anorexie – STOP !!!!

/0 Komentáře/v /přidal

TAk píši další článek… Jak už víte, jsem 15ti letá holka z Prahy, která má sen a tím je : Být TOP modelka ! Pro ten sen udělám vše, rozhodla jsem se, že budu hubnout, dieta se mi vymkla z rukou a mám z toho anorexii… Už 3 roky se věnuji modelingu, ale nemám ještě stálé místo v nějaké agentůře, čekám na tu pravou=nejlepší ! Dostala se mi možnost dělat pro světově známou firmu modelku, teď jsem mezi 40 holkama v precastingu a jsem za to moc ráda. Ovšem mi řekli, že musím břibrat 2 kg a já to udělala. Proč ? Jelikož pro svůj sen udělám vše, a to i to, že řeknu anorexii „STOP“ ! Vím, že se sama sobě nelíbím a jsem nespokojená, ale pro splnění mého snu to stojí :-)) teď se cítím šťastná a je jedno kolik kilo vážím… ) Jsem šťastná ! Děkuji Klára

Bylo nebylo,bude zase dobře,věřte mi.

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky,tak jsem zase tu.Je to zvláštní pocit tady být a psát vám,přitom si myslim,že už sem nepatřím.Ale mám vás ráda a moc jste mi pomohli svými články a komentáři,proto se za vámi ráda vracím.I když jsem za anorexií a bulímií definitivně zavřela dveře,jsem jí vlastně vděčná za to,že ze mě udělala lepšího člověka.Naučila mě poznat,co je v životě důležité a co ne,díky ní jsem byla na dně ,ale dokázala jsem vstát,dokázala jsem jí,že není lepší než já.Můj život je ted úplně o ničem jiném než dřív,na spoustu věcí jsem změnila názor,vidím kolem sebe lidi,ale už nejsem paranoidní,už si nemyslím,že mě nikdo nemá rád, a když jdu po ulici nerozhlížím se úzkostlivě kolem sebe,jestli se náhodou někdo na mě nedívá,na moje tělo na moje špeky…,nedívám se na ostatní holky,co mají na sobě,nedívám se na to ,jak jsou nebo nejsou tlusté,už ne.Připadám si tak volná a svobodná,je krásný pocit říct si,ano tohle bylo,ted je to jinak a mnohem líp.Před pár lety jsem si ani nedokázala představit jiný život než odpírání jídla,neustálé pozorování sama sebe,deprese,úzkosti,nespavost ,neustálé přemýšlení o tom co má kolik tuku a kalorií,a hle život jde dál a já cítím trochu lítosti nad zmařenými roky,ale beru to ,jak to je.Už nevzpomínám,snažím se radovat z každé maličkosti a nahradit si ty zabité roky života,kdy jsem snad ani nežila.Vy,co máte ještě pořád problémy s ppp jistě kroutíte hlavami a tiše závidíte.Ale jak?Jak to mám udělat abych zase žila normálně?A co je to normálně?Jak se mám z toho kolotoče vymotat?Jak?Moc dobře vám rozumím,je to otázka toho,uvědomit si,jestli opravdu chci něco změnit nebo ne.Uvědomit si,vzpomenout si na doby,kdy jste ještě byly malé,bezstarostné,jídlo samozřejmostí.A ted?Nejde to už vzít zpátky?Ale ano,jde.Nesmíte na to ale být sami,potřebujete někoho,kdo vám podá pomocnou ruku,nejlepší kamarádka…,rodiče,mají vás rády,mají o vás strach,nebojte se jich.Nebojte se vypnout,zamyslet se nad životem,zkuste se na sebe podívat pohledem druhého člověka,zkuste to,uvědomte si,že ničíte jen sami sebe a i když vám bude 100 lidí chtít pomoct,nejdřív si musíte chtít pomoct vy sami,rozhodnout se co bude dál. Mějte se fajn,už končím,zkuste si věřit,alespon trochu,už kvůli těm,co vás mají rádi. Ahoj

