Archive for category: Můj příběh

Nevim jak je to dlouho co jsem tu psala,ale asi dlouho na to,aby se mel zmenit muj zivot,alespon co se bulimie,anorexii,proste ppp tyce.jeste nedavno jsem byla v Londyne,v depkach,v neustale uzkosti,zila jsem v predstave,ze az se prece vratim do Cech,tak bude vsechno v poradku,ja budu mezi svyma,zacnu jist tak jak se ma,budu sportovat atd….ale realita se zjevila jako neco uplne jineho.proc…no prijela jsem aůespon o deset kilo tezsi,pisu alespon,protoze za ty tri mesice,co jsem doma,jsem nebyla schopna se zvazit,vazne,mam z toho takovy strach. porad si rikam jak se mam vzpamatovat,ja vim,ze jsou dulezitejsi veci nez mit 60 v pase,ja to ksakru vim,ale asi jsem nemocna,mam nemocny mozek,protoze kdyz si vzpomenu,jak jsem mela ploche bricho…co mam ted?radsi nejmenovanou hmotu omotanou kolem pasu,nenadsazuju to,je to tak. holky se tady do me snazily,nekdy jeste snazi hucit Majka,Maja,Sarah,Barborka,Chuanita,Angel……proste to nejde,spis too jeste umocnovalo tu nechut k memu telu.nechci tim rict,ze mi holky nepomohly….chtely,ale chyba byla ve mne,ja jsem nechtela a to nejde byt zdrava,kdyz nechces.nekdo by mi rekl ze se mi to tak libi a ze se lituju,a tak trochu je to prada,mam potrebu aby me nekdo litoval,jsem uboha.rikam si,ze na tomhle svete jsem k nicemu,nikomu nic nedavam,nemuzu mit nikoho rada,protoze nemam rada sebe. na konec bych chtela napsat neco povzbuzivyho,ale me nic nenapada,nenapada me nic povzbudivyho,protoze temer kazda,ktera navstivi tyto stranky nebo si precte muj pribeh,tak u ni neni neco v poradku,proto tu je a hleda pomoc,holky vam tu muzou pomoc ale stejne to musite dokazat samy,samo se to nespravi,jak ja jsem mozna doufala,jak doufate vy…jestli chcete se z tohoto kolotoce dostat..bez vule a odhodlani to nepujde…to chybi me.

Můj život se nějak mění a bojím se, že se stávám anorektičkou.Už asi 4 roky si držím váhu 56kg při výšce 176cm, ale v posledních měsících jsem 2kg přibrala a mám povyslé břicho, svaly na nohou a špíčky okolo pasu a trápím se!Cvičím 2x denně posilování, jelikož kvůli práci aerobik nebo něco jiného nestíhám.Přestala jsem jíst po 18:00 nesnídám jen mini oběd a lehkou svačinu.Ve snech se mi zdá, jak mám velké břicho a jsem strašně tlustá, budím se a strachy se dívám do zrcadla, jestli to byl jen sen, mám obrovský strach, že přiberu, nejím sladké, nepiju slazené vody, nejím sýry a tučné věci.Podařilo se mi zhubnout jedno kilo a pomalu jsem hubnutím asi posedlá, když vidím druhé jíst, říkám si v duchu kolik má jídlo kalorií a že tohle bych nesnědla nikdy nebo když někdo jí v devět večer sladkosti je mi na zvracení a jsem znechucena.Když mě někdo naštve, tak první co si řeknu je to, že až budu hubená tak ti ukážu a připadám si jako blázen, když si tohle všechno uvědomím.Jenže nejhorší na to je to, že chci být hubená, nechci na svém těle tuk, připadám si odporná a tlustá a když nejím, cítím se dobře, jakoby silná a lepší než ostatní.Jsou tohle příznaky anorexie?Poradí mi někdo?děkuji moc za každou reakci!!!!

