale sotva přijde někdo,kdo vám závidí vaše štěstí,sebedůvěru,a chce vám ji podkopávat tím,že se vám začne vysmívat nadávat,vy mu uvěříte a tím dáte najevo ,že jste vlastně prohráli a dali mu za pravdu a dotyčnej si tím může připsat bod.)Druhá možnost je vydat se po cestě plné překážek,která je mnohem delší než všechny ostaní,na které budete bojovat za svoje názory,za svoji svobodu,nenecháte se nikým a ničím ovlivnovat,na které se z vás stane zdravě sebevědomý a silný tvor,který si půjde vždycky za svým a který si svůj život prožije štastně a spokojeně.Tak co kterou cestu si vyberete vy?Pamatujte si že nikdy není pozdě se vrátit,jestliže jste odbočily na tu špatnou cestu,vždycky můžete říct že jste udělali chybu,vrátit se,i když s vypětím všech sil a s pomocí rodiny a přatel.Jenže musíte chtít!vy samy!Nikdo jiný vám nepomůže jestli se nerozhodnete vy SAMY!Vy samy musíte říct dost! Ted se vrátím k příběhu naší modelky.Šlo to s ní z kopce,přestala jíst,ztrácela se před očima(všichni víme jak jí asi bylo,protože už jsme většinou všichni co jsme tady nějakou formou ppp trpěli nebo trpíme…)její kluk se z ní strašně trápil,vždycky tvrdil,že holka musí být za co chytit,ale hlavně ho trápilo,že se z veselé,bezstarostné holky stává uzavřená,nekomunikativní troska.Ztratila úplně svoji jiskru,nebyla sama sebou,stala se někým jiným,bytostí,nad kterou by se nejedna i silná povaha rozbrečela…….čekáte jak to dopadne?Čekáte že všechno skončí happy endem,čekáte že ji její princ na bílém koni zachrání?ne…!UMŘELA!Tohle je tvrdá realita,život,,ne pohádka.Ano její pomyslný,,Princ na bílém koni“se jí snažil opravdu zachránit a pomoci jí ,ale myslíte že to šlo?I já jsem se jí snažila pomoct,rvalo mi srdce,jenom když jsem si na ni vzpomněla a ještě ted…..Říkám si,kde se stala chyba?A ted se zamyslete,kolik je ve vašem okolí lidí,kterým na vás záleží?Rodina ,přátelé, váš kluk,i když některé z vás z nikým nechodí,určitě je někde na světě kluk,který je tu pro vás,víte jak byste ho svým chováním zranovali,a co rodiče?A co kamarádi?Víte jak se vůči nim chováte sobecky?Jak myslíte že se cítí,když se na vás dívají,když vidí jak se trápíte,jak už to nejste vy.Možná to tu všechno říkám moc krutě,ale není snad život takový?Nikdy se s nikým nemazlí a staví nám do cesty spoustu překážek.Ale od čeho jsou překážky?,Od toho aby se překonávaly,ne před nimi utíkali!Já chápu,že do vaší situace vás mohlo dostat spoustu nepříznivých okolností a podmínek,ani já to nemám jednoduché,prošla jsem si obdobím anorexie a bulimie a nikdy už nemůžu 100procentně říct,že je to za mnou…ale to je jedno.Podstatou je že jsem pochopila věci,které