Moje pocity na cestě k uzdravení

/0 Komentáře/v /přidal

Tak jsem tady zase, chtěla bych se s vami podělit o svoje pocity na cestě k uzdravení. Nedávno jsem byla ještě na dně, chtěla jsem umřít a nenáviděla sem všechny okolo, nechodila do školy, vymlouvala se na tu zatracenou bulimii a pořád se litovala. Pak ale přišel zlom, když jsem málem zkončila v nemocnici, protože sem pořád hubla a hubla a už mě ani nohy neunesly, občas sem omdlela, občas mi bylo líp, ale ve skutečnosti mi bylo hrozně. Ten den jsem všechno řekla mámě, tajila jsem to před ní rok a půl a neuměla si ani ve snu představit, že bych jí to někdy řekla, dyť by to přece vůbec nechápala!, omyl ikdyž nemohla pochopit proč to dělám, vzala to s klidem, řekla že si veme v práci volno a bude mě hlídat, pomáhat mi to překonat a že to bude jako v nemocnici, jíst, spát, odpočívat….stará se o mě, důvěřuje mi a já ji nezklamu. Už 2 dny jsem nezvracela a to je pro mě výhra, ikdyž se cítim ještě pořád plná po každym jídle, dokážu si ho vychutnat a hlavně, mám kolem sebe spoustu lidí co mi pomáhaj, kamarády, rodinu, mýho nejlep. učitele pod sluncem a já už konečně věřim že existuje cesta jak se z toho bludnýho kruhu dostat ven. Ale sama bych to nedokázala. Pomalu přibírám, musim přibrat min. 7 kilo a už sem kilo přibrala. Holky ikdyž si myslíte, že to máte pod kontrolou, neni to pravda, já si to taky myslela, ale bylo to pořád horší a horší až už jsem prostě nemohla. Vim jak je těžké se někomu svěřit a hlavně začít s tím něco dělat,ale tyhle stránky na který chodim už rok mě nakoply k tomu něco dělat a já už plavu ode dna směr hladina a věřim že se už konečně nadechnu vzduchu a budu si vychutnávat života jako ostatní. Moc vám držim palečky ať vám to taky vyjde, ať najdete někoho komu se svěřit a kdo vám pomůže a hlavně se nevzdávejte, protože NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ!!!!

Chci vám všem moc poděkovat – šťastný konec

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojte Princesse, Angel, Sarah, Jitko, Barborko, Báro, Zdeničko, Monko.. Takhle jsem začínala svůj příběh, který jsem vám napsala 30. 6. O tom, jak jsem se konečně rozhodla skoncovat s anorexií. Od té doby uplynuly tři měsíce a já vám chci vítězoslavně říct, že jsem vyhrála!! Nebudu vám nic nalhávat-začátky byly hrozné a nemít vedle sebe svého přítele, který mi byl velkou oporou, asi bych to nezvládla. Ale touha po miminku a normálním životě mě podržely, abych bojovala dál. Nikdy bych si nemyslela, že se dostanu až tak daleko, že budu brečet nad rohlíkem k večeři. Jedla jsem ho asi půl hodiny, brečela jsem jak želva a přítel seděl vedle mě a držel mě za ruku…Věděla jsem ale, že pokud nepolevím, půjde to. Nejtěžší byly první dvě kila a pak už to šlo najednou samo. Za ty tři měsíce jsem přibrala tak 6 až 8 kg. Přesně vám to neřeknu, protože každá váha mi ukazuje jiné číslo a taky už se nevážím každý den. Nejdřív mi vadilo, že už nedopnu oblíbené kalhoty, ale pak jsem si uvědomila, že i když jsem přibrala a vypadám jinak, než dřív (že už nejsem jako kost a kůže), pořád jsem štíhlá a krásná. Pak si toho začalo všímat i okolí a ty reakce byly úžasné! Všichni mi řekli, že jsem zkrásněla, že mi to teď sluší mnohem víc než dřív a dokonce jsem si všimla, že se za mnou otáčí i kluci na ulidi, kteří si mě v době mé vychrtlosti vůbec nevšímali. Narostla mi prsa a začala se mi má ženská postava líbit, začala jsem ji mít ráda. Vrátila se mi chuť na sex, přestaly mi všechny zdravotní problémy způsobené anorexií – upravila se srdeční arytmie, přestala se mi točit hlava a zase mám krásné a pevné nehty. Přestala jsem chodit na tyto stránky a zjistila jsem, že mi to pomohlo víc, než když jsem tady byla každý den. Celý můj život se změnil a to doslova!! Před pár týdny mě přítel požádal o ruku a tak chystáme svatbu a těšíme se na miminko, které snad brzo přijde.. Holky, opravdu to jde dostat se z toho ven! Je to těžké, je to boj, ale když opravdu moc chcete, tak to jde!! Záleží jen na vás, jak se k tomu postavíte. Všem vám držím moc a moc palečky!!! Nevím, kdo z mých kamarádek, které jsem vyjmenovala na začátku mého příběhu tady ještě chodí, ale jestli vám můžu radit – zapomeňte na to, že tyhle stránky existují a skočte do toho pohlavě jako já. Když jsem to dokázala já, která jsem se v tom plácala tak dlouho, tak vy to dokážete taky!!! Děkuju vám za vaši podporu a pomoc.. Majka