Ahoj holky! Môj príbeh je podobný ako ten Váš s jedným rozdielom a to, že som svoj boj s bulímiou po 8 rokoch vyhrala. Prvý rok som si príliš neuvedomovala, že si ničím zdravie a mala som pocit, že keď budem chcieť, môžem vždy prestať. Bola som pyšná na svoje nové telo a nevedela som pripustiť, že by som mala o pár kíl viac. Zvyšných 7 rokov som bezúspešne bojovala, trápila sa, trpela depresiami…veď to poznáte. Ako to celé začalo? Mala som krásnych 18 a celú pubertu som bola zakomplexovaná kvôli trochu buclatejšej postave. Od svojich 13 som skúšala diéty, nejesť večer, a bola som i úspešná. Pak nastal zlom a prepadla som vlčiemu hladu. Keď to na mňa prišlo, jedla som všetko, čo prišlo, kombinácie neskombinovateľné a pak trpela výčitkami. Váha sa samozrejme začala šplhať smerom hore. Velmi dobre si pamatam, že som bola už takmer zmierená, že nebudem štíhla a naučila som sa akceptovať svoje telo, keď prišlo do toho kamaratstvo s novou spolužiačkou na gympli. Ona mi popisala spôsob, ako jesť a ako sa toho pak kvalitne zbaviť. Potom som to cez prázdníny skúsila a hoci môj prvý pokus nebol úspešný, časom som sa naučila… Spočiatku raz týždenne, pak denne a neskôr aj 3xdenne. ….raz ma nájdu mŕtvu a všetci v meste budú vedieť, že som žila dva životy. Tak mám jesť? Keď viem, že sa nezastavím a vytriezvem, až keď mi bude fyzicky zle a nebudem môcť chodiť, dýchať? Snáď si ma nevšimnú rodičia, že zase idem von, to ako že na vychádzku… Tak teda sa náhlim do tmy. Preč od ľudí, ako trestanec na úteku. Snáď ma nikto neuvidí za tým kríkom na citoríne. Už necítim bolesť, necítim nič, tá moja posadnutosť očistiť sa je silnejšia než čokovľvek iné. Musím. Sľubujem, že od zajtra budem nový človek… … tak a teraz už len utajiť svoje ?dielo? pod kopou lístia a kameňov. Odchádzam uvolnená s miernou slabosťou v nohách. Len nespadnúť. Už len pár krokov a som doma. ? Áno mami, vonku bolo fajn, trochu som sa nadýchala čerstvého vzduchu, bude sa mi lepšie učiť na skúšku.? … už len poumývať topánky a všetky stopy, ktoré by ma usvedčili zo zločinu. Z toho, čo som páchala na sebe a svojich blízkych. Tá cesta za uzdravením bola naozaj dlhá. Veľa pokusov, rôznch rád z kníh a svojpomocných príručiek. Obracanie sa na boha ako jediné moje východisko, nech spraví zázrak… ako aj utvrdzovanie sa v pozitívnych presvedčeniach, že moje múdre telo sa spamätá a uzdraví sa. A aj meditáciami, autogénn&m tréningom a inými metódami… To všetko bolo na …., lebo som si nevedala pripustiť, že by moja váha trochu stúpla. Nič nebolo také dôležité ako moje štíhle telo. Bili sa vo mne tieto dve snahy: snaha vyliečiť sa ako aj snaha nepribrať. Takže môj 7 ročný boj bol úplne zbytočný. Tie najkrajšie roky a ja som ich takto preplytvala! A ako som sa vyliečila? Pomohol mi blízky človek. Môj priateľ a teraz už manžel. Až pri ňom som si uvedomila, že štíhla postava vôbec nie je dôležitá, ľúbil ma pre iné hodnoty. Pri ňom mám pocit, že nie je dôležité, aká je schránka, to podstatné je vnútro a na tom treba pracovať. Po rokoch som pripustila, že mám pár kíl viac a viem byť šťastná, vyrovnaná. Krásne bolo, že som sa po čase naučila počúvať svoje srdiečko, že som konečne niečo cítila. A cítila som sa vinná za to, že si úmyselne poškodzujem zdravie. Cítila som, že zrádzam človeka, ktorý je ku mne úprimný ale ja nie som k nemu. Musela som mu o tom povedať. Ano, boli aj slzičky a on sa zachoval velmi pekne. Pomohol mi a doteraz mi pomaha. Sú to skoro 3 roky, čo som ?čistá?. Napísala som Vám svoj príbeh, lebo mám veľkú snahu pomôcť čo najviac ľuďom postihnutým ppp. A na záver niečo, čo ma bulímia naučila: chcieť sa vyliečiť je málo, treba začať dôverovať svojim blízkym a prijať myšlienku, že ideal, modla, ktoru som si zvolila, som si zvolila nesprávne. Že sa nevidím reálne, že preprogramovaná myseľ mi skresluje moje predstavy o sebe a že to nie je správne. Dôležité je si uvedomiť, čo je v živote pre mňa podstatné, čo chcem dosiahnuť a čo pre to urobím. Želám Vám veľa síl a veľa nadšenia. Vyliečenie príde, nebojte sa, len treba zmeniť svoje myslenie.