mi dříve unikali,pochopila jsem že nemá cenu trápit se kvůli vzhledu,uvědomila jsem si,že chci mít taky někdy rodinu,děti,jezdit se svým klukem třeba na dovolenou k moři,aniž bych se styděla vysléct se před ním do plavek,prostě normálně žít.Dovedete si ted představit,že se probudíte a všechno bude pryč,Všechno to trápení s postavou,jakoby neexistovaly.Dovedete si představit že můžete žít lépe a štastněji než ted?K čemu je vám pěkný vzhled když nebudete mít na koho se obrátit?Ztratíte přátele,rodinu,samy sebe?Copak tohle stojí za to?Nestojí.Tak už si řekněte konečně dost a začněte bojovat,bojovat,nic víc,jenom se nevzdávat.Je to jako výstup na tu nejvyšší horu ,představte si to tak,je ve vašem srdci,stojíte dole a vzhlížíte vzhůru ,ale její vrchol je zahalen mraky.A ted udělejte první krok,k ní,lezte nahoru,uděláte jeden krůček vzhůru,a spadnete o dva zpět,naštěstí máte lano a vy se ho chytnete,už nespadnete až na zem,ale pokusíte se postoupit ještě výš,jesště a ještě víc,milionkrát ještě spadnete,ale nikdy se nepouštějte toho lana,nechcete přece začínat znova od začátku,radujte se raději že už jste vystoupili aspon o dva metry.Jednou totiž přijde doba kdy vystoupíte na vrchol,a potom už budete na vždy volní,volní,budete žít samy za sebe bez ppp.A to stojí za to .VĚŘTE MI.A HLAVNĚ SOBĚ. PS:tenhle článek mě stál spoustu sil,ale jsem štastná,že jsem ho dopsala až dokonce,doufám že vám pomůže a dodá sílu Zatím ahojky

Po půl roce co jsem normálně jedla se vracím zase zpět.Před rokem jsem měla váhu 49 kilo a chtěla jsem docílit 45 kilo.Ale potom se mi to jaksi zvrtlo a já začala zase normálně jíst a přibrala jsem 8 kilo.Ale před týdnem jsem si řekla že to tak dál nejde a musím aspoń trochu shodit. Mamka se do mě pořád naváží že jsem strašně tlusta kdyz jsem minulý rok shodila byla stršně ráda!Nevím jestli chce mít dceru anoretičku ale já ji to splním.Včera jsem sice ještě dost jedla ale potom jsem šla na záchod a všechno vyblila.No a pro dnešek jsem měla zatím jenom čaj.Už se těším až budu zase jako předtím.Je to takový jiný pocit do všeho se vlezu jsem prostě štíhlá.Tak mi držte palce

Ahoj holky, dneska jsem tu poprvé. Vůbec jsem dnes poprvé mluvila s někým o tom, že mám bulimii a to ji mám už 6 let. Je mi 24, jsem hezká, hubená, chytrá a oblíbená, mám přítele s kterým žiju několik let(ten to jen tuší a hlavně neví, co to vážně znamená), tak proč to měnit? Všechno je to tak jednoduchý, miluju jídlo a na rozdíl od jinejch holek si ho každodenně dopřávám a dál při své výšce 174cm vážím 55kg,ikdyž to znamená 7x denně zvracet. Bojím se říct nahlas, že nejsem tak perfektní, jak si všichni