niet pomoci…

/0 Komentáře/v /přidal

neviem co so mnou bude. stale sa to toci dokola dokola a zda sa, ze z toho nieje cesta von. zacinam stracat nadej, ze niekedy budem normalna. ja viem, poviete, ze je z toho cesta von. lenze ja uz tomu neverim. nenavidim sa uz odmalicka. odkedy si pamatam. rozdiel je v tom, ze som nikdy nebola tucna. nikdy. praveze som bola ako palicka. nikto by teraz nepochopil, preco tak nenavidim svoje telo. a nielen telo. aj svoju tvar a povahu. dostavam komplimenty kade chodim a predsa sa nenavidim. od vracat som ZASE zacala v januari a pokracovalo to az do jula. potom som nejako zacala normalne jest a nevracat. asi 2 mesiace som viacmenej nevracala – no nenavidiet sa a rozmyslat o jedle som ani na sekundu neprestala. a zrazu zase prisla ta sila a ta neskutocna nenavist. a zase som zacala vracat. nevraciam uplne vsetko. neprejedam sa. no ked viem, ze som toho zjedla viac ako by som chcela pride „jednoduche“ riesenie. ide to von. ako ja hovorim „dam to prec“. je mi zo seba zle, ale nemozem si pomoct. nevladzem nejest. tym som si presla, ked som mala sestnast a odvtedy si nechcem odopierat jedlo. pride mi jednoduchsie sa normalne najest a potom to dat prec. keby som si to odopierala, bola by som len nervozna a stale rozmyslala, ze to chcem zjest. no v poslednom case sa to zhorsilo. jeden vecer som o polnoci isla do mc donaldu, aby som sa „nazrala“ a vyvracala to. stale som si hovorila, tak toto uz je moc. uz mi vazne preskakuje. vracanie mi vyhovuje aj preto, lebo to citim ako potrestanie svojho tela, za to, ze neodolalo jedlu. a tak jedlo ide von a telo dostene „trest“. niekde som citala, ze k ppp staci drobna poznamka o vahe a clovek do toho spadne ako nic. no u mna som nevedela najst ziadnu poznamku z detstva ci puberty. no raz som nasla jednu vetu, ktora na mna presne sedi „ak ma clovek pocit, ze nevie ovladat zivot okolo seba, snazi sa ovladat aspon svoju vahu“. a to je asi cast dovodu, preco robim to co robim. mam hrozne depresie. uz vela rokov. mam 21, ale citim sa na 50. mam zivota plne zuby. vsetkeho. celeho systemu. ludi. vsetkeho. kazdy mi vravi „ale ved si mlada, mas este cely zivot pred sebou“, ale ja ho uz mam dost. nie. nechcem sa zabit. na to som prilis slaba. ale uz nevladzem. neviem kam idem, nic nedava zmysel. zijem len zo dna na den. pred rokom a pol som odisla do usa, zacat odznova, bez predsudkov, no vsetko je uplne rovnake. ludia ma sklamavaju cim dalej tym viac, podrazaju nohy, klamu o vsetkom a ja sa nenavidim este viac. strasne tuzim mat niekedy dieta a predsa robim to, co moze ublizit tomu jedinemu, pre co zijem. na jednej strane chcem byt zdrava ale na druhej strane nechcem prestat s tym co robim. nechcem pribrat. nechcem. som hlupa ale nechcem pomoc. neviem, co chcem. som zvedava, ako skoncim…

Nejsem, ale….