Drahé holky, tento příběh píšu taky z velké části kvůli vám všem, které s touto nebo podobou nemocí zápasíte či jste ten boj předčasně vzdaly. (Prosím, ačkoli bude kapánek delší, dočtěte si ho do konce!) Ten název mého příběhu není jen pracovní, ale přesně vystihuje mé každodenní díky a zároveň i ukazuje cestu, jak ven z toho pekla! Toz ale od začátku… Pocházím z rodiny, kde nám štíhlost nebyla dána tzv. do vínku, a to ještě sestra byla vždycky štíhlejší než jsem já. Ale obě dvě jsme byly normální holky, neměly jsme nadváhu, ačkoli jsme se jí bály. Protože jsem ale měla problémy od svého 15 roku s menstruačním cyklem, musela jsem brát hormonální prášky a začala jsem rychle přibývat na váze. Po mých 19 narozeninách, v prváku na vysoké škole se jakoby proti mně všechno spiklo ? moje nejlepší kamarádka, vždy mnohem štíhlejší než jsem já, měla neustálé řeči o hubnutí, že musí zhodit, že má břicho… A ačkoli jsem do té doby byla naprosto v pohodě, co se týče své postavy, ráda jsem jedla (ale normálně), najednou jsem se začala víc pozorovat, začala si všímat svých malých špeků a holt, po Vánocích (konec 2002), když jsem jen viděla dalších pár kilo navíc, řekla jsem si, že už nemohu dál přibírat (kdo se na mě má taky dívat), že bych se taky měla umět krotit. Vůbec jsem nevěděla, co je to anorexie, snad jsem ani neznala to slovo a taky mě v té době nedošlo, že holt ta váha roste především kvůli těm práškům. No ale zkrátka, já husa, chtěla jsem vážně zhubnout jen 4 kila (při mé výšce 171 cm jsme měla 65 kg, takže na 61 kg), ale to bylo dole za chvilku a já viděla najednou další mety – 58,55… Pořád jsem snižovala dávky, až jsem se dostala na 50kg (jen faktická poznámka ? já při svých 50 kg skutečně vypadala jak kostra ? fotek z té doby se až bojím; na druhou stranu vím, že každé z nás dal Pán Bůh jiné tělo a někdo má takovouto váhu při stejné výšce úplně přirozeně a zase i naopak). Psal se konec listopadu 2003, měla jsem těsně před zkouškami v 1. semestru v druháku a v ten čas jsem se zhroutila. Začalo to týdenní horečkou, ze které jsem už ?nevstala?. Situace byla ale taková, že jsem si vůbec neuvědomovala, co se děje, tušila jsem, že je něco špatně, ale co? Jedno jsem ještě zapomněla napsat: Od malička jsem věřící, vyrůstal jsem v křesťanské rodině. Tak jsem se obrátila na Boha – ?Bože, co mám dělat? Co se děje?? A On se skutečně ozval, ačkoli jsem tomu zpočátku nechtěla vůbec věřit. Začaly se mi spojovat malé střípky, kterým jsem dříve nevěnovala pozornost ? otázka mé spolužačky a později i učitelky ve škole, jestli nemám náhodou anorexii, úryvek článku o anorexii a jejím důsledku osteoporóze mi připomněl mé vypadávající vlasy… Tam začalo mé tušení. Prosila jsem Hospodina, abych měla chuť na to, co mám jíst (do té doby jsem každý hlad zaháněla jablky), první byla tvarohová taštička, následovaly další věci, které obsahovaly vápník ? o měsíc později jsem si zašla za doktorkou, a ta mi to potvrdila. Nejtěžší bylo, že naši tomu taky nechtěli věřit, vůbec nevěděli, co s tím, a tak jsem mnohdy bojovala i s vlastními rodiči (že fakt potřebuji i speciální péči v oblasti jídla a taky toleranci ? vím, že to i pro ně