myslí, bojím se to přiznat i sama sobě, ale mám fakt problém, kterýmu se bojím postavit. Řešení odkládám už několik let. Nikdy není vhodná doba s tím přestat, vyžaduje to odvahu, energii a vůli, kterou nemám a hlavně mě děsí fakt, že budu muset přibrat. A co tomu řeknou ostatní? Dnes za mnou přišli moji rodiče a řekli mi, že to už dlouho ví, že to takhle dál nejde a že bych s tím měla zkusit něco dělat. A já jsem to poprvé nepopřela, i když o tom zatím nedokážu mluvit, žiju s tím moc dlouho sama. Po hodinovém záchvatu pláče, jsem šla jsem na net a našla tyhle příběhy. Děsí mě, že prožívám to stejný a na druhou stranu mě uklidnilo, že v tom nejsem sama. Vůbec nevím, kam se teď obrátit, jak začít, kde najít pomoc, má vůbec smysl začínat se léčit? Hlavně mám děsnej strach. A tak vás prosím o nějakou radu či kontakt na dobrou psycholožku v Brně. Potřebuju pomoct. Díííky. Markéta

AHOJ HOLKY, DNES JSEM SI PRŮBĚŽNĚ CELÝ DEN V PRÁCI PROČÍTALA VAŠE ČLÁNKY A UPŘÍMNĚ NEDALO MI TO A ROZHODLA JSEM SE, ŽE VÁM TAKÉ NAPÍŠU => I KDYŽ JSEM NEJDŘÍV NECHTĚLA, PROTOŽE, TO CO JSEM PŘI TOM CEJTILA, BYLO TO, ŽE TOHLE VŠECHNO DOBŘE ZNÁM A NAOPAK JSEM HLEDALA POZITIVNÍ ČLÁNKY VÁS SLEČEN, KTERÉ JSTE SEM PSALY…. …ALE NEDÁ MI TO, PŘISPĚT TAKÉ POZITIVNÍM ČLÁNKEM… NECHCI NĚJAK ROZEBÍRAT JAK TO VŠECHNO U MĚ VLASTNĚ ZAČALO, PROTOŽE SI MYSLÍM, ŽE TO VÁŽNĚ NENÍ PODSTATNÉ – VY VŠECHNY TO NEJLÍP ZNÁTE SAMI DOBŘE A NEJLÉPE – KAŽDÝ JE JINÝ A PROTO U KAŽDÉ Z NÁS TO ZAČALO ASI TROCHU JINAK – IKDYŽ HODNĚ PODOBNĚ, ALE V ZÁVĚRU TO MĚLO STEJNÝ KONEC A DNES MÁME VŠECHNY STEJNÝ PROBLÉM…. ZAČALA JSEM KVŮLI BULÍMII BRÁT I DROGY, ALE TO UŽ JE 6 LET – PŘIŠLO MI TO JAKO ŘEŠENÍ – ODPOČINOUT SI TAKÉ ALESPOŇ NACHVILKU OD JÍDLA A ZVRACENÍ – ALE NEBYLO TO ZAJISTÉ DLOUHODOBÉ ŘEŠENÍ A JEN JSEM SI TÍM PŘIVEDLA SPOUSTU DALŠÍCH PROBLÉMŮ 🙁 … DNES JE MI 22 LET – ROK JSEM V POŘÁDKU A DOKONCE JSEM PŘESTALA I KOUŘIT! MÁM KLUKA, KTERÝ MÁ NA MĚ DOBRÝ VLIV,A O BULIMII VÍ! MÝ RODIČE TAKÉ… MOC MI POMOHLA MAMČA! Dnes vím, že také PŘEDEVŠÍM díky ní jsem to zvládla! Kdybyste věděly kolikrát klečela před zamčeným záchodem na němž já jsem zvracela a ona plakala a prosila mě na kolenouch ať to nedělám!?!?! Ale nešlo to… Jde mi mráz po zádech když si na to vzpomenu 🙁 chudák – taky si toho se mnou dost užila – všechny mé problémy prožívala se mnou, chodila se mnou po psycholozích a doktorech a chtěla mi zaplatit i léčení kvůli „P“ Ale zvládly jsme to spolu sami – já tedy s její pomocí!!!!!! Mamču mám strašně moc ráda a děkuji jí za vše! LÉČILA JSEM SE TAKÉ U PSYCHOLOŽKY, ALE TA MI JEN PŘEDEPSALA ANTIDEPRESIVA, KTERÉ UŽ DVA ROKY NEBERU A MŮŽU ŘÍCT, ŽE MI ANI NIJAK