/0 Komentáře/v /přidal

Nejsem anorektička ani bulimička, to v žádném případě…. hodně jsem o anorexii četla, vyzvídala nejen tady, ale i v časopisech, knihách… Kdysi jsem byla se svým tělem docela spokojená, vždycky jsem si řekla „no a co, jsem jaká jsem, nač se zbytečně stresovat že nejsem štíhlá…“..ale… časem, jak jsem o tom více a více četla, čím více jsem na stránkách časopisu viděla modelky nebo rady na zhubnutí, tím více jsem si začala uvědomovat, že se sama sobě nelíbím…že to co jsem si říkala, jsem říkala jen proto, abych si nějak odůvodnina to, že nejsem hubená… o prázdninách jsem přibrala asi tři kila… dost mě to mrzelo, bylo to na mě i znát, už mě nebaví ty poznámky, jak mě někdo nemohl poznat, že už nejsem takové malé vychrtlé děvčátko, jako jsem bývala ve svých asi 11 letech…ted je mi 15, od konce prázdnin jsem začala hubnout, teda ne úplně, vždycky jsem si řekla, ode dneška už něbudu jíst sladký atd… a pak naši něco koupili dobrýho, a bylo to ve mě…. na to jsem začala cvičit, ne moc, asi 45 minut denně, někdy až hodinku, jak kdy, jak se mi chce, jak mám čas… zhubla jsem z 56 první na 54.5kg a ted na 52…ted se to nějak zaseklo a dolů už to nehcce…ale já bych i chtěla…ale cítím, že pořád jsem tlustá, že na sobě ty odporné kila už nechci mít, nejím třeba celý den, jen oběd, protože mamka se mě pořád ptá, jestli náhodou nedržím dietu (viděla mě, jak se vážím a podle toho soudí…) a ted prostě mám strach, strach z toho, že po čemkoliv co sním přiberu, že se to vrátí, jo-jo efekt… ale nechci přibrat, nechci ani mít oněch 52kg, které mám ted při své výšce 165cm.. já vím, řeknete si, to není moc, to má tak akorát, ale… mě to akorát nepřijde, jde to na mě hrozně vidět, překypují mi špeky…..moje spolužačky, rodina, přátelé, všichni jsou štíhlí a krásní…jen já jsem černou ovcí..chci zhubnout, ale přitom nechci spadnou do anorexie nebo bulimie, chci jíst, ale nemůžu, aspon ne moc, brání mi v tom ten strach z toho, že budu pořád tak tlustá… a ted se nemůžu rozhodnout…