muselo být dost těžké se mnou, že se trápili). Snažila jsem se začít jíst, žaludek se urputně bránil, po těžších jídlech jsem dlouho nemohla nic jíst (budete se smát, ale Pán Bůh skutečně mluvil úplně konkrétně- na tohle mi řekl -?Buď trpělivá a počkej si!?). Když jsem se fakt cítila přeplněná, brečela jsem, chtěla jsem to vyzvracet (Boží odpověď: ?Myslíš, že bych tě nechal??). Prostě to nešlo, teď za to moc děkuji, na bulimii bych fakt nechtěla skončit. Další věc: hned nazačátku se mě Pán Bůh zeptal, jestli bych kvůli Němu vzdala školu (teď vím, že to měla být pomoc, že fakt jak nemocné nejsme schopny se učit), ale rodiče mi to zakázali a řekli, ať se to pokusím udělat. Bylo to strašné, ale Hospodin je dobrý! Nebyla jsem schopná se učit, a přesto jsem žádnou zkoušku neopakovala a moje nejhorší známka byla 2 (Tomu skutečně říkám zázrak!) ? na můj mozek byl vyvíjen úplně jiný nátlak, psychický, myslela jsem, že se zblázním, chtěla jsem umřít, nejraději vyskočit z okna, volala jsem, ať si mě Pán Bůh vezme k sobě, proplakala jsem dny, noci, tatam byli můj elán a radost do života, byla ze mě nervózní, ubrečená a smutná troska, ačkoli se mi to před lidmi dařilo částečně krýt. Bylo to peklo na zemi! Nechodila jsem k žádnému psychologovi, neměla jsem žádný návod, jak z toho ven, to všechno zastával Hospodin(Jinak jsem pro, abychom šly za odborníkem a taky požádaly o pomoc přinejmenším své rodiče, ale já ani neměla žádné kontakty…) Pravdou ale je, že mi postupně odpadaly všechny moje aktivity nad rámec školy (nazvete mě možná fanatičkou, ale vím, že mi to Bůh řekl předem, ačkoli tenkrát jsem si myslela, že to není od Něj, nevěděla jsem, proč by to dělal). Celé to období uzdravování by se dalo rozdělit do několika etap ? ta první byla nejhorší, byl to boj se smrtí, něco hrozne silného jde proti vám, neumíte s tím bojovat, je to strašlivý tlak na vaší mysl a v té době bych radši umřela, nevěřila jsem, že to bude někdy lepší (ale zase, právě v tom nejhorším ? nikdo z lidí mě nemohl porozumět, čím si skutečně procházím, natož mě dát naději, že bude líp, ale Bůh mi to opakoval tak dlouho, že bude líp, takže jsem dál bojovala). Konec této etapy mi i oznámil, řekl mi, že to nejhorší mám za sebou. Nevěřila jsem mu, ale skutečně to bylo lepší. V té době jsem si myslela, že jsem zdravá i jsem to našim řekla, ale konec to ještě nebyl. Vše bylo, jakoby vás právě propustili z nemocnice po velmi těžké nemoci a vás čeká ještě dlouhý čas rekonvalescence. Pořád jsem ještě věnovala většinu myšlenek jídlu, byla jsem nervózní, když jsem snědla něco sladkého či co mi nechutnalo, měla jsem pořád touhu hubnout, že to prostě jednou zase shodím, to bylo asi po půl roce, o prázdninách, kdy jsem přibrala na váhu, ze které jsem hubla. Z té doby vím, že ačkoli jsem nevypadla ze společenského života ? úspěšně dokončené zkoušky, ve volném čase jsem stále zvládala převážnou část svých aktivit, o prázdninách jsem jela na dovolenou s přáteli do Švýcarska, že jsem nežila ten život naplno, že všechny prožitky byly jak potaženy šedí. Po roce (podzim 2004) jsem si říkala, že to je už určitě konec, už jsem se mohla soustředit na učení, jablka jsem