NEPOMÁHALY, CO SE TÝČE MÉ PSYCHIKY – MYSLÍM SI, ŽE JE TO ÚPLNĚ O NĚČEM JINÉM – JE TO O KAŽDÉM SAMOTNÉM, CO MÁ V HLAVĚ A JAK SE S TÍM BUDE SNAŽIT BOJOVAT… MĚŘÍM 169CM, VÁŽILA JSEM PŘI ANOREXII 45KG, PAK JSEM SI PROŠLA TAKÉ FÁZÍ BULIMIE => PO TÉ, CO MĚ NAUČILI DOKTOŘI OPĚT JÍST A DNES MÁM 60KG!!! ALE ŽIJU… JSEM S PŘÍTELEM, MÁM SKVĚLOU PRÁCI, KTERÁ MĚ BAVÍ, PÁR SPRÁVNÝCH KAMARÁDŮ, RODIČE, KTEŘÍ NA MĚ NEZANEVŘELI, PROTOŽE VĚDÍ, ŽE JSEM JEJICH A HLAVNĚ JSEM SE POPRALA S TÍM, CO PRO MNE BYLO V ŽIVOTĚ VELKÝ PROBLÉM A TÍM JE ZAPOMENOUT NA JÍDLO A NAUČIT SE ŽÍT A JÍST TO, NA CO MÁME CHUŤ A PŘEDEVŠÍM? MÍT SE RÁDA, NAUČIT SE ZAČÍT SI VÁŽIT ŽIVOTA, KTERÝ MÁME JENOM JEDEN A NESEJDE VÁŽNĚ NA TOM, KOLIK VÁŽÍME!!! VĚŘTE MI HOLKY MOJE!!! JSOU MNOHEM DŮLEŽITĚJŠÍ VĚCI, JAKO JE TŘEBA NAŠE ZDRAVÍ!!!! JEDNA Z VAŠICH ŘAD VERČA!!!!

Už,asi od 13-ti jsem chtěla být modelka.(Neříkejte si teď,že jsem magor) Měla jsem na to postavu,ksicht… MOhla jsem jíst co jsem chtěla,vesele jsem chodila do McDonalda,KFC,nejrůznějších restaurací,vykrmovala mě babička,ale moje váha byla pořád stejná,takže pohoda. Snad to začalo teď po Vánocích…Dlouho jsem se přemlouvala k tomu,že „musím“ zhubnou,protože když se chce,tak to jde. A hádejte,co mě nakoplo??? Otec!!!! Si tak jeden den za ním dojdu,stojím před domem a on mě přivítá slovy:“Přibralas,ne?“ To byl ten impuls!!! Na to jsem čekala…Ale nic,jedla jsem normálně dál. Z ničeho nic jsem se přeorientovala jenom na jogurty a saláty,občas těstoviny,atd…ale,když jsem na něco měla nezdolnou chuť,tak jsem si to dala…myslím,že jsem mohla zhubnout,tak kilo…Aspoň něco,říkala jsem si.Jednou se to zastavilo a já prostě z ničeho nic přestala jíst,prostě jsem to nepotřebovala,neměla jsem pocit hladu. Namísto toho jsem denně vypila třeba i 6l vody (se sirupem) Někdy míň a doplňovala jsem to Coca Colou light. Za dva týdny bylo 6kg dole a teď celkem pokračuju…Takže 180cm/54kg. Naprosto mi to vyhovuje,jen mě štve to neustálé lhaní,okolo jídla,jako co jsem snědla,atd…Většinou „jím“,když mamka není doma. Jídlo nandám na talíř a vyliju do záchudu,pak je jídlo pryč,talíř umaštěnej a vypadá to,že jsem jedla,ale poslední dobou mi babička,taťka,mamka(nejvíc) říkají,že jsem moc zhubla a snaží se mě kontrolovat,ovšem já jsem zase chytřejší. I když někdy si před nima dám (aby se neřeklo),ale to třeba jenom omáčku,jogurt,salát,müsli a tak…až zhubnu,tak na 50kg. bude to O.K. a začnu se stravovat nějak smysluplně. Vím,že to fakt pujde,protože nejsem pošahaná a zařadím sem tam nějakej ten sport…Zvracení mě odpuzuje a nejde mi to. Zkusila jsem to 2krat a už bych to neudělala. Tak co myslíte,jsem normální????