můj dopis bulimii

/0 Komentáře/v /přidal

Má milá bulimie. Přišla jsi ke mně tak plíživě, že jsem tě roky ani nezpozorovala. Několik let jsem tě poctivě ignorovala a slepě věřila, že je všechno v pořádku. Jenže ty jsi spřádala svý intriky proti mně pořád víc a víc rafinovaněji. Občas jsi popíchla, zapochybovala, odsoudila? Celý roky jsi byla jenom plíživej host, ale zabydlovala ses. V prostředí, kde chybělo sebevědomí, se ti náramně líbilo a začala jsi mě nahlodávat. Pořád jsem tě slyšela, jak říkáš, že jsem k ničemu, že jsem tlustá, že si mě nikdo nemůže vážit. Dlouho jsi byla jenom stín, kterej jsem neuměla pojmenovat. A ráda jsem ti naslouchala. Zdůvodnila jsem si aspoň svůj strach a neschopnost. Ty jsi odváděla svou práci dokonale. Pokaždé, když jsem poznala nějakýho kluka, postavila ses mezi mě a jeho. Přesvědčila jsi mě, že nám bude líp bez něj. Využívala jsi mýho strachu a nejistoty. Když jsem poznala svýho zatím posledního přítele, dala jsi o sobě znát nejvíc za celou tu dobu, co ve mně žiješ. Ztratila jsem poslední kousek sebeúcty a začala zvracet. Donutila jsi mě zvolit to nejkrajnější řešení. Skoro jsi ovládla můj život. Zkazila jsi mi další vztah. Vypadala jsi jako zeď, přes kterou nemůžu. Asi sis myslela, že mě ochráníš před zklamáním. Vysmívala ses mi. Když jsem se podívala do zrcadla, myslela jsem, že jsem to já, kdo je odpornej a hnusnej, nenáviděla jsem se za to sebeponižování a sebelítost. Ale teď už vím, že jsi to byla ty, koho jsem nenáviděla. Já si nenávist nezasloužím. To tys řekla, že ano. Můj milý ?vlčí hlade?. Ty jsi má nevyjádřená touha po lásce a objetí, kterýho jsem asi dostávala málo. Tys mě svou ?ochranou? postavila před nejtěžší zkoušku mýho života. A já? jsem ti za to vděčná. Celou dobu ses mě snažila upozornit na to, že jak zacházím sama se sebou a jak se chovám k ostatním, není dobrý. Ty jsi můj výkřik. Konečně vím, že můžu najít sebe sama bez toho, abych se musela všem líbit. Vím, že stejně jak jsem zacházela opatrně s ostatníma, můžu tak zacházet i sama se sebou. Zasloužím si úctu. Ty jsi moje touha po ideálním životě, ideálním světě, ideálních vztazích bez lží a neupřímností. Budu se muset naučit, že perfektní není nic a nebude. Budu se muset v tom naučit žít. Dala jsi mi příležitost, jak pochopit sama sebe. Poskytla jsi mi možnost vidět sebe samu zlomenou, zmatenou, smutnou a osamělou, abych mohla pomaloučku poznávat, co to je radost a přátelství. Srazila jsi mě na kolena a stála nade mnou a nedovolila mi zvednout hlavu, dokud jsem ze sebe nedostala poslední sousto. Pak jsi mi dala falešnej pocit úlevy, abys měla úrodnou půdu pro svoje výčitky, kterýma jsi mě potom zahrnula. Najednou jsi řekla, že tohle přece slušný holky nedělaj a přitom jsi mě připravovala na další záchvat. Rozhodla jsem se o tobě říct lidem, na kterých mi záleží. Tvoje síla se tak zmenšila. Nejsem na tebe sama, což tě asi vyděsilo. Bráníš se pořád, ale cítím, že tenhle boj vyhraju. Jsi silnej soupeř, ale ne tak moc, aby se nedal porazit. Přesto nemůžu říct, že mi život s tebou je k ničemu. Bylas tu, když mi nebylo dobře a pomohla jsi mi uvědomit si, že se mnou není něco v pořádku. Tys mi pomohla schovat věci, který jsem na sobě nechtěla vidět, na dno sebe sama a nechtěla jsi mi je vrátit. Věděla jsem, že tu černou skříňku budu muset jednou otevřít, ale pořád jsem to odkládala za tvý vydatný pomoci. Schovala jsi mojí součást, kterou jsem nikdy nechtěla přijmout. Byla to ta nedokonalá holka se spoustou slabostí, která se vždycky chtěla každýmu zavděčit bez ohledu na to, co to s ní udělá. Jsi můj životní mezník. Už tě nechci poslouchat. Můžu ti jenom naslouchat. Kdykoliv se objevíš, nejspíš tu bude něco, co zase přehlížím. Ty mě na to upozorníš. Tu nejhorší práci jsi už udělala. Vím, že budeš už pořád mojí součástí, ale už tě nebudu poslouchat. Život bez tebe bude sice těžkej, ale já vím, že to zvládnu. S tebou by to bylo jenom horší. Vybíráš si totiž krutou daň. Tohle je můj dík a sbohem.