v té době vůbec nejedla(bylo mi těžkou připomínkou nedávno prožitého), taky jsem se zamilovala. Nebyl to konec, teď to vím, ale nečekala jsem, že to bude trvat tak dlouho, ale zároveň jsem netušila, že to bude jednou tak krásné a super, jak je to teď, zkrátka, že to může být ještě mnohem hezčí! V té době se začal chystat konečný zlom v mé nemoci. V té době jsem sice už normálně ?fungovala?, ale vím, že jsem stále byla smutná, jakoby mi někdo vzal moje já, jehož velkou částí byl i můj smích. S kamarádkou jsme se chystaly na 3-měsíční studijní pobyt v Holandsku v jarním semestru (kvůli tomu musela odpadnout i moje nejmilovanější práce ve volném čase,ale taky nejvíce časově náročná, nezvládla bych udělat zkoušky v předtermínu, což bylo nutné). Na konci ledna 2005 jsem odjela. A tam (měla jsem 68 kg a v průběhu pobytu jsem ještě 5 kg přibrala) se do mě zamiloval náš welcome guide (každá dvojice mezinárodních studentů měla přiděleného jednoho místního studenta, aby jim pomáhal v případě potřeby), což byl mimo jiné krásný, veselý kluk, takový ztřeštěný, oblíben snad u všech děvčat (nejen ve škole). Nevěřila jsem tomu zpočátku, a pak jsem si všimla, že jemu se skutečně líbily víc ty ne úplně štíhlé holky. Ale protože jsme s kamarádkou měly problémy s bydlením, tak jsme u nich i 2 týdny bydlely a já s ním mohla být víc a on nás rozhodně uměl pobavit, rozesmát a víte, co se stalo, ne nevzali jsme se, ale mně se vrátil můj smích, moje radost, jakoby to setřelo to hrozné, co jsem si prožila, naučil mě znovu radovat se z maličkostí v životě. V té cizí zemi jakobych se podruhé narodila! Pamatuji se jeden okamžik na výletě k moři, kdy jsem stála po kotníky v ledové vodě a najednou jsem věděla, že jsem po dlouhé době znovu šťastná, vnímala jsem pohlazení vody, tu krásu přírody kolem, znovu naplno!!! To byla nádhera! Mimo jiné jsme měly bezvadný kolektiv skvělých děcek z různých států, takže se mi ani nechtělo domů. Ale věděla jsem, že musím, že to je potřeba vybojovat i v tom obyčejném, každodenním, všedním životě. Na čem Bůh začal pracovat hned po mém návratu (a to si myslím, že je poslední a třetí fáze), byly vztahy s lidmi (ty mi totiž anorexie všechny ?vzala?, ačkoli jsem se s těmi lidmi nepohádala). Bylo to znovu objevování té nejhlubší hodnoty v lidském životě, jíž jsou vztahy mezi lidmi. Začalo se to lepšit doma, znovu se upevnil můj vztah s kamarádkou (předtím mě Pán Bůh vedl k tomu, abych jí odpustila, vím, že to bylo nutné)… Dnes je 7.11.2005, necelé 2 roky poté, co v hlubokých psychických problémech začal můj boj o život. Mám 75 kg, tedy o 25 více, ale dokonce se na sebe podívám se zalíbením do zrcadla, že jsem pěkná ženská (i když podle BMI mám lehkou ndváhu a vidím sem tam i ty holt ženské špeky). Ale jsem ŠŤASTNÁ! Před 2 lety bych tomu nikdy neuvěřila, že dokážu unést a dokonce se radovat s takovou váhou. Přestala jsem držet diety, mám na to celý život těch pár kilo na normální BMI zhubnout, kdybych chtěla. A když přiberu, tož co, hodnota člověka není jen v tom, jestli je štíhlý nebo oplácanější (i když vím, že nás holky to často trápí). Je to tak super, dát si něco sladkého, když na to mám chuť a beze