Chci žít ne přežít!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, na tyhle stránky chodím už rok, ale až teď jsem se rozhodla vám napsat svůj příběh. Nenapadá mě kde začít tak začnu prostě od začátku. Prakticky od mala jsem závodně tancovala, hrozně mě to bavilo a jelikož jsem vydávala spoustu energie, mohla jsem jí v podobě jídla hodně přijímat. Jídlo jsem nikdy neřešila, jedla jsem si co a kdy jsem chtěla. Pak ale přišlo období kdy se moje zájmy začaly měnit, já se začala měnit a tancování bylo najednou tetam. Moje zájmy se omezily na kamarády a kluky a jídlo a tím se i začala postupně měnit moje postava, začala jsem dospívat a pochopitelně získávala ženské tvary. To se mi ale vůbec nelíbilo, takže jsem začala cvičit. Pak jsem nějaký čas jsem svoji váhu neřešila. Nevim co byl ten impuls kdy jsem si řekla A DOST!!! Vypadáš jak bečka! Přitom sem byla vždycky hubená. Začala jsem sledovat zdravou výživu, stala se vegetariankou a byla přímo posedlá jídlem. Znala jsem nutriční hodnoty téměř všech potravin a stanovila si příliš nízkou hranici 3000 KJ na den. Pak jsem to samozřejmě snižovala a snižovala a každej den hodinu cvičila. Ve škole mi řikali že sem hubená a to mě nakopávalo ještě víc. Pořád se řešilo kdo má jak tlustej zadek, kluci si dělali legraci z holek, ale to je v jejich věku normální. Nakonec jsem asi rok jedla jen 1 jabko denně a 1 kornšpic, doma jsem to dokázala skrývat, ikdyž doteďka nechápu, že to máma nepoznala, řikala mi že sem hubená, jednou i brečela ale NIKDY s tím nic nedělala. V té době, ale ani teď bych ani nechtěla! Pak přišla střední a s ní hromada učení, na co jsem nebyla nikdy zvyklá. Už to nešlo nejíst a navíc se mi narodila moje milovaná sestřička a já byla hrozně šťastná, na jídlo jsem na chvíli zapomněla a jedla prakticky normálně. Ale ta mrcha anorexie ve mě dřímala pořád….. čekala až budu slabá a ona mě převálcuje a převálcovala!!! Ve druháku se moje nejlepší kamarádka, která byla do tý doby v pohodě a pořád řikala že mě nechápe a nutila mě jíst, dostala do nemocnice -diagnóza : mentální anorexie. V tý době jsem byla zase já oporou jí a pomáhala jí, chodila za ní každý den do nemocnice a snažila se jí vrátit do starých kolejí, chtěla jsem mít zase svou super nej nej kámošku. Krátce po tom jsem začala mít výčitky jak vypadám a závidět jí, že ona byla tak krásně hubená, brečela sem nad nedopnutými kalhotami z nějaký 6 třídy a řekla si že je prostě obleču. Jenže jsem jídlo natolik milovala abych se ho vzdala, že jsem si řekla že to¨zkusim vyzvracet. Nejdřív mi to nešlo, málem jsem se udusila když jsem si tam strkala prsty a prostě nic. Řikala jsem si že nejsem jako ty bulimičky co se narvou k prasknutí a jdou zvracet. Já jim málo. Jenže rostla chuť a řekla jsem si když už tak už. Snědla jsem tunu čokolády a šla na záchod. Přišla jsem si odporná že to dělám ale zároveň mě to uspokojovalo, cítila jsem se skvěle. Tohle jsem dělala tak 1 za měsíc, pak jednou týdně, pak každý den. Vydržela jsem 2 měsíce a pak to zase porušila. Nikdo nic nevěděl, jen moje nej kámoška a pak teta, který jsem to taky řekla. Tak moc jsem se za to styděla a stydim, nedokážu ani vyslovit slovo bulimička, nejde to. Když si někdy přečtu že princezna Diana trpěla bulimii, divim se že byla plná síly na to všechno co udělala. Protože mě ta síla po čase opouštěla. S bulimií jsme chtěla zkončit a před 3 měsícema zkončila ale už jsem nedokázala normálně jíst, zakázané potraviny jsou pro mě téměř všechny. Když něco sním, cítim se jako po kachně s knedlíkem, cítim všechno, každý sousto, doktorka mi vypracovala plán přibírání ? kilo týdně, takže jsem teď musela jíst a to HODNĚ! Po týdnu jsem přibrala 2 kila a byla celá šťastná, zato já se cítim pod psa, už nechci dál přibírat, dalších plánovaných 6 kilo by mě zabilo! Měřim 155 cm a vážim 37 kilo, připadám si odporná, tlustá, nad každym snědenym soustem prolévám krokodýlí slzy. Nechci zvracet!! Ale nedokážu normálně jíst. Buď bulimie nebo anorexie. Chci se z toho dostat, chci se zase smát, užívat si života, letos maturuju, nedokážu se soustředit na učení a přitom škola je pro mě vším. Když čtu vaše příběhy, tak je to jako bych se dívala do zrcadla, vidím se v nich. V některých víc, v některých míň ale vaše chuť vše změnit a síla to změnit mi dodává odvahu a říkám si, že to taky musim dokázat. Musim, nechci umřít! Vážně ne! Chci se léčit a vyléčit, chci přemýšlet jinak a budu se snažit nepolevit a vydržet až do konce. Přeju nám všem hodně sil na té dlouhé cestě, která nás všechny čeká Mia

CHci se znova cítit bezpečně

/0 Komentáře/v /přidal

ahojky lidičky, dlouho jsem nepsala. Vlastně zas nevím co napsat, nepotřebuji ani snad, aby to někdo komentoval, jen se potřebuju vykecat. Před pěti dny mi začala škola. Ty jo, tak letos budu maturovat. Přes prázdniny jsem přibrala snad tři kila, no hrůza. A tak jedinou pozitivní věcí kterou vidím v tomhle školním roce je, že zase budu mít čas zhubnout. JE pátej den ¨školy, teprve pátej, nic v podstatě neděláme, ale já od rána zvracím. MOžná je to angínou kterou mám, ale možná je to jen začátek dalšího kola. Neúmyslně, ale když už jsem s tím začala, proč přestávat, může to jít docela snadno. Přes prázdniny mi můj brouček docela pomohl, byl pořád se mnou a já se cítila tak moc bezpečně. TEď už ale nemám tolik času, a já už jen myslím na to, jak co nejrychleji ubrat na váze. JEdnoduše mám zase čas, a je mi zle ze sebe sama. NAjednou se vytratil ten pocit bezpečí a já se bojím, že na každým rohu na mě číhá něco z toho co mám ráda, něco sladkého, po čem se zase budu cítit provinile.NEvím už co napsat, tak se s vámi zatím loučím.

Snad už je po všem

/0 Komentáře/v /přidal

Píšu Vám, holky, které jste se rozhodly vzít svá kila útokem. Rozhlédněte se nejprve kolem sebe. To, že ubližujete především sami sobě, pominu. Je to Váš život a každý je strůjcem svého štěstí. Podívejte se ale na Vaše mámy, které by pro Vás udělaly všechno na světě, chtějí pro Vás to nej… a Vy jim ubližujete úplně nejvíc a vědomě. Věřte mi, že vím, o čem píšu.Jsem totiž jedna z nic. Většina dívek a žen chce být štíhlá, líbit se. Je to od přírody přirozený jev. Ani já nejsem jiná, aproto se snažím sportovat, pravidelně jíst a se svoji váhou nemám 20!!!let žádný problém. Je mi 45let a při 161cm vážím 53kg. Moje holčička dělala od první třídy sportovní gymnastiku. Byl to její život, na bradlech a žíněnkách vyrostla, dostala se do reprezentace, ale pak přišel říjen 2003, týden strávený na ortopedii v nemocnici a ortel: konec se sportem (nemocná páteř). Časem se ukázalo, že sportovat může, ale pouze rekreačně. Pochopitelně 2-3kg přibrala, ale stále to byla moje krásná, štíhlá holka 162/52. Pak přišlo jaro 2005, kdy si zřejmě chtěla dokázat, že má pevnou vůli, což se jí „povedlo“. Během tří měsíců zhubla o 10!!!kg (jestli snad některá pociťujete závist, čtěte dál), přestala menstruovat, trpěla zimnicí, byla zlá, náladová a protivná, hnusná až odporná, vychrtlá, přiznám se, že jsem se jí štítila, samá kost a kůže, vypadala jako stařena, skončila u psychiatra. Naštěstí vyřešila její nemoc ambulantní léčba. Nevím, jestli bych se já, jako máma, psychicky nezhroutila, kdyby musela být hospitalizovaná. Zkazila celé rodině léto, probrečela jsem mnoho nocí a strávila na těchto stránkách mnoho hodin, abych pochopila, že anorexie je opravdu nemoc s velkým N. Musím říct, že nelituju ani jedné slzy, ani jedné chvíle strávené na netu, a troufám si tvrdit, že moje dcera je už téměř v pořádku (menstruaci sice ještě nemá a v péči psychiatra je stále) má kluka kterého má ráda a on ji. Věřím, že svůj život nazahodila. Rozhodla se, že nad svojí nemocí zvítězí, celá rodina jí pomáhala, teĎ po 3 měsících věřím tomu, že se to povedlo. Ještě není vyhráno. Váží 49kg, ale dostala první kalhoty!!!! Má svého kluka a rodinu, která ji podrží. Jenže to nejde dělat stále. Já bych ještě jednou takové nervy nevydržela. Za všechny mámy: jste mladé, jste krásné, máte život před sebou, neničte si ho. Přijde krásný kluk, a ten by Vás nemusel chtět mít rád, právě proto, že jste hubená, vychrtlá, ošklivá, nechutná, štítil by se Vám dát pusu.