strachu a děsu, že sz toho kdovíjak přiberu, váha se mi stabilizovala. A zase znovu, byl to Bůh, kdo mě neustále podporoval, abych nehubla, i když dle mého mínění( a později i dle mínění okolí ? už bys mohla hubnout, dřív ti to slušelo víc, a kde mám vzít peníze na nové věci) jsem už byla fakt tlustá. Nakonec se ale změnil i můj vlastní pohled na mé tělo, přijala jsem se taková, jakou mě Pán Bůh stvořil (a taky je mi jasné, že za to částečně může jo-jo efekt). Začala mi chodit pravidelně menstruace. Vím, že je lepší být tlustá než mrtvá. A nevěřte mi, ale kluci po mě fakt koukají a dokonce mi to i říkají! A jen nakonec bych chtěla z celého srdce poděkovat svému Zachránci, své Pomoci v průběhu celé nemoci, jedinému skutečnému Bohu, Hospodinu!DĚKUJI!!! (Jenom, upevnil a utvrdil se i můj osobní vztah k Bohu, protože najednou jsem konkrétně zažila Jeho osobní jednání v mém životě. Doporučuji vám Ho všem jako skvělého Společníka v životě a určitě jako zaručenou pomoc z této ďábělské nemoci, která člověku zničí celý život. On mi ho znovu vystavěl. Znovu dělám tolik věcí, že občas nevím, co dřív. Poproste Ho o pomoc a jen se připravte na to, že jednu věc, kterou bude potřeba udělat, je pokání z nepřijetí vlastního těla. Je to pýcha, protože my samy chceme být něčím jiným, než nás náš Stvořitel zamýšlel mít.)Bůh vám žehnej! Pokud byste se chtěly na něco zeptat, s něčím poradit, jste srdečně vítány na mailu: bergluska@seznam.cz

Ahoj ! Obcas, kdyz nejsem ve sve kuzi, zajdu si precist vase pribehy a hned je mi lip. Je mi 26 let, vazim 43 kg a merim 160 cm. Tyto informace jsou pro vas urcite dulezite 😉 a navic moji opravdouvou vahu znate jen vy. Ostatnim (manzelovi, rodicum atd) tvrdim, ze mam 46 kg, aby mi tak dali s vahou konecne pokoj. Poprve me anorexie navstivila, kdyz mi bylo 14 let. O prazdninach jsem trochu pribrala a rozhodla jsem se trochu zhubnout. Vzdycky jsem si pripadala tlusta, i kdyz to jako ostatne u vetsiny z vas nebyla pravda. Vzhledem k tomu, ze jsem zavodne sportovala, sla vaha rychle dolu. Bohuzel jsem ale zacala mit pri sportu (chodila jsem na sportovni skolu) problemy a prestavala jsem zvladat. Asi po 4 mesicich jsem vazila jen 28 kg a mela jsem jit do nemocnice. Byla to ale nemocnice pro „blazny“, coz me tak vydesilo, ze jsem zase zacala jist, i kdyz jsem nad talirem casto brecela. Pak bylo vse OK az do mych 19 let, kdy jsem zacala zvracet, protoze jsem si opet pripadala tlusta (160 cm, 53 kg). Sama jsem se sobe hnusila, i kdyz jsem se v te dobe klukum libila. Vzdycky jsem byla az moc perfekcionistka. Zvraceni trvalo nekolik let a bylo to dost hrozne. Skoro jsem uz nevychazela z domu. A predstavte si, ze se to nikdo za ty leta nedozvedel !!! Jsem moc hrda a uzavrena na to, abych se nekomu sverila a navic se stydim. Ted jsem uz dva roky OK, nezvracim, ale jim pomerne malo (udrzuji si svych 43 kg). Jidlo mi ale porad vrta hlavou, dobroty si dam, ale celkove se kontroluju. Myslim, ze lepsi uz to nebude, ale da se s tim zit. Hlavne, kdyz to nebude horsi :-). Kdyz se vam bude chtit, napiste. Hlavne, kdyz budete mit depku nebo tak. Myslim, ze staci kdyz kliknete na „komentar“. Drzim Vam palce.